Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nulla salus bello - Kapitola 8.

21.05.2009 (13:00) • Esthel • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1961×

KAPITOLA 8.

Dnes večer neusnu a nebudu se smát...

Slzy neotřu a nebudu se smát...

Nepláču proto, že by si mě neměl rád,

ale proto, že jsi mě naučil milovat...

 Když se Daniell ráno probudila, zjistila, že leží ve velké pohodlné posteli v luxusně zařízeném apartmá. Damian stál na velké terase a telefonoval. Daniell si objednala snídani a pak zamířila do koupelny.

  Damian uslyšel někoho přicházet a šel otevřít. Za vozíkem přeplněným jídlem stál drobný mladík v hotelové uniformě a nepříjemně vysokým hlasem oznámil: „Pane Tiltone, vaše manželka objednala snídani."

 Daniell vyšla z koupelny a přemýšlela jestli má cenu cokoliv namítat a došla k závěru, že ne. Přešla k oknu a pozorovala jak prcek předělává jídlo na stůl. Když konečně odfrčel, zeptala se uštěpačně: „Manželka?!"

 „To bude tím novomanželským apartmá a tím že jsi zapsaná jako paní Tiltonová," oznámil nevinně.

 Daniell otevřela okno. Čerstvý vzduch donesl k Damianovi její vůni. Rychle přestal dýchat a zatnul zuby. Mýlil se, když si myslel, že její vůně je slabá a nevýrazná. Vůbec nebyla nevýrazná, naopak. Byla velmi výrazná a lákavá.

 „Co budeme dneska dělat?" zeptala se zase. Damiana už její věčné otázky otravovaly a tak se na ni prudce utrhl: „Dělej si co chceš!"

 Daniell se uraženě otočila k oknu a Damian toho začal ihned litovat. Uvědomil si, že se ptala v množném čísle, očekávala tedy, že budou něco dělat oba... společně! Přešel k ní a ona se k němu otočila čelem. Sklonil hlavu až k jejímu krku a zhluboka se nadechl.

 „Já budu muset na lov," řekl,ale obličej stále nechával u ní. Jemně ji studilo místo, kde si byli nejblíž.

 „Tiltone," zavrčela výhružně,ale naprosto bez dechu. „Koleduješ si o něco vážně ošklivého!"

 „Začít si s tebou je vážně ošklivé, to máš pravdu, ale nějak si nemůžu pomoct. To ta tvoje krev," vysvětlil znuděným hlasem, ale v duchu se začínal chvět touhou, která nebyla potlačovaná, protože se ani potlačit nedala. Jako by ho mlhavé ráno v hotelu na pobřeží Tichého oceánu zbavilo veškerých zábran. Damian si nevzpomínal, že by kdy zažil takový střet emocí, které v něm bojovaly o své místo. Představoval si, jak asi chutnají její růžové jemné rty, toužil cítit její horký dech co nejblíže a zároveň si byl téměř jistý, že kdyby se přiblížil ještě blíž, určitě by jí nějak ublížil.

 Damian se beze slova otočil a odcházel z pokoje. Ve dveřích se zastavil a chvíli nic neříkal.

 „Neodcházej z hotelu. Do večera jsem zpátky."

 „Dobrou chuť," opáčila tiše a zůstala ohromeně stát. Nechtěla si to přiznat, ale jeho přítomnost tak blízko u ní jí rozbušila srdce tak jako nic předtím. Už téměř nedokázala bránit myšlenkám v jejich cestě. Rozběhly se samy, nezvladatelně a nekontrolovatelně. To je neuvěřitelné... Zatrcenej! Prázdnej! Arogantní! Namyšlenec! Parchant... Kdyby to nebyl zrovna on... Přece ho nesnášim... Nenech se porazit! Snažím se! Prohráváš! Já vím... VZPAMATUJ SE!!!

  Daniell se celý den povalovala po pokoji, koukala na televizi nebo si četla. Venku byla hustá mlha a jemně mrholilo. Z jejího nicnedělání ji vyrušil zvonící pokojový telefon.

 „Paní Tiltonová?"

 „Cože?!" zarazila se. „Aha, vlastně... Ano?"

 „Volal váš manžel. Prý se jednání protáhlo, nemáte ne něj dnes čekat."

 „Děkuji za zprávu," odpověděla Daniell a začala se chystat na večeři. Rozhodla se, že si i bez Damiana bude tyhle krátké prázdniny užívat. Jen jí vrtalo hlavou, proč nechával vzkaz na recepci, proč nezavolal na její mobil? Ale co, aspoň s ním nemusela mluvit.

 Daniell seděla v rohu hotelové jídelny a rozhlížela se po ostatních hostech. Většinou to byli starší lidé, kteří zřejmě nevěděli co s penězi a časem. Zrovna takové tři staré dámy seděly hned u vedlejšího stolu. Nemohla si nevšimnout jak si pořád něco špitají a velmi „nenápadně" si ji prohlížejí. Jedna z těch tří rozmáchlým gestem shodila své kolegyni kabelku. Daniell se zvedla a podala jim ji zpátky na stůl.

 „Óóó, děkuju , drahoušku. Než já bych zvedla ty svoje starý kosti," rozesmála se paní. „Ale to ty, zlatíčko, ty jsi ještě taková holčička." přidala se další z dam.

 „Vdávala jste se tak mladičká! Jistě jste ještě mladší, než jsem byla já. Nejste doufám...ehm... však víte...že ne?" zeptala se třetí, nejmladší ze všech, a sjela pohledem na Daniellino břicho.

 „Ježíš, nevdávala jsem se..." vyjekla a všechny paní na ni vykulily oči. „...tedy nemusela jsem...nejsem...bože," snažila se neúspěšně  urovnat situaci.

 „Jen jestli jsi to neuspěchala, drahoušku. Povím vám, chlap co odjede z líbánek od tak hezounké paničky kvůli práci... To kdyby udělal můj nebožtík manžel, to by pak viděl tanec! Ben ale samozřejmě nebyl ani z poloviny tak hezký jako ten tvůj," uchechtla se. „Takový krasavec se jen tak nevidí! A vůbec, proč tam sedíš tak sama, jen pojď k nám!"

 Daniell se neochotně přesunula.

 „Viděla jsem vás hned když jste přijeli. To víš, už mám svoje léta a nespí se mi tak lehce, jako zamlada. Srdce se mi rozbušilo, když  sem viděla jak tě nese lehce, jako panenku."

 „Což o to, jste dokonalý páreček, oba tak krásní a mladí!"

 „Jistě je i velmi bohatý, na líbánky zrovna sem a v takovém automobilu! Mě by to manžel nezaplatil, kdyby si ode mě nechtěl odpočinout," rozesmála se nejmladší.

 Daniell se začala ve všech těch řečech o manželství a líbánkách ztrácet. Teď už opravdu litovala, že si večeři raději nenechala přinést na pokoj.

 „Jak jste se vlastně poznali, zlatíčko?"

 A je to v háji, pomyslela si Daniell.

 „No my....my se známe...." koktala a snažila se rychle vymyslet nějaký důvěryhodný příběh. Nic moc ji tak narychlo nenapadalo, a tak se rozhodla prostě říct pravdu.

 „Seznámil nás můj starší bratr, jsou to staří přátelé."

 „Oh, jistě to muselo být velmi romantické... Kde jste se brali?"

 Jak to mám sakra vědět?! vztekala se v duchu Daniell. Babičky byly sice milé, ale na její vkus až příliš zvědavé.

 „Totiž, my jsme se brali v Kanadě," snažila se ukončit téma co nejrychleji.

 „Museli jste vypadat úžasně!"

 „Doufám, že si se vdávala v bílé! Ta dnešní móda barevných svatebních šatů- to je hrůza!" rozhořčila se jedna a dál pokračovala v hudrování i když už všechny měly jídlo.

 Daniell si po zbytek večeře dávala pozor, aby měla neustále plnou pusu  a nemusela odpovídat na další otázky. Hned po dezertu odešla s tím, že musí zavolat manželovi. Vyšla zadním východem a zamířila k pláži. Chvíli se dívala do vířících vln a snažila se nemyslet na to, co  řekly ty tři paní. Najednou se jí před očima objevil obrázek jí samotné v krásných bílých šatech, s krásně učesanými vlasy a perličkovou čelenkou, ze které se spouštěl závoj jemný jako pavučinka. Zatřepala hlavou ve snaze vyhnat scénu z hlavy. Nebyl asi jistá co ji vyděsilo víc- jestli ty svatební šaty, nebo ten šťastní a spokojený výraz, který viděla na své vlastní tváři. Byla velká zima a tak po chvíli zamířila zpátky na pokoj.

 Bylo jí na nic. Strašně se přejedla, tak ji rozbolelo břicho. Bylo jí taky smutno a stýskalo se jí po Georgovi a ostatních Cullenových. K tomu jí ještě rozbolela hlava a začínala mít pocit, že na ni něco leze. V noci ji rozbolelo v krku a taky jí začalo téct z nosu.

 Ráno se probudila velmi brzy. Sedla si na posteli, oči stále zavřené. Něco se jí nezdálo. V pokoji byla zvláštní atmosféra, kdyby mohla čuchat, zjistila by i cizí vůni. Otevřela oči a rozhlédla se. Na zemi u postele ležela hromada papírových kapesníků, které celou noc tahala z krabičky na nočním stolku. Ty posmrkané ji nijak nezaujaly (spíš si znechuceně pomyslela, že je musí co nejdřív vyhodit),ale co tam dělala ta krabička? Ještě večer tam určitě nebyla a ona sama si pro ni taky nešla! Daniell se znovu rozhlédla. Na konferenčním stolku u televize, u kterého normálně jedla, stál kouřící hrnek a další krabička kapesníků. Daniell se zabalila do peřiny a přešla na velkou pohodlnou pohovku, zapnula televizi a začala usrkávat čaj. Mohlo ji napadnout, že tu byl Damian. Ve vteřině se jí rozbušilo srdce.

 Už to děláš zase, uklidni se! domlouvala si v duchu. Nesnášíš ho! Nenech se porazit, srabe! To jsi tak měkká?! Vždyť to je upír! Nafoukanej všehoschopnej vrah! Nepřítel!

 „Tak dost," zašeptala. „Vždyť.... nulla salus bello..."  (ve válce není spása)

Autor: Esthel (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nulla salus bello - Kapitola 8.: