Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Now I love you 13. kapitola

07.01.2010 (14:15) • ZabZa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6123×

13.kapitola – Pojď si to rozdat!

Láska přichází po špičkách, ale při odchodu bouchá dveřmi.

Nikdo

„Tady nikdo není,“ řekl mrzutě Jacob, přestože opět st ál nohama na pevné půdě. Místo toho, aby jásal, že jeho žaludek se zklidnil a on si může zase oddechnout, jen mrzutě pozoroval Setha a Jaspera s tou blonckou, jak prohledávají zbytky ostrova. Kdyby tady byli, už by je dávno našli, proč to nepochopí? ptal se sám sebe a vrtěl přitom hlavou.

Chápal, proč to nechápou ti upíři, ovšem proč to nechápe Seth? To mu nešlo na rozum. Povzdechl si a mávl nad nimi rukou. Tohle nemá cenu, pomyslel si, jen tady ztrácíme čas... Otočil se a pomalými kroky se zase neochotně vracel na tu loď.

Také nechápal fakt, že jim to ta jejich jasnovidka neřekla dřív. Tohle opravdu nechápal. Ovšem netušil, že Alice jim byla v této době opravdu málo platná. Už jen kvůli faktu, že s nimi pluli dva vlkodlaci. Budoucnost teď pro ni byla velkou záhadou tak jako pro všechny ostatní. Nikdo teď nevěděl, jestli je nakonec najdou nebo ne.

„Pojďte,“ křikl na ně a dál šel svým tempem směrem k lodi. Za ním se ozvalo trojí povzdechnutí a pak okolo něj prolétly dvě šmouhy. Zamračil se. Jó, těm se to běhá....

Seth ho doběhl za minutku. Celý udýchaný a skleslý šel s Jacobem v jeho pomalém tempu a mlčel.

Jacob si povzdechl. Setha tahle celá věc brala víc než bylo zdrávo. Přátelsky ho objal okolo ramen a snažil se nahodit ležérní tón. „Víš, kolik ostrovů se v tomhle oceánu nebo co to sakra je, ukrývá? Víš, kolik jich tu je?“ zeptal se a nečekal na odpověď.

,,Já si myslím, že jich je sakra hodně,“ pokračoval. „A my jsme teprve u prvního, takže se vzchop!“ řekl a pokusil se o úsměv. Jemu samotnému do smíchu nebylo. Teď ne...

Edward

Byl to šok, to bylo jasné. Nevěděl jsem o tom. Nepamatoval jsem se na to, že bych omdléval s dvěma kokosovými horami na hrudníku. Omdléval! To bylo to klíčové slovo.

V hlavě se mi zjevily obrazy. Obrazy toho, co jsem dělal před tím a tlumená bolest se přihlásila na čele. Míč, ta holka, krev, puma. Míč a obličej. Vysmátý obličej a moje vyřehtané já.

„Sakra,“ zaklel jsem. Co to v té pumě bylo? Nebo co to bylo se mnou? Zmoženě jsem položil svoji hlavu na písek a... vydechl úlevou. Ne, vlastně ne. Vydechl jsem zlostí.

Věděl jsem, že se něco stalo. Něco se stalo, možná se mnou, možná to byla ta krev z pumy, ale něco se stalo. A to něco způsobilo.... moje nevhodné chování. A pak... ta holka zřejmě uslyšela něco, co neměla a proto se tak namíchla, napadlo mě, a já s tím musel souhlasit.

Nikdy by nezaútočila bezdůvodně. Tohle by nebyl její styl, pomyslel jsem si. Za tu dobu, co jsme tady byli, jsem si na ni až moc navykl, ušklíbl se. To nebylo dobře.

Znovu jsem zvedl hlavu, jenom a pouze hlavu, a zamyšleně se díval na ty hory. Jo, a něco se muselo stát i v mé nepřítomnosti. Účinky toho něčeho zřejmě ještě nepominuly, jelikož moje reakce v mozku, tedy některé reakce, byly opožděné a já si až teprve teď uvědomil, že moje spodní část těla postrádá zásadní kus látky! Zásadní kus oblečení!

Bez přemýšlení jsem vyskočil a ty kokosové hory ze mě slítly. Pak jsem si všiml třetího kousku kokosu a domyslel si, kde ležel předtím, ovšem to teď nebylo hlavní. Právě teď jsem stál uprostřed holé pláže na ostrově, který sdílím s jednou ubohou holkou, úplně nahý!

Rychle jsem ze země sebral ten největší kus kokosu a zakryl si tím svoji spodní část. Ta vrchní mi tak nevadila. Spodní bych už nepřežil, takže teď jsem byl rád za ubohý kousek kokosu.

Jak jsem řekl, moje reakce byly pomalejší. Uvědomoval jsem si všechno pomalu, ale jistě. Za můj osobní stav, tedy stav bez šatstva, zřejmě mohla ona, o tom nebylo pochyb. Ve mně se zdvihla vlna hněvu. Tohle si odskáče, pomyslel jsem si. Ovšem můj přednější problém, spíš než ona, bylo moje oblečení.

Živě jsem si dokázal představit, jak by reagovala na to, kdybych tam přišel takhle spoře oblečen. Ne, to by bylo ještě horší a jediné, co jsem mohl udělat, bylo, že jsem si musel udělat tu stupidní sukni jako měla ona.

Pak jsem si také uvědomil fakt, že jsem zde na ostrově byl na ostro. Tedy že moje spodní část těla byla zahalena pouze riflemi a... ne, nechtěl jsem přemýšlet nad tím, jak reagovala, vážně ne.

Vztekle jsem zavrčel. Můj hněv se ještě více zdvihl. Tohle nebylo fér. Ona neležela na zemi v bezvědomí, když přišla o oblečení, tohle vážně nebylo fér!

Já hrál fér, ona ne, to bylo jasný.

Rozzuřil jsem se. Všechen ten vztek z toho ztroskotání, jejích řečiček a tak dál, to všechno se teď seskupilo dohromady... a mně teď bylo úplně jedno, že nemám oblečení!

K sakru, vždyť mě o něj připravila ona. A ještě si ze mě udělala srandu a ze své dobré vůle mi tu nechala ku pomoci tři kousky kokosů!

Zavrčel jsem a s jednou rukou na svém jediném kousku oblečení jsem se vydal tu malou potvoru hledat. Tohle si odskáče, já ji zabiju, zabiju, zabiju!

Bella

Byla jsem na druhém konci ostrova. Tedy na druhé straně ostrova - na pláži a užívala si vytouženého klidu. Měla jsem oblečení, tedy v jistém slova smyslu, a měla jsem klid, svůj vytoužený klid!

Ovšem netušila jsem, že mi můj klid vezme ten přiblblý upír.

Zezačátku to vypadalo, že z křoví vyběhne vražedně zběsilá šelma, puma nebo tak něco a já se připravila. Svaly se na napjaly a já ucítila adrenalin v žilách, ovšem to, co z toho křoví vylétlo následovně, zaručeně nebyla kočkovitá šelma.

Ten upír si to ke mně rázoval. Rychlým, vzteklým krokem. Všechno by to vypadalo vážně dost hrozivě, ale tento dojem kazilo jeho... oblečení, jestli se to tak dá říct. Svoji levou rukou si držel ten největší kus kokosu u svého rozkroku. Druhou rukou mával ze strany na stranu a v obličej měl výraz zuřivosti.

Sledovala jsem jeho příchod na pláž se zatajeným dechem a v duchu si nadávala, že jsem měla vymyslet lepší skrýš, ovšem pak jsem si uvědomila, že by mě stejně našel podle pachu a hodila to za hlavu.

Došel až ke mně a já se chystala na nával nadávek nebo tak něco, jenomže on se zhluboka nadechl a vydechl. Sledovala jsem ho, opět se zatajeným dechem, a až poté si uvědomila, že mi dochází kyslík a nadechla se. On to udělal ještě jednou a pak ještě jednou. Vypadal přitom ještě komičtěji, ale šlo na něm vidět, jak se snaží uklidnit, ovšem zřejmě mu to moc nepomohlo. Zuřivý výraz v jeho tváři přetrvával.

Pak se trhavě nadechl a jeho oči se poprvé zaměřily na mě a já si tak hned připadala o něco menší. Jeho zuřivý výraz v očích... no, byl opravdu zuřivý!

„Tak pojď,“ vyzval mě a já překvapeně zamrkala. Na co mám jít? V hlavě mi naskočilo naráz tisíce otázek a přinejmenším jedna polovina se týkala sexu a to jsem vážně nechtěla!

Zřejmě si všiml mého překvapeného výrazu a v očích se mu zlověstně zalesklo.

„Tak si to pojď rozdat,“ vyzval mě znovu  a já dál dávala najevo svoje překvapení. Zřejmě mu hrabe ještě víc než před tím... Já s ním chrápat nebudu...

„C-cože?“ vysoukala jsem ze sebe překvapeně. „Já s tebou spát nebudu, na to zapomeň!“ rozkřikla jsem se. Zlověstně se usmál.

„Pojď si to rozdat,“ řekl jakoby nic znovu a zaujal takovou divnou pozici s rukou v rozkroku. Jeho pozadí šlo trochu víc dozadu a on se jaksi předklonil a... no, bylo to divný! Zavrtěla jsem hlavou.

„Nebudu s tebou spát, sakra! Slyšíš mě?! Já. S tebou. Spát. Nebudu,“ dávala jsem důraz na každé slovo. Hlas mi podivně přeskakoval. Nechápala jsem jeho a už vůbec jsem nechápala sebe.

„Ale já nemluvil o sexu,“ řekl odměřeně. Zmátlo mě to snad ještě víc. Tak co sakra po mě chce? Usmál se, když si opět všiml mého nechápavého výrazu.

„Takže slečinka neví?“ zeptal se podezřele a zase se usmál. „Bavíme se tady o tom... jak to jen říct... Co takhle to prostě skoncovat?“ zeptal se a rozhodil rukama. Tedy... v jeho případě jen jednou rukou. Nechtěla jsem vědět, co by se stalo, kdyby to udělal i tou druhou. Vážně ne...

„Skoncovat?“ zeptala jsem se překvapeně. Otázky o sexu zmizely a já se alespoň trochu uklidnila.

„Jo, skoncovat. Ty, já... jedna šance...“

„Jedna šance na co?“ vydechla jsem zmoženě. Tyhle jeho hádanky mě přestávaly bavit.

„Jedna šance.... hm-m, počkej, to jsem řekl špatně,“ zarazil se a opět se narovnal. Oddechla jsem si, jeho divný postoj nebyl nejelegantnější. „Jak to jen říct... hm-m... co takhle něco jako menší soutěž? Když vyhraju, podřídíš se mi, když vyhraješ ty, podřídím se já tobě,“ řekl a opět se zlostně usmál.

Tohle mě namíchlo. Měl tak sebejistý úsměv, že... nedalo se to snést, on si až moc věřil a někdo s tím musel něco udělat. „Fajn,“ řekla jsem, ,,připrav se na prohru.“

„Omyl, ty se připrav na prohru,“ řekl a zasmál se. Nevím, čím to bylo, ale při jeho smíchu mi přeběhl mráz po zádech a já si jako obvykle opožděně uvědomila, že tohle nebude to pravé ořechové...

Autor: ZabZa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Now I love you 13. kapitola: