Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nulla salus bello - Kapitola 6.

24.03.2009 (18:47) • Esthel • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2291×

KAPITOLA 6.
Člověk musí mít síly dost 
a čas od času ji použít, 
zlomit a zrušit minulost, 
aby mohl opět žít. 
- Friedrich Nietzsche -


Daniell si stáhla čepici co nejvíc do očí a vykročila ven do sněhové vánice. Vítr ji ihned šlehl do obličeje, jen stěží popadala dech a pomalu se pohybovala k parkovišti. Zmrzlý sníh jí klouzal pod nohama. Uslyšela vedle sebe šustit něčí kroky, ale neriskovala zvednutí tváře proti ledovému větru se sněhem. 
„Nemůžeš jít rychleji? Spěcháme domů," ostrý hlas perfektně ladil s hvízdáním větru. Damian ji chytit za loket a chtěl jí pomoct v cestě proti větru, ale Daniell se mu prudce vytrhla a odsekla : „Zvládám to, jasný?!" Asi o pět vteřin později se do ní opřel další silný poryv větru. Nebyla na takový náraz připravená, vítr ji povalil na zem a vál jí mrazivý vzduch přímo do obličeje. Těžce zalapala po dechu, ale nebyla schopná se nadechnout a ani její snahy znovu se zvednout na nohy nebyly nic platné, zavřela oči a snažila se soustředit na dýchání.
Damiana to vyděsilo a rychle odhodil arogantní masku. „Hej, malá, jsi v pořádku?" vytáhl ji znovu na nohy a skryl ji před větrem za svoje tělo. Vyčerpaně zhluboka dýchala s hlavou nepřítomně položenou na jeho prsou. Když konečně otevřela oči a podívala se mu do tváře, měl už zase tu svou tvrdou a arogantní masku. „Jo, vidím jak to zvládáš..." odfrk si pohrdavě a táhl ji k autu.
„Děkovat ti nebudu, dal sis na čas, otravo..."
„Ne že bych od tebe čekal něco zdvořilého. Možná by tě zajímalo, že u našeho auta čeká tvoje nejlepší přítelkyně." s radostí sledoval jak její obličej začal nabírat rudý nádech. 
„Asi bys měl vědět, že když už nic jiného, jsi vážně bezvadný herec!" než se mohl zamyslet jak to vlastně myslela, dorazili k autu a Nicol se jim vrhla vstříc.
„Ahoj Daniell," pozdravila,ale pohled měla stále upřený na Damiana. „O víkendu pořádám večírek u nás doma, tak jsem si říkala, že tě pozvu. Samozřejmě si můžeš vzít doprovod. Jsem si jistá, že tvůj přítel by se rád zapojil do místní společnosti. Není přece normální být pořád jen doma!" aniž by si to uvědomila, její poslední věta vyzněla trochu jako výhružka. Jistě, normalita byla to, do čeho se snažili úzkostlivě zapojit. 
„Ehm, uvidíme jestli budeme o víkendu vůbec ve městě..."odpověděla neurčitě Daniell a nastoupila do otevřených dveří od auta. Damian je za ní prudce zabouchl a pokusil se o něco jako úsměv směrem k Nicol,když obcházel auto ke svému místu.

„Tohle se mi určitě jenom zdá. Za chvíli se probudím a zjistím, že jsem tě dneska ještě neviděla," mumlala si Daniell vztekle, ale polohlasně spíš pro sebe, než k Damianovi, který vedle ní nehybně seděl a s prázdným výrazem zíral na silnici. „Vážně, můžeš si gratulovat, obludo!"
„Přestaň, už si vážně koleduješ! Navíc, je to tvoje chyba. Nemáš mít tak pitomé přítelkyně nebo jsi ji měla říct, že nepřijdeme na nějaký její hloupý večírek!!"

Večer měla Alice vidění: „Denalijší přijedou na návštěvu.Garrett bere Kate a Tanyu na jih a tak se po cestě zastaví," na chvíli se odmlčela. „Tanya nebude mít radost, že tě vidí," podívala se s poťouchlým úsměvem na Damiana. Daniell vrtalo hlavou, jak to asi Alice myslela? Co Damian udělal?
„Možná by ses měl na tu návštěvu někam vypařit," uchechtl se Emmet. 
„To má taky v úmyslu," souhlasila Alice.
„A co s Daniell?" zeptal se Jasper.
„Nevidím důvod proč by tu nemohla zůstat," odpověděl klidně George. „Jsou přece jako součást vaší rodiny."
„To sice ano, ale už jsme se jednou přesvědčili, že stoprocentně nemůžeme věřit nikomu," namítal Jasper. Jeho povaha mu radila být vždy v pozoru.
„Pak tedy může odjet s Damianem...."  
„Ne! Ať si klidně jede kam chce, ale já pojedu na opačnou stranu! Jestli ona pojede na východ, já na západ!"
„Výjimečně s tebou souhlasím, příšero," ani Daniell samozřejmě nebyla nadšená takovou vyhlídkou.
„Alice, vidíš jak dlouho tu zůstanou?" zeptala se Rosalie.
„Nejsem si úplně jistá. Myslím, tak pár dní."
„Pak je rozhodnuto. Damiane musíš vzít Dany s sebou," rozhodla Rosalie.
„Nééé!" ozvalo se dvojhlasně.
„Jestli chceš, prcku, naučím tě pár obranných chmatů," přisadil si Emmet. Všichni v místnosti, kromě Damiana a Daniell samozřejmě, potlačovali smích.
Daniell bouchla pěstí do stolu : „Tak to teda...Auuuu!" vykřikla, když si uvědomila palčivou bolest v ruce, kterou bouchla do stolu. To už bylo moc na všechny i na Rosalii. Místnost se rozezvučela melodickým smíchem 5 upírů. Daniell rozezleně odkráčela z pokoje následována Damianem.
„Snad se do té doby navzájem nezabijí," zadoufala Rosalie se zábleskem pobavení na tváři.

Autor: Esthel (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nulla salus bello - Kapitola 6.: