Tak po dlouhé době zase kousek... kdy bude další...? Nemám tušení...
24.08.2009 (11:00) • Esthel • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1307×
KAPITOLA 13.
I hate the way you talk to me, and the way you cut your hair.
I hate the way you drive my car, I hate it when you stare.
I hate your big, dumb combat boots and the way you read my mind.
I hate you so much it makes me sick — It even makes me rhyme.
I hate the way you're always right. I hate it when you lie.
I hate it when you make me laugh — Even worse when you make me cry.
I hate it that you're not around. And the fact that you didn't call.
But mostly I hate the way I don't hate you — Not even close, not even a little bit, not even at all.
Damian si hluboce povzdechl a upoutal tak na sebe pozornost Jaspera i Alice, kteří s ním seděli na chodbě před pohotovostí. Nevšímal si pronikavého pohledu Alice a ve svém zoufalém stavu ani nezaznamenal Jasperovu snahu ho uklidnit.
Až teď si Damian uvědomoval, jak se spletl, když si myslel, že je láska nebezpečná. Nebyla to pravda. Nebezpečná byla jen ta jeho láska. Zamiloval se do potenciální kořisti, do tvora, který byl stvořen, aby mu posloužil jako potrava, a který byl v jeho přítomnosti více než bezbranný. Vlastně se teď ani nemohl divit, že to dopadlo takhle. To poznání ho mrazilo. Zamiloval se do Daniell McEwanové. Nikoho se o to neprosil, ale stalo se. Už to nemohl změnit.
Copak se mi někdo může divit? Je tak...
Damianovo srdce se sevřelo, když myslelna její upřímný úsměv a zářící oči. Nevadila mui jeho prudká povaha, dětinskost ani ostrý jazyk, který ho dokázal vždycky usadit a většinou i slušně vytočit. Obdivoval, jak se dokázala nadchnout a obdivoval i její dnešní odvahu se kterou tak suveréně odmlouvala jeho matce tváří v tvář smrti. Jestli ji něco vystihovalo, byla to nespoutanost. Nikdo dopředu nevěděl, co udělá. Vlastně to nevěděla ani ona...
Právě tahle její vlastnost ho přiváděla k šílenství a zároveň ji asi nejvíc miloval. Vzpomínal na její dech na své tváři, na její neodolatelnou vůni, na každý letmý dotyk jejich těl i na jejich polibek.
Skoro celé století dokázal kontrolovat a potlačovat většinu svých pocitů, ale teď se jeho umění jakoby rozplynulo. Nedokázal se bránit vlně emocí, ale uvědomoval si, že ho to nijak neoslabilo, jak se obával. Díky všemu tomu, co cítil si naopak připadal silnější. Díky svým vzpomínkám a hlavně tomu, co k Daniell cítil měl teď v srdci kokusíček jí samé. A díky tomu malinkému bílému kousíčku v jeho jinak černé duši mu nebylo jedno, jak to celé skončí.
Složil hlavu do dlaní. Věděl, jak snadno by se tohle všechno, všechny ty nezničitelné pocity mohly obrátit proti němu, kdyby Daniell zemřela.
George proseděl celé hodiny u Danielliny postele. Seděl a poslouchal každý její nádech a výdech. Ten uklidňující a pravidelný zvuk jejího dechu ho naplňoval klidem. Pozoroval její spící tvář. George musel znovu a znovu obdivovat, že její obličej, jindy tak plný emocí a divokých pocitů, dokázal být ve spánku tak sladce nevinný. Ale právě ty emoce mu na něm tolik chyběly. Třeba lesk v jejích očích. Ty vyzívavé ohníčky, které ho vždycky vyděsily. Pokaždé to byla předzvěst něčeho, co chystá.
Kvůli maskování jejich skutečné identity ale musel čas od času odejít. Byl zrovna s Damianem na lovu. Věděl, že je jeho přítel ve strašném stavu. Damian si bral za vinu vše co se stalo. George ho za to však nevinil. Znal jeho bolestnou minulost a jeho vztah k rodině a vůbec všem, co znal v lidském životě. Byl to vlastně ten nejpolitováníhodnější člověk, co znal a proto pro něj bylo nesnesitelné vidět ho v tomhle stavu. Vydal se s ním na lov a doufal, že se mu podaří ho uklidnit.
Právě ten den došlo v Daniellině stavu konečně ke změně. Emmett s Jasperem seděli na sedačce v Daniellině pokoji a dívali se na fotbal, Rosalie pomalu listovala v časopise a Alice pobíhala po pokoji a přenášela věci sem a tam. Žili v tom pokoji už čtrnáct dní a tak jako normálním lidem se jim tam podařilo nashromáždit spoustu věcí. Až na jejich neuvěřitelnou krásu by nikdo neřekl, že nejsou jako všichni ostatní.
Náhle všichni zkameněli a pohlédli Daniell do tváře. Její oční víčka se zachvěla a její tělo se lehounce zavrtělo. Všichni seděli napřímení a pozorně sledovali, jak se její oči pomalu otevírají. Chvíli jen mrkala a slzela, aby si zvykla na ranní světlo, a pak zvedla svůj zamlžený pohled k Alici, která se přesunula k její posteli.
Její dezorientovaný výraz nahradil během několika vteřin šok.
„Jak se cítíš, Dany?” zeptal se Emmett.
Všichni se zničeho nic objevili u Danielliny postele. Daniell sebou lehce poplašeně trhla a potom se zamračila.
„Mizerně. Nejspíš se mi zdá nějaký příšerný sen. Upíři ovládli svět?”
„Ne, Daniell. Jsi v nemocnici,” poučila ji Rosalie, jako by to všechno vysvětlovalo. Jasper se však začal nervózně ohlížet po Alici. Měla rozostřený výraz a rychle pohybovala ústy, jakoby něco strašně tiše říkala.
„Ale vidím svou noční můru... upíry!” namítla.
Emmett se k ní nechápavě naklonil a zkusil jí napovědět: „Bylas v bezvědomí, ale teď už jsi zjevně vzhůru.”
„Takže se z toho neprobudím? Tak to je ještě horší,” zděsila se Daniell.
Emmett k tomu chtěl očividně něco dodat, ale přerušil ho příchod George a Damiana.
Autor: Esthel (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Nulla salus bello - Kapitola 13.:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!