Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nulla salus bello - Kapitola 16.

04.09.2009 (20:30) • Esthel • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1595×

KAPITOLA 16.

Když něco chceš, celý Vesmír se spojí, abys toho dosáhl.

-Paulo Coelho-

„Jo. tyhle jsou fajn, Alice,“ ohodnotila DAniell další šaty, které na ni navlékla.

„Fajn?! Vypadáš v nich jako citrónový bonbónek,“ rozzlobila se nad Danielliným nezájmem Alice. Až teď se Daniell podívala do zrcadla a musela jí dát za pravdu.

„Kanárkově žlutá asi není moje barva...“

„Tak vyzkoušíme něco jiného,“ rozhodla Alice a pomáhala dívce přetáhnout zdobený korzet přes hlavu.

„Přísahala bych, že v okolí tří set kilometrů už nemůže být něco, co bych na sobě ještě neměla,“ zavrčela nevrle Daniell.

„Proč vždycky narazím na člověka, který nesnáší nakupování?“ povzdechla si Alice.

„Nakupování mi nevadí, ale všechno má své meze, Alice. Už na mě navlíkáš šaty víc, než devět hodin! A při představě, že nás čeká pětihodinová cesta domů a bez šatů...“

Daniell pokračovala dál ve výčtu stížností a Alice ji mezitím táhla do dalšího obchodu.

„... a přestaň se mračit na moje vlasy!“ Daniell postřehla další Alicin pohled na svou hřívu. „Říkala jsem ti, ať mě necháš si je vyfénovat.“

„Promiň, ale ani JÁ jsem netušila, že to bude až tak hrozné.. Vždyť normálně je máš vždycky jen trošku vlnitý, ne takhle....“ snažila se najít správné slovo Alice.

Tmavovláska se ušklíbla a pohodila hlavou. Vlasy jí zase poletovaly neuspořádaně kolem hlavy a uvolňovaly se z ledabylého drdolu.

Prodavači se zatajil dech, když dívky vstoupily do jeho obchodu. Ta neuvěřitelně drobná lehounce přitančila k prvnímu stojanu s večerními šaty a hned si je začala se zaujetím prohlížet. Vyšší z dívek, s divokými vlasy a ospalýma očima, zamířila k nepohodlně vypadajícímu křeslu a odevzdaně se na něj svezla.

„Už vím, jakou potřebujeme barvu,“ oznámila Alice šťastně. Daniell ani nevzhlédla. Alice si barvou šatů byla jistá už mnohokrát toho dne, ale pokaždé v tom byl nějaký háček.

„Potřebujeme stříbrnou v odstínu tvých očí.“

„Copak mám stříbrné oči, Alice?“

„Tohle je ono,“ oznámila rozhodně a dělala, že Daniellinu poznámku přeslechla. O pár chvil později už stála před šatnou a čekala, až ji Daniell zavolá na zapnutí šatů.

Pravda byla, že od začátku věděla, že to budou tyhle. Jen si chtěla s Daniell trochu pohrát. Nic ji nebavilo víc, než převlékat Daniell z jedněch šatů do druhých.

Daniell se s hekáním dostala do šatů. I zbytky jejího drdolu už vzaly za své a tak jí teď vlasy divoce vlály kolem hlavy. Alice měla pravdu, tyhle byly dokonalé. Sahaly jí někam ke kolenům, byly bez ramínek a barva byla až nečekaně podobná té, kterou měly její oči.

„Myslím, že ani tvůj účes už není tak hrozný,“ zasmála se Alice.

A Daniell už se jen těšila domů do postele.

„Tak co tvůj kluk, Daniell? Proč se nebyl podívat na fotbalovém zápase?“ otravovala zase takhle jednou Nicol.

„Znovu ti opakuju- NENÍ TO MŮJ KLUK!“ zakřičela jí do obličeje Daniell. Nicol si k ní a jejím přátelům z prvu nepochopitelných důvodů přisedla ke čtvrtečnímu obědu ve školní jídelně. Položila Daniell už asi milion otázek a touhle to dovršila.

Nicol však jakoby její vztek neviděla. Párkrát pokývala hlavou a pokračovala: „Říkala jsem si, že jste se asi rozešli. Chodíš teď s Martym, že?“ a aniž by čekala na odpověď, bleskově pokračovala.

„To spolu asi jdete na ples, že? No víš, chtěla jsem se tě na něco zeptat. Ne že bych neměla zájemce, ale stejně... Nemůžeš mi dát číslo na tvýho bejvalýho?“

Daniell chvilku ztuhla v naprostém šoku. A pak se rozesmála. Ne, ona se přímo rozchechtala. Tolik se od té doby, co se jí vrátila paměť nesmála. Klátila se na židli, tekly jí slzy a nemohla popadnout dech. Představovala si Tiltonův výraz ve chvíli, kdy by ho Nicol pozvala na jarní ples.

„To by asi nešlo,“ dostala ze sebe s těží. „On tady není,“ objasnila to nakonec a v té chvíli jí už do smíchu nebylo. Znělo to tak definitivně...

„A kde teda je?“ vyzvídala Nicol.

„Já... Já nevím,“ přiznala po chvíli. Celý stůl je od chvíle, kdy se Daniell tak rozesmála pozoroval a najednou nechápal smysl jejich rozhovoru, ale už na tom nezáleželo. Někdo nadhodil nové téma a konverzace se rozběhla dál. Každý si všiml, jak Daniell seděla nezvykle strnule zahloubaná do vlastních slov a skutečnosti, kterou vyjadřovali a která ji náhle tak intenzivně zasáhla. Zase...

Daniell tenhle stav vydržel až po zbytek vyučování. Jakoby ani nevnímala přítomnost, topila se ve vzpomínkách a spekulacích. Probrala ji až Mishel.

„Řídit budu radši já,“ brzdila Mishel Daniell, která asi jen ze zvyku došla ke svému Volvu. Mlhavě se jí vynořila vzpomínka, že Mishel slíbila, že ji dnes doveze domů, protože její auto měla půjčené sestra. To už jí Mishel dostrkala na místo spolujezdce.

„Podívej, Dany, já nevím, co se stalo když si ztratila paměť ani co všechno se ti v pondělí vrátilo. Pokud mi to nechceš říct sama, nebudu se tě na to ptát, ale upřímně ti říkám- bylas šťastnější, když sis to nepamatovala.“

Daniell se dívala kamarádce do očí plných starosti a věděla, že má pravdu.

„Marty se tě dneska po obědě ptal, jestli pořád platí, že spolu jdete na ples. Ani jsi mu neodpověděla. Víš o tom vůbec? Je to celkem prima kluk. Určitě nejhezčí na tomhle konci světa,“ zhodnotila Mishel. A zase měla pravdu.

Marty byl v Healy taky nový, přistěhoval se z Floridy. Jeho kůže měla jemně kakaový nádech a z Daniell jakoby spadly všechny problémy, když se na ni usmál a svým typickým pohybem si odhrnul blonďaté kudrny z očí. Z těch nejmodřejších očí na světě.

„Asi tě zavezu domů, tvoje auto si nechám u sebe a ráno se pro tebe stavím. Nebo myslíš,  že domů dojedeš?“

Daniell jen zavrtěla hlavou. Když pak vystupovala z auta, ještě za ní Mishel vystrčila hlavu.

„Dany, ať se děje cokoliv, určitě se to brzo spraví a kdybys potřebovala, víš kde mě najdeš.“

„A Daniell,“ křikla ještě. „Zavolej Martymu. Ať ví, na čem je,“ poprosila kamarádku.

Daniell tedy zamířila rovnou k telefonu, chtěla mít ten hovor co nejrychleji za sebou. Ples teď bylo to poslední o čem chtěla mluvit.

„Ahoj Marty, tady Daniell,“ pozdravila kamaráda.

„Čau Dany, to jsem rád, že voláš. Už je ti líp?“

„Jo, je mi fajn. Poslyš, chtěla jsem se ti omluvit za dnešek, byla jsem trochu mimo.“

„To jsem si všiml, ale nedělej si z toho hlavu,“ chlácholil ji svým typickým nakřáplým hlasem. „Ten zítřek ale platí, viď?“ ujišťoval se ještě rychle.

„Jasně že jo! Už se těším,“ lhala celkem úspěšně.

„Ještě něco jsem ti chtěl říct. Víš jak jsem ti říkal, že se kvůli tátově práci často stěhujeme...?“

Daniell rychle došlo, kam svou otázkou míří. „Kam to bude tentokrát?“ zeptala se smutně. Marty byl dobrý kamarád. Byl veselý, přátelský, milý a krásný, byl přesně Daniellin typ. Vzpomněla si, že za ty tři týdny po ztrátě paměti ho začala brát trochu jinak než jen jako kamaráda. Měla ho radši, ale ne dost na to, aby na něj nezapomněla hned, jak si vzpomněla na Damiana.

„Do Texasu. V létě tam prý bývá až 40 stupňů. Po těch mínus čtyřicítkách, co byly v zimě tady to bude celkem šok, nemyslíš?“ zasmál se, ale rychle zvážněl. „Většinu věcí už máme přestěhovanou. Odlítáme v neděli brzo ráno, Dany. Promiň, že jsem ti to řekl tak na poslední chvíli, ale... nechtěl jsem na to myslet.“

Daniell chvíli mlčela a promluvila až když si byla jistá, že ji nezradí hlas. „Dnešek nestojí za nic... Bude se mi stýskat, Marty. Seš dobrej kluk.“ Proč jsem si sakra nevybrala tebe?

„Taky se mi bude stýskat, ale loučení necháme až na zítra, jo? Musím si jít dobalit nebo máma vyletí z kůže,“ snažil se co nejrychleji ukončit hovor, ale hlas ho zradil.

„Tak zítra ve škole, čau Marty,“ přispěchala mu na pomoc Daniell, která už měla taky nakrajíčku. Až teď si všimla Alice, která stála ehnutě u okna jen pár metrů od ní.

„Ahoj Alice,“ pozdravila, ale na odpověď čekala marně. Alice rozostřeným pohledem prohlížela budoucnost. V rukách držela telefon zřejmě připravená ihned zavolat kdyby nastala nějaká změna. Ale komu chtěla volat?

„Geórgi!“ Místo bratra se u ní však ve vteřině „zjevila“ Rosalie.

„Kde je George?“ zeptala se podezřívavě blonďaté upírky.

„Šel s Jasperem a Emmettem na lov,“ oznámila Rosalie a ledabyle se posadila na sedačku a začetla se do časopisu.

„Vážně? A proč je teda Alice hlídá?“

„Alice má momentálně v hlavě jen tvůj ples. Dívá se na tebe! Zkouší ti účesy, make-up a tak dále. Buď ráda, že to dělá takhle,“ odpověděla zase bez mrknutí oka Rosalie.

„A co ten telefon?“ Daniell si byla jistá, že se něco děje, jen nevěděla jak zjistit co.

„Asi mluvila s Jasperem nebo někým, co já vím,“ odsekla Rose a dál bez zájmu listovala časopisem.

„Bože to je den,“ povzdechla si Daniell. S nechutí si uvědomila, že zítřek nebude o moc lepší- škola, ples, loučení s Martym a k tomu to tajemství, které z Rosalie nemohla dostat.

Ale teď dostala nápad. Vzala telefon a šla si sednout na sedačku vedle Rosalie a začala vytáčet.

„Komu voláš?“zeptala se  naoko bez zájmu Rosalie.

„Jen chci popřát Georgovi příjemný lov,“ a Rosalie už jí stihla vzít telefon od ucha a rozzlobeně se na Daniell osopila: „Blázníš?! Chceš je prozradit?“ vyletělo z ní dřív, než se stihla ovládnout.

K jejímu překvapení se Daniell usmívala, Rose zběžně mrkla na poslední volané číslo- Mishel.

Sakra, jak jsem jí na tohle mohla skočit?! zlobila se na sebe.

„Tak už to vyklop, Rose,“ vyzvala ji dívka se samolibým úsměvem.

„Bude to v pořádku,“ procitla najednou Alice.

„Damian se nevědomě málem chytil do pasti. Ale George, Jasper a Emmett ho dostihnou včas. Mylím...“ zamračila se trošku Alice.

„Takže to nevíš úplně jistě...?“ ujišťovala se Daniell.

„No...“ zaváhala Alice. Sedla si vedle Daniell a objala ji kolem ramen. „Vím to docela jistě. Neboj, budu na ně dávat pozor.“

Autor: Esthel (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nulla salus bello - Kapitola 16.: