Je sice jen krátká a bohužel myslím, že i dost zmatená,ale je taky brzo... Díky za všechny komentáře:)
25.08.2009 (21:00) • Esthel • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1348×
Kapitola 14.
Květiny nesmíte nikdy poslouchat. Musíme se na ně dívat a vdechovat jejich vůni. Moje květina naplňovala vůní celou planetu, ale nedovedl jsem se z toho těšit. - Antoine de Saint-Exupéry-
„Jde prý o částečnou ztrátu paměti. Doktoři věří, že se ti vzpomínky brzy vrátí, maličká,“ uklidňoval sebe i Daniell George.
Cullenovi a Damian mezitím čekali před pokojem. Byli rádi, že se Daniell konečně probrala a to už kvůli výčitkami zničenému Damianovi.
„To nechceš udělat, Damiane!“ promluvila náhle do ticha Alice.
„Co se děje?“zeptal se Emmett na to, co zajímalo všechny.
„Odcházím,“oznámil dutým hlasem Damian aniž by k nim zvedl pohled. „Vystavuji vás všechny zbytečnému nebezpečí,“ pokračoval a předstíral, že ho zaujala nemocniční dlažba.
„Aspoň se něco děje,“ namítl upřímě Emmett, kterého potěšila jakákoliv akce.
„Ale no tak, Damiane. Znám tě už téměř století a ať je to, jak je to, jsi pořád Tilton. Promiň, ale je to tak! Vybral sis sice svou cestu, ale krvi neporučíš. Ty prostě jsi arogantní sobec. Kde se v tobě, k čertu, tak najednou bere tolik starosti a soucitu?“ rozhorlila se Rosalie trošku necitlivě.
Damian ještě chvíli mlčel a sledoval podlahu, takže mu neviděli do tváře a nemohli vidět ani jeho trpitelský výraz.
Pak se zastavil a otočil se k nim čelem.
„Časy se mění, Rosalie,“ konstatoval tiše.
„Nevěřím tomu, že ses změnil. Jak říkám-“ Rosaliin hlas začal nabívat na intenzitě a dávala tím jasně najevo, že ji začíná pekelně štvát, že Tiltonovu chování stále nemůže přijít na kloub. „-krev není voda.“
Damian se rozhodl ignorovat její uštěpačný tón, který vložila do poslední věty.
„Nezměnil jsem se jen tak,“ namítl stále stejně tichým hlasem.
„Vážně? Tak proč jsi to udělal?“ dorážela Rosalie
Damian jakoby cítil zvláštní přitažlivost, ale přikazoval si nepodívat se na dveře Daniellina pokoje. Nějak se ale nedokázal poslechnout.
V té chvíli se dveře otevřely a vyšel z nich George. Damian však stačil zahlédnout pobledlou hnědovlásku, která se jakoby krčila v posteli pod náporem zapomenutých vzpomínek, které se dozvěděla od bratra. Oči měla doširoka otevřené a v šeru pokoje skoro svítily. Ten pohled Damianem projel jako šíp.
„Udělám cokoliv, abych tě udržel v bezpečí, lásko,“ pomyslel si.
Daniell se s trhnutím probrala. Už se jí zase zdála noční můra. Nevěděla proč, ale stále v jejích snech figuroval ten cizí upír. Viděla ho jen pár chvil, když vešel poprvé (a vlastně taky naposledy) do jejího pokoje spolu s Georgem. Od té doby ji nenavštívil. Nevěděla proč... Znala jeho jméno a věděla i že to byl on, kdo ji našel jako první, když ji unesli.
Neměla žádnou poslední vzpomínku. Pamatovala si, že George je upír, že se chtěli přestěhovat do Healy. Cullenovi však neznala.
Daniell se těšila až ji pustí z nemocnice, přežívat s pěti upíry v jednom pokoji ji už otravovalo. Naštěstí jí George další den ráno oznámil, že odpoledne jedou domů.
Její život se po návratu do Healy v podstatě vrátil i do normálu. Znovu chodila do školy, bavila se s přáteli, každé odpoledne chodila hrát fotbal. Zkrátka si užívala léta na Aljašce. Až na plný dům upírů prostě normálka.
Daniell by si myslela, že se budou celé dny doma nudit, ale oni se dokázali zaměstnat. Vlastně se tam skoro nezdržovali. Podobně jako ona.
„No teda, ty tady ještě taky bydlíš?“ zeptal se ironicky George.
„Nediv se, byl víkend,“ opáčila s klidem a plnou pusou studeného párku, co vytáhla z ledničky.
„Zítra přijdu taky pozdě. Mohl bys mě hodit do školy? Domů pojedu s Mishel. Odpoledne máme zápas,“ oznamovala s plnou pusou a lila do sebe mlíko.
„Nebude ti špatně?“ zeptal se George a znechuceně stahoval obočí.
„Co?“ zatvářila se nechápavě. „Ještě pořád rostu,“ pokrčila rameny a vytáhla z lednice talíř špaget, které měla včera k večeři. „Mohl bys mi prosím podat ten kečup, stojí támhle.“
Damian se rychle míhal lesem. Sledoval tři dny starou stopu své matky a Woldena. Potřeboval se nějak zaměstnat. Bohužel běh nezaměstnával jeho hlavu a Damianovi myšlenky se zase rozutekly někam, kam rozhodně nechtěl.
Jsem slaboch... znělo to tak obyčejně, ale bylo to krutě upřímné. Damiana napadlo, že to možná věděl vždycky. Snažil se zastrašovat ostatní. Snažil se vyděsit své protivníky, protože se bál. Bál se, že kdyby došlo na boj, prohrál by.
Tilton. To jméno mu zase vyplulo na povrch jeho mysli. On sám byl jediný, který se sám sebou zastrašit nedal. Jediný, který ho vždycky dokázal porazit. Čím víc se Damian snažil, tím víc prohrával.
Minule se však postavil své vlastní zbabělosti. Postavil se jí a vyhrál. Vyhrál a musel opustit to jediné, co mělo v jeho životě smysl, to, co mu dodávalo sílu a odvahu. To poslední, co měl.
Možná kdyby se soustředil na sledování stopy a věnoval víc pozornosti okolí, mohl by si všimnou pasti, která se kolem něj uzavírala.
Autor: Esthel (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Nulla salus bello - Kapitola 14.:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!