Tak další díleček, pro ty co chtěli víc akce s Jakem, tady to je... (taky si ho představujete úplně jinak? já tedy ano, neb bych o něm asi takhle psát nemohla kdybych viděla Tylera... naštěstí v tomto ohledu umí být má fantazie velmi imaginativní...) ... takže sladké smíření, užijte si. BTW: pro příznivce Edwarda, (mimochodem po přečtení Rozbřesku jsem zjistila, že si ho taky představuji trochu jinak, ačkoli je Robert opravdu k sežrání...) nezoufejte, tento boj jestě nebyl rozhodnut, ačkoli mám tušení, že to nakonec rozetnu úplně jinak... ale kdo ví co se mi nakonec v hlavě vyrojí... jak se říká naděje umírá poslední... takže přeji hezké počteníčko a moc děkuji za vaši přízeň, ty komentáře mě vždy moc potěší a povzbudí....:-)
19.04.2009 (11:17) • Lillu • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1660×
16.
Viděla jsem paprsek bílého světla. Světlo se zvětšovalo a já
se cítila v bezpečí, bylo mi dobře. Cítila jsem se tím světlem
přitahována. Najednou jako by mě něco vyrušilo, něco mě
táhlo od toho světla, slyšela jsem vzdálený hlas „Dýchej, tak
sakra Chayo dýchej, tohle mi nesmíš dělat. Lásko vrať se
mi...." Ten hlas mi byl tak povědomý, světlo se zase začalo
zmenšovat, což se mi dvakrát nelíbilo. Vynaložila jsem veškerou
svou vůli, abych se k tomu světlu zase přiblížila, zdálo se, že
úspěšně. Světlo bylo zase větší, což bylo jak jsem zjistila,
pravděpodobně způsobeno tím, že jsem mu byla blíž. Ale
zase se ozval ten hlas „Karotko..."
Cítila jsem vzduch tlačící se mi násilým do plic a tlak rukou
na mém hrudníku, jak mi ho někdo nevybraně masíroval.
Tato kombinace způsobila, že voda která se mi usídlila na
plicích se vzbouřila a já dostala prudký záchvat kašle.
Voda šla ven a já se konečně bolestně nadechla vzduchu.
„Díky bohům." ozvalo se vedle mě.
Při zvuku toho hlasu se mi prudce rozbušilo srdce. Ačkoli
jsem ještě zápolila s tím dostat do sebe dostatek vzduchu,
neubránila jsem se slastnému úsměvu. S námahou jsem
otevřela ztěžklá víčka svých očí, abych se přesvědčila,
že se mi to jen nezdá.
„Jaku..." Klečel nade mnou, v obličeji bledý a ustaraný,
čelisti měl pevně zatnuté, v očích jsem viděla silné citové
pohnutí.
„Ach Jaku..."
„Nemluv. Odnesu tě domů. Cos to tu sakra vyváděla?" byl
naštvaný, ale zárověň měl v hlase něhu a velikou starost.
Zdvihl mě do náruče. Při dotyku jeho horké kůže na své
jsem si uvědomila jaká je mi zima.
„Jsi jako led." zabručel a přivinul mě ještě těsněji k sobě.
„Dokážu jít smama." zaprotestovala jsem slabě, bez valného
úspěchu.
„ Nenos mě domů." řekla jsem po chvíli do ticha a studenými
prsty jsem mu přejela po napjaté čelisti.
Bylo mi jasné, že kdyby mě donesl domů, tak se na mě rodiče
starostlivě sesypou a já bych už neměla šanci být s Jacobem
osamotě. Navíc jsem dnes nenápadně mamce řekla ať mě pro
jistotu večer nečeká. Naštěstí měla pro tyto věci veškeré
pochopení.
Jacob se mi pátravě zadíval do očí a pak neznatelně kývnul.
Billy překvapeně otevřel ústa, když jsme se takhle objevili v
jeho kuchyni. Musel to být asi zajímavý obrázek, Jacob s mou
mokrou maličkostí v náručí, voda mi z šatů kapala tak, že jsem
zanechávala na kuchyňském linu loužičky.
„Vysvětlím ti to později." zabručel Jacob v odpověď překvapenému
výrazu svého otce.
Donesl mě do svého pokoje kde mě posadil na židli. Jakmile se
mé tělo ocitlo z dosahu jeho horké kůže roztřásla jsem se zimou.
„Musímě tě zbavit toho mokrého oblečení, jinak chytneš zápal
plic." řekl starostlivě a začal se přehrabovat ve svém šatníku z
kama vytáhnul jedno ze svých velikých triček. Byl ještě vyšší
než Emmett, i když né tak mohutný, přesto mi bylo jasné, že
se v tričku celá schovám.
„Nebo by sis raději něco pučila od Rachel?" zeptal se s nejistým
pohledem upřeným na triko ve svých rukách.
„Ne, tohle bude fajn." usmála jsem se na něj.
„Skočím pro ručník." A vmžiku byl z pokoje pryč. Všimla jsem
si, že za tu chvíli co jsem ho nesmáčela úplně uschnul.
Pokoušela jsem si rozepnout knoflíky u košile co jsem měla
na sobě. Prsty jsem měla tak zkřehlé, že mi to moc nešlo. Voda
byla opravdu ledová a já jsem nestačila za tu chvilku v Jacobově
náručí rozmrznout. Běžel domů velice rychle.
Objevil se ve dveřích i s ručníkem. Chvíli mě sledoval a pak si
přisedl naproti mně na postel.
„Dovolíš?" Kývla jsem, opravdu mi to nešlo, on si s mou košilí
jistě poradí rychleji. Zvláštní že jsem si tuhle chvíli, kdy mi Jacob
bude sundavat košili, představovala trochu jinak.
„ Musíme tě rychle zahřát, máš úplně promodralé rty... ještě
pořád... Nevím jesli bych tě neměl vzít k doktorovi...."
Poplašeně jsem chytla Jacoba za zápěstí. „ Ne, já budu v
pořádku, jen se potřebuji zahřát."
Začal mě rentgenovat očima zatímco mi chvatně rozepínal košili.
Sunadl mi sandále a stáhnul kraťasi, nakonec mi sundal
podprsenku a chvíli na mě vyděšěně zíral, podívala jsem se
úzkostně po svém skoro nahém těle a uvědomila si proč je jeho
pohled tak vyděšený. Na žebrech jsem měla pořádné podlitiny,
které byli způsobeny pravděpodobně nárezem do skály, alespoń
si nemusím vymýšlet extra příhody o tom kde jsem vzala ty
modřiny na stehnech. Spojím to do jednoho.
Začal mě opatrně třít ručníkem do sucha. Připadala jsem si jako
malé dítě, ale nějak jsem nebyla schopná se o sebe v tu chvíli
postarat sama. Jediné čeho jsem byla schopná bylo kochat
se pohledem na jeho krásný obličej a tělo.
„Co když máš něco zlomené?" zeptal se starostlivě.
„ Nic ve mně neprasklo, řekla bych, že žebra jsou jen naražená,
ale zlomeninu už poznám." snažila jsem se ho uchlácholit.
Nesouhlasně se zamračil. Natáhnul mi svoje tričko, jak jsem
předpokládala, měla jsem ho nad kolena. Nakonec mi pod
něj zajel rukama a stáhnul mi i mokré kalhotky.
„ Ty brzy uschnou, tak si je pak hned natáhneš." zamumlal trochu
rozpačitě a rozprostřel je na topení ve svém pokoji, které pustil
naplno. Zbytek věcí posbíral a šel rozvěsit ven na verandu. Ještě
ve dveřích se otočil a řekl: „ Zatím si lehni, udělám něco k jídlu a
hned přijdu."
Rudá studem jsem se svalila do Jacobovi postele. Chtěla jsem
zachránit já jeho a nakonec tu zachraňujě on mě. Připadala jsem
si trapně.
Seděla jsem strnule na posteli a snažila jsem si zařadit zvuky které
jsem slyšela z domu a z venku. Rozhlížela jsem se po pokoji,
čekala až Jacob zase přijde. Nestála jsem o jídlo, chtěla jsem
být s ním. Nakonec asi po deseti minutách jsem se natáhla po
svých kalhotkách, měla jsem štěstí už byly suché. Spěšně jsem
si je nasadila, můj pocit studu tak o malinko klesnul. Aspoň tu
neběhám už s holým zadkem. Jacob stále nepřicházel, ačkoli to
bylo jen patnáct minut, mě to připadalo jako věčnost. Lehla
jsem si. Boj s vodou mě vyčerpal natolik, že jsem, hned jak se
má hlava dotkla polštáře, usnula.
Probudil mě pocit, že na mě někdo zírá. Nevěděla jsem, že to
umím poznat i ve spánku. Poplašeně jsem otevřela oči, mé
napětí se okamžitě uvolnilo, když jsem zjistila, že je to Jacob,
který seděl na druhé půlce postele. Jeho pohled byl pořád
napjatý a starostlivý. Chtěla jsem se ho dotknout, ale byla
jsem pevně zabalená do deky.
„Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit."
„Jak dlouho jsem spala?" zeptala jsem se poplašeně.
„Jen chvilku, polévka je ještě horká. Měla bys ji sníst. Uvařil
bych ti slepičí, ta je na prochlazení nejlepší, alespoň to říkávala
máma." Na chvíli se odmlčel a já viděla v jeho obličeji mihnout
se stín bolesti. „ Ale ty maso nejíš, tak jsem uvařil zeleninový
vývar, doufejme, že má stejný účinek." Nepatrně se na mě
usmál a podával mi misku s polévkou.
Vyprostila jsem se z deky, Jacobův výraz mi nedával mnoho
šancí polévku odmítnout, tak jsem si ji vzala a začala hltat
takovým způsobem, že jsem si spálila jazyk a patro.
Jacob mě jen mlčky pozoroval.
Když jsem konečně dojedla, vzal si ode mne prázdnou misku
a položil ji na židli, kde jsem předtím seděla.
„ Chayo... cos to tam vyváděla..." bolest v jeho hlase mě
udeřila do uší.
„ Já jsem tě viděla skočit, myslela jsem, že si se... že ses
chtěl...." hlas se mi zlomil. Jeho obličej byl najednou
překvapený a dojatý.
„Nevynořil ses." zašeptala jsem. Cítila jsem jak mi pouhá
představa, že jsem ho mohla ztratit, vháněla slzy do
očí, ale ovládla jsem se a brečet jsem nezačala. To
mi jak se zdá moc nepomohlo, prozradily mě skelné
zaslzené oči a to jak mi náhle zčervenal nos.
Jacobův pohled zněžněl. „Proboha Karotko, málem jsem
tam o tebe přišel...." pohladil mě jemné po tváři, byla v něm
patrná nejistota, pořád nevěděl co si může zase dovolit.
To už jsem ale nevydržela a pevně jsem ho objala.
„Ach Jaku.... miluji tě. Tak strašně mě vyděsilo, když si skočil"
S patrnou úlevou mé objetí opětoval. „Miluji tě Chyao." Trochu
se uchechtl. „ Pořád zapomínáš, že jsem vlkodlak... chtěl jsem
se je trochu zchladit, z toho útesu skáču takhle dost často, je to
skvělé odreagování. Nenapadlo mě, že..." přestal mluvit a nasál
vzduch. „Bože zbožňuji tvou vůni. Miluji tě tak moc." vydechl.
Chvíli bylo ticho a my si jen užívali znovu nabité blízkosti.
„ Já... víš... odpusť mi to všechno. Měl jsem ti to říct. Neměl
jsem dopustit, aby ses to dozvěděla takhle a ještě od té...."
„Psst." Položila jsem mu prst na ústa. „Už o tom nemluv, co bylo to
bylo a co bude to bude. Musíme využít každou minutu, kterou dám
osud vymezil pro sebe, než se ot..." poslední slovo mi nedovolil
vyslovit, umlčel mě polibkem a mě se jako už tolikrát z toho polibku
zamotala hlava.
Autor: Lillu (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek nový svět XVI.:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!