Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nudné dny? Už ne! - 8. kapitola

08.08.2011 (10:45) • RosieH • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 747×



Dny se přehouply v týdny a ten cirka měsíc, co mi zbýval do mistrovství v tancování, utekl jako voda. S Emmettem jsme se po celou tu dobu pořád různě pošťuchovali, a ačkoli mě často svými provokacemi vytáčel, moje náklonnost k němu byla stále silnější a silnější. Podléhala jsem jeho, možná bych mohla říct, vnitřnímu kouzlu? Kterým na mě působil ve chvíli, kdy se po svých vtípcích snažil být milý. Ta navztekanost mi díky tomu dlouho nevydržela. A to mi někdy hrozně vadilo. Stále nemůžu pochopit, jak to všechno dělá. Kam na ty nápady, ale i všecko ostatní chodí.

Jedu zrovna na jeden z posledních tréninků, ale se zpožděním. Musela jsem se s autem stavit ještě v myčce, neboť dnešní Emmettův vtípek spočíval v tom, že mi komplet celé auto nasprejoval na křiklavě růžovou a do tohohle šíleného dílka navíc přidal ještě zelené proužky. Naštěstí, jak jsem později v myčce zjistila, smývatelným sprejem. Myslela jsem, že snad prasknu vzteky, když jsem po škole přišla na parkoviště a podívala se na svoje milované autíčko, které ještě ráno bylo celé jak má být. Tedy leskle černé. Moje Audina a růžová barva? No fuj. Navíc metalíza teď vypadala stylem postižený tygr díky těm zeleným pruhům. A ještě víc mě rozčílil samotný Emmett. Ležérně se opíral o kapotu svého Jeepu a dělal, že se baví s Jasperem. Já ale stejně viděla ty jeho pohledy směrem ke mně a ten jeho spokojený výraz při pohledu na moje auto. Bylo mi naprosto jasné, že v tom má prsty. Viděla jsem mu to na očích. Tyhle jeho pohledy už znám. Jakmile uviděl můj vražedný a až znechuceně šokovaný výraz, dostal záchvat smíchu. Zase. Jasper se na mě otočil s také lehce pobaveným výrazem, avšak s alespoň soucitným pohledem ve zlatých očích. Měla jsem pocit, jakoby ze mě ten vztek o dost vyprchal, protože mě náhle přešla chuť si za ním dojít a něco pěkného mu i před jeho sourozenci od plic říct.

Bylo to jako naschvál, prostě jsem nejvíc spěchala na trénink a čekal na mě další jeho vtípek. Tentokrát v podobě pomalovaného auta. Překvapuje mne, že ho třeba nenapadlo propíchat pneumatiky, aby mě vytočil ještě víc, ale asi dobře tušil, že by to hodně špatně dopadlo. To by totiž mohlo skončit vážně. Třeba utrženými stěrači z jeho Jeepu nebo i něco horšího. Ale to je náhodou hodně dobrý nápad. Schválně jestli by se smál i tomuhle. Další věc co na něm nechápu. Jak se může pořád smát? Je to přes měsíc, co se známe, ale já ho snad nikdy neviděla se nesmát, či dokonce mít špatnou náladu. Počkej, ty můj milej Emmettku. Možná tě mám ráda, ale tohle si odskáčeš. No, ale chtěla bych vidět ten výraz, kdyby se mu stalo něco s autem. Vymyslela jsem dokonalou pomstu za ty všecky jeho vtípky, co se v průběhu toho měsíce odehrály. Jen počkej zítra, budeš bez stěračů.

Konečně jsem dojela k tanečnímu studiu. Zaparkovala jsem, vystoupila a zamkla auto. U vchodových dveří jsem se otočila a pohledem zkontrolovala auto. Už to nebyl růžovo-zelený tygr, ale vypadalo normálně, tak jak má. Uhlově černá barva po umytí a navoskování v myčce krásně zářila.

„Ahoj, Rose. Sláva, už seš tady. Kde si byla tak dlouho?“ donesl se ke mně Davidův hlas.

„Ahoj, musela jsem s autem nutně do myčky, tak jsem se zdržela.“

„Aha, Bob se po tobě už shání a je celkem naštvanej, tak mákni,“ oznámil a přidržel mi rukou dveře, abych prošla dovnitř.

V šatně jsem se rychle převlékla do modrého tílka a černých legínů, co mám na trénink, a přezula se do páskových lodiček na vysokém podpatku, které budu mít i na zítřejším vystoupení. Když si pomyslím, jak rychle to uteklo a že je to už zítra, tak i přestože se těším, začínám být lehce nervózní. Od šaten jsem prošla chodbičkou do zrcadlového sálu číslo 5, odkud se linula hudba.

„Ale né! Rosalie se nám uráčila dorazit na trénink, roztrubte famfáry!“ poznamenal sarkasticky náš trenér Bob a hudbu o něco ztlumil.

„Promiň, Bobe, měla jsem takovou menší nepříjemnost s autem,“ hájila jsem se okamžitě. Bob nevypadal, že by mi to uvěřil, ale už to raději víc neřešil. Během chvíle se sálem rozezněla španělská pomalejší hudba typická pro latinskoamerické tance. „Jak jste určitě oba podle hudby poznali, první tanec z latiny bude rumba,“ oznámil nám Bob, „tu jsme tolik netrénovali. Díky tomu, jak si byla nemocná a několik tréninků si vynechala, Rosalie, ale já věřím, že to s Davidem zvládnete.“

„Jo, bude to v pohodě,“ odvětila jsem, zatímco jsem se vrtěla do rytmu a nacvičovala si s Davem kroky. Hudba zrychlila, proto se i napětí a tempo tance zrychlovalo.

„Dave, ty jí tak pevně nesvírej. Když Rose přitahuješ zpátky k sobě, nezapomeň na to, že rumba je vášnivý, napínavý tanec. Z toho plyne, že u tebe v náručí je jen chvilku, pak následuje jeden lehčí úkrok, otočka a úkroky dozadu pryč od tebe. Proto ji nemůžeš držet tak silně, nepovedla by se jí potom ta otočka,“ opravoval ho Bob.

Dave povolil držení. Já udělala plavný úkrok dozadu a otočku. „Výborně!“ zvolal trenér. „Myslím, že jste to pochopili. Dejte si to ještě jednou celé.“

Hudba začala hrát od začátku a my to odtancovali. Bob byl nadšený.

„Super, super! Zítra to zvládnete,“ chválil nás. „Druhý tanec soutěže bude ze standardních valčík.“ Bob vyměnil cédéčko a sálem se rozezněla hudba k valčíku. Stoupli jsem si s Davem do valčíkového pevného držení a začali. Poslouchala jsem hudbu a myšlenky mi začaly utíkat k Emmettovi a taky k mojí pomstě. „Co blbneš, Rose?“ zeptal se uprostřed tance překvapený Dave. „Já přece vedu, takže vykračuju první! Ty jdeš až na druhou dobu a na třetí ustupuješ úkrokem vzad a já nás pak otáčim!“ Byl naštvaný.

„Nepovídej, já to asi nevim,“ odsekla jsem mu.

„Tak to asi fakt nevíš, když vykračuješ první a pak neuděláš úkrok a já ti málem šlápnu na nohu, protože to celý pomotáš!“ vyčetl mi naštvaně se zvýšeným hlasem.

„Dost! Přestaňte se hádat!“ zakřičel na nás trenér. „Davide, ty na ní nekřič. A ty, Rosalie, se soustřeď na kroky, jestli chceš, počítej si to. Raz, dva, tři. Raz, dva, tři, ok?“ S protočením oči jsem přikývla.

„Já to viděl! Tak toho nech, říkám ti to, abys pak neudělala chybu zejtra,“ napomenul mě výchovným tónem.

„Jo, fajn,“ odpověděla jsem otráveně a šla k Davovi, abychom mohli začít s tancem.

Stoupla jsem si před něj a dala ruce do taneční pozice, ale on mě nechytl. Povytáhla jsem obočí a založila si ruce na prsou. „Tak šup. Držení a začněte,“ řekl trenér. My se ale k ničemu neměli.

„Davide! Rosalie! Dělejte,“ okřikl nás a pustil hudbu. Konečně se Dave rozhoupal a postavil se tak, jak měl. Já se ho chytla a počkala až vykročí a v duchu si pomalu počítala.

„Raz, dva, tři. Raz, dva, tři,“ doléhalo ke mně Bobovo spokojené mumlání. „Výborně Rose. A teď otočka. No vidíte, jak vám to jde, když chcete!“ řekl nám nadšeně.

S Davem jsme se na sebe usmáli. „Máme to vyhraný,“ řekl a zvedl ruku.

„Že váháš,“ odpověděla jsem mu a plácli jsme si.

„Šampióni, dáte si to celý znova, takže rumbu i vValčík chci vidět ještě dvakrát, a tím bych pak dnešní trénink uzavřel,“ oznámil nám Bob a pustil hudbu na rumbu.

Když jsme ji odtancovali dvakrát, Bob zapnul hudbu na valčík a my museli pokračovat. Konečně jsme dotancovali a byl konec tréninku.

„Takže dneska jsem s váma byl kromě toho začátku u valčíku spokojenej. Šlo vám to dobře a zejtra na tom mistrovství v Seattlu máme bejt odpoledne v pět a soutěž párů začíná už v půl šestý. Tak doražte včas, ano?“

„Ano, budeme tam včas,“ řekli jsme s Davem unisono.

Po tréninku jsem se rychle převlékla, rozloučila se s Davem a Bobem a jela domů.

U domu jsem zaparkovala na příjezdové cestě, protože tam bylo místo. Znamenalo to, že doma zatím nikdo není. Vylovila jsem klíče z batohu a strčila je do zámku, jak jsem čekala, bylo zamčeno. Odemkla jsem a v předsíni sundala bundu a boty. Přešla jsem do kuchyně, kde jsem si postavila vodu na kafe a sedla si ke stolu. Podívala jsem se na hodiny visící na stěně. Skoro 7 večer, je divné, že tu ještě nikdo není. Cvaknutí konvice mě upozornilo, že je voda uvařená. Vstala jsem, do hrnku nasypala lžičku kafe a dvě lžičky cukru a následně zalila vroucí vodou a pak mlékem. S hrnkem horkého kafe jsem se rozvalila na sedačce před televizí. Zapla jsem si CNN a koukala na zprávy.

V kapse mi zavibroval mobil. Vyndala jsem ho a otevřela novou zprávu.

Ahoj, krásko, dlouho jsem se ti neozval. Jak se pořád má moje princezna? X.

Byla od mého ctitele. Pobaveně jsem zakroutila hlavou. Je pravda, že se hodně dlouho neozval. Usoudila jsem proto, že už dal pokoj. Nehledně na to, že mi o sobě vůbec nic nenapsal. Já tedy pořád nevím, kdo to je.

Ahoj, ctiteli, princezna se má dobře, ale kde bereš tu jistotu, že jsem tvoje princezna? A proč si mi o sobě pořád nic nenapsal? Rose.

V zámku zarachotili klíče a o chvilku později vešli do obýváku rodiče.

„Ahoj,“ pozdravila jsem je.

„Ahoj, Rose,“ odpověděli oba.

„Kde jste byli tak dlouho?“

„Zdrželi jsme se oba s tátou v práci,“ řekla stroze mamka. „Aha, no nic. Kdyby jste mě sháněli, budu u sebe v pokoji,“ řekla jsem, když jsem se zvedala ze sedačky.

Jen co jsem za sebou zavřela dveře od pokoje, přišla mi další smska.

Jistotu mám proto, protože tě za prvé znám a za druhý proto, že mám svý zdroje. Řeknu ti o sobě zatím jenom to, že se známe ze školy. X.

No to jsem se toho zase dozvěděla, pomyslela jsem si ironicky. Víš, kolik já znám ve škole lidí? Nějakou lepší specifikaci bys neměl? Rose.

Ne, neměl, Rose. To je právě na tom ta největší sranda, že pořád nevíš. Asi si moc nevšímáš lidí kolem sebe. Měla by ses ve škole víc rozhlížet, možná ti to pomůže. Ale to bych ti radit neměl, já pak přijdu o legraci. X.

Víš co? Trhni si nohou, nezajímáš mě. Nejsem tvoje princezna a koho si všímám, nebo ne, je moje věc. Spíš to, jak se chováš ty, je trapný. Takhle se chová malý dítě, ale ne člověk na střední škole. Pokud ovšem nejsi nějakej malej prvák, co se ani neumí představit. Měj se Pane X.

Odepsala jsem a mobil naštvaně hodila na postel. Co to má jako být? Další provokatér. Já mám na ně poslední dobou vážně štěstí. Nejdřív Emmett a teď tenhle Pan X. V rohu pokoje jsem vzala batoh a vyndala z něj sešit na matematiku. Rozhodla jsem se, že zkusím vypočítat ten domácí úkol. Seděla jsem nad tím asi dvacet minut naprosto bezúspěšně, a tak jsem to raději vzdala a sešit hodila zpátky do batohu. Podívala jsem se na budík, který ukazoval něco po půl desáté večer. Hlad jsem neměla, tak jsem zalezla do sprchy.

Když jsem si vysprchovaná lehla do postele, padl mi zrak na mobil, který se v jejím rohu válel. Na displeji svítila nová zpráva. Ale, že by chlapeček konečně napsal, kdo je? Avšak k mému překvapení text zprávy byl úplně jiný.

Jóó, nandala si mi to, kotě, taky tě miluju! :-* :D P.S.: Prvák nejsem, a kdybych tě opravdu nezajímal, tak bys mi neodepisovala. Odepisuješ mi právě proto, že tě neuvěřitelně zajímám. X.

Zírala jsem do mobilu ještě několik minut po tom, co jsem text dočetla. Pak jsem ho naštvaně vypnula a položila na noční stolek vedle budíku. Zhasla jsem lampičku a chvíli koukala do tmy. Díky dnešnímu tréninku jsem byla tolik unavená, že jsem po chvíli usnula.

Ráno mě vzbudil nejen budík, ale i bouchání okna. Venku foukal silný vítr. Okno bylo otevřené dokořán a díky průvanu se s ránami otvíralo a zavíralo. Tohle je divné, když jsem šla spát, tak bylo přece zavřené. Asi tady byla mamka, když jsem spala, a otevřela ho, aby mi tu vyvětrala. Vstala jsem, vypnula budík, a pak jsem došla k oknu a rychle ho zavřela. V pokoji byla šílená zima. Bleskově jsem vletěla zpátky pod teplou deku. Nikam se mi nechtělo, navíc když je venku takhle hnusně. Najednou se otevřely dveře a dovnitř nakoukla mamka. „Koukej vstávat! Do školy dneska jdeš jenom na chvíli, abys byla doma brzo a mohla se připravit na ten Seattle. Já tě tam potom odvezu a táta tam za námi přijede, až pojede z práce, má totiž cestu kolem.“

Doslova mě vyhnala z postele. Vběhla jsem do koupelny, kde jsem se převlékla z noční košile do tmavě modrých džínů a kostkované bledě modré halenky. Vyčistila zuby, rychle se nalíčila a už sbíhala schody do předsíně a sundávala z věšáku teplou bundu.

„Ty nebudeš snídat?“ zavolala máma z kuchyně, odkud se linula vůně toastů a slaniny.

„Já docela spěchám a nemám hlad,“ zalhala jsem.

„Ale nekecej, ještě máš čas a navíc si ani včera nevečeřela. Takže do sebe teď něco málo hodíš.“ Objevila se v předsíni, vzala mi bundu z rukou a nastrkala mě do kuchyně. Jen co jsem dosedla na židli, už přede mnou stál talíř s porcí slaniny a dva opečené toasty.

„Dík, ale to v životě nemůžu celý po ránu sníst,“ hlesla jsem. „Hlavní je, že alespoň něco sníš,“ odpověděla mi máma.

Chyběla mi už jenom půlka toastu, když jsem se podívala na hodiny, 7:15. No do háje! Zakuckala jsem se a vystřelila z kuchyně jako namydlenej blesk. Popadla jsem bundu a batoh, nazula boty, vzala klíče a s rozloučením zabouchla dveře.

Nastartovala jsem a okamžitě vyjela směr škola. Jela jsem hodně rychle, a tak jsem byla u školy naštěstí do 5 minut. Zaparkovala jsem smykem vedle pro mě dobře známého Jeepu. Vystoupila jsem a vzpomněla si na svojí pomstu. Váhavě jsem přešla před kapotu jeho auta a rozhlédla se. Nikde nikdo. Všichni už byli v budově. Jedinečná příležitost. Uchopila jsem do ruky jeden stěrač a tahala. Nejdřív se nic nedělo, tak jsem prudce trhla. Ozvalo se křupnutí a stěrač mi zůstal v ruce. Přelétla jsem pohledem okolí. K mému štěstí stále nikdo na obzoru. Utrhnutý stěrač jsem položila na kapotu a pustila se do druhého. Šel ztěžka, ale nakonec s prasknutím povolil. Bolely mě dlaně, ale vítězně jsem se usmívala. Tak a máš to, Emmette! Rychle jsem oba stěrače sebrala a hodila je přes plot. Potom jsem si vzala batoh z auta, zamkla ho a spěchala na hodinu. Za 2 minuty zvoní, musela jsem máknout.

Rozrazila jsem hlavní dveře a běžela nahoru po schodech do učebny biologie. Zazvonilo. Já akorát vyběhla schody nahoru do třetího patra. Musela jsem proběhnout celou chodbu a potom ještě zatočit za roh do levého křídla. Zpomalila jsem na rychlou chůzi. Nehodlám se kvůli škole uštvat. Stejně tam profesor zatím určitě není. Vždycky chodí pozdě. Za rohem jsem potkala Alici.

„Ahoj, Rose,“ pozdravila mě svým zvonivým hláskem.

„Ahoj, Alice.“

„S tím autem se ti to fakt povedlo,“ řekla.

„Tys mě viděla?“ šokovaně jsem na ní zírala.

„Jo, ale neboj. Emmettovi nic neřeknu,“ ujistila mě. „Ten bude zuřit, až to uvidí. Na svoje auto je hodně háklivý, ale vymyslela si to dobře. Konečně ho taky ten smích jednou přejde,“ usmála se.

„Děkuju, Alice,“ usmála jsem se na ni taky.

„Už ti jde profesor,“ oznámila mi, „tak zatím, Rose,“ rozloučila se a zmizela za rohem.

Rozhlédla jsem se po chodbě a opravdu. V dálce jsem zahlédla postavu našeho profesora na biologii. Rychle, aby mě neviděl, jsem se zdekovala do třídy.

Pozdravila jsem se s Cassidy a sedla si na své místo do lavice za ní.

„Zase si zaspala?“ utahovala si ze mě Cass.

„Ne, měla jsem ještě nějakou práci, tak jsem se zdržela.“ „Můžu hádat?“ zeptala se. Kývla jsem a čekala, co z ní vypadne.

„Stavovala si se v servisu a nechala si přestříkat svoje tygrovaný auto?“ zeptala se a vyprskla smíchy.

„Hele nech si to, jo? Není to vůbec vtipný!“ namítla jsem. „Náhodou tohle se Emmettovi docela povedlo. Je to borec. Kdyby ses viděla,“ smála se dál. A to je prosím moje nejlepší kámoška, pomyslela jsem si s ironickým nádechem. Z řady vedle mě se ozvalo další zachechtání. Zamračeně jsem se otočila, abych viděla, kdo další se baví na můj účet. Byl to Emmettův brácha Edward. Ani jsem si neuvědomila, že s ním mám  biologii. Celkově mám s jejich rodinou skoro všecky hodiny. Mám snad jenom dva předměty, které mám sama bez žádného ze členů rodiny Cullenů.

„Prostě - představ si, že šíleně spěcháš a přijdeš na parkoviště a tvoje auto je celý zmalovaný. Navíc na svítivě růžovo-zelenou. Nenaštvalo by tě to?“

„Možná jo,“ pokrčila rameny.

„Navíc celou cestu do myčky na mě troubily okolní auta a pokřikovali kolemjdoucí. Připadala sem si jako blázen,“ vysvětlovala jsem jí.

Cass se zase začala uculovat. Koukla jsem se na Edwarda. Díval se někam do prázdna. Radši jsem se ke Cassidy víc nahnula. „Ale pomstila jsem se mu. Má na autě taky překvapení,“ zašeptala jsem pro jistotu Cassidy do ucha, aby nás Edward neslyšel.

„Fakt? Co si mu provedla?“ zeptala se s hlasem plným zvědavosti a překvapení.

„Urvala jsem mu stěrače,“ zašeptala jsem klidným hlasem a zákeřně se usmála.

„Cože?“ vypískla Cass a začala se šíleně smát.

„Jaké cože? Slečno Cassidy, prosím vás, mohla byste mi říci, co vás tak udivuje a přijde vám směšné na tom, že je žížala hermafrodit?“ zeptal se jí vážně profesor. Až teď jsme si obě dvě uvědomily, proč bylo v učebně takové ticho. Ani jedna z nás nezaregistrovala příchod profesora a začátek vyučování. „Nic, promiňte,“ omluvila se rychle. Profesor pak pokračoval dál ve svém záživném žížalím výkladu. Cass se na mě rychle zase otočila.

„Ty si mu fakt urvala stěrače?“ pořád tomu nemohla uvěřit. Přestavila jsem si, jak jsem je rvala a na tváři se mi usadil spokojený výraz. Vedle mě se znovu ozval Edwardův smích. Podívala jsem se na něj a on se začal smát ještě víc. Sjela jsem ho nechápavým pohledem. Potom jsem se otočila zpátky na Cass a přikývla.

„Hmm, to si dobrá,“ pokývala uznale hlavou. „Tak to je Emmett docela chudák, takhle mu zdemolovat přední sklo,“ pronesla soucitně.

Ozvalo se zvonění na konec hodiny.

„Příští hodinu budeme pozorovat chování žížaly, proto si každý z vás jednu přinese, ano?“ zvolal profesor do rušné třídy. No, to víš, že jo. Určitě budu někde lovit žížaly. Zapomeň, pomyslela jsem si znechuceně. Doprovodila jsem Cass na její hodinu a sama se vydala na angličtinu. Jen co jsem vlezla do učebny, už se naskytl první problém. Emmett se roztahoval u mě v lavici. Došla jsem k němu.

„Dovolíš?“ zeptala jsem se ho chladně. Můj tón hlasu ho evidentně nerozhodil, nebo pokud ano, dokonale to skryl.

„Jé, ty tady sedíš?“ zeptal s hraným překvapením. Přikývla jsem.

„Co kdybych si dneska sednul s tebou?“ zeptal se s zářivým úsměvem. Alice mě tedy opravdu nepráskla, jinak by se takhle nechoval.

„Dobře, když chceš,“ odpověděla jsem a koutky úst se mi samovolně vytáhly do úsměvu. Zase mě okouzluje, po tom, jak si ze mě včera vystřelil, a já mu zase začínám podléhat. Ach jo.

Posunul se a uvolnil mi místo vedle. Přisedla jsem si tedy k němu. „Dobrý den,“ pozdravil nás angličtinář, „vyndejte si Hamleta, budeme pokračovat ve čtení.“

Sehla jsem se k batohu a hledala knihu.

„Pěkný kalhotky,“ řekl mi Emm. Bleskově jsem se narovnala a kniha mi vypadla z ruky. Zaklela jsem a rychle se pro ni znovu sehnula.

„Růžový tanga,“ dodal.

„Emmette!“ okřikla jsem ho potichu.

„No co je? Nevýhoda bokovek,“ bránil se s úsměvem. „Takže máš ráda růžovou,“ konstatoval, „to se ti určitě líbila nová metalíza tvojí Audiny, že jo?“ zeptal se jako by nic. Podívala jsem se na něj jako na blázna.

„Ne!“ řekla jsem rázně.

„Náhodou to bylo pěkný. Možná bych moh tu fotku poslat výrobcům Audi, aby to začali vyrábět. Co myslíš?“ ptal se dál a ignoroval můj výraz.

„Takovou hrůzu by si nikdo nekoupil!“ oznámila jsem mu. „Viděl si snad někoho s zářivě růžovým autem? Vždyť je to odporný.“ „Jo, viděl. Tebe!“ utřel mě se smíchem.

„Však on tě ten smích přejde,“ zašeptala jsem zákeřně. „Nemyslim si,“ namítl.

„Počkej po škole, Emmettku,“ řekla jsem a zapíchla mu prst do hrudi.

„Po škole? Zveš mě snad k sobě?“ povytáhl obočí a naklonil se ke mně o trochu blíž. Na to zareagovalo moje srdce. Emmett se pousmál. „No, ne. Mám pro tebe něco lepšího. Uvidíš na parkovišti,“ svůdně jsem na něj mrkla. Zajiskřilo mu v očích. „Tak to jsem zvědavej,“ odpověděl a podíval se mi dlouze do očí. Srdce mi zase o něco zrychlilo, tak jsem radši sklopila zrak ke knížce.

„Uhejbáš?“ zeptal se, se slyšitelným úsměvem.

„Ne, jenom dávám pozor, kde čteme.“

„Jo tak,“ pokýval hlavou. „A kde teda čteme?“

„Se zaposlouchej a najdi si to, ne?“ poradila jsem mu.

„Stačí. Děkuji, Ericu. Rosalie, pokračujte dál ve čtení,“ vyrušil mě hlas profesora.

„Ehmm...“

„Vy nevíte, kde čteme?“ zaptal se mě. Emmett se vedle mě rozesmál.

„Třetí řádek, vlevo dole,“ napověděl mi profesor otráveně.

Našla jsem to a začala číst. Emmettův smích mě ale šíleně rozptyloval. A aby toho nebylo málo, začal mě Emm ještě šťouchat propiskou do boku.

„Emmette, nech toho,“ sykla jsem potichu a snažila se zadržet smích. Musela jsem na chvíli přestat se čtením.

„Slečno Haleová, pane Cullene, jestli máte nějaký problém, jděte si to vyřešit na chodbu,“ napomenul nás profesor. Já to už nevydržela a vyprskla smíchy a Emmett taky.

„Vypadněte ven! Já se tady s vámi nebudu rozčilovat! A už vůbec se mi tady nebudete smát do obličeje!“ rozkřikl se na nás, teď už opravdu vytočený angličtinář. Vstali jsme a rychle opustili učebnu. Od smíchu mi bylo šílené vedro. Sundala jsem si černou mikinu a položila ji i s batohem na parapet u okna, ze kterého byl výhled na parkoviště a na moje a jeho auto. Naštěstí pro mě jsme viděli jen kufr a zadní část našich aut. Zadní stěrač jsem mu naštěstí neurvala, takže z tohoto pozorovacího úhlu vypadal jeho Jeep naprosto neporušeně. Jak jsem se tak dívala z okna na ty naše auta, vzpomněla jsem si na moje ranní demolování a musela se smát. Emmett za mnou přišel a opřel se vedle mě o okno zády, tak, aby na mě viděl. „Čemu se směješ?“ zeptal se. Kývla jsem hlavou směrem k autům. On se otočil a rychle podíval.

„Hej! Ty si zničila moje dílo!“ vykřikl, když se podíval na mojí zářivě černou Audinu.

„Snad sis nemyslel, že bych to takhle nechala.“

„Hmm,“ zabručel a zatvářil se smutně. To mě dostalo. V duchu jsem začala litovat, že jsem mu zničila auto.

„Promiň,“ zašeptala jsem provinile, a v duchu dodala – za zničení auta.

Najednou se ke mně posunul ještě blíž a chytil mě za ruku. Ucítila jsem takové  zvláštní brnění, jako kdybych dostala ránu elektrickým proudem a automaticky svou rukou ucukla.

„Aha, promiň,“ řekl a ruku stáhl. „Možná bychom měli jít zpátky do třídy,“ navrhl a začal se odtahovat.

„Ne, to ne. Neodcházej!“ Rychle jsem ho zarazila a chytla za ruku. Podíval se na mě a usmál se.

„Možná je tohle moje poslední šance, pak už se se mnou třeba nebudeš vůbec chtít bavit,“ řekla jsem mu.

„Cože? Proč bych se s tebou neměl bavit? A jaká poslední šance? Nezbláznila ses, Rose?“ Byl zmatený.

Po tom, co mi řekla Alice, je jasné, že se na mě bude hodně zlobit a já to prostě musím alespoň jednou zkusit. Nemůžu mu odolat a už ani nechci odolávat dál. Podívala jsem se na hodiny, každou minutou mělo zvonit. Měla jsem málo času.

„Jo, zbláznila,“ zašeptala jsem a rychle se k němu přitiskla. Jeho tělo i přes mou halenku a jeho tričko lehce studilo, ale příjemně studilo, protože díky tomu napětí, co jsem cítila, mě polilo horko. Ten chlad jeho doteku mi přišel divný, ale teď jsem to řešit rozhodně nechtěla. Veškerou mou pozornost zaměstnala jeho blízkost a šance, jež se mi naskytla. Srdce mi tlouklo, jako bych běžela maratón. On na mě stále zmateně koukal svýma tmavě zlatýma očima. Využila jsem jeho zmatenosti a přitiskla své rty na jeho plné a dokonalé rty...

Vám, co jste se dostali až sem, patří velký dík. Doufám, že se vám kapitolka líbila a že stálo za to na ni tak dlouho čekat. Komentáře mě moc potěší. Bohužel vám musím řict, že na další díl si také počkáte dlouho, protože budu nějaký čas bez internetu kvůli opravě našeho bytu. A ještě jednou doufám v to, že čtenáři této povídky vyčkají a nezanevřou.

7. kapitola <> 9. kapitola

Autor: RosieH, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nudné dny? Už ne! - 8. kapitola: