Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nudné dny? Už ne! - 6. kapitola

25.03.2011 (17:45) • RosieH • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 894×

Stmívalo se. Nastával večer. Pozdní večer, který by podle mne měl být klidnou částí dne. Dne, kdy má člověk již jen odpočívat a užívat si pohody a klidu. Jenže já jsem klid neměla. Měla jsem akorát pocit, že ta bolest hlavy snad nikdy neskončí. Připadalo mi, jako by se s každým mým nádechem zvětšovala a posouvala dál do celého těla. Ano, pomalu ale jistě jsem vnímala bolest snad každého svalu v těle. Nelíbilo se mi to. Tohle je vážnější než nachlazení nebo chřipka, jenž jsem vždycky mívala. Ale jak je tohle, ksakru, možné? Nikdy jsem netrpěla na nějaké zdlouhavé, či dokonce vážné nemoci.

Ležela jsem schoulená v posteli, cítila potůčky potu stékajících mi po zádech, a zoufale se snažila přivolat spánek. Tolik jsem toužila po téhle osvobozující nevědomosti, při níž by mě nic nebolelo, ale ona stále nepřicházela. Místo toho za mnou do pokoje přišla mamka. Na tváři ustaraný výraz.

„Doktor už takhle večer nepřijde a do nemocnice tě v tomhle stavu převážet nechci. Navíc, jak tě znám, ani bys tam dobrovolně nechtěla,“ řekla a smutně se na mě podívala. Snažila jsem se usmát, ale moc to nešlo. I v téhle situaci bere ohledy na to, co chci nebo ne.

„Ale sestřička říkala, že se na tebe přijde podívat nějaký nový doktor hned zítra ráno. A zatím ti mám klasicky srážet horečku. Takže dáme studenou sprchu a zábaly, ano?“ pokračovala dál.

Přikývla jsem a pomalu, bolestně se zvedla do sedu. Máma mi pomohla do sprchy. Voda byla nepříjemně ledová. Studila na rozpálené kůži a já během chvilky drkotala zuby. Opatrně jsem zaklesnutá do mamky došla k posteli a lehla si. Ve chvíli kdy mě přikryla prostěradlem vymáchaným v ledové vodě, jsem vyjekla. Měla jsem té hnusné, ledové vody právě tak akorát dost.

„Ššš, já vím. Je to nepříjemný, ale pomůže ti to, uvidíš,“ tišila mě okamžitě máma.

„Ach jo,“ povzdychla jsem si. Ona mě pomalu pohladila po vlasech a přinesla mi další prášek a čaj. Potom, co jsem to zapila, mě nechala v pokoji samotnou, abych mohla usnout.

Zavřela jsem oči a za chvíli, díky bohu, opravdu usnula. Někdy uprostřed noci jsem se začala trochu převalovat a spalo se mi hůř. Prášek asi přestával účinkovat, já pomalu začínala vnímat bolest a přehoupla jsem se spíš do polospánku. Z tohoto polospánku mě vytrhlo zaskřípání otevírajícího se okna. Byl to takový ten nepříjemný zvuk, jako bývá v hororech.

Potom se ozvalo takové divné, tichounké zavrčení. Přejel mi z toho mráz po zádech. Přestože jsem se bála, přinutila jsem se oči otevřít. Protože byla tma, zezačátku jsem nic neviděla. Pak ale moje oči přivykly té tmě a rozeznávala jsem obrysy. Vyvaleně jsem zírala na scénu před sebou. Okno bylo otevřené dokořán, ačkoliv ho mamka otevřela jen na ventilačku, a kousek od mojí postele stála vysoká postava. Lekla jsem se a chtěla začít křičet, ale ona tmavá, vysoká postava v mžiku stála u mě a dlaní mi zacpala ústa. Celá jsem se třásla strachy. Je to nějaký úchyl, co mě teď zabije? Srdce mi splašeně tlouklo.

„Uummm,“ snažila jsem se i přes zacpanou pusu křičet.

„Pššt, nekřič! Nechci ti ublížit,“ šeptal potichu.

Ten hlas! Rosalie, přemýšlej, tenhle hlas přece znáš! Snažila jsem se přimět vystrašený mozek uvažovat. Bolelo mě celé tělo, hlava mi neuvěřitelně třeštila a klepala jsem se strachy, ale nakonec jsem dokázala přikývnout. Pomalu sjel rukou z mých úst a já si až teď uvědomila chlad jeho doteku.

