Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Now I love you 5. kapitola

02.12.2009 (21:45) • ZabZa • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6842×

5.kapitola – GRRR!

Bella

Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi.

Nevěděla jsem, co to do mě vjelo, ale co jsem věděla určitě bylo, že před tím prašivým upírem už nikdy nemůžu dát znát svoji slabost! Mohl by mě začít litovat a nebo mé slabosti využít a to bych opravdu nechtěla.

Popotáhla jsem si svou novou róbu víc dolů a vodorovně kopla do kamene, který ležel přede mnou. Ovšem zapomněla jsem na to, že boty jsem nechala roztrhané na pláží a že se teď producíruju po pralese bosky. Ozvalo se nepříjemné křupnutí a pak se přihlásila o slovo nepříjemná bolest v palci a zbývajících čtyřech prstech.

,,Sakra!“ zaklela jsem a sehnula se dolů. Palec začal červenat stejně tak jako ostatní prsty. Zatnula jsem zuby a dvěma rychlými pohyby jsem prsty narovnala. Ozvalo se nové křupnutí, tentokrát ovšem úlevné a já ucítila cit v prstech u nohou. Někdy je výhoda být vlkodlakem, pomyslela jsem si, ovšem pak jsem v jedné z kaluží zahlédla svůj letní outfit. No a někdy taky ne...

Povzdechla jsem si a vydala se za svojí vytouženou koupelí do studené vody. Co víc si přát...

***

Odkryla jsem listí a nahlédla do malého ráje uprostřed té džungle. Zde nebyl cítit ani on a ani něco jiného. Jen vůně dřeva, trávy a vody. Opravdu nádherný požitek a já slastně vydechla...

Uprostřed menšího palouku leželo jezírko, do kterého tekl malý proud vody. Sáhla jsem do vody a když jsem zjistila, že už to lepší nebude a že budu muset vydržet vodu chladnější než je patnáct stupňů, sundala jsem si i ten poslední kus látky a bez ostychu se ponořila do studené vody.

Mohla bych říct, že když jsem vlkodlak, že mě až tak ta voda nevadila, ovšem lhala bych. Stačilo pět minut a byla jsem nohama opět na suché půdě a zamračeně se dívala na tu studenou vodu. Br! Teď už mě nikdy nepřinutí jít sem, to opravdu ne. Natáhla jsem si na sebe triko a na chvilku se zamyslela.

Mohla bych jít do moře, pomyslela jsem si a koukla na oblohu. Slunce bylo za mraky a černé mraky postupovaly právě směrem k nám. Otřásla jsme se - nikoliv zimou - a šla prozkoumávat zbytek neobjeveného nového ,,domova“.

Pod nohama mi praskaly větve a já se co pár kroků musela zastavovat  a ošetřovat si své nohy. ,,Sakra!“ vykřikla jsem, když jsem pravou nohou přejela po ostrém kameni a přivodila si tak tržnou ránu. Tepající bolest ochromila celou mou nohu, která už neunesla mé tělo a já se svalila jak pytel brambor do kytek. Vztekle jsem vrčela a snažila se vyhrabat zpět na nohy. K mému štěstí mě do nosu praštila zase ta jeho ohavná vůně. Bylo to jako dostat lopatou po hlavě....

Vyšel zpoza listí s čenichem napřed a větřil. Hledal tu pumu, to bylo jasné, ovšem to, co našel, ho zřejmě vůbec nepotěšilo. Usmál se, když zjistil, v jakém jsem rozpoložení a plynulým krokem jakoby nic přišel až ke mně.

,,Děje se něco?“ zeptal se a naštěstí nenarážel na náš předchozí rozhovor.

,,Vůbec nic,“ ujistila jsem ho a pokusila se znovu vstát. Marně. On mě jen pobaveně sledoval. Bolest v noze nepřešla a navíc k tomu jsem se zasekla zadkem v nějaké díře a nemohla se z ní vysápat. Předtím jsem si ji vůbec nevšimla, beztak se tam znenadání objevila. Zač mě Bůh trestá!

,,Můžu se zeptat, co tady vyvádíš?“ nahodil znovu a ledabyle se opřel o strom. Jak ráda bych mu něco hodila do toho jeho perfektního obličeje.

,,No to víš...,“ začala jsem, ,,sluníčko svítí a je léto, takže proč se trochu neopálit? Přidáš se?“ zeptala jsem se a dala tam znát hodně velký sarkasmus. Zasmál se.

,,Nepotřebuješ pomoct?“ optal se a nabídl mi ruku. Stačil kousíček a byla bych venku... Jenže proč mi musí pomáhat zrovna on? Jo, už vím, protože jsem na pustým ostrově, kde jsem jen s ním. Vážně jsem v minulém životě musela něco provést, když mě Bůh tak strašně trestá.

,,Ne,“ zavrčela jsem a znovu se pokusila vyhrabat na nohy. Dobrá zpráva byla ta, že noha pomalu ale jistě přestávala bolet, už se hojila. Ale pak tu byla ještě ta špatná, že mé pozadí odmítalo opustit tu zatracenou díru v zemi. Vztekle jsem bouchla kolem sebe do země.

,,Sakra!“ vyštěkla jsem opět a zkoušela to znovu a znovu. Marně. On mě pobaveně sledoval a měl co dělat, aby se neválel smíchy po zemi.

,,Opravdu ne?!“ ujistil se a já vztekle zavrčela. Zatnula jsem svaly a pokusila se vstát. Nic, žádná změna.

,,Jak chceš...,“ zamumlal a strčil si ruce do kapes od svého zbytku oblečení a tím upoutal můj pohled na... NE! Dost!

Posměšně si odfrkl a otočil se na patě. Jeho záda se pomalu vzdalovala a já bojovala ze všech sil. Marně. Naplnil mě strach, že tu už zůstanu, tak jsem po něm prosebně zakřičela:

,,No tak potřebuju pomoct!“ uznala jsem a on se zastavil.

,,Co prosím?“ zeptal se a otočil se směrem ke mně. Vracel se pomalu zpátky.

,,Že potřebuju pomoct,“ zavrčela jsem znovu a vztekle na něj pohlédla. Užíval si to a opravdu hodně, to na něm bylo vidět víc než dost....

,,Opravdu nevím, jestli jsem dobře slyšel, jelikož -“

,,Sakra, pomoz mi a nemel!“ vyjela jsem na něj a natáhla k němu ruku. Zamumlal něco jako nadávku, ale pomohl mi. Naštvaně jsem zavrčela a začala hodnotit své bolavé pozadí. Před ním jsem se cítila dost trapně a víc odhalená než oblečená.

Byla pravda, že je to jeho triko a že jsme odvěcí nepřátele, ale on byl muž a já... Ne, ne, ne! Takové smýšlení jsem si musela zakázat. On byl jen pitomej zcvoklej upír, co o ničem nevěděl.

Rentgenoval mě svým pohledem. Mhouřil oči a přemýšlel.

,,Hledáš něco?“ zeptala jsem se a nepříjemně se ošila.

,,Ne, nic,“ řekl rozhodně, ale dál si mě měřil. A já v tu chvíli dostala briliantní nápad. On může plavat, jak dlouho chce, umí zvednou jakoukoli váhu, jako by to bylo pírko. No to je dokonalé!

Radostně jsem vypískla a otočila se směrem k němu.

,,Už vím, jak se odsud dostaneme,“ řekla jsem nadšeně a čekala na jeho reakci. Zamračil se.

,,Jak?“ zeptal se bez sebemenšího zájmu.

,,Ty umíš uplavat velké vzdálenosti a unést jakoukoli váhu. Když si to dáš dohromady, musí tě něco napadnout,“ poradila jsem mu, ale on jen zavrtěl hlavou.

,,Nemám hádanky rád, vyklop to,“ rozkázal mi. Tentokrát jsem se zamračila já.

,,No, prostě mě povezeš na zádech,“ řekla jsem zvesela a neuvědomavala si, jak stupidní ten plán je.

,,Cože?“ zeptal se šokovaně. ,,To snad nemyslíš vážně? Ty nejen že vypadáš jako naprostej debil, ty se i tak chováš. Sakra vzpamatuj se, tohle není telenovela! Taky nám jde o život nebo spíše o přežití!“ vyjel na mě a pak se na patě otočil a zmizel v lese. Opět jsem osaměla.

Ale měl pravdu. Tohle byl nesmysl, uvědomila jsem si a praštila se rukou do čela. Jsem prostě blbá... Když tak nad tím přemýšlím, mohla bych postavit vor a prostě odplavat, ovšem... Ne, to jsem nemohla. Je sice pravda, že jsem vlkodlak a že oplývám větší silou než člověk, ale kácet stromy na potkání opravdu neumím. To bych potřebovala někoho silnějšího a jediný, kdo byl poblíž, byl ten všivej upír. Ne, to jsem opravdu nepotřebovala...

Sebrala jsem si své zbylé saky paky a vydala se na pláž očekávat svoji záchranu z tohohle pekla.

Neznámá osoba

,,Chate,“ zatřásl s ním Seth.

,,Strýčku Chate. No tak, vstávej! Jacob s Leah se uklidnili a my můžeme vyrazit,“ naříkal Seth a třásl se starcem jako s pytlem brambor už dobrých pět minut. Když to nezabralo, přišel na řadu Paul se svým drastickým budíčkem.

,,Vstávej!!“ zakřičel a stařec se překvapeně vrhl do sedu.

,,Co se děje?“ zmateně se rozhlížel okolo sebe a pak zaostřil na usměvavého mladíka.

,,Jacob a Leah už jsou v pohodě, takže můžeme vyrazit,“ sdělil mu mladík a odtáhl se do bezpečné zóny. Chat zamžoural očima a ještě jednou přelétl místnost. Pak se zmoženě posadil na gauč a protáhl se.

,,Kolik je?“ otočil se na Setha.

,,Bude pět,“ informoval ho. Stařec přikývl a pak se postavil na své dvě vratké nohy.

,,Dobře tedy. Jděte se připravit. Za pět minut ať jste tady, vyrazíme,“ oznámil jim a pak s tichým funěním odpochodoval do koupelny.

***

,,Víš, že mi to není ani za mák příjemný, tak proč musím zvonit zrovna já?!“ zeptal se nevrle Jacob na cestě k onomu domu hrůzy.

,,Protože jsem to řekl a teď už žádný odmlouvání, jsem si jist, že už nás můžou slyšet,“ řekl Chat vyrovnaným hlasem plným autority. Jenomže autorita šla teď stranou...

,,Ale já nechci!“ řekl skrz zaťaté zuby Jacob a odplivl si do trávy. Kdyby mohl, proměnil by se jako Leah a Paul, ovšem to Chat zakázal. Prý bude lepší mít ho pod kontrolou jako člověka než vlka.

,,Nehádej se, Jacobe. Už jsme prostě řekl.“

,,Ale-“

,,Já to udělám, jestli chceš,“ ozval se zezadu tichý hlásek Setha a Embry se zasmál.

,,Ty bys jim klidně i uklízel barák, tupče!“ zavrčel Jacob. Odpovědím mu bylo zlostné zavrčení od Leah a Embryho. Jacob si povzdechl.

,,No tak dobře, už mlčím,“ řekl znuděným monotónním hlasem a už nepromluvil.

***

Vyšli těch pár schodů, co je dělily od dveří a ještě notnou chvíli mlčeli. Pak se všechny pohledy stočily na Jacoba a ten jen nenávistně zavrčel. Tohle mu opravdu nebylo po chuti.

Přešel blíž ke dveřím a velice pomalým pohybem zazvonil.

Ozvaly se tlumené hlasy a asi o pět sekund později se otevřely dveře. Upír v nich nebyl zaskočen. Čekal je.

,,Chate,“ promluvil.

,,Carlisle....“

Všem mým čtenářům!

Prosím všechny i ty líné ručičky a by mi prosím napsali koment, k této kapče. Abych věděla na čem jsem. Vím, všem říkám, že nejde o komenty, ovšem každého potěší. Nestěžuju si, že nemám dostatek komentářů, ovšem oproti první kapitole je to docela rozdíl a já bych chtěla vědět kolik lidí popravdě čte moji povídku. Opravdu se omlouvám těm, kteří mi píší pravidelně komenty, jelikož těch si opravdu vážím.

Děkuji za pochopení. Vaše ZabZa

..:6.kapitola:..

Autor: ZabZa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Now I love you 5. kapitola: