Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Now I love you 6. kapitola

04.12.2009 (17:15) • ZabZa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5687×

6. kapitola – plavání v moři

Edward

Všichni lidé nacházejí v životě něco příjemného. A to jim pomáhá dál žít. Právě k tomu se uchylují, když jsou u konce svých sil.

Tuhle navrhovala Adri:

Tuhle já:

A tady tahle je prostě jenom tématická... :

Je jedno, kterou si vyberete, podle mě jsou všechny úchylné :D

Naštvaně jsem chodil džunglí a snažil se najít něco na vypití, i kdyby to měla být veverka. Byl jsem slabší, než jsem si myslel. Chodil jsem dlouho a nikde nic, jako by všechno živé na tomto ostrově zmizelo nebo se přinejmenším zahrabalo hluboko pod zem.

Už jsem neměl chuť cokoli hledat, nesnášel jsem to tady čím dál tím víc. Vydal jsem se na pláž, na které jsem ji oživoval. Bylo tam příjemné ticho a to jsem teď potřeboval, ačkoli na pustém ostrově je ho dost, ale tam byla jiná atmosféra. Nemusel jsem jít dlouho a už jsem viděl první sluneční paprsky zapadajícího slunce.

Už jsem skoro vyšel zpoza keřů, když jsem zaslechl čvachtání vody a tak jsem nakoukl, kdo je původcem těch zvuků, přece jenom, co kdyby to byla nějaká micina? Tak trochu mi spadla brada, když jsem to uviděl. V jednom jsem pravdu měl, kočka to byla, ale ne ledajaká. Řekl bych psí kočka, jestli se to tak dá nazvat. Koupala se v moři a byla... naprosto nahá. Chtěl jsem jako gentleman odejít, ale nějak to nešlo. Připadal jsem si jako obyčejný šmírák. Ale co, když už tady musím trčet, tak se aspoň podívat můžu, ne?

Stál jsem tam jako solný sloup a nemohl odpoutat své oči z jejího nahého těla. V tuto chvíli mi bylo jedno, že je to můj úhlavní nepřítel, však nedělám nic, co by něco změnilo. Ovšem spodní část mého těla na to mělo tak trochu jiný názor. Reagoval jsem na ni jako každý muž na nahou ženu. I kdybych chtěl odejít, tak teď bylo pozdě.

Bella

Odkryla jsem tu haldu listí co mu vydává ve výhledu a z poměrně bezpečného místa se rozhlédla po pláži. Nikdy po něm nebylo ani stopy a já necítila jeho hnusný pach. Oddechla jsem si a ulehčeně vyšla na pláž.

Z písku sálalo příjemné teplo a malé kamínky mě lechtaly mezi prsty. Bylo to tu tak jiné než uprostřed té džungle. Neomezený prostor. Jen písek, moře a já. Ulehčeně jsme se zasmála a rozběhla se po pláži jako malé dítě, které vidí prvně moře a v mém případě to tak vlastně bylo. V rezervaci ve Forks jsem nikdy nebyla a tak jsem neměla šanci vidět moře tak zblízka. Útěchou mi byli jenom obrázky a pohlednice, které mi Chat vždycky posílal.

Píchlo mě u srdce při pomyšlení na něho. Musí se opravdu trápit. Zřejmě udělá všechno aby mě našel, tak dobře ho znám. A já bych mu chtěla tak pomoct. Sakra!

On se utápí ve smutku a  v bolesti a já tady trčím s přiblblým upírem.  Koukla jsme se směrem na oblohu a zamračila se. ,,Copak jsem ti něco udělala?!“ křikla jsme rozzlobeně. Dobrá nálada byla ta tam. Usměv mi zmizel z tváře a já se jen mračila.

Nikdy jsem nebyla věřící, přiznávám, ovšem mám i světlé chvilky, kdy prostě věřím. Ovšem teď, teď bych někoho tam nehoře nejraději nakopala někam. Tohle je opravdu vrchol!

Tím, jak jsem byla rozčilená, jsem měla sto chutí do něčeho bouchnout, ale nechtěla jsem si přivodit další zranění svou vlastní blbostí, tak jsem se vydala směrem k moři. Šla jsem si zaplavat. Na břehu jsem ze sebe shodila jeho triko a šla si užívat klidných vln. Zrovna byl západ slunce a všude to vypadalo jako v pohádce. Pomalu, ale jistě se mi zase začala vracet dobrá nálada.

Dováděla jsem ve vlnách, dokud slunce úplně nezapadlo. Chtěla jsem vylézt, ale ucítila jsem za poslední dobu až moc známý pach upíra. Přikrčila jsem se do vody tak, aby mě nebylo vidět a rozhlížela se kolem, jestli ho někde uvidím. Nebyl vidět, ale přece jenom ho něco prozradilo, přesněji řečeno hlasité funění.
„To si ze mě snad děláš srandu!“ zařvala jsem na něj. Funění přestalo, ale ozvala se hlasitá rána a pak nic, ale jeho pach jsem tady pořád cítila. Zavrčela jsem.

„Vypadni odsud, ty šmíráku!“ Byla jsem vzteky bez sebe. On mě normálně šmíroval a pak tam v tom křoví dělal bůhví co. Už jen na to pomyslet, tak je mi z něj zle, vždyť je to upír a já vlkodlak! Měl by si to konečně uvědomit!
Pořád jsem neslyšela žádný zvuk a neměla jistotu, že už tu není, ale ve vodě mi už nebylo tak příjemně. Chtěla jsem se zvednout, když v tom vylezl zpoza křoví s pohledem zabodnutým do země.

„Já, chtěl bych...“ nestačil to doříct, protože jsem po něm znovu zařvala.

„Běž pryč! Vypadni!“ Jenže on udělal pravý opak. Přišel ještě blíž a posadil se vedle svého trika, vzal ho do ruky a oblékl si ho. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. On si snad ze mě dělá srandu! Copak se úplně pomátl?!

„Běž pryč a nech mě!“ vyštěkla jsem na něj.

„Dobře, jak chceš,“ přikývl a sebejistým úsměvem se začal se zvedat. To by mi přece neudělal, musí mi tu nechat to triko, přece nebudu po lese běhat jak mě pán Bůh stvořil. Do očí mi vyhrkly slzy zlosti a ponížení. Copak mi nedá pokoj? Nemůže si vzít druhou polovinu ostrova a já druhou? Copak musí být všude, kde já?

„Počkej!“ Otočil se se škodolibým úsměvem na tváři.

„Tak si vyber, buď chceš, abych tu zůstal a nebo abych odešel, nemůžeš mít obojí.“

„Nech toho. Dej mi to tričko,“ řekla jsem a popotáhla. Úsměv se mu rozšířil.

„To tričko, pokud vím, je moje. Nechci tu chodit polonahém.“ Naštvaně jsem našpulila pusu a zlostně si ho měřila. Asi mu hodím písek do toho jeho sladkého obličejíku.

„Jako kdyby na tobě bylo něco k vidění,“ zamumlala jsem si pod nos a on se jen sarkasticky usmál a odpověděl.

„Zato na tobě je toho k vidění dost, zvlášť když nemáš to tričko.“

„Měl by sis zapnout poklopec, pitomče,“ odsekla jsem mu. Co mám teď dělat, nevypadá moc ochotně, aby mi to triko vrátil nebo spíš zase půjčil.

„No tak, tobě zima nebude,“ zkoušela jsem to jinak.

„A jak to můžeš vědět? Byla si snad někdy upírem?“

„Haha, moc vtipné.“ Možná to bude tím, že si kus šutru, pomyslela jsem si.

„Tak si pro něj pojď a sundej ho ze mě.“ Vyvalila jsem na něj oči a zadoufala, že si dělá jen srandu. On se mému výrazu zasmál.

„Děláš si doufám srandu?“ musela jsem se ujistit.

„Víš, že ani ne?“

„A nedostal si náhodou úpal? No tak, už mě nech vyjít ven, je mi fakt zima.“

„Já ti v ničem nebráním.“ Proč se tím ten zmetkem vůbec bavím?! Jak chce, má to mít. Cítila jsem, jak mě pohlcuje síla a já se začala třást. Přeměnila jsem se, ale s ním to ani nehnulo, se zájmem to sledoval a ani nemrkl. Vypadal, že ho to fascinovalo, ale mně to přišlo jako běžná věc.

Vyšla jsem z vody a došla až k němu. Svůj čenich jsem zastavila těšně před jeho obličejem a v tu chvíli jsem kýchla z toho jeho nasládlého smradu.

„To ti teda děkuju. Taky zrovna nevoníš po fialkách,“ zamračil se.

„Můžu?“ S tímto dotazem ke mně natáhl ruku. Chvíli jsem zaváhala a poté přikývla. Jemně položil ruku na mou srst a přejel mi po zádech. Nebylo to tak zlé jak jsem čekala, dokonce jsem neměla ani nutkání mu uhryznout hlavu.

„Víš, že když jsem proměněná, tak je s tebou klidnější řeč?“ Na tohle jsem na něj tiše zavrčela. Přešla jsem za jeho záda, ale on nebyl toho názoru, že by ke mně chtěl být otočen zády. Na jednu stranu se mu nemůžu divit, ale já se chtěla proměnit a vzít si to triko. Drcla jsem do něj hlavou, aby se otočil a nejspíš pochopil.

„No jo, no jo, vždyť už se otáčím,“ otočil se a začal si sundávat tričko sám a hodil si ho přes záda. Já se mezitím proměnila a chtěla si ho vzít, jenže ho nechtěl pustit.
„No tak, už mě netrap.“ Zamumlal si pro sebe něco, ale pak pustil triko a já ho na sebe rychlostí blesku hodila dřív

než se stihl otočit.

„Já že tě trápím? Jestli si myslíš, že je tohle trápení, tak to se máš ještě na co těšit. Nehodlám tady umřít nudou.“ Ten úsměv, který se mu usadil na tváři, se mi ani trochu nelíbil. Značil, že něco chystá. Ovšem já mu ten jeho škodolibý usměv oplatila. Já taky ne...

Neznámá osoba

Nebylo jim moc dobře uprostřed upířího domu, obklopení těmi upíry, kteří ještě nevíc zapáchali jako všechno v tomto době. Budu se muset vykoupat, pomyslel si Jacob a přešlápl z nohy na nohu, čímž upoutal pohled toho černovlasého hromotluka, který se na něj v zápětí zazubil.

,,Co máte na srdci?“ zeptal se Carlisle jako rozený diplomat a objal (objel pro Ree :)) svoji ženu Esme, která tohle všechny sledovala s velkou láskou v srdci. Nemohla je nenávidět, ona ne. A pro ni to byl možná začátek, kde budou žít vlkodlaci s upíry příměří. Tak bláhové naděje měla...

Chat se rozhlédl pohlédl do tváře Jakobovi, Embrymu a usměvavému Sethovi. Leah s Paulem museli zůstat venku. Povzdechl si a pak se otočil čelem ke zlatookým.

,,Chtěl bych se omluvit za tamto... a...,“ slova mu nešla z pusy ven. Nejraději by si vzal všechny své saky paky a šel pryč, ovšem tady se jednalo o Bellu a tu on nenechá v štychu.

,,Povídej,“ vyzval ho Carlisle a snažil se udělat na své tváři něco jako usměv. Rose si jen pohoršeně odfrkla.

,,Přišel jsem sem, abych vás požádal o pomoc. Na té mýtině jsem se zachoval moc přehnaně a mrzí mě to, ovšem tady jde o Bellu...,“ zavrtěl hlavou a potlačil slzy, které tak dlouho skrýval. ,,My potřebujeme vaši pomoc,“ dodal a dal zvláště velký důraz na to my.

Carlisle se v duchu usmál a s jakousi nevyslovitelnou úctou pozoroval zoufalého staříka, který teď hledal útěchu v dlaždičkách na zemi.

,,Rádi vám pomůžeme,“ ozvala se Esme dřív než mohl zareagovat. ,,Jsme teď všichni na jedné lodi a myslím, že hrdost by v tomto okamžiku měla jít stranou,“ řekla a přitom věnovala jeden rychlý pohled Rose, která zlostně  zavrčela.

Stařík přikývl. ,,Děkujeme,“ zamumlal a odvážil se zvednout hlavu a podívat se na tu milou ženu, která jim teď vyšla vstříc. Možná že všechno není ztraceno...

Autor: ZabZa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Now I love you 6. kapitola: