Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nulla salus bello - Kapitola 19.

gfnghjghjgh


Teď jedna část o dvou postavách. Moc vás prosím o nějakou kritiku nebo pár rad. :)

KAPITOLA 19.

These memories lose their meaning
When I think of love as something new.
-John Lennon-

Damian se nevydal s ostatními na lov, neměl ještě hlad a navíc chtěl být nějakou chvíli zase sám. Místo toho se potuloval po Shenondownském lese. Zrovna byl blízko jedné z vedlejších silnic, které byly na kraji lesa v této oblasti velmi časté, když uslyšel skřípění brzd.
Ne že by mu záleželo na tom bláznovi, co vyjel pozdě v noci na ztemnělou a zledovatělou lesní cestu, vydal se tam jen ze zvědavosti. Kdyby mohl, jistě by dostal infarkt, když uviděl Daniellino auto, které sebou divoce smýkalo po silnici a rychle klouzalo k jezeru.
Poprvé ve svém upířím životě zpanikařil. Měl pocit, že se mu snad i rozklepala kolena. Snažil se auto uklidnit pomalu a opatrně, aby dívce v autě neublížil. Zradilo ho však jeho vlastní nadání. Ucítil Daniellin strach, strach o něj. Tak ho to poznání vyvedlo z míry, že se dočista přestal soustředit, nohy se mu podlomily a setrvačná síla ho svrhla ze svahu až na zamrzlou hladinu jezera.
Jistě, mohl ve vteřině zastavit pád nebo se zvednout, ale nechtěl. Naplňoval ho zvláštně hřejivý pocit.
Daniell rychle slezla k Damianovi a klekla si k jeho hlavě.
„Tiltone! Ty mizernej zatracenej parchante! Neopovažuj se umřít!“ její hlas začínal mít čím dál silnější nádech zoufalství. Damianovi rty se zkroutil do úsměvu. To ale Daniell neviděla, veškerou svou pozornost soustředila na jeho zavřená víčka. Zkusila s ním znovu zatřást. „Sakra, Tiltone!“
Zdálo se že to konečně zabralo. Damian otevřel oči a setkal se s jejím vyděšeným pohledem. Celý vesmír se na pár vteřin zastavil a pak se rozběhl bleskovou rychlostí. Byla to jen chvilinka, ale změnila toho hodně. Damian už věděl jistě jednu věc- nikdy nedokáže odejít a už vůbec ne zapomenout. Přesto... obával se toho, toho citu. Daniell McEwanová už byla součástí jeho samého. Poprvé měl navíc pocit, že ani on jí není lhostejný.
„Snad ses o mě nebála?“ zeptal se klidně a zkusil se na ni usmát. Už dlouho to neudělal. Daniell se zatvářila dotčeně.
„O tebe nikdy. Jen mám už plný zuby toho, jak se mě pořád snažíš zachraňovat,“ odsekla mu naštvaně, ale v očích se jí rozsvítily veselé ohníčky. Všechno bylo zase při starém.
„Právě proto to dělám,“ vysvětlil jí Damian. „Mimochodem, vážně si myslíš, že by upíra zabilo tvoje auto?“
„Jdi k čertu!“
„Nechyběl bych ti tam?“ zopakoval otázku, kterou mu ona sama položila kdysi v Anchorage.
„Ani ve snu!“ Daniell vstala a odkráčela k autu. Mezitím už přemýšlela, jak dostane auto zpátky na silnici a než se stihla vzpamatovat, ležela na zádech a nesmírně ji bolela hlava. Ani nestihla vykřiknout, když jí podklouzly nohy a ona skončila na zádech.
Role se vyměnily, tentokrát to byl Damian, kdo se nad Daniell starostlivě skláněl. Až příliš dobře slyšel ránu, která se ozvala, když Daniellina hlava uhodila do ledu.
„Proč se musíš pořád bouchat do hlavy?“ posteskl si a rychle přemýšlel, jak zjisti jestli si něco neudělala. Pár rychlými pohyby zkontroloval, jestli nemá rozbitou hlavu a pak jí strčil před obličej ruku a zeptal se: “Kolik vidíš prstů?“
„Vidím jednoho zmetka, stačí?“
A Damian hned věděl, že je plně při smyslech. Vzal ji do náruče a odnášel k autu. Daniell se začala prudce zmítat.
„Co si myslíš, že děláš?!“ rozvztekala se. „Ihned mě pusť, slyšíš? Hned mě po-“ Damian ji upustil do první hromady sněhu, kterou míjeli a bez zastavení pokračoval k autu. Jediným lehkým pohybem ho srovnal a vrátil na silnici. Daniell se zatím dostávala ze sněhové pasti. Damian se opřel o auto a sledoval, jak se celá obalená sněhem a rudá vzteky taky šplhá k autu.
Damian si sedl za volant a čekal, Daniell se zamračila, ale uznala, že to tak asi bude dnes bezpečnější. Jeli v tichosti a v autě panovala napjatá atmosféra.
„Nikdy jsem neviděla upíra upadnout,“ poznamenala a přitom se dívala z okýnka.
Damian dělal, že ji neslyší. I upír je jen člověk, pomyslel si sarkasticky.
„Proč nejsi s ostatníma?“
Zase žádná odpověď.
„Proč si mě zachránil, když mě nesnášíš tak strašně, že ti nestojím ani za jednu odpověď?“
Damian zaváhal a pak tiše odpověděl: “Není pravda, že tě nesnáším...“
„Tak proč se chováš takhle?“ podivila se zaraženě
„Proč se chováš takhle.....?“ zopakoval Damian a svraštil přemýšlením obočí. „Jak takhle?“
„No...“ přemýšlela Daniell, ale nějak se jí nedařilo zformulovat svoje myšlenky. „Tak třeba proč jsi odešel?“
„Ublížil jsem ti, připadalo mi to tak vhodné.“
„Ale ty si mi přece neublížil! Naopak, zachránil jsi mě!“ rozčílila se Daniell. Nenapadlo ji, že se za to obviňuje. Nesedělo jí to k jeho povaze.
„Bylo to kvůli mě, to je jako bych to udělal já sám,“ zopakoval svoje sebeobvinění a neodvažoval se na ni podívat. Zato Daniell ho sledovala s naprosto překvapeným výrazem.
„Dost, tohle už nechci nikdy slyšet, jasný?“ zašeptala a snažila se nevnímat Damianův bolestný výraz.
Pomalu se blížili k domu.
„Jsem ráda, že ses vrátil,“ prohlásila po chvíli ticha Daniell a bedlivě sledovala jeho tvář, která se k ní ve vteřině šokovaně otočila.
Ten výraz stál opravdu za to. Jindy chladný a znuděný výraz mladého upíra byl teď absolutně konsternovaný. Trvalo jen pár vteřin, než si to uvědomil i Damian a jeho šok překvapivou rychlostí nahradila typická chladná maska. Přišlápl pedál k podlaze a nebezpečnou rychlostí se řítil k domu.
Teď se tvářila překvapeně Daniell. Přestávala se v jeho náladách orientovat, ale byla si jistá, že tohle není správně. Měl by se jí buď vysmát nebo říct něco ve smyslu, že je rád zpátky, ale ne se přetvařovat a skrývat emoce. Zase. Čím víc o tom přemýšlela, tím víc ji to štvalo.
Damian smykem zastavil u domu a vystřelil z auta směrem do lesa.
Daniell se rozběhla vztekle za ním.
„Stůj Tiltone! Hned se zastav,“ rozkřikla se a klopýtala za ním do zasněžené houštiny. „Slyšíš ě, ty bezcitná příšero?!“ chtěla přidat i další nadávky, ale noha jí už podruhé za večer podklouzla. Tentokrát se to Daniell podařilo ustát jen díky vysokému smrku, kterého se narychlo chytla. I tak ale vykřikla bolestí a překvapením. V temném lese sice neviděla šrám,ale byla si jistá, že jí krvácí dlaň.
Damian si byl vědom toho, že se za ním vydala do lesa a tak se držel blízko u ní,ale jen tak, aby ho neviděla, což nebylo těžké. Ani on v lese neviděl všechno. S Daniell navíc cloumal vztek, který Damian chápal a věděl, že je zasloužený.
Viděl jak klopýtla a zoufale rozhodila rukama, ale stihla se ještě zachytit nejbližšího stromu.
Damiana začalo pálit v krku, ucítil krev. Pomalu se začal přibližovat ke zraněné dívce.




Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nulla salus bello - Kapitola 19.:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!