Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nudné dny? Už ne! - 5. kapitola

17.03.2011 (20:45) • RosieH • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 921×

Probrala jsem se o dost dříve, než mi měl zvonit budík. Venku byla zatím stále tma. Teprve v dálce začínalo svítat. Namáhavě jsem se otočila od okna a podívala se na budík. Displej hlásil 4:35 ráno. Cítila jsem se, ačkoli jsem šla brzy spát, pořád unaveně, ale hlavně velice divně. Nemohla jsem skoro vůbec dýchat, nos jsem měla úplně ucpaný a hlava mi neuvěřitelně třeštila. Pomalu jsem se posadila na posteli a natáhla se na noční stolek pro kapesníky. Vysmrkala jsem se a zhluboka se nadechla. Byl to hned lepší pocit moct volně dýchat.

Měla jsem žízeň. Rozhodla jsem se, že si pro něco potichu dojdu dolů do kuchyně. Opatrně jsem vstala a vyšla ze svého pokoje na chodbu. Připadalo mi, že s každým krokem mě hlava bolí čím dál tím víc. Už jsem byla na schodech, když v tom se mi zatočila hlava. Rychle jsem se chytila zábradlí a naštěstí to ustála. To by mi tak scházelo skutálet se ze schodů a zlomit si nohu pár týdnů před mistrovstvím. Křečovitě jsem svírala zábradlí a pomalu scházela jeden schod za druhým. Potichu jsem došla až do kuchyně. Pořád se mi slušně točila hlava. Vzala jsem skleničku a chtěla si do ní napustit trochu vody, ale najednou se se mnou kuchyň zhoupla. Rozostřilo se mi vidění a sklenička mi z ruky vyklouzla. S třísknutím dopadla na podlahu a rozbila se na několik malých kousků. Já se celá chvěla, bylo mi šíleně zle. Musela jsem se opřít o linku, abych sebou nesekla.

„Co to tady, takhle brzo ráno prosím tě, vyvádíš?“ ptala se mě rozespalá mamka, kterou ten hluk vzbudil.

„Nic, jenom jsem se šla napít,“ zaskuhrala jsem. Můj hlas zněl příšerně. Ano, dalo se to očekávat kvůli mému vyschlému hrdlu, ale stejně... Mamka rozsvítila malou zářivku nad dřezem, aby nešlápla do střepů. Jakmile mě uviděla, zhrozila se.

„Pane bože, Rose, vždyť si bílá jako stěna! A sotva stojíš na nohou! Pojď, sedni si,“ podepřela mě a posadila k jídelnímu stolu na židli. Dobře poznala, že sama neudělám ani těch pět kroků.

Začínala mi být pořádná zima. Mamka pro nás postavila vodu na čaj a pak mi položila ruku na čelo.

„Rosie, ty musíš mít vysokou horečku, úplně hoříš!“ vyděsila se. „Běž si okamžitě lehnout!“ rozkázala.

„Já bych ráda, mami, ale sama tam asi nedojdu. Dost se mi motá hlava.“

„No jo, vidíš, promiň. Pomůžu ti do postele, zlatíčko,“ uvědomila si mamka. Pomohla mi na nohy, podepřela mě a dovedla až k posteli, kde jsem si opatrně znovu lehla. Během chvilky mi vrazila teploměr. Protočila jsem oči. Po dlouhých deseti minutách si ho konečně ode mne vzala. Soucitně a zároveň smutně se po mně podívala.

„Máš 39,8. To není dobrý. Přinesu ti něco proti horečce, a jestli ti neklesne, tak potom zavoláme doktora,“ oznámila mi a odešla, pravděpodobně pro nějaký ten pitomý prášek.

Doktora ne, povzdychla jsem si a radši zavřela oči. Ach jo, proč musím být nemocná zrovna teď? Teď, když zbývá do mistrovství jen pár týdnů, a každý trénink je důležitý. Na dnešní trénink jsem se těšila, ale co můžu dělat? Musím se rychle uzdravit, abychom s Davidem mohli co nejdříve pokračovat s tréninkem. Dneska jsme se měli doučit Rumbu, která je nově součástí tohohle mistrovství. Teď mi nezbývá nic jiného, než věřit tomu, že to s Davem zvládneme. I přesto, že minimálně týden tréninku kvůli nemoci vynechám. Avšak zase ne nadarmo nám trenér říká šampióni. Nechci se chlubit, ale jsem hodně dobrá tanečnice a Dave je také výborný tanečník. A jako taneční partneři jsme při tanci dokonale sehraní. Tanec je nejen vášeň, touha, dřina a vyčerpání, ale i osvobození a uvolnění od problémů. Je to radost z pohybu a celkově ze života...

Z mých úvah mě vyrušilo zaklepání na dveře.

„Dále,“ zahuhlala jsem zase s naprosto ucpaným nosem. Otevřela jsem oči a hledala kapesníky. V pokoji už bylo světlo, musela jsem asi teda dlouho přemýšlet. Podívala jsem se na budík, který v tu chvíli začal zvonit. Takže bylo 6 hodin ráno a já bych akorát vstávala do školy. Máma vešla dovnitř a budík vypnula. Na noční stolek mi postavila talířek se snídaní. V jedné ruce držela hrnek s citrónovým čajem a v druhé ruce bílou tabletku. Vzala jsem si od ní nejdříve hrnek s čajem a pořádně se napila, protože to suché škrábání v krku se právě už stávalo nesnesitelným. Potom jsem zbytkem čaje zapila i tabletku. Podala jsem jí prázdný hrnek a lehla si v posteli pohodlněji.

„Tak hezky lež a vypoť se, to ti pomůže a bude ti líp. Jinak dneska nepůjdu do práce, nechci tě tady v tomhle stavu nechávat samotnou.“ Jen jsem kývla. „Až budeš mít chuť, sněz si tu snídani, co máš tady na stolku. A kdybys něco potřebovala, tak zavolej. Teďka se pokus usnout, ano? Spánek taky pomáhá.“ Znovu jsem jenom přikývla. Na nic jiného jsem se totiž nezmohla. Mamka potichu odešla a já jsem ležela a snažila se usnout. Kvůli silné bolesti hlavy mi to příliš nešlo. Čekala jsem, až prášek zabere a během toho si zase krátila čas přemýšlením. Když bolest začala ustupovat, konečně jsem usnula...

Ze spánku mě vyburcovalo zvonění mobilu. Pomalu jsem se pro něj natáhla a hovor přijala.

„Rose, co je s tebou? Jak to, že nejsi ve škole?“ ozvala se na druhé straně Cassidy. Zněla celkem rozrušeně a nějak moc hlasitě. Nebo se mi to jen zdálo?

„Není mi dobře. Jsem nemocná, mám horečku. A neřvi tolik, prosím!“ zaskučela jsem do telefonu.

„Já neřvu. Mluvím úplně normálně,“ bránila se, „to se ti asi zdá kvůli té horečce. Tak to je mi líto, a jak je to možný? Ještě včera si byla přece naprosto v pohodě,“ ptala se překvapeně.

„Já sem včera parádně zmokla, tak je to asi z toho,“ odpověděla jsem unaveně.

„Jo to asi bude z toho. Hele, zlato, musím končit. Ať je ti brzo líp. Já se ti ještě nějak ozvu, papa.“

„Díky, papa.“ Ukončila jsem hovor a podívala se na hodiny. Bylo něco po poledni. Přece jenom jsem se trochu prospala.

„Mami!“ zavolala jsem do ztichlého domu, ale přes škrábání a bolest v krku můj hlas nebyl moc silný, a tudíž se mi nedostalo žádné odpovědi. Hmm, tak nic. Kašlu na ni, pomyslela jsem si. Opatrně jsem vylezla z propocené postele. Rukou jsem se přidržovala nočního stolku, abych neupadla. Nohy se mi klepaly a celkově má stabilita byla v tuhle chvíli docela špatná. Propocená noční košilka se na mě nechutně lepila a moje vlasy na tom nebyly o moc líp.

Malátně jsem se došourala do koupelny. Úspěch, že jsem sebou cestou někde neflákla, protože mi pořád bylo dost mizerně. Hlava sice tolik netřeštila díky prášku a možná i horečka o kousek klesla, ale pořád bolela. Pro jistotu jsem se opřela o umyvadlo a podívala se do zrcadla. Chyba. Jakmile jsem se uviděla, zděsila jsem se. Vypadala jsem příšerně. Moje dlouhé blonďaté vlasy byly celé zacuchané a zmáčené potem. Lepily se mi na krku a kolem obličeje. Můj obličej byla další katastrofa. Nos jsem měla celý červený a opuchlý. Při pohledu na něj jsem vzala kapesník a opět se pořádně vysmrkala. Díky tomu už nebyl tak napuchlý, ale ještě červenější. Jestli mě ta rýma brzo nepřejde, budu mít rudý nos jako klaun v cirkuse. Moje oči to byla další věc. Moje tmavě hnědé oči byly takové jakoby skleněné, a tím pádem se divně až možná ošklivě leskly. A zorničky nebyly téměř vidět, jak byly zúžené.

Raději jsem se na sebe přestala dívat a opláchla si obličej studenou vodou. Studená voda mě lehce osvěžila a já se už nemohla dočkat sprchy. Rychle jsem ze sebe svlékla tu hnusnou, lepivou košilku a vlezla pod sprchu. Nejdříve jsem na sebe pustila ledovou vodu a vychutnávala si ten pocit osvěžení. Po chvíli mi však začala být zima. Vodu jsem proto přepnula na teplou, a jakmile jsem se trochu zahřála, sprchu jsem vypnula. Vylezla jsem, hodila přes sebe župan a pomalu došla zpátky do pokoje. Ve skříni jsem si našla čistou noční košili a převlékla se. Rozhodila jsem peřiny, aby postel vyschla, a šla jsem se podívat dolů za mamkou.

Našla jsem ji v obýváku. Seděla v křesle a četla si. Odkašlala jsem si, abych upoutala její pozornost. Vzhlédla, a když mě uviděla, hned se do mě pustila.

„Proč neležíš? Měla si na mě přece zavolat.“

„Já sem volala, ale neslyšela jsi mě,“ hájila jsem se. „Vypotila jsem se, je mi líp. Dala sem si sprchu, akorát postel mám teda úplně mokrou, takže...“

Mamka mě přerušila. „Lehni si tady na pohovku, přinesu ti polštář a deku.“

Lehla jsem si a čekala. Mamka byla ve vteřině zpátky a přikryla mě teplou dekou.

„Děkuju, mami,“ usmála jsem se. Ona mi úsměv oplatila.

„Jsem ráda, že už je ti líp, ale stejně si ještě změříš teplotu. Ráno si vypadala opravdu zle, víš?“

„Ale mami, to ne...“ nedořekla jsem to, protože mi vrazila do otevřené pusy teploměr.

„Já vím, že už jsi skoro dospělá, ale nemusíš mi pořád odmlouvat. Máma má přece vždycky pravdu,“ napomenula mě s úsměvem mamka.

„Nho to neghfim,“ snažila jsem jí odpovědět. Jenže ono mluvit s teploměrem v puse to jde těžko.

„Co si říkala? Nerozumím ti,“ provokovala mě. Jenom jsem něco zabrblala a zamračila se na ní. Ona se na mě zamračila taky a teploměr mi vyndala. Právě včas, protože já z toho jejího zamračeného šklebovýrazu dostala záchvat smíchu. Div, že mi nevylítla nudle.

Mamka po mně pro jistotu hodila balíček kapesníků a já se radši hned vysmrkala. Nechtěla jsem to riskovat.

„Hele, ale uklidni se! Máš pořád horečku, sice ne tak vysokou, ale pořád tu je,“ zchladila mě máma trochu přísněji.

„Kolik mám?“ zajímala jsem se.

„38,7. Takže buď v klidu a lež, protože teďka kolem odpoledne teplota většinou samovolně stoupá,“ informovala mě.

Jen jsem protočila oči a zapnula televizi. Mamka mezitím zmizela v kuchyni. Jenom doufám, že mi nepřipravuje oběd. Nemám vůbec hlad. To mi připomnělo tu netknutou snídani nacházející se v mém pokoji na nočním stolku.

„Mami?“ zavolala jsem a ztlumila televizi.

„Ano? Potřebuješ něco?“ Nakoukla do obýváku z kuchyně.

„Neděláš doufám oběd, že ne?“ zeptala jsem se.

„No samozřejmě, že dělám. Vždyť jsou už tři hodiny. Jenom jsem čekala, až se probudíš.“

„Já ale nemám hlad.“

„Snědla si tu snídani, co jsem ti nechala v pokoji?“ pokračovala dál, jakoby mě neslyšela.

„Ne, nesnědla. A teďka sem říkala, že nemám vůbec hlad.“

„Jak to, že si jí nesnědla?! Sice chápu, že když jsi nemocná, že nemáš hlad, ale jíst se musí. Takže si trochu toho oběda dáš!“ řekla rázně a opět zmizela v kuchyni. Otráveně jsem vrátila hlasitost do normálu a znuděně přepínala programy. Nechala jsem to až na sportovním kanále, kde zrovna běžela nějaká taneční soutěž.

„Konečně něco, na co se dá dívat,“ zašeptala jsem si pro sebe.

Koukala jsem na to a sem tam si odfrkla, protože některé páry tančily hrozně. To já s Davem bychom jim ukázali, jak se to dělá. David! Trénink! Najednou mě to trklo. Podívala jsem se na hodiny na stěně. Čtyři hodiny pryč, skoro půl páté.

A dnešní trénink začínal ve čtyři. Vyskočila jsem z pohovky a letěla nahoru do pokoje pro mobil. Na displeji svítily dva nepřijaté hovory, jeden od Davida a druhý od trenéra, a jedna smska. Rychle jsem zprávu otevřela.

Stálo v ní: Rosalie, kde, ksakru, jsi? Dave.

Bleskově jsem mu odepsala: Promiň, Davide, jsem nemocná. Před chvílí jsem se probudila. Omlouvám se tobě i trenérovi. Doufám, že to beze mě dneska zvládnete. Rose.

O několik vteřin později mi přišla odpověď. Aha, trenér ti vzkazuje, ať se brzo uzdravíš a já taky. Neboj, zvládneme to. Jsi přece nejlepší. Dej pak vědět, jak to s tebou vypadá. Dave.

„Rosalie! Okamžitě si padej lehnout!“ křičela ze zdola máma. A sakra. Seběhla jsem schody dolů, plácla sebou na pohovku a rychle se přikryla.

„Mohla bys mi říct, proč si odtud tak vystřelila? A proč tady takhle lítáš, když máš horečku?“ peskovala mě zase. „Jestli ti znova stoupne, tak si mě nepřej!“ Radši jsem jenom mlčela. Mamka vypadala opravdu naštvaně. Za chvíli na to mi před nosem přistál talíř s obědem. Ačkoli jsem neměla hlad, přemohla jsem se a snědla to. Nechtěla jsem mamku ještě víc rozčílit. Navíc to bylo vážně dobré, ale jakmile jsem nemocná, skoro vůbec nejím. No ale zrovna jsem do sebe narvala celý talíř jídla. To je známka toho, že jsem se vážně hodně přemohla a hlavně přecpala.

S funěním jsem postavila talíř na konferenční stolek před televizí. Unaveně jsem se schoulila na pohovce a sledovala nějaký nekonečný seriál. Pomalu jsem usínala, když se najednou bolest hlavy znovu naplno ozvala. Sykla jsem a televizi radši vypnula, aby nedělala hluk. Nepomohlo to, hlava mi třeštila čím dál víc a místy sem měla i mžitky před očima. V krku mě příšerně bolelo a řezalo.

„Mami?!“ zaskuhrala jsem zoufale.

„No copak?“ Během chvilky se u mě skláněla.

„Mě je strašně zle,“ sípala jsem. Přes bolest v krku se špatně mluvilo.

„Co tě bolí?“ ptala se.

„Šíleně hlava, ale tak nějak celkově celý tělo, a hrozně v krku.“

„Máš 40 horečku. Okamžitě volám doktora!“ řekla a běžela k telefonu.

Jestli jsem si myslela, že to bude jen obyčejná chřipka, ze které budu další den v pořádku, hodně jsem se tedy pletla...

Děkuju a vážím si toho, že jste došli až sem. Tahle kapitola je podle mě docela nudná, protože je převážně na vyplnění času, ale 6.kapitola (na které už dávno pracuju) bude o dost zajímavější :).

Za komentáře s chválou, kritikou nebo čímkoli dalším budu moc ráda ;).

4.kapitola <> 6.kapitola

Autor: RosieH, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nudné dny? Už ne! - 5. kapitola: