Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nůž hluboko v srdci 8.díl

Od včerejšího incidentu s nikým z nich nemluvím a nemám to v plánu dokud se oni neomluví. Budu je ignorovat.
S podobnými myšlenkami na ignorování jsem mířil ke svému džípu. Přišlo mi docela přehnané jet v něm do školy.

Pak jsem se otočil k autu, které patřilo mojí Rose. Cítil jsem jako by mě píchlo u srdce, které už dlouhou dobu netlouklo. Zabolelo to tak moc. Něco takového jsem nečekal. Zhroutil jsem se na podlahu. Na kolenou jsem se rucemi zapíral, abych nedopadl úplně.

Vzpomněl jsem si s jakou elegancí své auto řídila. Jak spravovala všechna naše auta a všemožně je vylepšovala. Zlepšovala jim motory, aby byly rychlejší a my si mohli vychutnat lepší jízdu.

Na chvíli jsem ji před sebou viděl.

Sexy džíny, ke kterým seděl přiléhavý top s hadrou v ruce a očisťovala své jemné dlaně. Spokojeně pokyvovala hlavou nad svou prací.

Pěstí jsem udeřil do země. Proč?! Proč?! Křičel jsem v duchu. Mohl jsem si zakřičet klidně nahlas doma už nebyli moji sourozenci ani Carlisle pouze Esme, ale nechtěl jsem jí ubližovat svými výlevy.

Znovu jsem pohlédl k místu, kde ještě před chvílí stála Rosalie. Teď už tam byla jen bílá stěna a u ní naházené nářadí.

Odhodlaně jsem vstal a s občasným vzlykem jsem nasednul do jejího auta. Bylo přímo nasáknuté její nezapomenutelnou vůní. Otočil jsem klíčkem, který dal Carlisle do zapalování, kdyby někdo akutně potřeboval toto auto použít, ale to jen v krajní nouzy. Všichni věděli jak moc jsem si na něm zakládal. Rose to auto měla ráda.

Pomaličku jsem jím otočil. Motor hned naskočil. Opatrně jsem vyjel z garáže i když bych byl schopný tudy projet i poslepu, nechtěl jsem, aby se toho auta dotkla sebemenší větvička nebo o něj zavadil kamínek.

Klidným tempem jsem dojel ke škole těsně před zvoněním. Tady jsem zaváhal. Mám tu to auto nechat jen tak bez dozoru?

Až teď jsem si uvědomil své obavy. Začínal jsem být paranoidní, ale nikdo se mi nemohl divit. Přišel jsem o to nejdůležitější ve svém životě. O to co mě povzbuzovalo tu věčnost snášet. Myslel jsem, že přestanu existovat, když skončil její život, ale úplně jsem na toto trápení zapomínal ve chvílích, kdy jsem spatřil Melanie. To ona byla tím co mě vracelo teď do života a bylo mi jasné, že ji nesmím ztratit. Postavím se klidně i Edwardovi s Jasperem nebo malé Alici, když bude třeba je zastavit. Ochráním ji.

Oproti Rose je tak křehká, ale i přesto tak jí podobná.

Než jsem si to stihnul uvědomit dokolíbal jsem se na první hodinu, kterou jsem strávil tímto uvažováním a stejně jsem strávil i všechny hodiny do oběda.

Pomaličku jsem se loudal k jídelně a spatřil jsem ten samý obraz jako už několik let.

U "našeho" stolu seděli už všichni moji sourozenci akorát moje a Rosalinino místo bylo prázdné. U okolních stolů vládla zábava a pak to přecházelo ke stolům, kde spíš lidé spěšně jedli nebo ke stolu, kde seděla jediná osoba a poklidně otvírala minerálku.

Bylo mi jasné, kde se dnes usadím. Měl jsem to v plánu už včera a zaručeně jsem to nedělal na truc Edwardovi.

"Můžu?"zeptal jsem se melodicky a nečekal na odpověď. Usadil jsem se na židli zády k sourozencům a čelem k té křehké bytosti.

"Proč se vždycky zeptáš i když na mou odpověď nečekáš?"dívala se mi do očí. Byl to tak krásný pocit, ale daleko raději bych její oči, v neurčitém odstínu modro-zelené, viděl šťastné a smějící se. Dnes v nich, ale byla obava možná několik otazníků a nejistota.

"Je to zdvořilost!"

"Od kdy jste vy"na to kladla důraz. "zdvořilí?"

"Většinou jsme všichni zdvořilí až na Edwarda, který nám vidí až do hlavy!"

Jen se uchechtla.

"Nechceš mi něco říct?"zeptal jsem se.

"Ani ne! Chceš něco slyšet?"

"Jo! To chci! Co jsi to včera vyváděla?"

"Odpovím ti když mi vysvětlíš....Jak...jak ti dva...spolu můžou....být?"

"Edward a Bella?"

Jen přikývnula.

"To je na dlouho! A my máme 10minut."

"Já věřím, že to stihneš vysvětlit!"
"Nechceš se radši někde sejít po škole?"

"A jak ti mám věřit, že mě nepodrazíš?"

"Asi tak jako já věřím tobě, že tam nedojdeš s někým dalším!"

"Platí. Kdy a kde?Myslím, že oba máme hodně otázek!"

Ani jsem nechtěl věřit tomu jak rychle na to přistoupila. Rychle jsem na kousek papíru načmáral číslo mého mobilního telefonu.

"Co s tím?"podívala se nechápavě.

"Kdybych ti teď řekl kdy a kde tak to buď Alice uvidí nebo Edward přečte někde u mě v hlavě. Až se rozhodneš kdy a kde, pošli smsku kde a v kolik, ale musí to být tak abych hned mohl odejít, protože Alice by to viděla."

"Ok. Co kdybych ti napsala jen kde a ty bys tam hned vyrazil?"
"Jo to by šlo!"

"Tak se uvidíme! Pijavice!"normálně bych se urazil, ale z jejich úst to znělo tak andělsky. Asi se mi to začne líbit. Vlastně podlo toho jak to řekla to neměla být spíš urážka, ale přátelské pošťouchnutí.