Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nulla salus bello - Kapitola 11.

22.06.2009 (14:00) • Esthel • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1696×

KAPITOLA 11.
Velmi krátký a nepokojný je život těch, kteří zapomínají na minulost, nedbají přítomnosti a bojí se budoucnosti. 
- Seneca-

Daniell byla zmatená. Bylo to, co se stalo rozuzlením jejich... vztahu, nebo, jak řekl, jen součástí role? 
Sedla se do chladného auta. Dýchala zhluboka, aby se uklidnila, ale nebyla příliš úspěšná. Cítila se jako uvězněná v moři různých pocitů, které ji zaplavovaly. Zmatek, strach, odpor a potěšení - a taky se cítila provinile. 
Líbala jsem upíra!  
Tak moment! On líbal tebe! A ty ses...
... vůbec nebránila.
Co to má znamenat?!
Že umí Damian Tilton úžasně líbat?
Debil je to!
Ale docela sexy debil...
Sexy?! Vybledlej, studenej psí čumák.
Vždycky se mi líbili černovlasí kluci...
Sklapni! Je to zmije! Jenom si se mnou zahrává, protože jsem jen naivní, hloupá holka!
Jsem v průšvihu....
Ne, to on je v průšvihu. Za tohle mi zaplatí!
A co řeknu Georgovi?
Cože? Nic! Přece nepřijdu a nepovím mu: Ahoj Georgi, zrovna jsem se líbala s Tiltonem, ale nic to neznamená. Jen jsem se zapomněla bránit...
Když se otevřely dveře, Daniell uraženě otočila hlavu k oknu a úporně se snažila se na něj nepodívat. Přesto však neodolala a zaostřila na jeho obraz ve skle a zděsila se. Do auta totiž nenastoupil Tilton, ale naprosto cizí muž. Vlastně upír- to bylo zjevné. Vypadal stejně jako Cullenovi, její bratr i Tilton. Bylo na něm však něco děsivého. Jeho oči. Jeho krvavě rude oči. 
Beze slova nastartoval a vyjel z hotelového parkoviště. Daniell si ho rychle prohlédla. Měl tmavě hnědé krátké vlasy, protáhlé rysy, byl velmi vysoký a svalnatý, skoro jako Emmet.
Daniell začala přemýšlet, jak by se z téhle šlamastiky dostala. Podívala se z okna. Jel moc rychle, vyskočitnemohla a že by ho přeprala...to bylo směšné.
Znenadání se na ni otočil a na chvíli na ní spočinul očima. Pohrdlivě si ofrknul a zase se věnoval řízení. Mohl udělat hodně věcí, které by s Daniell ani nehly, ale její hrdost měl nechat napokoji. 
"Mohl sis vybrat jiné auto, upíre!" ucedila skrz zaťaté zuby.
"O auto mi nejde," odpověděl klidně a nezúčastněně.
Copak? Nerad jíš na veřejnosti? pomyslela si a na hlas se jen zeptala: "A o co tedy?"
"O něj. Přijde si pro tebe," z jeho hlasu bylo jasné, že mu dochází trpělivost, ale Daniell pořád nebylo jasné o čem to mluví...
„Kdo pro mě přijde? George?"
„Kdo je George?"
Já se ptala první...Ale fajn...
„Můj bratr. Kdo jsi ty?" zkusila se znovu zeptat.
Jsem Wolden Sroel," odpověděl a znovu po ní vrhnul pohledem, aby vysledoval její reakci. To jméno jí však nic neříkalo.
"A o koho ti tedy jde?"
"O Tiltona. Damiana Tiltona."


Damian pomalu vyšel z hotelu. Jeho upírské smysly byly absolutně omámené tím lidským prožitkem. Ve vteřině však zbystřil. Auto i Daniell byly pryč a co víc, Damian ucítil upíří vůni. Také si uvědomil, že mu už nějakou dobu zvoní telefon. Alice jistě viděla, že se něco stane. 
Damian to už věděl taky. Wolden. Wolden unesl Daniell. V celém jeho těle pulzoval ničivý vztek, když se tryskem rozbíhal za slábnoucí vůní.


Woldena viděl naposledy před skoro před sto lety. Tehdy mu slíbil pomstu za vraždu jeho pána. Woldenova pána a Damianova otce v jedné osobě.
Damian po cestě vzpomínal na dobu svého lidství. Míval pocit, že jediným, co má v jeho životě smysl je bláhová snaha zavděčit se otci a matce. Ne z lásky nebo z vděčnosti. Prostě jen proto, že se to od něj čekalo. Díky otci se naučil skrývat své pocity. Podle filosofie rodu Tiltonů to byla slabost a ty se nepromíjejí. Tilton není slaboch!
Občas měl dokonce bláznivý pocit, že ani neumí cítit. Jeho otec k němu nikdy neprojevil žádné city, byl přísný a tvrdý a neústupný a náročný. Vyžadoval poslušnost a respekt a na oplátku se Damianovi dostalo jen dalšího chladu. Jeho matka byla podobná, Damian brzy pochopil, že je pro ni jen jako hračka, dokonalý výtvor, kterým se může chlubit. Chtěla ho vylepšovat, ale ne kvůli němu. Jen kvůli sobě, aby o ní říkali: "Podívejte jakého dokonalého syna má Cornelie."
Neuměl cítit nic jiného, protože ho to ani nenaučili. Ale občas...občas to tak nebylo. Párkrát zažil pocit radosti. Bylo to ... skoro děsivé.
Nejděsivější ze všech emocí však pro něj byla láska. Byl to pro něj úplně cizí a neznámý pocit. Damian uměl pozorovat lidi a všiml si, co taková láska dokáže. Radsot i bolest, smutek i utrpení... 
Navenek Damian Tilton působil jako člověk bez zájmů, jen tak si znuděně proplouval životem a všichni ostatní nebyli dost hodni jeho pozornosti. Ve skutečnosti mu tahle přetvářka dávala možnost se dívat a pozorovat. 
A viděl, jak láska umí ubližovat a ničit. 
Dokáže člověka úplně změnit, pomyslel si často.
Proto ho děsila. I přes všechna svá pozorování totiž o ní vlastně nevěděl nic. Damian si odmítal připouštět strach, to byl pocit, který Tiltonové neměli cítit. 
Tiltonové starch vyvolávají!
Ale tenhle starch, starch o jiného člověka, se nedal potlačit. Byl silnější než jeho vůle. Nenáviděl se za takovouto slabost.


Damian ještě zrychlil. Stále necítil žádnou krev. Daniell byla v pořádku. Zatím.


Bylo mu necelých třiadvacet let, když otec znenadání zmizel. To se k jejich rodové filosofii nehodilo. Cornelie Tiltonová raději podplatila policii, aby případ zmizení jejího muže uzavřeli jako únos a vraždu za účelem zbohatnutí a to co nejrychleji. Bylo to lepší než si utrhnout ostudu s manželem, který opustil rodinu.
Damianův život se nijak nezměnil. Bylo mu fuk, že otec odešel. Bez otcovy pevné ruky se stal ještě více netečný.
Damian miloval samotu, byla tak uklidňující, byla to jistota. Po otcově zmizení trošku porušil své zásady, když si začal několik románků s dívkami z jiných aristokratických rodin. Ale i tehdy zůstával sám. Nedokázal k sobě pustit nikoho.
Věděl, že by nikdy nesnesl vedle sebe někoho, kdo by ho chtěl ovládat. Toho už měl dost. Odmítal se podřídit komukoliv, i lásce. Ale nestál ani o někoho, kdo by se naopak podřídil jemu. Musel se smát nad svým výběrem. Jeho dvě kritéria si tak odporovala, že se smířil s tím, že takovýčlověk neexistuje.
Bylo jednoduché se přesvědčit, že mu to nevadí.
Po roce klidného života se otec vrátil. Byl ale jiný. Vysvětlil jim jak se z něj stal upír, jak žil rok v Itálii ve Vollteře a jaké v něm jeho noví přátelé našli vlohy. Jako hlava rodiny také rozhodl, že se upíry stanou i oni dva. Damian a Cornelie. Damian se mohl vzpouzet jak chtěl, ale neměl šanci. Když se probral, cítil se naprosto stejně. Pořád stejně lhostejný, pořád stejně citově "zaostalý".
Svou sílu i schopnosti objevil současně s obrovskou touhou po krvi. Možná nebyl nejlepší člověk, ale nechtěl být zrůda. V té době byl přímo přeplněný vztekem. Utekl od rodičů a jejich Voltairských přátel, byl si jistý, že jinak by otce zlostí zabil.
Když byl měsíc starý, potkal Edwarda. Bylo to jako potkat spřízněnou duši. Na Edwarda nemusel mluvit, Edward jediný ho znal. Doopravdy znal. 


Telefon mu stále vybroval v kapse. Hádal, že už museli přejet přes hranice do Kanady. Měl pocit, že vzteky snad musí každou chvíli explodovat. V hlavě mu znělo jediné jméno- Daniell. Musím ji zachránit!


Wolden, sluha, poslíček, vrah. Lord Tilton Woldena našel na ulici, bylo mu asi 18 let, kde se živil drobnými krádežemi a podvody. Damianovi bylo zrovna 10 let, když se u nich začal objevovat. Na rozdíl od Damiana, Wolden lorda Tiltona bezbřeze obdivoval a zbožňoval. Poslouchal ho, pozoroval, učil se a brzy byl stejný. Stejná citová mrtvola. Otec však byl stále chytřejší než on. Na špinavou práci měl posluhovače. A ten nejlepší z nich byl Wolden. Damian ho nenáviděl a on nenáviděl Damiana.


Damianem znovu projela vlna vzteku při vzpomínce na tu nestvůru, na jeho kruté po krvi bažící oči. Damian si představil Daniell sedící v autě. Překvapenou a netušící s kým to vlastně jede. Damian si byl jistý, že nedá najevo strach. Vystrčí bojovně bradu, jako to dělávala skoro vždycky, když uviděla Damiana. Sedí tam křehká, lidská a jedoucí na smrt.


Edward byl první, kdo se ho zeptal, jak se cítí. Co cítí. A jestli vůbec cítí. A on to zpočátku opravdu nedokázal. Vždyť do té doby mu to vlastně zakazovali. Ale Edward, Edward ho to naučil. Naučil ho soucítit, odpouštět, respektovat a ... mít rád. I nadále však zůstával uzavřený a chladný. Dokud ho nenavštívil otec, žili si s Edwardem docela spokojeně. Otec všechno změnil. Zase.
Lord Tilton chtěl, aby se jeho syn připojil k němu a Volturiovým. Jeho schopnost se jim přece náramně hodila. Manipulovat se strachem, co víc si přát... Dobře si pamatoval následnou hádku a souboj, ve kterém otce zničil. Pamatoval si i matku, která je nezúčastněně pozorovala. Dívala se s naprostým klidem na souboj, ve kterém měl zemřít buď její manžel a nebo syn. Pamatoval si i Woldena, kterým lomcoval vztek a který mu přísahal pomstu.


"Tiltona? Žádného Tiltona neznám," odpověděla Daniell.
"Vážně? A kohos to líbala v hotelu?" zavrčel rozzlobený její lží.
"To byla jen součást role," odpověděla a sama byla překvapená, jak pravdivě a definitivně její slova znějí. "On pro mě nepřijde."
Wolden se na ni podíval, oči mu plály vzteky.
"Uvidíme,"rozhodl a ještě zrychlil.
"On přijde. Je to slaboch," řekl po chvíli a byl si tím naprosto jistý.
Auto odbočilo na vedlejší silnici a zastavilo u velké opuštěné továrny. Měsíc byl schovaný za mraky a když zhasly reflektory, ponořila se Daniell do naprosté tmy.
Silné ruce ji vytáhly z auta a odvlekly do ztemělé haly.
"Kdo je to, Woldene?" ozval se mrazivý hlas a ze stínu vyšla vysoká štíhlá žena. Havraní valsy měla stočenné ve složitém účesu, lemy dlouhých, zdobených, starodávných šatů se špinily o zaprášenou podlahu.
"Návnada. Byla s Damianem, určitě ji přijde hledat."
Žena se na Woldena chvíli nedůvěřivě dívala a pak si začala prohlížet dívku.
Pokud to bylo skutečně tak, jak naznačoval Wolden... byla pohoršena synovým výběrem. Obyčejná lidská holka! Určitě ani neměla urozenou krev. Stála tam v otrhaných jeanách a s rozcuchanými vlasy. Bradu měla nebojácně vystrčenou před sebe. 
Však já tě naučím se bát!

Autor: Esthel (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nulla salus bello - Kapitola 11.: