Tak pořád nějak nevím, jak s tím pohnout dál... Za komentáře budu vděčná:)
20.09.2009 (12:45) • Esthel • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1926×
KAPITOLA 18.
Daniell se probudila po pár hodinách neklidného spánku a rozhodla se, že je čas vydat se domů. Mishel bydlela jen pár desítek metrů od městské haly, takže si Daniell mohla klidně dojít pro auto a odjet domů.
Ale ne v těchto botách, pomyslela si Daniell, když v koutě, kam je v noci vztekle odhodila, uviděla svoje stříbrné střevíčky na podpatcích. Napsala Mishel vzkaz, že jede domů, aby si o ni bratr nedělal starosti a že si půjčila její boty. Obula si pohodlné tenisky, posbírala svoje věci a vyšla ven.
Stačil jediný krok a Daniell podjely nohy a ona žuchla na zadek.
Námraza v květnu, to se snad může dít jen tady- pomyslela si hořce Daniell.
Jak tak seděla na zmrzlé zemi a nadávala, napadlo ji podívat se kolik je vlastně hodin. Bylo chvíli před šestou. Daniell bodlo u srdce, když si vzpomněla na Martyho a jeho včerejší slova: „Odjíždíme v šest.“ Bylo jí náhle ještě chladněji. Vyhrabala se na nohy a vydala se k autu.
„Musím to přejít,“ nařizovala si tiše. „Marty byl dobrý přítel, ale je pryč. A já jsem tady!“
Daniell došla k autu a znovu se lekla, když uviděla svůj odraz v okně. Vlasy už zdaleka nevypadaly jako včera. Divoce se jí kroutily a poletovaly kolem hlavy. Oči měla unavené, opuchlé a zarudlé od včerejšího pláče. Raději se moc dlouho neprohlížela, nasedla do auta a vydala se domů.
Vždycky, když byla smutná, těšila se na George. Jakoby byl její antidepresivum... Vždycky jí s ním bylo líp. Vzpomínka na George sebou však nesla i něco dalšího: „Damian se nevědomě řítil do pasti, ale George, Jasper a Emmett ho dostihnou včas,“ vybavila se jí Alicina slova. „Měli by se do rána vrátit.“
Co když se Damian Tilton vrátí s nimi? napadlo Daniell. „Jak se věci umí krásně načasovat,“ zamumlala sarkasticky a automaticky se snažila jednou rukou uhladit vlasy. Nebylo jí zrovna nejlíp, což zřejmě zapříčinil alkohol, který včera vypila, a nedostatek spánku. Zaparkovala auto do garáže a tiše vešla do prázdného obývacího pokoje. Uslyšela však hlasy z jídelny. Vzpomněla si, jak tam před pár měsíci vrazila a poprvé se setkala s Cullenovými. A s ním.
Nejistými kroky vešla dovnitř, hlavu měla skloněnou a na prahu nejistě přešlápla.
„Dobré ráno,“ pozdravila a rychlým pohledem přejela místnost.
Pět hlasů jí odpovědělo. Jen jedna osoba mlčela. Daniell ho vyhledala očima. Chvíli se dívali jeden na druhého, pak Daniell uhnula pohledem a začala koktat: „Já... já si... zajdu si do... do sprchy..“ a rychle vyšla z jídelny.
Damian se díval na místo, kde ještě před chvílí stál člověk, na kterého za poslední tři týdny myslel ve dne, v noci. Byla snad ještě krásnější, než si ji pamatoval. Pak ale zaregistroval něco, co se mu vůbec nelíbilo. Všichni v místnosti ucítili pánskou kolínskou, kterou sebou přinesla Daniell. Damiana i George zřejmě napadlo to nejhorší. George vyběhl za sestrou a Damian se udržel v místnosti jen silou vůle.
George našel sestru sedět ve svém pokoji na posteli s hlavou složenou v dlaních. Ten obraz jeho podezření ještě umocnil. Rychle si sedl vedle ní a objal ji kolem ramen. „Kdo ti ublížil, maličká?“ zeptal se.
Daniell k němu otočila opuchlou tvář a dívala se nechápavě. „Co?“ zeptala se.
„Co to bylo za kluka, co ti ublížil?“ zeptal se znovu a v očích mu plál jen těžce potlačovaný vztek.
„Nikdo mi neublížil,“ odpověděla a zamračila se na bratra. „Jak jsi na něco takového přišel?“
„No to ta kolínská, kterou smrdíš,“ objasňoval George. Daniell k sobě přičichla. „Nic necítím.“
„A co ty ubrečené oči?“
„Odjel kamarád,“ kňukla Daniell.
„Ahá,“ oddechl si Damian.
„Díky za soucit,“ odfrkla si Daniell.
„Ale ne, tak jsem to nemyslel. Já jen, že jsem čekal něco... horšího,“ obhajoval se. „Dobrý kamarád?“
„Moc,“ přikývla a pohlédla mu do očí sestra.
„Mám zavolat Alici, ať ti pomůže s... s odstrojováním?“ prolomil po chvíli mlčení.
„Ne, nemusíš. Jsem v pohodě, jsem jen unavená.“
Daniell si dala sprchu a ve chvíli, kdy ulehala do postele už spala.
Probudila se, když už se stmívalo. Vzala telefon a vytočila Mishel, aby se zeptala, jestli je doma. Chtěla jí vrátit půjčené tenisky.
„Nemyslím, že je budu tenhle víkend potřebovat,“ zasmála se Mishel. „Dany, cos dělala celý den?“ divila se.
„No... Spala,“ přiznala Daniell trochu zaraženě.
„Tak se podívej z okna. A ty boty mi vem třeba v pondělí do školy. Hele Dany, volá mě máma k večeři. Užij si víkend, pa.“
Daniell zmateně prošla pokojem k oknu a vytáhla roletu. Z nebe padaly velké chomáče sněhu a zahrada už byla celá bílá. Daniell stála ochromeně u okna a nechápala, že někde může v květnu nastat sněhová kalamita. Zničehonic jí na rameni přistála něčí ruka. S leknutím odskočila od okna a vykřikla.
„Klídek, Dany. Jeden by čekal, že si na to už jednou zvykneš, když žiješ v jednom domě se šesti upírama,“ zakroutil hlavou Emmett. „Máš hlad?“ zeptal se a rozvalil v Daniellině posteli. „Ještě teplá,“ zamručel spokojeně.
Daniell pobaveně vylétlo obočí nahoru. „Jo, mám hlad. Uvaříš mi něco?“
„No to sice ne, ale zvu tě na lov,“ nabídl s úsměvem.
„Myslím, že to budu raději hlady,“ ušklíbla se znechuceně.
Emmett se zasmál a vstal z postele. „Jak jsem řek, my jdem na lov. Alice ti dole dělá večeři a pak se k nám připojí. Brzo se vrátíme, tak žádný tajný večírky, jasný?“ plácl Daniell prátelsky po zádech, ale neodhadl sílu. Daniell se mírně vznesla, přeletěla pár metrů a přistála na posteli. Emmett se začal prohýbat smíchy a vyklopítal z pokoje. Daniell slyšela jeho smích ještě z garáže.
Sama se divila, že má tak dobrou náladu, vždyť přece odjel Marty!
„Ale vrátil se Damian...“ zamumlala si pro sebe a po tváři se jí rozlil spokojený úsměv. Ani si to neuvědomila, jen zamyšleně sledovala jak od domu odjíždí velké terénní auto a nechávají za sebou vyjeté stopy.
„Doufám, že máš velký hlad,“ zavolala z kuchyně Alice. Daniell se s trhnutím probrala a vyrazila za ní.
Alice před ni předložila krásně vypadající steak se spoustou zeleniny, na kterou se Daniell jen ušklíbla a shrnula ji na kraj talíře. Proč si maso kazit zeleninou?
Upírka si sedla proti ní ke stolu a netrpělivě ji pozorovala. Měla zjevně něco na srdci.
„Co je?“ zeptala se Daniell s plnou pusou.
„Jaký byl ples?“ zeptala se Alice.
„Výbornej, vážně. Alice, děkuju za všechno. Strašně moc toho pro mě děláš a já jsem nevděčná, promiň. a ten steak je úžasnej.“
„Potřebuje přisolit?“
„Jo,“ odpověděla bleskově a omluvně se usmála. Alic epřed ni posunula solničku.
„Máš nějakou dobrou náladu,“ poznamenala Alice a stále ji probodávala zkoumavým pohledem.
„No jo, přece nebudu smutnit nad steakem,“ zachrčela a pokrčila rameny.
„Něco takového by určitě řekl Emmett, kdyby byl člověk. Má na tebe špatný vliv,“ zakroutila hlavou Alice nad jejich pravidelným sledováním zápasů. „Ale je v tom něco jiného... No tak, Daniell! Lhala bych kdybych tvrdila, že jsem si ničeho nevšimla a teď jsme tady jenom my dvě. A já to přece nikomu neprozradím,“ žadonila Alice.
„Ani Jasperovi?“ zapochybovala Daniell. Věděla, že mu říká všechno.
„Toho tyhle věci vůbec nezajímají,“ odsekla Alice netrpělivě.
„Krásná vlastnost,“ usmála se na ni dívka.
„Prosíím, Daniell. Vždyť jsi jako moje sestra. Chci ti pomoct.“
„Nevím, co chceš slyšet, Alice. Myslela jsem, že ty víš všechno.“
„Viděla jsem jen kousek neuskutečněné budoucnosti, to je vše. Myslela jsem, že Damiana nemůžeš vystát.“
„Časy se mění,“ použila stejnou větu jako Damian před pár týdny.
„Máš ho ráda?“ zeptala se Alice přímo. Daniell cítila jak se jí krev žene do tváří, ani nezvedla hlavu od jídla a jednoduše přikývla.
„A řekneš mu to?“
Daniell chvíli přemýšlela a pak zavrtěla hlavou.
„A co teda uděláš?“
„Nevím... počkám,“ pokrčila smířeně rameny.
„Ale Daniell!“ zanaříkala Alice a teatrálně se chytla za hlavu. „To taky můžeš čekat tisíc let!“
„Ne, Alice,“opravial ji Daniell, která se jejím vyšilováním bavila. „To ty můžeš čekat tisíc let. Hlavně nic neproveď a...“
„Chci ti pomoct!“
„... už vůbec se mi nesnaž pomoct! Koukni, Alice, vím, že to myslíš dobře, ale tohle prosím nech na mě.“
„Z čeho máš strach? Před pár dny jsi ho chtěla jet vysvobodit od matky,“ připomněla.
Daniell se nadechla a pak rychle vyhrkla: „Necupadnoutkotaň.“
„Cože?“ vykulila na ni Alice oči a nasadila výraz, po kterém Daniell vyprskla smíchy. Alice se na ni vyčítavě zamračila.
„Říkala jsem, že... prostě nechci dopadnout jako Tanya, no!“
„To chápu,ale jak můžeš vydržet tu nevědomost?! Nevíš, jak by to dopadlo s tebou,“ snažila se oponovat Alice, přestože viděla, že je Daniell rozhodnutá.
„Jo, ale bude mě to trápit už jen asi tak 50-60 let, to nějak vydržím,“ rýpla si Daniell, ale Alice jí to bleskově vrátila.
„S tvým stravováním nanejvíš třicet,“ ušklíbla se, když Daniell shrnovala nesnězenou zeleninu do koše. „Ale mysli na mě! Já s tím budu žít déle.“
„Já vím, tisíc let. Ráda bych ti pomohla, Alice, ale nerada si ubližuju. Jsem ve své podstatě srab, nechce se mi riskovat nepříjemnosti. Nemáme něco s čokoládou?“ zeptala se, když prohledávala skříňky v kuchyni.
„Všechno jsi snědla včera, když jsem tě chystala na ples,“ odpověděla Alice a snažila se vypadat uraženě.
„Jó vlastně!“ vzpomněla si Dany. „Nemělas jet na lov, Alice? Já si pro něco zajedu do obchodu.“
„Je pozdě, všechny obchody už mají zavřeno. Budeš to muset vydržet.“
„Tak pojedu na benzinu. Mám vážný nedostatek cukru,“ rozhodla se dívka.
„Budeme lovit blízko. Za pár hodin jsme zpátky.“ Alice se bez rozloučení otočila a vyběhla z domu.
Daniell trochu otrávila vyhlídka, že se jí ráno asi bude muset omluvit. Chtěl asi po večeři trochu odpočnout, lehla si v obýváku a na chvilku usnula, když se probudila, za okny už byla tma a stále sněžilo. Chuť na sladké ji však nepřešla, vzala z věšáku Georgovu mikinu, klíče od auta a vyrazila.
Jezdila ráda, ale ze sněhu a ledu na silnici měla strach a tak sotva jela. Když se konečně doploužila k benzině, nakoupila si sladkostí kolik unesla. Cestou domů už byla dost netrpělivá, a tak se odvážila zvýšit rychlost. Zrovna sjížděla z mírného kopečku, po pravé straně měla Shenondownský les a po pravé zamrzlé jezero. Led byl ale i na silnici. Daniell se dostala do smyku a čím víc se snažila auto zastavit, tím nezvladatelněji se točilo. Před autem se náhle objevila temná postava. Daniell si jednu bláznivou sekundu myslela, že se snad dívá do vyděšených očí Damiana. Tušila, že to asi bude upír, protože se auto mírně zastavilo těsně u svažujícího se břehu jezera a Daniell se naprosto nic nestalo. Rychle vystoupila z auta a začala se rozhlížet po svém zachránci. Se zděšením zjistila, že ta tajemná osoba leží bez hnutí pod svahem na ledě.
Autor: Esthel (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Nulla salus bello - Kapitola 18.:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!