„Emmette?“ zašeptala jsem překvapeně.

Měsíc otevřeným oknem svítil do pokoje a já v té měsíční záři spatřila na jeho tváři ten nádherný úsměv. Srdce mi pořád zrychleně bilo, ale už né strachy, nýbrž vzrušením.

„To není možný. Co tu děláš? Ne, ty tady nejsi. Já jenom blouzním z horeč...“

„No tak, pššt,“ přiložil mi ukazováček na rty, aby mne umlčel. Pod tím dotekem jsem se lehce zachvěla. Studená voda byla vyloženě odporná, ale jeho ledový dotek byl tak neuvěřitelně příjemný.

„Chudinko moje, úplně hoříš,“ zašeptal soucitně a pohladil mě po čele.

„Mmmm,“ zavrněla jsem pod jeho ledovým dotekem, jenž chladil mou rozpálenou kůži.

„Já to říkal, že si kočka. Dokonce i předeš,“ zasmál se. Přešla jsem to mlčením a vychutnávala si jeho ruku na svém čele, která výborně nahrazovala studený obklad.

Zavřela jsem oči a povzdechla si.

„Stejně se mi jenom zdáš. Tohle nemůže být pravda.“

Rozesmál se. „Tak když myslíš, vymlouvat ti to nebudu,“ dodal potichu. Přilehl si ke mně a pomalu mi sjížděl rukou z čela níž, přes zavřené oči, nos až ke rtům. Tady se zastavil, ale nezastavila se jen jeho dlaň při téhle pouti po mém obličeji. Zastavilo se totiž i moje srdce. A já na malou chvíli přestala dokonce i dýchat a čekala, co bude dál.

Bříškem ukazováčku mi lehce přejel přes semknuté rty. Nahnul se ke mně a do ucha mi zašeptal: „Dýchej, Rosie,“ a pokračoval v cestě dolů přes krk a zastavil se až na klíční kosti. Z ostra jsem zalapala po dechu a otevřela oči. Hořela jsem, ale ne jen horečkou. Tohle jeho škádlení mi na snížení teploty nepomohlo, spíš naopak.

Podívala jsem se na něj. Jeho oči měly barvu tekutého zlata. Byl tak roztomilý. Toužila jsem po něm. Toužila jsem spojit naše rty. I přes bolest všech svalů, jsem se zvedla na lokty a už mi zbýval jen kousíček k jeho dokonalým rtům, jenže mě zarazil.

„Ne, buď hodná! Máš ležet, tohle se nedělá.“

Zírala jsem na něj neschopná pohybu. Něžně mě zatlačil zpátky do peřin.

„A hlavně - ty tvoje reakce se mi neuvěřitelně líběj,“ dodal a usmál se. Pomalu se ukazováčkem vydal na zpáteční cestu. Když se vracel přes krk, jen jsem se zachvěla, ale když opouštěl rty, uniklo mi tiché zasténání.

„Líbí se ti mě mučit!“ vyčetla jsem mu s mírně zrychleným dechem. Sklonil se ke mně ještě blíž.

„To bych ti nikdy neudělal,“ odporoval. Pohladil mě po tváři a pak konečně trochu váhavě políbil. Vzdychla jsem úlevou a přitáhla si ho blíž. Nejprve jen tak zlehka oťukával mé rty, ale pak polibek nabíral na intenzitě a já byla snad v sedmém nebi. Po chvíli se ale odtáhl. Zklamaně jsem na něj koukala. Oči mu i v té tmě tmavě žhnuly stejnou touhou jako mně, proto jsem nechápala to, co mi řekl.

„Promiň, Rosie, musim jít,“ zašeptal smutně a zmizel ve tmě.

Byla jsem úplně mimo, myšlenky mi zmateně vířily v už zase třeštící hlavě. A ani nevím jak, ale usnula jsem...

Probudila jsem se a zmateně se rozhlédla po pokoji. Okno bylo otevřené stejně, jako když jsem šla spát - jen na ventilačku - a zpoza hustých mraků se pokoušelo prodrat slunce. Bylo mi jasné, že nemá nejmenší šanci. Unaveně jsem položila hlavu zpátky na polštář.

Tak to přece jenom byl sen. Jak mě taky mohlo napadnout, že by tu Emmett se mnou v noci byl. Ale vždyť ten sen byl tak neuvěřitelně živý! Ach jo, ale tak nádherný. Připadá mi, jako bych ještě teď cítila jeho sladké rty na svých, přemýšlela jsem a konečky prstů si pohladila rty.

„Rosalie, Rosalie, s tebou je to teda zlý. Nevidíš ho jeden den a zdají se ti takový sny. A ještě tajně doufáš, že to byla pravda. Ale jak by se sem asi dostal? Tím oknem je blbost. Určitě by jen tak vylezl do druhého patra a otevřel si okno. Tak se prober, holka!“ říkala jsem si nahlas, abych se vzpamatovala.

„S kým si to tady povídáš?“ zeptala se mamka, která se objevila ve dveřích. Trhla jsem sebou, protože jsem se jí lekla.

„Ale s nikým,“ zahučela jsem.

„Přišel se na tebe podívat pan doktor,“ řekla a vešla dovnitř. Ten pan doktor vešel za ní a já na něj zůstala civět s vykulenýma očima. Vysoký, hezký blonďák, ta samá bledá pleť a stejné zlaté oči jako Emmett. Asi jsem se už vážně zbláznila, přemýšlela jsem a dál na něj zírala.

„Měl bych se vám, slečno Rosalie, představit. Já jsem doktor Carlisle Cullen.“ Podal mi ruku a já jí stále mírně vykolejená přijala. Další ledová ruka! Došlo mi, když jsme si je navzájem stiskli.

„Doktor Cullen?“ zopakovala jsem po něm. Připadala jsem si jako idiot.

„Ano,“ přitakal mi a pousmál se, „něco se vám nezdá?“

„Ne, to ne. Jenom... nejste příbuzný Emmetta Cullena?“ zeptala jsem se zdráhavě. Nemohla jsem si pomoct, musela jsem to prostě říct. Mamka mezitím někam zmizela. Byli jsme v pokoji sami. Několik vteřin na mě koukal.

„Je to můj syn... adoptovaný,“ odpověděl trošku překvapený mou otázkou.

„Takže, Rosalie, co vás trápí?“ zeptal se a sedl si na okraj mé postele.

„Rose, a klidně mi tykejte,“ pousmála jsem se.

„Dobře. Tak tedy, Rose, jaké máš potíže?“ zeptal se znovu a vyndal si z lékařské brašny stetoskop.

„Mám vysokou horečku a asi i halucinace. A jinak mě hodně bolí v krku.“ V rychlosti jsem mu popsala svůj stav.

„Halucinace? A jak vysoká horečka byla?“

„Okolo čtyřicítky. Ehm - já jsem řekla halucinace?“ ubezpečovala jsem se. Jestli jsem to řekla, tak jsem se asi už vážně pomátla.

„Ano, vážně jsi to řekla. A pokud je to pravda, potřebuji o tom vědět víc,“ potvrdil mi. Do háje, to je ta moje nevymáchaná pusa!

„Ono totiž... vy se budete smát.“ Začínala jsem lehce panikařit.

„Neboj, nebudu. Jsem lékař, já už slyšel věcí. Tak povídej,“ popohnal mě a podíval se po mně těma vlídnýma zlatýma očima. Už nebylo cesty zpět, byla jsem v pasti.

„No, v noci se mi zdálo, že se mnou byl v pokoji váš syn a že... že...“ zakoktávala jsem se a cítila, jak rudnu.

Carlisle se na mě podíval chápavým pohledem.

„To se ti opravdu jen zdálo, Emmett byl celou noc doma. Pravděpodobně to asi vážně byla jen halucinace z horečky, což je u vysokých čtyřicítek normální,“ odpověděl klidně, ale mně stejně neunikly jeho lehce cukající koutky.

Sklopila jsem oči. Asi si myslí, že jsem nějaká bláznivka, co je jeho synem posedlá. Jinak by mu přece ty koutky necukaly v zadržovaném smíchu. Ach jo, to jsem to dopracovala.

Prohlídka potom probíhala klasicky. Stetoskopem si poslechl moje srdce, změřil mi tlak a teplotu, a podíval se mi do krku.

„Jak moc tě bolí v krku?“ optal se, jakmile mi tu špachtli z pusy vyndal.

„Opravdu hodně. Při polykání mi to připadá, jako bych měla krk plný ostrých žiletek,“ odpověděla jsem popravdě.

„To věřím. Je to vidět. Mandle máš úplně bílé a nateklé. Je to pořádná angína, navíc komplikovaná vysokými horečkami. Takže minimálně týden budeš doma a budeš jenom ležet. Předepíšu ti na to prášky a dám ti ještě něco na ty horečky. Koncem týdne se na tebe přijdu podívat.“

Seznámil mě s mou diagnózou, rozloučil se a odešel. Mamka mi potom přinesla čaj a něco k snídani.

„K večeru ti zajdu do lékárny pro ty prášky. Jo, a volal táta. Včera v noci odjel na služební cestu, tak ti přeje, aby ses brzo uzdravila,“ řekla mi.

„Fajn. Jestli bude volat znova, tak mu vyřiď, že děkuju a že mi je už líp.“

„Dobře. Tak já tě nechám odpočívat. Kdyby si něco potřebovala...“

„Tak zavolám,“ skočila jsem jí do řeči a zasmála se. Ona na mě jenom mrkla a odešla.

Přemýšlela jsem nad svým snem a nad Emmettem, ale i nad Carlislem. Jak je možné, že jsou si tak neuvěřitelně podobní? Ty zvláštní, ale krásné zlaté oči. A barva a chlad jejich pokožky. V hlavě jsem měla hodně otázek, avšak únava mi nedovolila ani na jednu z nich zkusit najít odpověď. Byla jsem tak unavená, že jsem za chvíli spala jako dudek.

Prospala jsem celý den a celou noc. Máma mě probudila akorát kvůli práškům, jinak mě opět nechala spát...

Vzbudila jsem se uprostřed nějakého dne. Z toho dlouhého spaní jsem naprosto ztratila pojem o čase. Vzala jsem do ruky mobil a podívala se na hodiny. Displej mobilu ukazoval 13:26. Potom jsem najela do kalendáře. K mému překvapení jsem zjistila, že je už neděle. Do školy jsem měla jít asi ve středu. Když člověk jenom leží, spí a nemusí chodit do školy, tak ten čas velice rychle utíká.

Díky vydatnému spánku mi bylo o hodně líp. Hlava už skoro nebolela, horečka se konečně přehoupla jen do zvýšených teplot, akorát angína nechtěla prohrát svůj boj. V krku mě pořád neuvěřitelně řezalo. Sice už né milión, ale dejme tomu tak „pouhých“ tisíc ostrých žiletek. Namáhavě jsem polkla. Pomalu jsem vylezla z postele. Protáhla jsem přeleželé svaly a zamířila do koupelny, udělat ze sebe člověka. V koupelně jsem si vyčistila zuby, rozčesala vlasy a dopřála si dlouhou uvolňující sprchu. Potom jsem se převlékla do čisté noční košilky, špinavou hodila do koše na prádlo, radši si ještě oblékla župan a vydala se, po delší době plná energie, dolů do kuchyně. Máma s tátou seděli za stolem, obědvali a povídali si. Ze skříňky jsem si vyndala skleničku a z lednice láhev pomerančového džusu. Přisedla jsem si k nim ke stolu a potichu poslouchala jejich rozhovor o práci. Při tom jsem pomalu upíjela džus ze skleničky a sem tam při polknutí občas usykla. Toho si všimla mamka a přinesla mi další prášek. S otráveným výrazem jsem ho tedy přece jen zapila džusem. Konečně by taky mohly zabrat a ta pitomá angína by mohla dát pokoj. Nebýt ní, tak už jsem dávno zdravá. Už mě to štvalo. Doma jsem se začínala slušně nudit a nemohla jsem se dočkat tréninku. Tancování mi prostě šíleně scházelo. Do školy jsem se taky těšila - a to je co říct. Stýskalo se mi po Cassidy, ale nejen po ní. Chyběl mi i Emmett. Těšila jsem se dokonce i na to jeho provokování.

„Ty nebudeš jíst?“ vyrušil mě z přemýšlení táta. Nechápavě jsem se po něm podívala. Ten kývnul hlavou směrem přede mě. Podívala jsem se jeho směrem a přímo před sebou uviděla talíř s obědem. Ani jsem při tom zamyšlení nepostřehla, že mi mamka nandala jídlo.

„Jo, budu,“ odpověděla jsem a začala se v jídle vrtat. Snědla jsem sotva polovinu a odešla do pokoje.

Lehla jsem si na postel. Vzala do ruky mobil, připojila k němu sluchátka a pustila si muziku. Napsala jsem smsku Cassidy, jestli se nechce zítra po škole zastavit, pokecat a půjčit mi nějaké sešity na opsaní. Za okamžik mi telefon ohlásil novou zprávu. V domnění, že je od Cassidy jsem ji otevřela.

Byla od neznámého čísla.

Jak se má moje Šípková Růženka? X.

Nechápavě jsem koukala do mobilu. Vůbec jsem nevěděla, kdo by to mohl být. Napadlo mě, že to asi bude nějaký omyl a neřešila to. Během chvíle ale mobil zapípal znovu. To už bude určitě Cass, myslela jsem si. Jenže ona to nebyla, byl to zase ten neznámý.

Tak ty mi ani neodepíšeš, Rosalie? Já vím, že jsi vzhůru a že tu zprávu sis přečetla. Čekám. X.

Zná moje jméno, tohle omyl nebude. Měla jsem divný pocit. Já svoje číslo jen tak někomu nedám. Zkusila jsem na číslo zavolat, ale ten dotyčný mi to típnul. Přišla mi další zpráva.

Volání ne. Jen smsky. X.

Co je to zase za idiota?! V duchu jsem se vztekala. Pak jsem mu odepsala.

Fajn. Pane X., řekneš mi, kdo jsi?

Odpověď kterou jsem dostala, mě příliš nepotěšila.

Ne, neřeknu. Ale můžeš mi říkat Pan X. nebo spíš Tajný ctitel :-D.

Chlapeček si asi myslí, že je to vtipný. Určitě to bude nějaký pitomý prvák, ale kde mohl, do háje, vzít moje číslo? To jsem opravdu nechápala.

Konečně mi přišla zpráva od Cassidy.

Ahojky, no jasný. Určitě se po škole zastavím. Těším se na tebe. Tak mě odpoledne čekej. Pa Cass :). Usmála jsem se a odepsala: Taky se těším.

Potom jsem si už jen vychutnávala muziku a odpočívala. Asi po hodině a půl poslouchání se mi mobil vybil. Zapojila jsem ho do nabíječky a šla se dolů dívat na televizi. Dávali nějaký romantický film. Koukala jsem na ty dva zamilované lidi. Ta holka po nějakém čase vážně onemocněla a ten kluk ji opustil. Nakonec to samozřejmě skončilo Happy endem. Povzdechla jsem si. Happy endy mi poslední dobou lezou na nervy. Né všecko takhle přece končí. Důkazem toho je třeba i můj milostný život. Vím o sobě, že jsem hezká. Kdysi jsem bývala docela povrchní. Ale pak jsem pochopila, že to není dobře. Nic jsem tím nezískala. Spíš naopak.

Nevěřím v Boha, ale připadalo mi, jako by mne snad trestal. Moje krása ke mně totiž přitahovala jen smůlu na kluky. Neměla jsem jich moc, tím víc mne překvapovalo, že jsem vždycky chodila s nějakým hajzlem. Hodně mě to povahově napravilo k lepšímu a přinutilo mě to dávat si na kluky větší pozor, ale zlom nastal, když jsem poznala Ricka. Myslela jsem si, že je jiný. Na začátku se tak opravdu jevil. Byl pozorný a pořád se o mě zajímal. Pak mi nalhával, jak mě miluje a já jsem byla hloupá a zamilovaná do iluze, kterou u mě vytvořil. Netrvalo dlouho a já mu podlehla. Dostal, co chtěl a pak mě odkopl jako psa. Pozdě jsem pochopila, že mu o mě nikdy nešlo a o to víc to bolelo. Největší ironie na to všem byla, že Rick byl navíc můj první...

Po téhle zkušenosti jsem se hodně změnila. Úplně jsem kluky ze života vypustila a úspěšně se mi to dařilo. Jenže poslední týden se něco změnilo. Emmett se dokázal dostat přes tu bublinu chránící moje srdce. Ale skoro ho neznám a nechci se znovu spálit. Změnila jsem se a chci být konečně šťastná. Mohla bych být s Emmettem šťastná? To je otázka, na kterou teprve musím zjistit odpověď. Ani jsem se nenadála a byla noc. Dopřála jsem si rychlou sprchu a zalehla do postele.

Další den ráno jsem vstávala docela brzo. Po dobu mojí nemoci jsem se naspala hodně. Budík ukazoval 9 hodin ráno. Vyskočila jsem z postele, v koupelně ze sebe udělala člověka, převlékla se do domácího a seběhla schody do kuchyně. Překvapilo mě, že v kuchyni nikdo nebyl. Pak jsem ale na kuchyňské lince uviděla vzkaz. Byl od mámi a psala, že jela do práce dřív a nechtěla mě budit. Táta už byl taky v práci, takže mám až do večera dům pro sebe.

Postavila jsem si vodu na kafe. Dlouho jsem ho neměla a vyloženě jsem na něj měla chuť. Vzala jsem misku, nasypala do ní cornflakes a zalila je mlékem. Nasnídala jsem se, umyla po sobě nádobí a šla do pokoje pro mobil. Čekala tam na mě smska od Pana X, nebo bych mohla říct od mého tajného ctitele.

Jak ses vyspinkala? Stálo v smsce.

I když mě štvalo, že nevím, kdo to je a kde vzal moje číslo, přesto jsem se musela usmát.

Já výborně, co ty? Odepsala jsem.

Já ne, nemůžu spát, protože mám myšlenky pořád u tebe. Ale ty jsi nádherná, když spíš.

Zírala jsem na text zprávy. Užírala mě zvědavost, ale stejně mi neřekne kdo je.

Děkuju, ale jak to můžeš vědět? Já vůbec nevím, kdo jsi. Odkud se známe? Viděla jsem tě někdy? Zahrnula jsem ho v odpovědi otázkami.

Z čekání na odpověď mě vyrušil zvonek u dveří.

„Už běžím!“ zavolala jsem do ztichlého domu, v rychlosti seběhla schody a otevřela vchodové dveře.

„Ahoj, marode,“ pozdravila mě Cassidy a skočila mi kolem krku.

„Ahoj, Cass, to je ale přivítání,“ řekla jsem uznale po tom, co mě pustila.

Sedly jsme si v obýváku na gauč a povídaly si až do večera. Když se vrátili rodiče z práce, Cassidy odjela. Já jsem se odebrala do svého pokoje a dopisovala si nějaké sešity. Byla toho pořádná hromada. Dostala jsem se sotva ke čtvrtině a už jsem zívala únavou.

Lehla jsem si do postele a chvíli přemýšlela o tom, co jsem se dnes od Cass dozvěděla. Říkala, že viděla i ostatní členy Cullenovy rodiny. Povídala, že jsou všichni spárovaní. Jakmile viděla můj smutný výraz, dodala, že Emmett je jako jediný z nich volný. To mi náladu zase hned zlepšilo. Dál jsem se dozvěděla to, co jsem dávno věděla. Jsou si všichni velmi podobní, jsou bledí a velice krásní. Nejdřív mluvila o Edwardovi Cullenovi a o jeho přítelkyni Belle Whitlockové. Potom mi povídala o Edwardově sestře Alici Cullenové, která chodí s Belliným bratrem Jasperem Whitlockem. Já jsem jí zase pověděla o doktoru Cullenovi. Nakonec po tom, co jsme si to shrnuli, jsme dospěli k následující informaci. Všichni jsou doktorem Cullenem a jeho ženou, paní Cullenovou, adoptovaní. Edward, Alice a Emmett jsou sourozenci a jmenují se po nich Cullenovi. Bella a Jasper jsou taky sourozenci a jmenují se Whitlockovi. Chodí spolu vlastně ti, kteří společně nemají kromě stejných adoptivních rodičů nic jiného společného. Cass mi také říkala, že hodně lidí ve škole se nad tím pohoršuje. Nevím, co proti tomu mají, vždyť je to přece legální. Ale stejně je hezké, že takhle celá rodina drží pohromadě, pomyslela jsem si teď, když jsem přemýšlela nad naším rozhovorem.

Únava na mě po chvíli dolehla a já se ponořila do říše snů.

5. kapitola <> 7. kapitola

Autor: RosieH, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nudné dny? Už ne! - 6. kapitola: