Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Now I love you - 18. kapitola – One

19.02.2010 (08:15) • ZabZa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4199×

18. kapitola – Vyprávěj - One

Edward

Nejvíce lásku obvykle potřebujeme ve chvíli, kdy nás nikdo mít rád ani nemůže.

Dával jsem jí na výběr. Mohla si vybrat. Buď moji nabídku přijme a nebo ji odmítne, ovšem za tímto se skrývalo i něco jiného. Buď mě ve svém životě bude chtít a nebo ne. Tohle bylo to, na co jsem se ptal. Obvykle, když se vás někdo zeptá, co více o jeho rodině chcete vědět, je to něco jako pozvánka do společnosti a druhý dotyčný ji buď přijme a nebo ne.

A ona... přijala ji! Vážně, v tom okamžiku jsem byl blahem bez sebe. Čekal jsem odmítnutí, jelikož jsem poznal, že moji taktiku prokoukla, ovšem ona k mému velkému překvapení souhlasila!

tmivani.eu/tiny_mce/themes/advanced/langs/cs.js" type="text/javascript"> „No ,“ usmála se úsměvem, který by mi v s ituaci, kdybych byl člověk, přivedl infarkt.              „Vlastně vůbec nic, měla bych o nich něco vědět?“ zeptala se. V tu chvíli jsem byl vážně blahem bez sebe. Chtěl jsem skákat, lítat, zpívat, vykřičet své štěstí do světa. Místo toho jsem se usmál jak nejlépe jsem dokázala.

„Vlastně,“ začal jsem, „je mnoho věcí, které o nás vy nevíte,“ řekl jsem.

„Vážně?“ podivila se.

„Ano,“ přikývl jsem a přemýšlel, jak pokračovat dál. „Naše rodina...,“ zarazil jsem se. Co jsem jí měl vlastně říct? Najednou mi to všechno připadalo bizardní. Chtěl jsem jí tu vyprávět o rodině, říct jí všechno od mého naroze ní přes znovuzrození až po konec, i když ji vlastně moc neznám. Chtěl jsem se jí otevřít, ovšem... co když to je špatný plán?

„No?“ upozornila na sebe. „Pokračuj, ráda se dozvím něco o tvé rodině,“ vybídla mě. Zřejmě si všimla mého tápání a váhání.

Usmál jsem se. „Dobře, ale musíš mi slíbit, že všechno, co ti tady řeknu, nikdy v budoucnu nepoužiješ proti nám,“ řekl jsem váhavě. Na místě bych se nejraději zastřelil, jelikož jsem musel něco v ní zranit. Její úsměv opadl, posmutněla.

„Neber to zle,“ vyhrkl jsem vzápětí. „Ale... víš, nikdy nevíš, co se stane a já mám vůči mé rodině závazky a tak... prostě je chci ochránit, nikdy prostě nevíš, co se bude dít,“ zašeptal jsem zlomeným hlasem.

Usmála se. „Já to chápu, taky mám rodinu,“ ujistila mě a pohladila po ruce. Další výbuch štěstí! Vážně, v tuhle chvíli jsem byl nejšťastnější upír na světě. Chtěl jsem zpívat, křičet, tancovat (opět!)... jako bych se po celých těch letech probudil a chtěl žít. Jinak než předtím, chtěl jsem žít a v žádném případě jsem nechtěl žít sám!

Nejistě se usmála a pak zase svoji ruku stáhla zpátky. Pocit radosti potemněl, ale zůstal společně s nadějí, které se jen tak nevzdám.

„Jo,“ povzdechl jsem si, „přesto všechno, co mi někdy dělají, je mám rád,“ usmál jsem se.

„Pravda,“ přikývla a usmála se na mě. „Někdy, když mé bratrance chytne... hm-m, já to mu říkám „šílené období“, tak je to s němi k nevydržení. Všechno okolo... tedy spíše ti, kteří nejsou v jejich kruhu šílenců, všem těm dělají ze života doslova peklo! Vážně se chovají jako šílenci... a.“ Uslyšel jsem v jejím hlase smutek a to mě přinutilo se na ni kouknout. Oči měla zarudlé, po tvářích se jí kutálely slzy, brečela.

Najednou jsem si připadal jak ten největší vůl na celé širé planetě. Jo, byl tu fakt, že jsem nemohl vědět, jak zareaguje na tohle téma, ale mělo mě napadnout, že to nebude to nejpříhodnější ze všech, když trčíte na ostrově a vaše rodina je bůhvíkde.

„Omlouvám se,“ zamumlal jsem a chtěl se jí dotknout, obejmout ji a utěšit ji, ovšem něco ve mně mi říkalo, že by to dobře nedopadlo. Moje ruka mi ochable spadla nazpátek do klína.

Popotáhla. „Ne,“ řekla a snažila se setřít si slzy. „Já se omlouvám... jen, nenapadlo mě, že- že mi až tolik budou... chybět,“ řekla a zadusila další vzlyk.

Připadal jsem si rozpačitě. Nevěděl jsem, co mám dělat. V normální chvilce, kdybychom byli normální, bych ji utěšil, jenže tady... já byl nepřítel, který se pokoušel hrát si na přítele a získat si její důvěru, být něčím víc, než bylo v mých silách.

Jenže pak se ve mně něco pohnulo a zlomilo. Předsudky a všechno okolo... Kašlu na to, pomyslel jsem si a naklonil se k ní, rozpřáhl ruce a objal ji. Celé její tělo ztuhlo, a já nevěděl jestli je to dobře nebo špatně.

Bella

Uvědomovala jsem si závažnost téhle situace, byla jsem si všeho plně vědoma. Já byla na pokraji nervového zhroucení, tedy... já už byla nervově zhroucená a on byl v rozpacích. Nečekala jsem od něho něco, nečekala jsem nic, jenže... on zase něco udělal. On, aktivista prvního stupně, mě zase překvapil, ohromil, dostal mě.

Mé tělo ztuhlo, když mě jeho paže objaly a můj dech se zasekl kdesi v krku. Celá jsem ztuhla a chvilku jsem měla dojem, že i moje srdce se na chvilku zastavilo, vynechalo jednu dobu, jako by si vychutnávalo ten okamžik a pak se zase rozjelo na plné obrátky, jelikož si zřejmě uvědomilo tohle všechno...

Nevěděla jsem, co mám dělat. Mám ho snad obejmout? Čekal na to? Plánoval si to dopředu? Čekal, až mě dojme, a pak mě obejme a utěší? Tohle byl jeho plán? Přemítala jsem v duchu různé varianty, ale žádná z nich se sem prostě nehodila. Všechno tohle okolo bylo... jiné, nepoznané a hodně moc nebezpečné.

Snažila jsem se nadechnou a vydechnout, zklidnit svoje srdce a odtáhnout se od něho, ale udělala jsem pravý opak. Mé tělo se uvolnilo, dech jsem pořád měla ještě zadrhnutý v krku, ale cítila jsem, že to takhle dlouho nevydržím a mé srdce tepalo jako o závod.

K mému překvapení jsem instinktivně zvedla ruce a objetí mu oplatila!

Ne že by se mi to hnusilo nebo že by mi to bylo až tak nepříjemné, i když k těm nejlepším objetím to mělo docela daleko. Bylo to prostě... překvapující. Ano, to bylo to správné slovo a dobrá výmluva na moji reakci. Překvapení, ano, silný pocit překvapení....

„Echm,“ snažila jsem se odtáhnout, ale jeho stisk nepovolil. Spíše, řekla bych, že přitvrdil. „Edwarde?“ zašeptala jsem rozpačitě a nervózně se ošila. Tohle byla ošemetná situace, věděli jsem to oba. On manévroval nad ostřím nožů, mých nožů. Věděl, že bych se mohla kdykoliv přeměnit, věděl, že bych teď v jeho rozpoložení mohla ve chvilce ukončit jeho život.

Vzdychl a pustil mě. Zřejmě si uvědomil něco, co ho k tomu přimělo. Možná myslel na to samé a došel ke stejnému závěru, že mohl být ve chvilce usmrcen.

Sledovala jsem bedlivě jeho obličej, když se ode mě odtahoval a nevypadal dvakrát nadšeně a já chtě nechtě musela přiznat, že jsem si v jeho náruči nepřipadala nejhůř. Líbilo se mi to, jak jeho chladná pokožka chladila tu moji horkou. Oheň a voda, voda a oheň...

„Omlouvám se,“ řekl, hlas se mu divně třásl, měl v něm divný podtón, který jsem u něj ještě nikdy neslyšela.

„Ne, to je v pořádku,“ zamumlala jsem a sklopila svůj zrak do klína, na svoje ruce.

Nastala další trapná chvilka ticha. Já... nevěděla jsem co říct, nevěděla jsem, jestli mám navázat řeč na náš předchozí rozhovor, byla jsem zahnána do kouta a nevěděla, jak z něho ven a on měl zřejmě tentýž problém jako já. Byli jsme jeden velký ztracený případ.

„Tak...,“ povzdechl si.

„Tak...,“ zopakovala jsem sklesle. Tohle všechno bylo divné, nenormální, divně absurdní a opět a jenom divné! Připadala jsem si jak v nějakém špatném filmu, kdy se hrdinové neznají, nenávidí se, ale zároveň k sobě něco cítí a vždy udělají nějakou hloupost a pak nevědí, jak dál. Tohle byl přesně náš případ. Byli jsme ztracený případ bez řešení. Nebo možná tu bylo řešení, ale bylo zatracené daleko!

„Všechno je to zvrácený,“ řekla jsem. Sakra, tohle jsem neměla říkat!

„Cože?“ otočil se ke mně překvapeně. No, tak fajn, co sis nadrobila, to si taky sněz, Bello.

„No, já jen... že tohle všechno je zvrácený, jako nějaký vtip a někdo se někde vážně dobře baví...“ zavrtěla jsem hlavou a pocítila na tohle všechno vztek. „Vždyť se na nás podívej,“ pokračovala jsem dál, „chováme se jak malý děcka. Vždycky něco uděláme, přitom nevíme, jestli je to dobře nebo špatně, a když to uděláme, uvědomíme se, že je to pitomost, vrátíme to zpátky a nastane trapná chvíle, kdy ani jeden z nás neví, zda má něco říct a jestli je na to vhodná doba  a bla bla bla!“ řekla jsem vztekle a zvedla svůj pohled směrem k němu.

Díval se na mě překvapeně, oči měl rozšířené překvapením, ale na jeho tváři byl znát pobavený výraz.

„Máš pravdu,“ přitakal najednou a pak se zasmál. „My... vážně se chováme jak děti,“ řekl a opět se zasmál. K jeho překvapení jsem se zasmála s ním a ta špatná nálada, které tu před tím mezi námi byla, jako by zmizela. Vysvitlo sluníčko a všechno jako by bylo ok. Prozatím...

„Řekni mi něco o tvé rodině,“ řekla jsem a povzbudivě se na něho usmála. „Moje rodina... my zřejmě nebudeme tak zajímaví jako vy,“ řekla jsem a neskrývala svůj zájem v hlase. Vážně jsem to chtěla vědět, byl to neskrývaný zájem, který proudil odněkud ze vnitřku mě samé.

„Hm-m, a co bys chtěla vědět nejdřív?“ zeptal se a naklonil hlavu na stranu. Vypadal roztomile.

„No, co já vím? Něco... začni do začátku, od vašeho začátku a pak já... možná ovládnu své city a povím ti něco o mých bratrancích a mé dřívější rodině,“ řekla jsem a snažila se skrýt podtón smutku, který se tam znenadání objevil. Nesměla jsem být smutná, nechtěla jsem být smutná!

„No tak... já, jako člověk, jsem se narodil v roce 1901, v době, kdy ovládala zemi Španělská chřipka a...“

Two

Autor: ZabZa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Now I love you - 18. kapitola – One: