Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Now I love you 25. kapitola

08.04.2010 (11:00) • ZabZa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4599×

25. kapitola - … sladký domove…

Bella

Odloučení působí na lásku jako vítr na oheň, malý uhasí, velký rozdmýchává.

„Bello!“ uslyšela jsem pár metrů přede mnou radostný výkřik a odlepila svůj pohled od země. Hnala se ke mně rozjasněná Leah s rozpraženýma rukama. Usmívala se od ucha k uchu a já ji chtě nechtě úsměv oplatila a vyběhla jí vstříc jako správný znovunalezený jedinec.

Vpadla mi do náruče a já trochu zavrávorala. „Jsem tak ráda, že jsi zpátky,“ zašeptala mi do ramene a ještě více se na mě natiskla. Měla jsem pocit, že se udusím, jelikož její stisk byl opravdu silný, přesto procítěný – pln pocitů.

„Leah,“ zaskřehotala jsem, „já jsem taky ráda, že jsem doma, ale zřejmě bys nebyla ráda, kdybych ti tady zkolabovala,“ řekla jsem a ztěžka polkla. Ihned ustoupila.

„Ježíš, promiň, Bello,“ zač ala se hnedka omlouvat a starostlivě si mě měřila. Měla jsem pocit, že jsem malá holčička a ona je moje zbrklá maminka.

„To je dobrý,“ usmála jsem se na ni. „Jak je vidět, tak jsi posilovala,“ zavtipkovala jsem ve snaze udělat tuhle celou situaci trošku zábavnou a po očku sledovala Edwarda, jak se vítá se zbytkem své rodiny.

„Bello!“ ozvalo se mužské vícehlasné zvolání a já hned nato byla málem rozválcována Paulem, Embrym a ostatními členy smečky, u kterých jsem se vážně divila, že přijeli, jelikož jsem s nimi tak často moc času netrávila. Ale byla jsem ráda, že jsou tu. Pomáhali mi zapomínat na to božské stvoření, stojící jen pár metrů ode mne.

Ovšem všechno má své mouchy! Měla jsem pocit, že na tom místě vážně zkolabuji, jelikož změť rukou a nátisk na mou hruď byly docela nepříjemné a já cítila, jak mi dochází kyslík. Problém byl, že jsem se nemohla nadechnout a říct jim něco, sotva jsem se hýbala. Můj problém ovšem vyřešil nově příchozí – Chat.

„No tak, nechte ji vydechnout,“ začal pobaveně a usmíval se od ucha k uchu. Změť rukou okamžitě zmizela z mého vzorného pole. Ozvalo se pár nesouhlasných zamumlání, ale jinak tu bylo ticho. Zřejmě všichni čekali, co udělám.

„Chate!“ vydechla jsem nadšeně a teď jsem to byla já, kdo se rozeběhl naproti a kdo se u toho usmíval jako blbec. Ale nevadilo mi to. Chat mi chyběl. S neskrývanou radostí jsem objala toho staříka, který mi vlastně nahrazoval otce, a nestyděla se za slzy, které mi tekly po tvářích. Přes veškerou bolest, kterou jsem cítila, jsem až teď věděla, že jsem doma, a že to, co bylo, už se nedá změnit.

Edward

Držel jsem Esme v náručí a poslouchal její tiché vzlyky bez slz. Byl jsem rád, že jsem byl doma, byl jsem rád, že opět cítím pevnou půdu pod nohama. Byl jsem rád, ale nebyl jsem šťastný. Jediné, co by mne mohlo naplnit radostí, nebo spíše vymazat otazníky v mých očích, stálo pár metrů dál a teď se srdečně objímalo se členy své smečky.

Vypadala šťastně, chovala se tak a já ji tiše záviděl. Buď je opravdu dobrá herečka a nebo pro ni ty dny strávené na ostrově nic neznamenaly. Prostě to byl nějaký úlet nebo tak nějak. Nevěděl jsem, ke které variantě se mám přiklonit, a proto jsem zůstal nerozhodný. Pro jistotu.

„Jsem tak ráda, že jsi doma,“ šeptla Esme radostně a ještě více mě sevřela v náručí.

„Já taky,“ řekl jsem potichu a dával si pozor, aby mi v hlase nezazněly nějaké jiné pocity než ty hezké. Nepotřeboval jsem Esme přidělávat starosti, jelikož jsem tušil, že by to nebylo dobře.

Odtáhl jsem se a věnoval Esme jeden z nejzářivějších úsměvů, jaký jsem měl v záloze, a doufal, že nepoznala, že je hraný a že se opravdu necítím nejlíp. Zřejmě to nepoznala, jelikož mi úsměv oplatila a šťastně se na mě natiskla. Pak mě pustila a rozeběhla se obejmout Carlisla. Já tam zůstal stát jako tvrdé Y a provrtával pohledem Bellu, jak radostně se objímá se svou rodinou. Vypadá opravdu šťastně, pomyslel jsem si a ignoroval pichlavý pocit u srdce.

Po chvíli jsem vedle sebe ucítil pro mne dřív hnusný pach a pousmál jsem se, když si vedle mě stoupl Seth. Jako jediný nad námi dosud nezanevřel.

„Tak…,“ začal a já čekal, co z něho dál vypadne, ale on mlčel.

„Tak?“ zopakoval jsem po něm a on si povzdechl.

„Zřejmě je tohle náš poslední přátelský rozhovor,“ začal neochotně a stejně tak jako já se i on díval na Bellu. Musel na nás být opravdu zajímavý pohled.

„Zřejmě,“ připustil jsem a zamrzelo mě, když jsem si uvědomil, že tomu tak opravdu je. Seth byl fajn, jediný vlkodlak, který se normálně vybavoval s upíry a neměl proti nim nic. Vážil jsem si ho a teď mě mrzelo, že všechno zase bude tak jako dřív, tedy upíři versus vlkodlaci, a Seth bude na druhé straně té zdi.

„No,“ otočil se ke mně a já celou svoji pozornost, stejně tak jako on, přenesl na jeho osobu. „Takže… rád jsem tě poznal, Edwarde. Tedy… ne že bych tě neznal, ale bylo příjemné být na pár dní v míru s tebou a tvoji rodinou,“ dodal se značným zaváháním a já se usmál.

„Nemohl bych to říct jinak, Sethe, doufám, že víš, že k tobě chovám… úctu, jelikož jsi vzor pro všechny vlkodlaky, neodsuzuješ nás a toho si vážím – my si toho vážíme,“ dodal jsem a usmál se na něj.

Úsměv mi oplatil a pak mě bratrsky poplácal po zádech. „No, doufám, že svoje dobré mravy kvůli vám nebudu muset porušit,“ zasmál se a já se k němu přidal.

„To jsme dva, Sethe, to jsme dva.“

Ještě chvíli jsme tam tak vedle stáli, oba s pohledem upřeným na smečku vlkodlaků, každý z jiného důvodu. Pak si Seth povzdechl. „Radši bych měl jít za našima,“ řekl trochu posmutněle a bez jakéhokoliv dalšího slova se otočil a odešel. Chtěl jsem mu říct třeba jen to pitomé „ahoj“, ale neudělal jsem to. Zůstal jsem tam stát sám a jen sledoval jeho vzdalující se záda a přitom přemýšlel nad vším možným. Nechal jsem svoji fantazii a myšlenky dělat, co uznají za vhodné, a jen tam tak tupě stál, proto mě vylekalo, když se vedle mě znenadání objevil zbytek rodiny.

„Je čas jít, Edwarde,“ promluvil diplomatickým hlasem Carlisle. Jen jsem přikývl a pak následoval ostatní při cestě za skupinkou vlkodlaků.

„Carlisle,“ promluvil nejstarší z nich a jen stroze přikývl – zřejmě Chat.

„Chate.“ Carlisle opětoval staříkův nepřející výraz, který v jeho tváři vypadal poněkud nepatřičně.

„Jsou zpátky, čímž tedy naše dohoda o tomto mírovém přátelství končí,“ začal Carlisle a na jeho tváři se mihla nevole. Sice jen na chvilku, ale byla tam. Zřejmě se mu líbilo spolupracovat s vlkodlaky.

Chat přikývl. „Máš pravdu, splnil jsi to, co jsi slíbil.“

Upíral jsem svůj zrak na Bellu, která měla sklopenou hlavu a dívala se na  zem. Všude okolo ní byla mohutná těla vlkodlaků – jejich bratrů – a ona mezi nimi vypadala tak malá a křehká. Jen stěží jsem se udržel na místě, jen stěží jsem udržel svůj neprostupný výraz, když na chvilku svůj zrak zvedla a setkala se s mým pohledem. Hned nato zase sklopila svoje oči dolů. Já je na ni dál upíral a všechno mi bylo jedno. I protivné myšlenka Jacoba, který jako jediný zpozoroval můj pohled a teď mi nadával, ať čumím jinam. Bylo mi to jedno, zřejmě ji už nikdy neuvidím a pokud jo, budeme nepřátelé, takže jsem si chtěl zapamatovat každičký její detail, zapamatovat si každou její část i vůni.

A přestože jsem byl zabrán do studování jejích detailů, napůl jsem poslouchal strohý rozhovor mezi dvěma muži.

„Takže je po všem, jak jsi řekl, slib jsme splnili,“ řekl Carlisle opět a jeho hlas zněl poněkud zachmuřele. V duchu čekal na slova, která stařík zatím neřekl, a podle Chatových myšlenek se na to zřejmě ani nechystal.

Chat nic neříkal a proto se Carlisle otočil a pomalu odcházel z místa. Hned za ním šla Esme, Alice a Jasper, Rose, Emmett a já věnoval svůj poslední pohled Belle, která stále držela svůj pohled na zemi. Přál jsem si, aby ho opět zvedla a mé oči se setkaly s jejími, ale ona je pořád měla přišpendlené k zemi, a proto jsem jejich hnědou barvu nezahlédl. Přál jsem se říct něco, chtěl jsem říct cokoliv, místo toho jsem se ale otočil a následoval svoji rodinu.

„Carlisle?“ ozval se za námi Chatův chraplavý hlas. Carlisle se zastavil, ale neotočil se. Žádný z nás se neotočil.

„Ano?“

Chvíli bylo ticho, pak se ozval hluboký povzdech a chraplavý hlas opět promluvil: „Děkuji,“ řekl a podle jeho myšlenek mluvil pravdu, byl Carlislovi vděčný.

Carlisle přikývl, ale ani tentokrát se neotočil. „Není zač, Chate,“ řekl monotónním tónem a pak opět vyrazil pryč. V duchu se usmíval – byl rád.

Toužil jsem se otočit, toužil jsem se na ni podívat, toužil jsem ji toho tolik neříct, ale neotočil jsem se, nepromluvil, neudělal jsem nic, jen následoval svoji rodinu.

Autor: ZabZa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Now I love you 25. kapitola: