Tak a máme tu poslední kapitolu povídky. Byla to moje prvotina, tak snad se Vám líbila a všem děkuji za jejich komentíky, vždycky dodaly chuť do dalšího psaní. Byla bych ráda, kdyby jste i teď zanechali koment o tom, jak se Vám celá povídka líbila. V budoucnu snad přijdu s další povídkou, zatím si můžete přečíst mojí druhou povídku Tajemství předků, která se už taky blíží ke konci. Dost kecání, poslední kapitolka čeká :-)
23.09.2009 (16:30) • Jane87 • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1583×
19. kapitola – Temnota a světlo
Snažila jsem se pohnout, ale nemohla jsem se hýbat. Tělo mě neposlouchalo. Byla jsem ztracena v temnotě, která mě užírala zaživa. Nevnímala jsem nic ze svého okolí. Tma mě obklopovala a nechtěla pustit ze svých spár.
Vznášela jsem se v temnotě a připadalo mi to, jako věčnost. Snažila jsem se probudit, ale neznámá síla mě držela. Vše mě drželo v tomhle stavu nečinnosti. Všudypřítomné ticho mě dráždilo a zkoušelo pohltit. Nevzdávala jsem se. Chtěla jsem žít. Měla jsem Edwarda. Lásku svého života, své věčnosti. Měla jsem důvod se probudit, jenže mi to nebylo dovoleno. Přestala jsem počítat minuty, hodiny, dny, které jsem takto strávila, nemělo smysl se tím užírat. Jediné, co jsem chtěla, jsem nemohla mít, ale ani tak jsem se o to nepřestala pokoušet.
Jednoho dne, když už jsem to málem vzdala, jsem slyšela hlasy. Mluvily z velké dálky, nešlo jim rozumět, slova nedávala smysl.
"Tak ji pomozte!" "Pořád žádné změny." "Edwarde, musíš jít s námi!" "NE!" "Už je to skoro měsíc."
Malá jiskra naděje zaplnila všechny části mého těla. Temnota se začíná rozpadat, povoluje řetězy svého vězení. Stejně rychle, jak jiskra vzplanula, tak i odešla. Znovu byla jen temnota a nic víc. Prázdnota. Tentokrát mě už ale nezlomí. Věděla jsem, že se z tohoto stavu dostanu, jen se musím snažit.
Soustředila jsem se na své tělo. Nutila jsem pohnout prsty u nohou. Věřila jsem, že když se dokážu pohnout, zvítězím. Koncentrovala jsem se a má snaha byla odměněna. Pohnuly se. Nejtěžší část jsem měla za sebou, zbytek už byl jednodušší. Prsty, ruce, nohy, tělo, vše jsem přivedla zpět k pohybu. Temnota ustoupila. Pramínky světla se prodíraly tmou, ukazovaly mi cestu.
Rozběhla jsem se. Dotkla se světla a vše okolo zmizelo. Tma. Ticho. Smysly se vrátily. Slyšela jsem ptačí štěbetání. Vítr prohánějící se v korunách stromů. Zvuky projíždějících aut, vzdálených několik kilometrů. Hlasy vycházející z přízemí domu.
Chtěla jsem o sobě dát vědět. Vědět, že jsem vzhůru. Zcela v pořádku. A hlavně jsem chtěla vidět Edwarda. A proč tady vlastně není? Slyšela jsem ho. Slyšela ve své chvilce naděje. Byl v pořádku a byl tady se mnou. Tak proč tady není?
Neuběhla ani minuta, od mého probuzení, a už jsem ho viděla. Slyšela jsem ho přijít. Vběhl do domu, poháněn touhou mě vidět. Vidět, že jsem doopravdy vzhůru.
Drtil mě v objetí a šeptal moje jméno.
"Edwarde," vydechla jsem. Byla jsem tak ráda, že ho vidím.
Odtáhl se ode mě, jeho ruce svíraly můj obličej a jeho oči se zavrtávaly do těch mých. Utápěla jsem se v jejich zlaté záplavě a nemohla jsem ho milovat víc. Díval se na mě s takovou něhou, láskou a obavami jestli jsem v pořádku. Políbila jsem ho. Líbala jsem ho s veškerou vášní, které jsem byla schopna. Líbali jsme se celou věčnost, dokud nás nevyrušilo tlumené odkašlání.
Odskočila jsem od Edwarda a snažila se nedívat Carlisleovi do očí. Cítila jsem se trochu v rozpacích. Moct se červenat, tak jsem rudá až za ušima. Edward si s tím starosti nedělal, prostě si mě přitáhl do náruče a na Carlislea se jen usmál.
"Vítej zpět, Jenn."
"Díky Carlisle. Jsem ráda, že jsem zpátky."
"Někdo by s tebou chtěl mluvit, je dole, ale možná by sis měla nejdřív zajít na lov. Byla jsi v bezvědomí přes dva měsíce."
"Dva měsíce?" nemohla jsem tomu věřit. Dva měsíce jsem ležela na téhle posteli a nevnímala okolí. Dva měsíce, kdy se o mě všichni báli. Edward, Cullenovi, máma.
"Máma!" zaposlouchala jsem se do zvuků v okolí a uslyšela jediné lidské srdce. Žízeň, která mě za dva měsíce stravovala, vyvolala upíří instinkty. Nasála jsem vzduch a ucítila nádhernou lahodnou vůni člověka. Cítila jsem krev proudící žílami, než jsem však stačila vyskočit a rozběhnout se za lákavou vůni, Edward mě přimáčkl k podlaze a já se nedokázala pohnout. Byla jsem vyčerpaná a hladová.
Vyvolala jsem svou schopnost a ztlumila všechny pachy v okolí, nemohla jsem si dovolit, ztratit teď nad sebou kontrolu.
"Edwarde! Už je to v pořádku! Schopnost funguje, nic necítím, ovládám se."
Pustil mě a pomohl mi vstát. "Myslím, že bychom měli hned vyrazit." Souhlasila jsem.
Uběhly dvě hodiny a vraceli jsme se zpátky. Edward mi cestou vysvětlil vše, co se stalo od doby, co jsem se setkala se svým starým známým. Alice měla vidění o našem setkání a vše mu řekla. Okamžitě vyrazil za mnou, přijít o pár minut později, už bych se neprobudila. Upír si už připravil i oheň, jen se chystal vhodit mě do něj. Bojovali spolu a díky své schopnosti ho Edward hladce zvládl. Jenomže mě nedokázal probudit. Upíř mě uvedl do stavu podobnému kómatu. Nic jsem nevnímala a ani on mé myšlenky neslyšel. Nehnul se od mě celý měsíc, dokud nebyl Alicí vytáhnut na lov. Nešel by, jenže máma mě navštěvovala každý den a nebezpečí bylo moc velké. A dnes, když byl znovu na lovu, měla Alice vidění o mém probuzení. Okamžitě vyrazil zpátky.
Mé bezvědomí mělo i dobrou stránku. Dokonce uzavřeli ještě větší příměří s vlkodlaky. Jack s Tonym mě chtěli taky navštívit a jedinou možností byla návštěva upířího domova.
Takže teď jsem tady. Sedím v kruhu upírů, vlkodlaků a lidí a užívám si života. Máma mě objímá a nepřestává brečet štěstím a Jack s Tonym se na mě zubí od ucha k uchu. V zádech jsem cítím Edwardův pohled a v tu chvíli jsem nemohla být víc šťastná.
Čekal mě nový život, jaký jsem si nedokázala představit ani ve snu. Oddaná rodina, milující přítel a nerozluční bráchové z řad mých "nepřátel".
Skvělý úžasný nový život, nebo spíš věčnost?
Autor: Jane87 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Nový život, nebo spíš věčnost? 19. kapitola - POSLEDNÍ:
parádní povídka
Skvělá povídka !!!
Suer povídka přečetl jsem ji celou na jednou moc se ti povedla.
Moc pekna povidka. Mrzi me, ze tady mas tak malo komentaru a u jinych povidek /podle me o mnoho horsich/ jich je mnohem vic.
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!