Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Now I love you 17. kapitola

10.02.2010 (20:00) • ZabZa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6602×

17. kapitola – Tajemná komnata...

Bella

Láska je nejkrásnější trápení, které tkví v ponížení lidské hrdosti...

Echm, najednou tu bylo až moc horko. Díval se na mě takový divným, skoro až hypnotickým pohledem, a lhala bych, kdybych řekla, že se mi to nelíbilo. Naopak, líbilo se mi to, a tady jsem se nemohla rozhodnout, jestli je to dobře a nebo špatně. Kdo to má k čertu vědět?

Usmál se pokřiveným úsměvem a přerušil náš oční kontakt, při kterém mě hřálo u srdce. Pak se ohnul kamsi za sebe a vytáhl odtud dva zralé plody... pomerančů?

„To jsou pomeranče?“ zeptala jsem se chtivě. Cítila jsem, jak se mi v puse sbíhají sliny a slyšela, jak můj žaludek žalostně zakručel, přestože moji předchozí potravu vyvrhl ven ani ne před malou chvílí.

Přikývl. „Podle všeho tak vypadají... a... no, mělo by to být ony,“ pokrčil rameny. Oblízla jsem si okoralé rty a bez rozmýšlení se vrhla na loupání jednoho z nich. On, bez dalších slov, se vrhl na loupání toho druhého. Cítit vůni pomerančů mi dělala obzvlášť dobře. Vidět, cítit, držet něco tak lákavého... bylo nad moje úsilí se do těch pomerančů nezakousnout hned a nesníst je i s kůrou!

Když jsem pak svoje pomeranče dojedla, zavládlo mezi námi podezřelé ticho. Nevěděla jsem, čím to je, ale jistě jsem věděla, že bych si s ním ráda o něčem povídala, jenže problém byl, že jsem nevěděla o čem, respektive jsme doposud žádné společné téma nenašli, jelikož nebyl čas. Ovšem, pokud jste vlkodlak nebo upír, nikdy nepřemýšlíte nad tím, jaké společné téma byste mohli vybrat v tomto okamžiku, aniž byste rozpoutali hádku nebo něco horšího.     Naše situace byla o tolik horší než kterákoliv jiná s člověkem nebo s mým, či jeho vlastním druhem.

„No, děkuju za pomeranče,“ řekla jsem rozpačitě. Bylo mi jedno, že jsem za ně děkovala snad už pětkrát. Nevěděla jsem, o čem bychom měli mluvit, takže bych klidně tuhle frázi opakovala pořád dokola, dokud by mě nenapadlo něco kloudného.

„Není zač,“ usmál se nazpátek a dál se zamyšleně díval na moře. Čekal snad někoho? Nebo se nechtěl dívat na mě? Byla jsem mu odporná?

„Víš...,“ začala jsem a tím na sebe znova upoutala jeho pozornost. Podíval se na mě pátravým pohledem a mně najednou v krku narostl obrovský knedlík. Z hlavy mi vypadlo to, co jsem chtěla říct, a já jen odevzdaně koukala na jeho obličej, který byl... andělský!

Sakra, zaklela jsem v duchu a potřepala hlavou. Tyhle myšlenky... tohle všechno bylo ještě až moc čerstvé, abych to mohla uznat za normální a mé osobnosti vlastní. Bude to ještě chvíli trvat, jelikož když se z vašeho největšího nepřítele stane takřka ze dne na den objekt vaší touhy, chce to čas, abyste to rozdejchali, ne?

„Co - vím?“ zeptal se překvapeně.

„No... víš, přemýšlela jsem,“ vyhrkla jsem a jásala, že jsem alespoň něco vymyslela.

Usmál se shovívavým úsměvem, jakým se dívají učitelky ve školce na děti, které něco provedly... ne, spíše... Á! No, rozhodně to nebyl úsměv pro dospělého normálního člověka, spíše tak pro retarda.

„Vážně? A o čem jsi přemýšlela?“ zeptal se a já zase musela na chvilku zapojit své mozkové buňky.

„Hm-m, no... zajímalo by mě, co ti bylo v ten den... no, když jsem tě skolila s tím míčem, jak jsi pak omdlel,“ zamumlala jsem a odvrátila od něho pohled. Skvělé, Bello, můžeš si gratulovat! Nemohlo tě napadnout nic lepšího, pomyslela jsem si sarkasticky.

Zamračil se, zřejmě ho téma rozhovoru překvapilo, stejně jako mě. Zakázala jsem si mluvit a určovat témata k debatám, to by vedlo jenom ke zkáze našeho chatrného přátelství, které vlastně není přátelství, ale tváří se tak!

„No,“ začal, ale na chvilku se odmlčel. „Vlastně... podle mě za to všechno mohla asi ta puma,“ řekl a zase se na chvilku odmlčel.

„Puma?“ podivila jsem se. A já si myslela, že se tu jednalo o něco v jeho hlavě, na mozku! A on z toho obviní pumu!

„Zřejmě ano, jelikož... nikdy se nestalo, aby upír jen tak omdlel, to vážně ne. Od naší přeměny z člověka na upíra pak už nikdy nezamhouříme ani oka, pracujeme dvacet čtyři hodin denně, takže se jen tak nemůže stát, aby upír jen tak omdlel, tedy... zatím se tak nestalo.

Takže, podle všeho to bylo tou pumou, co jsem před tím vypil. Možná měla něco v krvi, co já vím, ale rozhodně to nějak ovlivnilo, alespoň na chvilku, moje tělo,“ řekl a rozpačitě se usmál.

Rozvážně jsem přemýšlela nad jeho slovy a pak jsem je vypustila z hlavy. Možná to byla pravda, možná ne, já se tím teď nechtěla zabývat.

„Aha, to mě nenapadlo,“ zadrmolila jsem a sklopila svůj zrak do klína. Dobře... a co teď?

Rozhostilo se další ticho... a zase bylo tolik nepříjemné! Sakra, Bello, přemýšlej!

„Myslíš, že pro nás přijedou? Že nás někdo hledá?“ vypadlo ze mě a já si zase uvědomila, že to bude další špatný bod pro mě. Teď jsem za sebou položila dvě docela netaktní otázky, ze kterých vyplývá to, že se ráda šťourám v osobních věcech a že hodně přemýšlím nad budoucností. No, dotáhla jsem to opravdu daleko!

Nedal na sobě nic znát, ale v jeho obličeji se usadil ustaraný výraz.

„Myslím, že Carlisle – to je můj otec – určitě něco takového naplánoval a teď mě možná hledá...“ Zřejmě zpozoroval můj skleslý výraz. „Nás hledá,“ opravil se vzápětí a omluvně se usmál. Pokrčila jsem rameny.

„Je to jedno,“ vzdychla jsem. „Tady si nemusíme na nic hrát... já vím, jací jsou ti naši... no, my nemáme miliony v záloze, takže je tady nemůžeme rozhazovat, a taky... vždycky jsem ze všeho vyvázla sama. I ze situací, které moc normální nebyly, možná se tedy spoléhají na to, že se dostanu i z tohohle. Třeba doufají, že se jednoho dne objevím u jejich dveří a všechno bude zase oka, ovšem, kdo ví,“ pokrčila jsem rameny. Budoucnost byla tolik neurčitá, nikdo nemohl tušit, co se stane.

„Máš pravdu,“ přikývl. „Ale být na jejich místě... hledal bych tě,“ dodal a já se začervenala. Tohle nebylo správné!

„Nechme to být,“ řekla jsem rozpačitě a odvrátila od něho obličej...

„Fajn, tak o čem se tedy budeme bavit?“ zeptal se.

„Tak to netuším,“ zamumlala jsem. „ Promiň,“ řekla jsem v zápětí, „ale nikdy jsem neplánovala společná témata pro rozhovor s upírem,“ řekla jsem omluvně. Zasmál se.

„Máš pravdu,“ přikývl. „Ani já ne, je to pro mě nové, stejně tak jako pro tebe...“

„Tak co tedy budeme dělat?“ zeptala jsem se a snažila se zachovat chladně a dělat, že se mě to vůbec netýká.

Zase se usmál. „Hm-m, no tak... co všechno víš o mé rodině, třeba?“ zeptal se a já v té otázce poznala výzvu.

Nejen takovou, že mi poví něco z jeho soukromí, něco, co by se mě za normální okolností vůbec netýkalo, ovšem... byla tu ještě druhá výzva. Ta, která se tvářila nevinně, ale zároveň to byl krok do neznáma. Tím, že bych odpověděla přímo, bych tu výzvu přijala a tak bych mu vlastně dovolila překročit tu hranici nepřátelství. Pokud bych se omluvila a odešla pryč, dala bych mu tím jasně najevo svůj postoj, tedy to, že jsme nepřátelé a tohle je mimořádná situace.

Takže teď jsem buď mohla otevřít tajné zavřené dveře a vstoupit do tajemné komnaty a nebo... nebo zavřít všechny dveře na zámky, hodně pevné zámky, a doufat, že dotyčný, který na ty dveře klepá, odejde...

Usmála jsem se a ještě jednou si všechno promyslela. Ano, prostě byly jen dvě možnosti a já si teď měla zvolit jednu cestu. Mohla jsem... a taky nemusela.

„No,“ usmála jsem se. „Vlastně vůbec nic, měla bych o nich něco vědět?“ zeptala jsem se a cítila jak mi spadl obrovský kámen ze srdce. Nová dvířka do neznáma se otevřela a já vyšla vstříc neznámu...

Nikdo

Lodní deník, den cesty: nevím, ale chci domů!

Po neúspěchu na prvních čtyřech ostrovech jsme to nezvládali, po dalších neúspěchu na dalších pěti a pak na dalších čtyřech ostrovech jsme ještě pořád byli dobře naladěni, ovšem teď? Já chci pryč!

Jacob čmáral už po několikáté nesmyslná slova na papír. Vybíjel si tak zlost, kterou v sobě potlačoval. Výlet s upíry nebyl až tak skvělý, jak se zdál. Ovšem tady se jednalo o úplně něco jiného!

Nejenže ten hromotluk má pěkně velký smysl pro humor, a že ten s bolestně vypadajícím obličejem dokáže ovládat emoce, ta bloncka, která má pěkně ostrý jazýček a co víc!, už si to vyzkoušel i na vlastní kůži a navíc, ukázalo se, že má dokonce i ostré drápky.

Narozdíl od Setha, kterého přítomnost upírů nějak nevyvedla z míry, on trpěl.

„Bože!“ zavrčel vztekle a hodil kus papíru s jeho nečitelným písmem do koše, když se ozval Sethův pronikavý hlas.

„Ostrov na obzoru!“ ozývalo seshora a Jacob protočil oči. Už přes půl dne nespatřili ostrov, proč zrovna teď? Zřejmě to bude jen další žertík, pomyslel si, a seděl dál na svém místě. Ovšem, ani on si nebyl tak zdaleka jist, jestli je to pravda... Co když je tam opravdu ostrov? A co když právě na tom ostrově je Bella, která čeká na jeho záchranu?

Jacob si povzdechl, zvedl se a zamířil ke dveřím.

A všichni povinně komenty! Ať mám nějakou motivaci! :))

Autor: ZabZa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Now I love you 17. kapitola: