Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Now I love you 11. kapitola

01.01.2010 (22:00) • ZabZa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5796×

11. kapitola – Kdo si hraje, nezlobí, aneb dej si pozor na to, co jíš!

Edward

Možná jsem nedošel tam, kam jsem původně chtěl, ale myslím, že jsem skončil tam, kde jsem potřeboval.

Nemohl jsem tomu uvěřit. Ona si udělala obleček z listů a kusů látky, ve kterém vypadala opravdu sexy, ovšem celý dojem ničily její nohy. Ona měla vyrážku, a to mě dostalo. Prostě jsem tomu nemohl uvěřit. Ona nejen že byla naivní, hloubá, blbá a bůh ví co ještě, ona je ještě tak pitomá, že si udělá sukni z jedovaté škumpy. Samozřejmě, že to není smrtelné a pro vlkodlaka už vůbec ne, ovšem může způsobit vyrážku, což se právě stalo.

Vypadalo to, že jí z obličeje vyprchala všechna barva, opálení zmizelo a ona by si teď klidně mohla zahrát na smrtku. Oči měla vytřeštěné překvapením, hrůzou, naštvaností a dalšími pocity. Vypadalo to komicky a korunu tomu dodalo to, jak se začala škrábat a nadávat. Opravdu jsem z toho nemohl. Svíjel jsem se na zemi v záchvatech smíchu, tohle prostě nemělo chybu, zaručeně ne!

Ovšem pak udělala zcela něco nečekaného, něco hrozného! Ta vlkodračice si ze sebe tu zpropadenou sukni strhla! V ten moment mě smích přešel a já začal putovat svým pohledem od kotníků směrem nahoru. Bylo to vážně tak vzrušující a můj kamarád v kalhotách to cítil stejně.

Chyběl už jen kousek k tomu místu, malilinkatý kousíček, když v tom se otočila a opravdu rychle se schovala za nejbližší keř s listím. Vzrušení opadlo a já se tak těšil!

„Mohla si tu stát dál,“ podotkl jsem a ona jen zavrčela.

„Ne, díky. Dělat pornohvězdu nemám v plánu,“ odsekla. Zasmál jsem se a vstal.

„A kdo říká, že budeš dělat pornohvězdu? Šlapka by úplně stačila,“ řekl jsem pobaveně. Opět zavrčela a já se znovu zasmál. Bavilo mě to, až moc mě to bavilo…

Naschvál jsem to vzal okolo její nové skrýše a provokativně do ní šťouchl. „Dej vědět, kdyby sis to rozmyslela,“ mrknul jsem za ni. Naštvaně zavrčela, což bylo lepší, než kdyby otevřela tu svoji nevymáchanou pusu.

Uvolněně jsem se zasmál a vydal se hledat pumu, která mi ještě pořád utíká. Do teď jsem se musel spokojit jen s malou havětí, což nebylo moc dobré.

Kdybych jen věděl, že krev z té pumy nebude o moc lepší…

Neznámá osoba

Jacob opět zezelenal a rychle se předklonil přes zábradlí. Měl štěstí, jeho jídlo ještě nehledalo cestu ven z jeho rozbouřeného žaludku. Zatím…

Povzdechl si. Tahle výprava se mi začínala čím dál tím míň líbit. Všichni ostatní byli v pohodě, dokonce i Seth! Jenomže on, jako někdo extra, zrovna on musí mít mořskou nemoc! A to se na to tolik těšil. Místo toho už asi dvě hodiny, nebo spíše od doby co vypluli, běhá tam a sem, tedy z podpalubí nahoru a předklání se přes zábradlí.

Přitom ještě musí poslouchat posměšky Setha a toho hromotluka- Emmeta! Tohle mi byl čert dlužen, pomyslel si a odplivl si do rozbouřeného moře.

Pak se zhluboka nadechl a očima probodával tu modrou hladinu. Snažil se navyknout na ten pohyb. Soucítit s vlnami, což šlo opravdu velice těžko. Houpavý pohyb lodi mu moc dobře nedělal. Byl na tom snad ještě hůř než před tím.

„Už je ti líp?“ ozval se za ním Seth a přátelsky ho poplácal po rameni. Opřel se o zábradlí a studoval, stejně jako Jacob, hladinu moře.

„Vypadám snad na to?“ zeptal se kousavě Jacob a opět si odplivl.

„Promiň,“ zamumlal Seth, „ale je to komické,“ dodal. „Ty, ten nejlepší ze všech, máš mořskou nemoc,“ vyprskl smíchy. Jacob se zamračil. Kdo o něm říká, že je nejlepší?

„Já nejsem nejlepší,“ odsekl. Seth pokrčil rameny.

Následovala dlouhá odmlka, kdy se každý z nich zabýval úplně něčím jiným. Seth vzpomínal na Bellu. Na to jak přišla do jejich malé rodiny a prosvítila ji. Udělala ji lepší. Na to jak byla ke všem milá, hodná, ovšem taky panovačná a na něj až moc vychytralá. Měl ji rád…

Jacob se snažil zklidnit svůj žaludek, což zcela zaměstnávalo jeho mysl.

„Chybí mi,“ vydechl Seth a prohrábl si svoje upocené vlasy.

„Kdo?“ zeptal se překvapeně Jacob.

Seth protočil očima. „Kdo asi?“ zeptal se jízlivě.

Jacob pochopil. „Aha, no… mě taky,“ řekl a zatajil dech. Chyběla mu, a moc. Neměl se s kým bavit, nad koho se převyšovat, s kým se hádat a tak dál. Měl ji rád a teď mu chyběla. Jako ostatně všem členům jeho rodiny.

„Myslíš, že ji najdeme?“ zeptal se šeptem Seth a Jacob zaslechl v jeho hlase ten strach a bolest…

Přátelsky ho poplácal po zádech. „Jsem si jistý,“ ujistil ho.

Nastalo další ticho, kdy se myšlenky obou vlkodlaků rozeběhli do různých končin jejich mysli. Nechtěli myslet na to, co by se stalo, kdyby ji nenašli. Raději přemýšleli nad něčím jiným.

Až po pár minutách si Jacob uvědomil, že nevolnost přešla a na tváři se mu objevil úsměv. Oddechl si a narovnal se. Břicho se konečně uklidnilo a on si mohl jít zase na pár minut odpočinout do podpalubí. Poplácal Setha po zádech.

„Jdu si lehnout…“ zašeptal znaveně a otočil se. Protáhl si klouby a pak s tichým hekáním zalezl do podpalubí.

Seth ještě nějakou chvíli pozoroval vodu a přemýšlel. Pak se pozvolna otočil a chtěl se jít za Jacobem prospat, ovšem něco na dalekém obzoru upoutalo jeho zrak. Prudce se otočil a předklonil se přes zábradlí, aby se ujistil, že to, co spatřil, není jen klam jeho očí. Nebyl. Na obzoru, pár kilometrů před jejich lodí se rýsoval ostrov. Seth se zaradoval, srdce mu poskočilo. Rychle se otočil a upaloval to říct tomu… Carlislovi! Možná ji opravdu najdou…!

Edward

Neměl jsem co dělat. Pumu jsem do poslední kapičky vysál před půl hodinou a teď jsem neměl co dělat. Seděl jsem na pláži a koukal do těch mračen nade mnou. Slunce bylo schované mezi nimi, takže jsem se neleskl jako drahokam. V ruce jsem držel kus nějakého kamene, který jsem našel při cestě sem.

Byl černý a docela dost ‘barvil‘, když to tak řeknu. Něco jako uhlí, ovšem s větší intenzitou černé. Spíše něco jako předchůdce černé fixy. Jo, tak bych to mohl říct. Nedokázal jsem určit co to je za kámen a to mě fascinovalo. Pokud se někdy vrátím do Ameriky, a to se zaručeně vrátím, musím zjistit, co to je za kámen.

Pár stop ode mě se povaloval míč. Fotbalový míč a já, když jsem na něj pohlédl, se musel usmát. Vybavila se mi ta scénka, kdy se ta vlkodračice pokoušela vybojovat tu mičudu, ovšem marně.

A pak, jakoby z čista jasna mě zasáhl geniální plán. Plán, který se jen tak nevidí! Stoupl jsem si rychle na nohy a přešel rychlými kroky k míči. Neměl jsem strach, že ji potkám. Zřejmě si právě teď někdy obstarávala nové oblečení. Uvolněně jsem se zasmál.

Zvedl jsem ze země míč a potěžkal ho v rukou. Pak se koukl na to černé cosi a usmál se. Nikdy jsem jako člověk nebyl nadaný v malířském umění, a i když jsem se stal upírem, nezlepšilo se to. Ovšem dvě ťupky jako oči a prohnutou čáru jako pusu, jsem ještě zvládl. A to dokonale! Z míče na mě koukal obličej, krásný obličej!

Rozhlédl jsem se okolo sebe a opět se usmál. Štěstí mi hrálo do karet. Přesně přede mnou ležel list. Zmuchlaný pod náporem větru do tvaru, který až moc dobře připomínal malou, ale účinnou čepici. Přešel jsem k tomu a sebral ho ze země. Oprášil z něho písek a nasadil to mému novému příteli na hlavu. Byl jsem spokojený!

Připadal jsem si jako Robinson Crusoe v tom filmu, kde si ten člověk – Tom Hanks ho hrál - vyrobil podobného přítele jako já. Posadil jsem se na zem a svého míčového přítele jsem si dal před sebe. Pronikavě jsem se díval do jeho černých očí, které jsem tam tak pracně namaloval a přemýšlel.

Už dlouho jsem ve své hlavě neslyšel cizí myšlenky. Bylo to tak uvolňující a zároveň frustrující. Nezabýval jsem se problémem, proč zrovna jí je číst nemohu, neměl jsem na to čas a ani se mi nechtělo. Vždycky jsem byl od přírody líný…

„Víš, jak je frustrující neslyšet myšlenky?“ zeptal jsem se z ničeho nic a pronikavě jsem se díval na svého kamaráda. V té krvi zřejmě něco bylo, pomyslel jsem si, ale pak to hodil za hlavu. No a co?

„Proč neodpovídáš?“ zeptal jsem se nazlobeně. Můj míčový přítel se jen přitrouble usmíval.

„Tak co jiné téma? Hmm… ženy?“ zeptal jsem se a zasmál se. V tu chvíli jsem věděl, že ta krev zřejmě nebyla to pravý ořechový, ale můj poblázněný mozek to hodil za hlavu… Naklonil jsem se k němu blíž.

„Co? Hmmm? Zřejmě jo, ženy vždycky zabírají na konverzaci… Tak co si myslíš o té naší vlkodračici?“ zeptal jsem se a opět se zasmál.

,,Já vím, je strašná, co?“ zeptal jsem se a opět vyprskl smíchy. „Buchta jedna,“ vysoukal jsem ze sebe a opět se zasmál… Teď bylo skoro všechno k smíchu… tolik věcí… obloha se podivně točila, ale mě to bylo jedno. Bylo mi jedno úplně všechno…

,,A to jak se oblíká!“ vykřikl jsem podrážděně. „Za to by ji měli zavřít…“ zamumlal jsem a opět se rozesmál… všude byl smích, všude…  Další příval smíchu, a další... a další! Byl všude…

A pak se z křoví vyběhla ta vlčice. Ve tváři měla zuřivý výraz, jako ostatně vždycky a rázovala si to směrem ke mně. Rukama mávala okolo sebe, ovšem já ji neslyšel. Někde byl problém, pomyslel jsem si, ale pořád se usmíval jak debil…

Šla pořád blíž a blíž a asi pět kroků před mým kamarádem se zastavila a rozeběhla se. Všechno jsem sledoval se zatajeným dechem a všechno viděl zpomaleně, jako ve filmu... Každý její krok zvlášť a zvlášť. Ovšem pak se všechno až moc zrychlilo a já viděl jen nepatrné věci z toho. Tedy to jak se rozpřáhla a kopla do míče, a jak míč letí rovnou na mě a pak… už jen tmu.

Zřejmě jsem první upír co omdlel, pomyslel jsem si na pokraji tmy a opět se zasmál. Jupí!!!

Prosím o komenty ;)

.::12.kapitola::.

Autor: ZabZa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Now I love you 11. kapitola: