Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nudné dny? Už ne! - 4. kapitola

04.03.2011 (21:30) • RosieH • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 812×

Vešla jsem do zaplněné jídelny a rozhlédla se. Super. Takhle dlouhá fronta se vážně jen tak nevidí. A jako na potvoru samozřejmě ještě dneska, když umírám hlady. S povzdechnutím jsem si stoupla na konec fronty.

„Hej, Rose, tady!“ Zamávala mi Cassidy. Usmála jsem se a rychle se k ní vydala. Už stála skoro u výdejního okýnka.

„Díky, zlato, zachránila jsi mě. Kdybych zůstala tam vzadu, tvrdla bych tu snad do zítřka,“ poděkovala jsem a zařadila se ve frontě přímo za ni.

Slyšela jsem za zády nesouhlasné bručení lidí stojících za mnou, ale nikdo z nich se mi naštěstí neodvážil nic říct, takže jsem je ignorovala.

Koupily jsem si jídlo a Cassidy zamířila ke vzdálenějšímu stolu než obvykle. Šla jsem za ní s tázavým výrazem na tváři, ale jakmile jsme si sedly, došla mi její volba tohohle stolu. Jak mi ráno slibovala, chtěla všecko probrat a tady vzadu je víc klidu než na našem normálním místě. Hladově jsem se vrhla na svojí pizzu. Doslova jsem ji hltala. Cass na mě jen překvapeně koukala.

„Pane jo, tys musela mít hlad, žroute,“ pronesla, když jsem za pár minut měla prázdný talíř.

„Ale já ráno nesnídala, víš?“ hájila jsem se.

Ona jen pobaveně zakroutila hlavou.

„Tak co ten Emmett? Povídej, přeháněj!“ odvedla netrpělivě řeč jinam. Viděla jsem na ní, jak je na tuhle konverzaci natěšená. Musela jsem se tomu zasmát.

„No, tak vždyť to více méně víš,“ snažila jsem se ji přesvědčit. Marně. Cassidy se totiž oblafnout nenechala.

„No nevím. Vím jenom to, co jsem viděla.“

„A to stačí. Nic víc se nedělo,“ přesvědčovala jsem ji znovu.

„Nekecej,“ nevěřila mi, „znám tě jako svoje boty.“

„Fajn, tak dobře,“ kapitulovala jsem nakonec.

„No hurá,“ zaradovala se.

„Jak jsem se s ním srazila a skončila na zemi, jsi viděla. On na mě trochu vyjel, tak jsem ho chtěla zchladit, ale jaksi mi při pohledu na něj došla řeč a zůstala jsem na něj vyvaleně s otevřenou pusou zírat. Jemu to samozřejmě neušlo a měl ze mě srandu...“

„No, nedivím se mu. Mně bohatě stačil ten tvůj výraz, jak si to do něj napálila. Byl fakt k popukání,“ přerušila mě a při té vzpomínce se uchechtla.

„Hmm, dobrý zas jo. Taky ti nemusim říkat nic,“ vyplázla jsem na ni jazyk. Cass se zase uklidnila.

„Ne, to ne. Povídej dál,“ hodila po mně omluvný pohled.

„Takže, měl ze mě srandu, potom mi teda pomohl vstát. A to jsem ti přece říkala, že si mě vlastně přitáhl do náruče.“

„Jo, to jo. Wow, mmm ale je to frajer. Taky bych ho brala. A co bylo dál?“

„Tak to né, jako zapomeň,“ vyletělo ze mě najednou.

„Ježiši, neboj se. Já ti ho neberu. Jenom je to fakt kus, nediv se, každá holka tady by ho brala,“ odpověděla Cass, překvapená mojí reakcí.

„V pohodě. J-já vim. Já - já jsem to tak nemyslela, ani nevím, kde se to ve mně vzalo. Promiň, Cass,“ roztržitě jsem se omlouvala.

„Dobrý, Rose, v pohodě. Přece se tu nebudeme hádat kvůli klukovi,“ usmála se na mě.

„Máš pravdu, tohle už máme dávno za sebou... Takže kde jsem skončila?“

„Že si tě přitáhl do náruče.“

„Hmm,“ zasnila jsem se a lehce u toho znervózněla, „byli jsme u sebe tak blízko, že kdybych se rychle nevypařila na další hodinu, tak bych ho dokonce možná políbila,“ vysoukala jsem ze sebe konečně a radši sklopila oči.

Cassidy dlouho nic neříkala, to bylo divné. Odvážila jsem se odlepit pohled od stolu a zkoumavě se na ni zadívala. Vyjeveně na mne hleděla. Vidlička, kterou držela v ruce, dopadla s bouchnutím zpátky do talíře.

„Cože? Jako fakt?“

Evidentně si asi myslela, že je to vtip.

„Jako fakt,“ potvrdila jsem jí.

„Hustý. Jak koukám, tak neztrácíš čas,“ dostala ze sebe konečně normální větu. Výraz se jí změnil ze šokovaného na nejistě pobavený.

„Ne, ale takhle to není. Znáš mě. Víš, že taková nejsem, jenom...“

„Jenom tě zaujal a líbí se ti,“ doplnila mě, „což je dobře. Tenhle Emmett ti už Ricka vyžene z hlavy. Vidíš, zase jsem měla pravdu!“

„Co? V čem?“ Opět jsem nechápala, o čem mluví. Co to se mnou sakra dneska jenom je?!

„V čem asi?! Ráno jsem ti přece říkala – Počkej, až uvidíš ty nový studenty, né? - a vidiš to teď, jo? Co s tebou ten tvůj Cullen udělal po jednom dni.“ konstatovala trefně.

Měla pravdu, to jsem rozhodně nemohla popřít.

„Hmm,“ zahučela jsem jen a čekala než dojí svůj oběd. Mezitím jsem přemýšlela, jestli jí říct ještě o tom, co se stalo cestou na angličtinu. Díky tomu jsem nervózně poklepávala rukou do stolu.

„Co je zas?“ povytáhla obočí.

„Nic,“ zalhala jsem. Popravdě ani nevím proč. Stejně pozná, že jí lžu.

„Jó? A proč si tak nervózní? Dělej, vyklop to!“

„Ale...“ Cassidy mě utnula ledovým pohledem, který jasně říkal žádné protesty.

„Totiž, měla jsem s Emmettem pak ještě angličtinu, a tak jsme šli společně. Cestou mi složil pár komplimentů, že jsem kočka a jak mi to sluší, no znáš to.“ Cass horlivě přikyvovala. „A já jsem pak zas trochu nedávala pozor na cestu a málem se přizabila na schodech. Naštěstí mě zase rychle chytil, ale dělal si ze mě znova srandu. Jo, a víš, co mi řekl?“ zeptala jsem se jí, při té vzpomínce opět trochu naštvaně, ačkoli to ona samozřejmě nemohla vědět.

„Tak to vážně nevim,“ pokrčila rameny, „co ti řekl?“ ptala se hned celá zvědavá.

„Prej – Rosinko, ty máš asi problémy s nohama, né?“ pronesla jsem a snažila se alespoň lehce napodobit ten jeho hlas. Cass vyprskla smíchy.

„Moc se nesměj, jako to si neumíš představit, jak šíleně mě naštval!“

„Neboj se, já si to dokážu představit,“ odpověděla mi mezi záchvaty smíchu. „No ale to chlapec docela přehnal. Když si vezmu, že nesnášíš oslovení Rosinko, a navíc se do tebe takhle naváží. A hlavně ještě když jsi tanečnice,“ pronesla po chvíli a já jsem jí musela dát znova za pravdu.

„Hele, Rose, myslím, že to mezi váma bude ještě pořádně jiskřit!“ oznámila mi Cassidy nadšeně, když jsme odcházely z jídelny. Dost mě tím zaskočila. Nevěděla jsem, co jí mám na to říct, tak jsem se jen usmála.

Po obědě jsem jela domů. Na příjezdové cestě stálo mámino auto, proto jsem radši zajela autem do garáže a zaparkovala tam. Vystoupila jsem, zamkla a pohladila kapotu svojí milované černé Audi. Nejúžasnější dárek k narozeninám. Měla jsem takovou radost, když jsem od rodičů dostala, již skoro před rokem k sedmnáctinám, klíčky a pak se podívala z okna na příjezdovou cestu. Audi jsem vždycky chtěla, pro mě to je nejlepší autíčko. Zkontrolovala a zavřela jsem garáž a pomalu se loudala po schodech do domu.

„Ahoj, mamko!“ zavolala jsem ode dveří hned, jakmile jsem odemkla a vstoupila dovnitř.

„Ahoj, Rose, ty už jsi doma? To je dobře. Můžeš prosím tě zajet na nákup?“ zavolala na mne máma z kuchyně. Došla jsem tam za ní.

„Jo, jasně. Dej mi peníze a já někam zajdu. Hodí se mi to, potřebuju se trochu projít.“ Usmála se.

„Děkuju, jsi moje hodná holka. Já to dneska prostě nestíhám.“ Jen jsem kývla, vzala si od ní peníze a tašku.

Obula jsem si boty, oblékla bundu a vypadla. Pomalu jsem procházela ulicí. Po chvíli jsem ale přidala do kroku a přitáhla si bundu víc k tělu, neboť mě roztřásl chlad. Podívala jsem se k nebi, nevypadalo moc dobře. Obloha stále víc a víc černala. Asi tak v polovině cesty se rozfoukal silný vítr a začalo pršet.

Sakra, moje vlasy! zaklela jsem potichu. Obchod s potravinami byl naštěstí už jen kousek. Rychle jsem zabočila za roh a doslova do něj vběhla.

Konečně sucho. Vzduch v obchodě však nebyl příliš vytopený. Lehce jsem si rukou prohrábla navlhlé vlasy, aby se alespoň trochu vysušily. Protože ale byla v prodejně zima, moc to nepomohlo. Upřímně, spíš vůbec a já se i tady sem tam zachvěla zimou.

Mezitím, co jsem nakupovala, déšť ještě zesílil. Teď jsem opravdu litovala, že jsem šla pěšky a nevzala si radši svoje auto.

Zaplatila jsem, vzala tašku s nákupem a vyšla ven do toho lijáku. Než jsem se dostala domů, byla jsem promočená snad až na kost a klepala se zimou. Oblečení jsem mohla ždímat, hned jsem ho hodila na topení. V koupelně jsem si napustila horkou vanu, abych se zahřála. Ležela jsem tam asi hodinu, do té doby, než voda zcela vychladla.

Když jsem se vykoupala a následně vysušila svoje dlouhé vlasy, převlékla jsem se do domácího a seběhla schody dolů do obýváku. Pozdravila jsem tátu, který mezitím, co jsem se nahoře koupala, dorazil z práce.

Posadila jsem se k němu na pohovku a chvíli s ním sledovala v televizi fotbalový zápas. Jeho oblíbený tým ke konci čtvrté čtvrtiny prohrával a on z toho byl značně rozladěný.

„To byl faul, ty idiote! Proč to neodpískáš?!“ rozčiloval se táta.

„Tati, to chce klid, vždyť je to jenom hra,“ snažila jsem se ho uklidnit.

„Rosalie, ty to tam nevidíš? Podívej se na to. Tohle není žádnej pátej down na 25 yardech!“ zlobil se dál. Radši jsem to vzdala. Fotbal mám ráda, ale tolik jako táta ho neprožívám. Jestli něco ve svém životě miluji, tak je to tanec! Zítra mě čeká dřina na tréninku, ale už teď se těším.

Šla jsem do kuchyně a uvařila si čaj. Necítila jsem se nejlíp. Bolela mě hlava a začínala jsem být unavená. Určitě je to z toho, jak jsem cestou zmokla, přemítala jsem naštvaně. S hrnkem horkého čaje jsem se zavřela u sebe v pokoji. Natáhla jsem se na posteli, potichu pustila cédéčko a usrkávala čaj z hrníčku. Přemýšlela jsem nad dneškem. Docela dost se toho událo a hlavně změnilo. Přistěhovali se sem ti noví Cullenovi. Zatím jsem se seznámila jen s tím provokatérem Emmettem. Zajímalo by mě, jací budou ostatní jeho sourozenci.

Emmett, Emmett, Emmett! Ach jo, ty mi dáváš. Znám tě jen jeden den, ale už na tebe nemůžu přestat myslet. Těžko se dá říct, jestli je to dobře nebo špatně. Jenže Cassidy má pravdu. Líbíš se mi a to hodně.

Zaposlouchala jsem se do hudby, zavřela oči a pustila si myšlenky na špacír. Jen matně jsem vnímala poslední tóny mé oblíbené písničky. Únava byla jednoznačně silnější než já. Nevzdorovala jsem a pomalu se odevzdala do náruče sladkému spánku...

3.kapitola <> 5.kapitola

Autor: RosieH, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nudné dny? Už ne! - 4. kapitola: