Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nový vládce? Ne, konec utlačování! Prolog

30.11.2010 (18:00) • Cora • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2723×

Pohled – Julie

Jsou už to skoro dva roky, co se na zemi objevili Wraithy. Ty hnusné, krvežíznivé zrůdy. Nikdy bych nečekala, že to řeknu, ale i upíři jsou lepší než oni. A to upíry ze srdce nenávidím. Upíři mi zabili matku, když mi bylo pět. Ale Wraithy mi vzali otce i mou malou roztomilou sestřičku.

***

Pohled otce – Minulost

Zrovna jsem seděl u televize se svou starší dcerkou Julií. Už mi zbyla jenom ona. Manželku zabili před několika lety, nezjistilo se kdo a nebo co ji zabilo. Stalo se to chvíli po narození mé mladší dcery, kterou před pár dny zabili Wraithy. Ty krvelačné bestie. Už delší dobu mě požíral strach, beznaděj a úzkost. Myslel jsem jen na to, jak ty krvežíznivé přízraky zlikvidovat. Proto jsem každý den vyrážel se svým kameramanem do ulic, kde by měli být, abychom je nafilmovali a zjistili o nich co nejvíce. Z mého přemýšlení mě vytrhl zvuk zvonícího telefonu, který vycházel z mé kapsy u kalhot. Rychle jsem ho vytáhl a přiložil k uchu.

„Ano,“ promluvil jsem do telefonu, jakmile jsem hovor přijal.

„Rychle, Arture, mám ověřenou zprávu, kde se právě nachází skupina zvědů, okamžitě přijeď na náměstí, čekám tě tu! A pospěš si!“ dořekl Klement a položil to. Na nic jsem nečekal, vzal si bundu a bez rozloučení s Julčou jsem odešel. Pospíchal jsem na místo určení, abych tam byl co nejdříve. Teď o nich zjistíme určitě hodně a pak je armáda dokáže zlikvidovat! Po nich přijdou na řadu upíři a vlkodlaci. Až poté bude svět zase, jak má být. Bez přízraků, kteří vysávají z lidí život. Už z dálky jsem viděl Klema a jeho auto, proto jsem zrychlil ještě víc. Rychle jsem do něj naskočil a Klement bez otálení nastartoval. Jel na místo, kde by měla být ta skupinka. Zrovna jsme projížděli kolem několika lidských těl, které byly celé rozsápané, scvrklé a některé dokonce bez nějaké končetiny či hlavy. Když jsem uviděl ten krvavý masakr, udělalo se mi šoufl. Sklonil jsem hlavu a doufal, že nebudu zvracet.

„Klid, kámo, nedívej se na ně a bude to v pohodě!“ ozvalo se z místa řidiče. Vůbec netuším, jak mohl být Klem tak bezstarostný. Vždyť ta scéna před chvílí…! To bylo hnusné, drastické a… zase se mi udělalo špatně. Sklonil jsem hlavu a přemýšlel o příjemnějších věcech. Najednou auto zastavilo a Klement otevřel dveře od dodávky. Vzal kameru a vyskočil ven. Já jsem se pomalu postavil a pokoušel se udržet na nohou. Pomalou chůzí jsem šel za ním a rozhlížel se, kde bychom se mohli schovat, aby nás ti zvířecí vrazi nenašli. Až teď jsem se podíval, kde to vlastně jsme. Stáli jsme u bývalé porodnice, kde se narodila Peggy, má mladší dceruška. Najednou se mi stáhlo hrdlo a chtělo se mi křičet. Cítil jsem obrovský žal nad její ztrátou, kterou zapříčinily ty příšery. Dostal jsem na ně ještě větší vztek. Začal jsem křičet a nadávat.

„Tak kde jste, vy obludy?! Copak příšery, už máte dost, když jste zabily mou malou holčičku?! Tak pojďte!“ Byl jsem jak smyslů zbavený, vůbec jsem nevnímal, co dělám. Mé tělo ovládal vztek a žal zároveň.

Jen z dálky jsem slyšel křičet známy hlas, „Arture, co to děláš?! Už ses dočista zbláznil, nebo co? Vždyť nás najdou a zabijou! Chceme je jen natočit a ne vytočit! Přestaň hulákat…!“

Ale vůbec jsem ho nevnímal. Můj křik začal nabírat na síle. Vlastně… ani nevím proč. A pak jsem uviděl v jedné z postraních uliček velkou tmavou postavu, která se mi jen mihla před očima. A po chvíli další. Přeběhl mi mráz po zádech a já zmlkl. Dostal jsem šílený strach a nemohl se ani pohnout. Klem za mnou se tiše pomodlil a vytáhl kameru. Já se pořád nemohl pohnout, díval jsem se na místo, kde se předtím mihl smrtonosný stín. Náhle jsem spatřil na druhé straně našeho stanoviště zvíře, které se k nám pomalu, ale neohrozitelné blížilo. Ze začátku vypadalo jako přerostlý zmutovaný pes. Až když bylo asi padesát metrů od nás, poznal jsem, jak strašidelné vlastně je. Pohybovalo se tiše a s neuvěřitelnou lehkostí. Hlavu měl velkou jako dospělý člověk, ale jeho oči byly barvy karmínově rudé. Nos protáhlý do vlčího čumáku, z kterého vyčnívalo pár ostrých tesáků. Uši protáhlé, s kulatým, až zaječím ukončením. Tělo mohutné, svalnaté, velmi připomínající lidské, ovšem ve stylu Ramba. Přední tlapy byly jako jediná část těla bez srsti a také nejvíce připomínající člověka. Jen místo prstů vyčnívaly ostré drápy, které by bez problémů uřízly kus masa. Zadní tlapy už byly více ve vlčím stylu, ale asi čtyřikrát větší a svalnatější. Opět je zakončovaly hrozivé drápy. Jeho tělo bylo pokryto řídkou srstí, která místy vynechávala a na předních tlapách nebyla vůbec. Nejvíce ochlupený byl ocas, který vypadal jako od nějakého hlodavce. Vůbec k tomu monstru nepasoval, spíše vypadal komicky. Když jsem se na něj podíval znovu, už tak komický nebyl. Vypadal jako z nějakého sci-fi hororu. Náhle se z pravé strany ozvalo táhlé, hrůzu nahánějící vytí. Každý ví, co to vytí znamená. Smrt.

***

Pohled – Julie

Bylo mi 18 a psal se rok 2029. V televizi pořád vysílali záběry z míst, kde Wraithy zrovna pořádali své hody. Otec byl reportér, proto byl vždy u toho, když se někde našla další stopa po těch zrůdách. Já i má sestra jsme ho vždy prosily, ať nikam nechodí, ale nikdy nás neposlechl. A pak, když zabili mou sestru ve školce, vyrážel čím dál častěji, aby mohl o nich zjistit více. Jednou ovšem byl se svým kameramanem na místě až moc brzy. A tak se i on stal jejich večeří… Rychle jsem zahnala myšlenky na mou rodinu, setřela si slzu a sundala jídlo z ohniště. Ano, slyšeli jste správně. Z ohniště. Já a má vesnice se skrýváme ve skalách u La Push, aby nás Wraithy nenašli. Já a má smečka neboli rodina, žijeme trochu dál od normálních lidí. Bojí se měničů. Ani se jim nedivím. Nedávno zjistili o Wraitech, kteří vraždí každého, koho uvidí, upíři a nakonec měniči. Vzpomínám, jaký šok to byl pro mě zjistit, že existují. A nakonec ještě zjistit, že můj kluk je jeden z měničů a otiskl se do mě.

Naše smečka od nás moc často nechodí, aby některý z nich nedovedl stopu do našeho úkrytu. Wraith je obrovské, chlupaté a hrozivé stvoření.  Když ještě televize vysílaly, byla reportáž o tom, že je vytvořil nějaký bláznivý vědec křížením vlkodlaka, upíra a nějakého zvířete. Ty monstra svého stvořitele zabily. Jednou se jeden objevil ve Forks, bylo divné, že byl sám, většinou chodí po tlupách. Naštěstí to bylo takové nedochůdče, ale i s ním vlci měli obrovskou práci. Než ho zabili, tak zpozorovali, že má upíří špičáky, vlkodlačí drápy a rychlost obou dohromady. Nikdo neví, jak moc jsou silní. Jen to, že pomalu ničí vše, na co přijdou. Ať už to jsou lidé, kterými se živí, upíři, kteří jim berou potravu, nebo měniči, kteří se nás snaží chránit. Můj manžel, Brady, je měnič. Vždy, když jde na hlídku, třesu se strachy, aby se mu něco nestalo. Bez něj bych tuto situaci nikdy nezvládla. Je toho na mě moc. Starat se o nás dva a stále se strachovat, jestli se někomu ze smečky něco nestane. Měniči jsou sice silní a je jich dost, ale zmůžou něco proti těm zrůdám? Mají nějakou šanci se jim ubránit? To nikdo neví. Každý kdo se s nimi dostal do styku, zemřel.