Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nulla salus bello - Kapitola 9.

25.05.2009 (16:30) • Esthel • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1876×

KAPITOLA 9.
Maybe yes,
maybe no, 
maybe maybe, baby, 
I donť know.

Damian se vrátil do pokoje s léky, které byl pro Daniell sehnat v lékárně a našel ji ležet na pohovce v další hromadě použitých kapesníků a s hrnkem vychladlého čaje v rukách. Držela ho tak nahnutý, že při každém nadechnutí trochu polila peřinu. Položil léky na stolek a vzal od ní hrnek a odešel na terasu. Bylo to tam pro něj ..... snazší.

Když odtud předešlé ráno odcházel, plánoval že od ní zůstane co nejdál a co nejdéle, ale jen co uspokojil svou žízeň, vrátil se k hotelu a z bezpečného úkrytu sledoval celý její den. Strašně toužil vrátit se tam a nechat osud ať si pohraje s jejich životy. K němu samotnému už byl mnohokrát krutý a proto se bál.

Co se to sakra děje?! Měknu? Nosím malé holce kapesníčky, jak nějaká chůva..... Z upíra se měním v ópérku? zhrozil se.

Naštěstí ho z dalších úvah o směru jeho bytí vyrušil zvonící telefon.Svraštil obočí a ve vteřině ho už držel u ucha.

„Damiane?"

„Alice."

„Tak jak to jde?"

„Myslím, že víš..."

„Ne tak docela, u Daniell si nejsem nikdy úplně jistá... Asi je to tím, že o ničem nepřemýšlí moc dopředu, je zcela spontánní," rozpovídala se jakoby zapomněla, že ji poslouchá někdo další.

„Jo, je mi to jasný, Alice. Chtělas mi něco říct nebo si jen popovídat?"

„Popovídat."

„Aha, bezva, jen nevím jestli jsem ten pravý..."

„Svou netaktností a nespolečenskou povahou škodíš jen sám sobě, Damiane. Ale k věci. Denalijští odjedou zítra ráno."

„Hmm..."

„Je to špatně?" zeptala se překvapeně.

„Ona... ta malá otrava je nemocná..."

„Je to vážné? Jaktože jsem to neviděla?" vyděsila se.

„Ano, je to vážné," odsekl sarkasticky. „Rýmička a kašílek."

„Ještěže jsi tak soucitný, naprosto nemám pochybnosti o tvé péči a snaze ji brzo vyléčit. Chudák holka..."

„To neměj, čím dřív se uzdraví, tím dřív pojedeme a já se jí zbavím..." když Alice dlouho neodpovídala ozval se znovu: „Alice?"

„Myslím, že se jí jen tak nezbavíš," a položila telefon.

„Co?! Alice! Alice, slyšíš?!" telefon už byl ale hluchý.

Bezva, další, kdo toho ví víc než já... Začíná se to stávat pravidlem. Ještě by se mohl zastavit Edward...

Zevnitř se ozvalo hlasité smrkání. Nasadil sebejistý výraz a vešel tiše dovnitř.

„Kdo tě učil takhle troubit? Slon?"

„Radši sklapni!" utrhla se na něj Daniell zuřivě a dál tahala kapesníky z krabičky. 

„Vezmi si ty léky, ať odtud můžeme večer vypadnout."

„Ano, mami," zamumlala ironicky a natáhla se ke stolu.

„Takže tamti už odjeli?"

„Tanyina rodina? Skoro."

„Proč jsi ji odmítl, tu Tanyu?" zeptala se opatrně. Nevěděla proč, ale strašně ji to zajímalo. Mohlo jí být ale předem jasné, jakou dostane odpověď.

„Co ti je do toho? Starej se o sebe a svůj velkej nos!"

Daniell zmínku o nose ignorovala a rozhodla se ho trochu vydráždit: „Vrtá mi hlavou, proč někdo odmítne určitě strašně krásnou upírku, která žije stejným stylem života jako on sám," odmlčela se a dala mu prostor na odpověď. Když jen svraštil obočí a dál upřeně hleděl z okna, ujala se znovu slova: „Proč se rozhodne zůstat tak osamocený, když většina jeho druhu žije přinejmenším v párech? A jaká zrůdná zrůdnost tu zrůdu přiměje k tak zrůdnému a ... a ... necitlivému odmítnutí?"

„Tak to pozor, žádná zrůdná zrůdnost to nebyla, jen upřímnost," nevydržel to už Damian, ale Daniell pokračovala; ještě z něj nedostala to nejdůležitější.

„Jak by mohl někdo něco takového udělat? Proč?"

„Jsi vážně příšerná! K čertu s tebou McEwanová!" hodil povýšeně hlavou.

„Tak daleko? Nechyběla bych ti tady?" usmála se sladce Daniell.

Ani ne, přiznal se Damian v duchu.
Ale jo, přiznal si ještě upřímněji o vteřinu později.
Debile, nadával si vzápětí.

„Ne, byl by klid," vypadlo z něj nakonec nepřesvědčivě.

„To určitě," odfrkla si naoko uraženě, ale hned zvážněla. „Vážně mi to neřekneš?"

„Možná... když mi řekneš proč to chceš vědět," začal opatrně smlouvat. Zkusil u toho nasadit svůj svůdný úsměv, který používal zásadně jen když chtěl nějakého člověka k něčemu přimět.

Daniell se z toho zatočila hlava. chvilku na něj zírala naprosto ztuhlá a neschopná pohybu, kromě pomalu se otevírající pusy (která vypadala dost pitomě). Damianův výraz se ihned změnil. Z půvabného nevinného úsměvu se stal vítězoslavný škleb, který mu k Daniellině zděšení naprosto neubral na kráse. Ihned se vzpamatovala a souhlasila.

„Ruku na to," a natáhla k němu tu svou.

Damian se na ni chvíli nedůvěřivě díval a pak ji opatrně jemně stisk. Pohlédli si do očí a zkoušeli, co ten druhý vydrží. Damianův pohled mrazil jako rozžhavený drát, zatímco Daniellin mrazil jako led. Nakonec Daniell jako první prolomila lehce vražedné napětí.

„Tak kdo začne?" zeptala se.

„Ty," rozhodl Damian stroze. Vůbec si teď nebyl jistý svým jednáním, věděl že kráčí po tenkém ledu.

Daniell usrkla čaje a pak pomalu odpověděla: „No já vlastně ani neznám své důvody. Jsi tak... odtažitý, nespolečenský, prázdný... Skoro bych tě politovala," opatrně k němu zvedla oči, aby zkontrolovala jeho náladu. Nic z jeho tváře ale nevyčetla, přestože se jí upřeně díval do očí. Trochu ji to znervózňovalo, ale pokračovala dál: „Víš, ráda bych rozrazila tu tvou masku dokonalé aristokracie a chladu a zjistit, jestli jsi opravdu tak odporně...... odporný."

Damian polkl a poprvé od jejich stisku ruky se nadechl. Ne že by to potřeboval. Jen věděl, že teď je řada na něm.

„Asi nemáš zrovna velkou slovní zásobu, že? Zrůdná zrůdnost, odporně odporný... Dochází ti nadávky?"

„Neměj péči! Pro tebe se vždycky nějaká najde, fešáku," do posledního slova vložila tolik ironie, kolik bylo vůbec možné. „A nezkoušej odvádět řeč. Teď jsi na tahu," upřela na něj pohled a vyčkávala.

„Nic krutého to nebylo. Od začátku jsem jí naznačoval, že já mám prostě jasno, ale Tanya to nechtěla vidět. Všichni ji upozorňovali na moje signály, všichni je viděli. Její sestry, Eleazar, Edward... A pak jednoho dne jsem jí to řekl naplno."

„Co?"

„Že ji nemiluji," odpověděl prostě, ale netroufal si pohlédnou Daniell do očí. 

Daniell si mírně překvapeně odfrkla: „Netušila jsem, že to slovo znáš. Vlastně... Nečekala jsem, že mi to opravdu řekneš a už vůbec ne takhle upřímně."

Damian už zase hleděl z okna. Ani on nečekal takovou upřímnost. Od sebe ani od ní. Většinou si k sobě nikoho nepouštěl. Vlastně jen Edwarda a z větší části i George. Zděšeně si uvědomil, že se cítí docela příjemně a to i potom, co se jí svěřil. 

Daniell mezitím překvapeně sledovala emoce bouřící Damianovou jinak kamennou tváří. Asi si ani neuvědomoval jak se jeho myšlenky odráží na jeho obličeji.

„Jdu se... projít," oznámil po chvíli pořád ještě notně rozrušený. Odešel znovu najít ztracenou sebejistotu a kontrolu. Tohle už bylo moc, zrazovaly ho i vlastní myšlenky.

Autor: Esthel (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nulla salus bello - Kapitola 9.: