Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nulla salus bello - Kapitola 17.

14.09.2009 (18:00) • Esthel • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1626×

KAPITOLA 17.

My only love sprung from my only hate!
Too early seen unknown, and known too late!

-Wiliam Shakespeare-

Páteční jarní ples pro Daniell začal už odpoledne. Hned jak přijela ze školy se na ni Alice vrhla, nahnala ji do sprchy a pak ji vzala k sobě do ložnice.

„Tolik krámů jsem ještě neviděla, Alice,“ ohodnotila řadu zkrášlujících přípravků, které na ni už měla Alice nachystané.

„Nemám je kvůli sobě,“ upozornila ji upírka. „Ráno jsem přemýšlela co s tebou a už to mám.“

„Tak proč musíme začínat tak brzo?“

„Stejně máme spoustu práce, copak ses nikdy nechystala na ples?“ divila se Alice a zatím Daniell lehce pročesávala vlasy.

„Chystala a nikdy mi to netrvalo dýl než hodinu,“ zamručela.

„Přemýšlela jsem, že bychom mohly nechat tvoje vlasy přirozeně kudrnaté tak, jaks to měla v tom obchodě, jen je trochu upravíme.“

„Máš nějaké novinky ohledně Til... George?“

Alice se usmála: „Měli by se do rána vrátit, žádné drama.“

„Kdyby se vrátil dřív, pošleš ho za mnou na ples?“

„A koho?“ zeptala se provokativně Alice. Daniell se jen zamračila.

„Wow, Daniell! Vypadáš... vypadáš úžasně! Úplně jako holka,“ pochválila ji Rosalie.

„Dokonce si tak i připadám,“ ušklíbla se Daniell, když se jí ujela noha v podpatku na parketách.

„Trochu vděku, prosím,“ připomněla se Alice.

„Jakoby pro tebe nebylo největší odměnou, že tě nechala to udělat,“ usmála se na ni až moc sladce Rosalie a znovu si Daniell prohlédla. Šaty vybraly opravdu dokonale. Daniell vypadala nezvykle křehce a žensky a podpatky jí prodloužily nohy až někam do nebe. Potom se jí podívala do obličeje. Danielliny šedé oči silně kontrastovaly s tmavými dlouhými řasami a tmavě hnědými vlasy, které jí v lesklých kudrnách padaly na ramena a záda. Z obličeje je měla stáhnuté dozadu dvěma pramínky vlasů.

„Marty Stuart tě vyzvedne?“ zeptala se Alice, když Daniell podávala krátký černý kabátek a malou černou kabelku s nejnutnějšími věcmi.

„Ne, chci tam mít svoje suto, kdyby to za moc nestálo,“ pokrčila rameny a odcházela ven. Skoro se lekla, když uviděla cizí odraz v okně od auta.

Tak tohle jsem já, uvědomila si a s jistým uspokojením se vydala k městské hale.

„Damiane!“ zavolal George do tmy. Alice jim řekla, že by ho měli najít někde tady. Tiše čekali a očima prohledávali les připravení na jakýkoliv náznak pohybu.

„Co tady děláte?“ ozvala se klidná, ale chladná otázka ze tmy před nimi.

„Přišli jsme pro tebe. Mohl by ses nám ukázat?“ požádal tiše, ale důrazně George. Damian se pousmál a vyšel ze stínu stromů.

Vypadá tak jinak... tak divoce, pomyslel si George, jako anděl pomsty...

„Víš, že se s vámi nevrátím.“

„Ne, to nevím,“ opáčil George. „Nikdo ti nic nezazlívá. Prosím, vrať se s námi.“

„A nebo pokračuj dalších pár kilometrů na jih, kde na tebe čeká matka,“ doplnil Emmett.

„Matka? Jak ví, že...?“

„Je to past, Damiane. Je s ní Jane a Demetri,“ vysvětloval Jasper a ze všech sil se snažil Damiana uklidnit. Ten jen sklonil hlavu a zatnul pěsti.

„Řekni mi, Georgi, proč bych teď neměl pokračovat na jih a nejít ji zničit?“ procedil tiše přes zaťaté zuby Damian.

„Během života se můžeš dopustit spousty chyb, až na tu, která tě zničí.“

„A proč ne?! Vždyť ani nemám pro co... přežívat,“ zaprskal rozezleně.

„Vždycky je pro co žít. Tvá matka tě chce jen získat na svou stranu, ne zabít.“

„Ale chtěla zabít ji, Georgi!“ zakřičel Damian.

„Nebuď teda jako ona. Vždyť úcta k životu je to hlavní, co nás od nich odlišuje. Pojď s námi domů,“ zašeptal naléhavě George.

„Všichni tam na tebe čekají,“ řekla Jasper s podezřelým důrazem na prvním slově. Damian se na něj zkoumavě zahleděl. Snažil se mu něco naznačit?

Absolutní svoboda neexistuje. Existuje jen svoboda vybrat si cokoliv chceme, a pak se tím rozhodnutím řídit, pomyslel si hořce Damian.

„Teda Daniell, jsi fakt kočka,“ uznale pokýval hlavou Marty a gentlemansky Daniell nabídl rámě.

„Děkuji, pane. Ani vy nevypadáte nejhůř,“ usmála se Daniell. Vlastně mu trochu křivdila. Marty vypadal moc dobře. Vysokého blonďáka v tmavém obleku Daniell záviděla každá holka.

„Jste připravena vrhnout se do víru tance, slečno?“ mrkl na ni Marty a společně se vydali dovnitř.

Mishel byla ráda, že Daniell je už zase Daniell. Sice ji podezřívala, že se snaží hlavně kvůli Martymu, ale i tak to byl pokrok. Daniell se bavila, tančila, smála se, jakoby se to, co se s ní dělo v posledních dnech nikdy nestalo.

Hodiny ubíhaly a ples se pomalu chýlil ke konci. Daniell zrovna tančila s Martym na jednu pomalou píseň a tušila, že brzy přijde na řadu loučení.

„Myslím, že dnes už ani nemá smysl jít spát. Odjíždíme v šest,“ promluvil jí tiše do ucha Marty. „Musím přiznat, že jsem ještě nikdy nechtěl zůstat tak, jako tady.“

„A přitom to tady ze začátku vypadá tak beznadějně, že? snažila se odlehčit atmosféru Daniell.

Marty musel hodně sklonit hlavu, aby jí viděl do očí, ale nevadilo mu to. „Jsi zvláštní, Dany. Tak otevřená a přitom tak tajemná. Vřelá a přitom odtažitá. Nikdy jsem nepotkal někoho, jako jsi ty,“ řekl vážně.

Daniell začalo být trochu nepříjemně. Nelíbilo se jí, kam jejich rozhovor směřoval a to, že si až příliš intenzivně začala uvědomovat, že opravdu odchází a jak jí bude chybět. „Já... Víš ráda bych byla jen otevřená a vřelá, ale nejde to... Jde mi z toho hlava kolem, to mi věř,“ ušklíbla se nad pravdivostí toho, co řekla.

„Mě se to líbí. Nikdy nevím, kdy budeš schovaná za dveřma a skočíš mi na záda nebo kdy na půl dne přestaneš reagovat a konverzovat,“ usmál se a odhrnul si vlasy z očí, které jakoby ve tmě zářily.

I Daniell se usmála, ale oči jí prozradily. Začaly se jí z nich řinout slzy a tak raději přitiskla obličej na jeho hruď, aby ji neviděl brečet. Marty ji vzal jemně za bradu a přiblížil svůj obličej k jejímu.

„Brečet jsem tě ještě neviděl.“

„Tak si mě dobře prohlídni. Nebrečím jen tak kvůli někomu.“

„Tak se mi líbíš. Hrdá a přitom celá ubrečená.“

S dalším smíchem se dostavily i další slzy. „Nebrečím často, ale když už, tak už,“ dostala ze sebe mezi vzlyky Daniell.

„Pořád jsi krásná... jedinečná,“ zašeptal. A Daniell věděla, že musí odejít. Bolelo ji u srdce, že ho musí opustit, ale tohle loučení bylo horší.

„Už budu muset jít.“

„Já myslel, že tohle je moje replika,“ usmál se smutně. Vzal Daniellin obličej do dlaní a palci jí utřel slzy. „Chci si tě pamatovat veselou.“

„Tak to se ti už dneska v noci nesplní.“

„Už je zítra ráno,“ řekl a přitiskl své rty na její. Cítil tlukot jejího srdce a měl pocit, že tahle chvíle zůstane uložená v jeho srdci navždy. Byla mu tak blízko jako snad nikdy nikdo. Svíral ji v náručí, cítil její horké rty a mokré slzy, které jí zase stékaly po tvářích. Pak se od něj odtáhla a sesbírala zbytek sil , aby se na něj usmála, tak jak se usmívala jen na něj. Trošku křivě, uličnicky a nebezpečně zároveň.

„Nenech se ostříhat,“ poradila mu.

„Nebouchej se pořád do hlavy,“ vrátil jí to Marty a taky se usmál. Pak se otočila a odcházela. Marty se za ní dlouze díval. Věděl, že se otočí a ona se otočila. Přes slzy skoro neviděla, ale jasně poznala jeho osamělou postavu u tanečního parketu. Rychle vyběhla ven.

Mishel ji našla celou zmrzlou sedět na patníku u parkoviště. Ani ona ještě neviděla kamarádku brečet. Přehodila přes ni její kabátek a podala jí kabelku.

„Můžeš mi říct, proč si všechno tak komplikuju?“ zeptala se Daniell hlasem ochraptělým od pláče a zimy.

„No... někdo to tak má rád,“ zkusila se na kamarádku usmát Mishel a k jejímu překvapení jí Daniell úsměv vrátila.

„Chceš jít k nám?“

„Můžu?“ kňukla Daniell vděčně.

„Jasně, potřebuju někoho, kdo bude ráno vypadat hůř než já,“ mrkla na ni Mishel. „Tak se zvedej.“

Autor: Esthel (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nulla salus bello - Kapitola 17.: