Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Now I love you 19. kapitola

27.02.2010 (15:45) • ZabZa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5422×

19. kapitola – Blízko cíle

Nikdo

Vždycky se nám zdá lepší to, co nemůžeme dostat, než to, co už máme. V tom spočívá romantika a idiotství lidského života.

„Já se na to vys... -kašlu!“ zavrčel vztekle Jacob a kopl do nejbližšího kamene. Hromotluk vedle něho se zasmál.

„To bych nedělal, je to nehygienické,“ řekl a zase se zasmál svému vlastnímu vtipu, který byl opravdu ubohý.

„Je mi jedno, jestli je to nehygienické nebo hygienické, jestli se to sluší a nebo nesluší,“ řekl znova Jacob skrz zaťaté zuby. „Kolik tu tak ještě je těch zatracených ostrovů?!“ zeptal se a bral to spíše jako řečnickou otázku, přesto na ni dostal odpověď.

„Určitě hodně,“ řekl blonďák vedle něho – Jasper, nebo jak se to jmenuje.

Jacob v duchu zaúpěl. „To mi došlo taky, nejsem blbej,“ řekl podrážděně a rozhlédl se ještě jednou okolo sebe. Nikde nebylo žádného živáčka, tedy pokud nepočítal sebe, ty oživlé mrtvoly sající krev vedle sebe a jejich kotvící loď pár metrů před ním. Jinak byl ostrov zcela pustý a prázdný a to Jacoba štvalo nejvíce. Začínal pomalu, ale jistě propadat beznadějnosti a panice, že Bellu už nikdy v životě neuvidí.

„Hej, sakra, co je to támhle?“ zeptal se překvapeně ten hromotluk. Ukázal kamsi na moře, kde se na hladině pohupovalo cosi malého. Jacob se ohlédl tím směrem, kam ukazoval, stejně tak i Jasper.

„To vypadá jak....“ Jacob se zarazil. Jako co to vypadalo? Vzhledem k tomu, že to bylo pěkně daleko, to vypadlo jako něco malého a černého. Co to ksakru je?

„Hele, co když to jsou oni? Třeba si postavili vor,“ řekl a vzplál v něm ohýnek naděje.

Hromotluk vedle něho se zasmál. Jacob se na něho příkře podíval. „Co je tu k smíchu?“ zeptal se a hromotluk se zarazil.

„Aha, tys to myslel vážně,“ řekl hromotluk a usmál se se snahou celou tuhle situaci změnit v něco strašně moc srandovního.

„Ano, myslel jsem to vážně,“ řekl podrážděně Jacob a Emmett protočil oči. Ten vlkodlak mu začínal lést na nervy. Neměl žádný smysl pro humor, byl pořád jen a jen... tak vážný! To se ovšem nedalo říct o jeho mladším společníkovi, který byl živý až moc.

„Pojďte,“ vybídl je oba Jasper, který cítil jejich smíšené pocity a dělalo mu potíže je oddělit od svých vlastních. „Ukážeme to Carlislovi a pak... podíváme se, o co jde a uvidíme.

Takhle zdálky sotva můžeme říct, co to je,“ řekl jako rozený vůdce a vykročil směrem k lodi. Jacob si povzdechl a chtě nechtěl musel uznat, že ten upír má pravdu. Pokrčil rameny a pak i on vyšel směrem k lodi.

Emmett se ještě chvíli díval na ten předmět na hladině vody a přemítal si v hlavě slova toho vlkouše. Chtěl zůstat při této situaci vážný a zachovat se tak, ovšem představa jeho staršího bratra, jak se plaví na nějakém dřevěném voru uprostřed oceánu spolu s nějakou holkou, ať vypadala jakkoliv, ho rozesmála. Ne, jeho starší a moudřejší bratr by nikdy nevlezl na vor a už vůbec ne s rozdivočelou vlkodlačicí.

Uchichtl se, otočil se a rázoval si to za těmi dvěma k lodi, která sídlila jen pár metrů od místa, kde se před tím nacházeli.

Mezitím někde na ostrově, možná blízko oné lodi, do které právě nastupoval Jacob, Jasper a Emmett, možná daleko od této podivné lodi s ještě podivnější posádkou, seděl na pláži upír a v náruči držel dívku, vlkodlaka – spícího vlkodlaka.

Myšlenky mu běhaly všemi různými směry, nesnažil se je pochytat všechny. Vlastně... všechny myšlenky, které pobíhaly v jeho hlavě, ignoroval. Všechno okolo něj, všechno pro něj teď nemělo cenu. Hlavní bylo to, co spalo v jeho náručí. Dívka s hnědými vlasy, jemným úsměv na rtech, dokonalými rtíky... hlavní bylo to stvoření v jeho náruči.

A pak taky ten pocit, který cítil, když jí držel v náručí. Hřejivý pocit tam, u srdce, který vynahrazoval stesk po rodině, který se snažil skrývat.

Její přítomnost mu nebyla ani v nejmenším nepříjemná, i když ještě před pár hodinami tomu bylo jinak. Před pár hodinami by ji klidně zabil, bez mrknutí oka, jen tak, jelikož byla protivník – nepřítel.

Teď... ano, teď by ji nejraději zulíbal. Chtěl ji políbit, chtěl ji hýčkat, chtěl ji toho tolik říct, přitom nevěděl, jak moc jí může věřit, jaká ve skutečnosti vlastně je. Nevěděl o ní moc. Její jméno a minulost, kterou si klidně mohla vymyslet, ale v to on nevěřil. Věděl jenom tohle. A ona věděla to samé o něm. Něco o jeho rodině, jméno a víc už nic.

A teď tu ležela v jeho náručí, spící, a přitom vůbec nevěděla, jestli mu může věřit, stejně tak jako on jí. A i když nevěděli, co si o tom druhém mají ve skutečnosti myslet, chtěli toho druhého.

Toužili po sobě, chtěli se dotýkat oba toho druhého, ovšem nechtěli si to přiznat...

Povzdechl si a opět se zadíval do té tváře, která ve spánku byla o tolik jiné než v bdění, přesto si dokázala zachovat určitou krásu a k tomu přidala i nevinnost.

Pousmál se, když jí obličej osvítilo slunce. Dodalo ji to na další kráse, na další nevinnosti.

Dívka v jeho náručí se zavrtěla, prohnula se a pak... otevřela své čokoládové oči a zadívala se nad sebe. Potlačila své vyjeknutí, když si uvědomila, že skončila v jeho náručí – opět, ovšem tentokrát v něm zůstala a ona si musela přiznat, že to nebyl nepříjemný pocit, že se jí to... líbilo.

Usmála se smířlivě, ovšem úsměv ji po chvíli na rtech zamrzl. Právě ve chvíli, kdy slunce ozářilo muže nad ní a ona spatřila, jak vlastně vypadá ve svitu slunce...

„Jenom kufr?!“ vyjekl podrážděně Jacob a odsunul to, co právě vytáhli z vody stranou. Ani otevřít to nechtěl, nechtěl to vidět vůbec.

Emmett se vedle něj pořádně rozesmál „No to je teda gól,“ řekl mezi záchvaty smíchu. Ostatní jen protočili oči a chtěli se rozejít, jít si zase po svém, ale blonďatý upír, ten ze všech nejstarší – Carlisle – je zarazil.

„Počkat, když jsme teď našli kufr, znamená to, že jsme docela blízko od toho pádu letadle, nemyslíte?“ zeptal se a otočil se na ostatní. Na všech bylo vidět, že je to zaujalo.

Jacob se přestal mračit, Emmett se přestal smát.

„Jestli mám pravdu, tak... jsme docela blízko, nemyslíte?“  zeptal se.

Všichni přikývli. Jednak proto, že Carlisle měl vždycky pravdu a jednak proto, že neměli co namítat, zřejmě to opravdu byla pravda.

Carlisle se usmál, když uviděl u všech souhlas. „Dobře, pak tedy budeme muset začít být více na pozoru, jelikož je možné, že jsou kdekoliv poblíž...,“ řekl a v jeho těle se rozlil pocit spokojenosti a naděje, že najde svého syna.

Autor: ZabZa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Now I love you 19. kapitola: