Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nový měsíc tak trochu jinak - Prolog

16.07.2011 (18:00) • Grace • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 3841×

Nový měsíc tak trochu jinak

Prolog

Dnes v noci se mi zdál nový sen. Padal déšť a Jacob šel neslyšně vedle mě, ačkoliv pod mýma nohama půda vrzala jako suchý štěrk. Ale tohle nebyl můj Jacob; byl to ten nový, zahořklý, půvabný Jacob. Hladká obratnost jeho kůže bledla, až byl ve tváři bělavý jako kost. Jeho oči zezlátly, pak zrudly a zase zezlátly. Jeho ostříhané vlasy se vlnily ve vánku a měnily barvu do bronzova, kde se jich dotkl vítr. A jeho obličej nabíral takovou krásu, až mi to bralo dech. Natáhla jsem se po něm, ale on ustoupil o krok zpátky a zvedl ruce před sebe jako štít. A pak Edward zmizel.

Nebyla jsem si jistá, když jsem se ve tmě probudila, jestli jsem začala plakat teď nebo když jsem spala, protože mi slzy tekly pořád dál. Zírala jsem na temný strop. Cítila jsem, že noc je tak v půli – stále jsem se zmítala v polospánku. Zavřela jsem oči a modlila se za hluboký spánek beze snů. V tu chvíli jsem zaslechla hluk, který mě předtím musel vzbudit. Bylo to, jako když něco dlouhého škrábe na okno, musely to být něčí nehty. Vytřeštila jsem oči strachy, ačkoliv jsem byla tak vyčerpaná a zmatená, že jsem si nebyla ještě jistá, jestli jsem vzhůru, nebo spím.

Ozvalo se další škrábání na okno provázené tím samým, tenkým vysokým zvukem.

Zmatená a nemotorná ospalostí jsem se vymotala z postele k oknu a cestou jsem se mrkáním snažila setřást slzy, které mi zůstaly v očích.

Za sklem nejistě kolísal velký temný stín a kymácel se ke mně, jako kdyby chtěl okno prorazit. Vrávoravě jsem ustoupila dozadu, celá vyděšená, a hrdlo se mi sevřelo, že jsem nemohla vykřiknout. V tu chvíli mi to docvaklo - Victoria. Přišla si pro mne, jsem mrtvá. Ale Charlieho nedostane!

Potlačila jsem výkřik, který se mi dral z hrdla. Tohle si budu muset odbýt v tichosti. Nějak to zvládnu. Musela jsem zabránit tomu, aby se Charlie přišel přesvědčit…

A pak ten tmavý stín zavolal známým chraplavým hlasem.

„Bello!" volal přidušeně. „Au! Zatraceně, otevři to okno! Au!"

Potřebovala jsem dvě vteřiny, abych setřásla strach, než jsem se mohla pohnout, ale pak jsem spěchala k oknu a otevřela ho. Mraky byly zezadu matně osvětlené, což mi stačilo na to, abych rozeznávala obrysy.

„Co tu děláš?" vydechla jsem.

Jacob nejistě visel na vršku jedle, která rostla uprostřed malého dvorku před domem. Jeho vahou se strom ohnul ke zdi a on se teď houpal - nohy mu klinkaly šest metrů nad zemí - necelý metr ode mne. Tenké větve na špici stromu škrábaly o stěnu domu s vrzavým kvílením.

„Snažím se dodržet,"  hromoval a posunul těžiště, jak ho vršek stromu praštil, „svůj slib!"

Zamrkala jsem mokrýma zamlženýma očima, najednou jsem si byla jistá, že se mi to zdá.

„Kdy jsi mi slíbil, že se zabiješ pádem ze stromu u nás před domem?"

Odfrkl si pohrdlivě a komíhal nohama, aby zlepšil rovnováhu. „Uhni mi z cesty," poručil.

„Cože?"

Znovu zakomíhal nohama dozadu a dopředu, aby si zvýšil rozkmit. Došlo mi, o co se pokouší.

„Jaku, ne!"

Ale přikrčila jsem se, protože už bylo pozdě. Se zabručením se vrhl do mého otevřeného okna.

Z hrdla se mi dral další křik, jak jsem čekala, že spadne a zabije se - nebo se alespoň zmrzačí o dřevěné obití domu. K mému šoku se hbitě zhoupl do mého pokoje a s hlasitým žuchnutím přistál na nohou.

Oba jsme se automaticky podívali ke dveřím a zadrželi dech. Čekali jsme, jestli ten hluk neprobudil Charlieho. Uběhl krátký okamžik ticha a pak jsme uslyšeli ztlumený zvuk Charlieho chrápání.

Po Jacobově tváři se roztáhl široký úsměv; zdálo se, že je na sebe mimořádně pyšný. Nebyl to ten úsměv, který jsem znala a milovala - byl to nový úsměv, zůstal jen hořkým výsměchem jeho staré upřímnosti, na nové tváři, která patřila Samovi.

To na mě bylo trochu moc.

Kvůli tomuhle klukovi jsem plakala, až jsem z toho usnula. Jeho hrubé odmítnutí vyrazilo bolestivou novou díru do toho, co mi zbylo z hrudi. Nechal po sobě novou noční můru, jako infekci v ráně - urážku po zranění. A teď tady stál v mém pokoji a culil se na mě, jako kdyby se nic nestalo. A co hůř, i když byl jeho příchod hlučný a podivný, připomněl mi doby, kdy se ke mně Edward vkrádal v noci oknem. A ten, kdo mi to připomínal, zlomyslně dloubal do nezhojených ran.

Všechno tohle a navíc ještě fakt, že jsem byla utahaná jako kůň, mě nenaladilo zrovna přátelsky.

„Vypadni!" zasyčela jsem a dala do toho šepotu tolik jedovatosti, kolik jsem jen dokázala.

Zamrkal a jeho obličej ztuhl překvapením.

„Ne," zaprotestoval. „Přišel jsem se omluvit."

„To neberu!"

Snažila jsem se vystrčit ho zpátky ven z okna - koneckonců, jestli je to jen sen, tak si nemůže doopravdy ublížit. Bylo to ovšem zbytečné. Nepohnula jsem s ním ani o píď. Rychle jsem spustila ruce a ustoupila od něj.

Neměl na sobě tričko, ačkoliv vzduch proudící oknem dovnitř byl tak studený, že mě roztřásl, a mně bylo nepříjemné dotýkat se rukama jeho nahé hrudi. Jeho kůže pálila, jako když jsem mu posledně sahala na čelo. Jako kdyby byl pořád nemocný a měl horečku.

Nezdál se nemocný. Ale byl obrovský. Naklonil se nade mnou, tak velký, že zastínil okno, neschopen slova z mé zuřivé reakce.

Najednou to bylo prostě víc, než jsem dokázala snést - připadalo mi, jako by se na mě najednou zhroutily všechny mé bezesné noci. Byla jsem tak příšerně unavená, že jsem si myslela, že se snad okamžitě zhroutím na podlahu. Nejistě jsem zavrávorala a snažila se udržet oči otevřené.

„Bello?" zašeptal úzkostně Jacob. Chytil mě za loket, jak jsem se znovu zakymácela, a kormidloval mě zpátky k posteli. Nohy mi podklesly, když jsem došla k pelesti, a já jsem sebou plácla na matraci jako hadrová panenka.

„Hele, jsi v pořádku?" zeptal se Jacob a na čele mu naskočily ustarané vrásky.

Podívala jsem se na něj, slzy na tvářích mi ještě neoschly. „Kdy, proboha, budu v pořádku, Jacobe?"

Úzkost v jeho obličeji nahradila stopa hořkosti. „No jasně," souhlasil a zhluboka se nadechl. „Stojí to za hovno. No… Já-já se hrozně omlouvám, Bello." Ta omluva byla upřímná, o tom nebylo pochyb, ačkoliv měl ve tváři stále patrný hněv.

„Proč jsi sem přišel? Já nechci, aby ses mi omlouval, Jaku."

„Já vím," zašeptal. „Ale nemohl jsem věci nechat tak, jak zůstaly odpoledne. To bylo hrozné. Je mi to líto."

Zavrtěla jsem unaveně hlavou. „Já ničemu nerozumím."

„Já vím. Chci ti to vysvětlit…" Najednou se odmlčel s pusou otevřenou, téměř jako by mu něco odřízlo přívod vzduchu. Pak se zhluboka nadechl. „Ale nemůžu," dokončil zase rozzlobeně. „Je mi líto, ale nejde to."

Položila jsem si hlavu do dlaní. „Proč?" zeptala jsem se ztlumeně.

Chvilku mlčel. Otočila jsem hlavu ke straně - příliš unavená, abych ji udržela vzpřímenou - abych viděla jeho výraz. Překvapil mě. Jeho oči se dívaly úkosem, zuby měl zaťaté, čelo zvrásněné úsilím.

„Co se děje?" zeptala jsem se.

Ztěžka vydechl a já jsem si uvědomila, že zadržoval dech. „Nemůžu to udělat," zamumlal bezmocně.

„Co nemůžeš?"

Ignoroval mou otázku. „Podívej, Bello, ty jsi nikdy neměla tajemství, které jsi nesměla nikomu prozradit?"

Podíval se na mě vědoucíma očima a moje myšlenky okamžitě přeskočily ke Cullenovým. Doufala jsem, že se netvářím příliš provinile.

„Něco, co jsi věděla, že musíš utajit před Charliem, před maminkou…?" naléhal. „Něco, o čem jsi nechtěla mluvit ani se mnou? Dokonce ani teď?"

Cítila jsem, jak se mi oči napjaly. Neodpověděla jsem na jeho otázku, ačkoliv jsem věděla, že to bude považovat za kladnou odpověď.

„Dokážeš pochopit, že bych mohl být ve stejné… situaci?" Znovu se přemáhal, zdálo se, že se pere o správná slova. „Někdy se loajalita postaví do cesty tomu, co chceš udělat. Někdy nejde o tvoje tajemství, a proto ho nemůžeš prozradit."

Tak proti tomu jsem nemohla nic namítat. Měl naprostou pravdu - měla jsem tajemství, které nebylo moje a já jsem neměla právo ho prozradit, tajemství, které jsem se cítila zavázána chránit. Tajemství, o kterém najednou jako by Jacob všechno věděl.

Stále jsem nechápala, jak to souvisí s ním nebo se Samem nebo s Billym. Co je jim do toho, když už jsou Cullenovi stejně pryč?

„Já nevím, proč jsi sem přišel, Jacobe, když jsi mi chtěl nabídnout jenom hádanky místo odpovědí."

„Promiň," zašeptal. „Mně to hrozně vadí, ale jinak to nejde."

Dlouhou chvíli jsme se jeden na druhého dívali v temném pokoji, na tváři beznadějný výraz.

„Největší legrace na tom je," vyhrkl najednou, „že ty už to víš. Já už jsem ti všechno řekl!"

„O čem to mluvíš?"

Vyplašeně se nadechl a pak se ke mně naklonil a jeho výraz se ve vteřině změnil z beznaděje v planoucí naléhavost. Zíral mi zuřivě do očí a jeho hlas byl zbrklý a dychtivý. Říkal mi ta slova přímo do obličeje; jeho dech byl stejně horký jako jeho kůže.

„Myslím, že jsem přišel na způsob, jak si s tím poradit - ty to totiž víš, Bello! Nemůžu ti to říct, ale kdybys to uhodla! To by mi vytrhlo trn z paty!"

„Ty chceš, abych hádala? Co mám uhodnout?"

„Moje tajemství! Ty to dokážeš - ty znáš odpověď!"

Dvakrát jsem zamrkala, snažila jsem se vyčistit si hlavu. Byla jsem tak unavená. Nic, co říkal, mi nedávalo smysl.

Díval se na můj bezvýrazný obličej a pak se jeho tvář znovu napjala úsilím. „Vydrž, uvidíme, jestli ti dokážu nějak pomoct," řekl. Ať se snažil udělat cokoliv, bylo to tak těžké, že namáhavě oddychoval.

„Pomoct?" zeptala jsem se a snažila se udržet soustředění. Víčka se mi zavírala, ale přinutila jsem se nechat je otevřená.

„Jo," řekl a ztěžka dýchal. „Dát ti nápovědu, víš."

Vzal můj obličej do svých ohromných pálivých dlaní a podržel ho pár centimetrů od svého. Zíral mi do očí a šeptal, jako kdyby chtěl sdělit něco mezi řádky.

„Pamatuješ si na den, kdy jsme se poprvé setkali - na pláži v La Push?"

„Samozřejmě."

„Vyprávěj mi o tom."

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se soustředit. „Ptal ses na můj náklaďáček…"

Přikývl a pobízel dál.

„Mluvili jsme o Rabbitu…"

„Pokračuj."

„Šli jsme se projít dolů po pláži…" Zatímco jsem vzpomínala, tváře se mi pod jeho dlaněmi ohřívaly, ale on by si toho nevšiml, jak byla jeho kůže horká. Požádala jsem ho tehdy, aby se se mnou šel projít, pak jsem s ním nešikovně flirtovala, abych z něj vydolovala informace, a podařilo se mi to.

Přikyvoval a nedočkavě mě pobízel, abych vzpomínala dál.

Můj hlas byl skoro neslyšitelný. „Vyprávěl jsi mi strašidelné historky… quileutské legendy."

Zavřel oči a znovu je otevřel. „Ano." To slovo bylo napjaté, horlivé, jako kdybych se dostávala k něčemu životně důležitému. Mluvil pomalu, aby bylo každé slovo zřetelné. „Pamatuješ si, co jsem říkal?"

I ve tmě musel být schopen vidět změnu v barvě mého obličeje. Jak jsem na to vůbec mohla zapomenout? Aniž by si uvědomoval, co dělá, řekl mi přesně to, co jsem toho dne potřebovala vědět - že Edward je upír.

Díval se na mě očima, které věděly příliš mnoho. „Zamysli se pořádně," nabádal mě.

„Ano, pamatuju si to," vydechla jsem.

Zhluboka se nadechl, přemáhal se. „Pamatuješ si všechny histor-?" Nemohl dokončit otázku. Ústa se mu otevřela dokořán, jako kdyby měl něco nacpaného v krku.

„Všechny historky?" zeptala jsem se.

Němě přikývl.

V hlavě mi vířilo. Jenom jediná historka byla opravdu důležitá. Věděla jsem, že zmínil i jiné, ale nemohla jsem si vzpomenout na ten pro mě bezvýznamný úvod, když jsem měla mozek tak zatemněný vyčerpáním. Začínala jsem vrtět hlavou.

Jacob zasténal a seskočil z postele. Přitiskl si pěsti na čelo a dýchal rychle a rozzlobeně. „Ty to víš, ty to víš," mumlal si pro sebe.

„Jaku? Jaku, prosím tě. Já jsem vyčerpaná. Tohle mi teď vůbec nejde. Možná ráno…"

Nabral zhluboka dech, aby se uklidnil, a přikývl. „Možná se ti to vybaví. Asi chápu, proč si pamatuješ jen tu jednu historku," dodal sarkastickým, hořkým tónem.

Žuchnul zpátky na postel vedle mě. „Nevadilo by ti, kdybych se tě zeptal na jednu věc?" pokračoval, stále sarkastickým tónem. „Od té doby umírám touhou to vědět."

„Na jakou věc?" zeptala jsem se opatrně.

„Jde o tu upíří historku, kterou jsem ti vykládal."

Dívala jsem se na něj obezřetnýma očima, neschopna odpovědi. Stejně se zeptal.

„Ty jsi to tehdy vážně nevěděla?" zeptal se zase chraplavě. „Až ode mě ses dozvěděla, co je zač?"

Jak tohle věděl? Proč se rozhodl té historce uvěřit, a proč teď? Zatnula jsem zuby. Zírala jsem na něj a nehodlala jsem odpovědět. To mu došlo.

„Chápeš, jak to myslím s tou loajalitou?" zamumlal ještě chraplavěji. „Jsem ve stejné situaci jako ty, ale mám to horší. Nedokážeš si představit, jak pevně jsem vázán…"

Nelíbilo se mi to - nelíbilo se mi, jak přivíral oči, jako kdyby měl bolest, když mluvil o tom, že je vázán. Nelíbilo se, bylo slabé slovo - uvědomila jsem si, že to nenávidím, nenávidím cokoliv, co mu působí bolest. Zuřivě to nenávidím.

V duchu se mi vybavil Samův obličej.

Já jsem se zavázala dobrovolně. Ochraňovala jsem tajemství Cullenových z lásky; neopětované sice, ale opravdové. Pro Jacoba to asi tak nebylo.

„Neexistuje žádný způsob, jak by ses z toho mohl vyvázat?" zašeptala jsem a dotkla se hrubého místa na temeni, kde mu končily ostříhané vlasy.

Ruce se mu začaly třást, ale neotevřel oči. „Ne, tohle mám na celý život. Na doživotí." Smutný smích. „Možná déle."

„Ne, Jaku," zasténala jsem. „Co kdybychom utekli? Jenom ty a já. Co kdybychom utekli z domova a nechali Sama tady?"

„Bello, před tím se nedá utéct," zašeptal. „Ale utekl bych s tebou, kdybych mohl." Také ramena se mu teď třásla. Zhluboka se nadechl. „Podívej, já musím odejít."

„Proč?"

„Zaprvé vypadáš, jako kdybys měla každou chvíli omdlít. Potřebuješ se vyspat - já potřebuju, abys byla ve formě. Ty na to přijdeš, musíš."

„A proč ještě?"

Zamračil se. „Musel jsem se vykrást z domu - nemám se s tebou vídat. Budou se divit, kde jsem." Zkroutil pusu. „Asi bych měl jít a dát jim vědět."

„Nemusíš jim nic říkat," zasyčela jsem.

„Ale stejně to udělám."

Vzplanula jsem hněvem. „Já je nenávidím!"

Jacob se na mě překvapeně podíval vykulenýma očima. „Ne, Bello. Nesmíš ty kluky nenávidět. Sam za to nemůže, a nikdo z nich. Už jsem ti to říkal - je to ve mně. Sam je ve skutečnosti… no, nevěřila bys, jak je skvělý. Jared a Paul jsou taky bezvadní, ačkoliv Paul je tak trochu… A Embry byl vždycky můj přítel. Na tom se nic nezměnilo - je to jediná věc, která se nezměnila. Je mi vážně zle, když si vzpomenu, co jsem si o Samovi dřív myslel…"

Sam že je neuvěřitelně skvělý? Zírala jsem na něj nevěřícně, ale nechala jsem to být.

„Tak proč se se mnou nemáš vídat?" zeptala jsem se.

„Není to bezpečné," zamumlal s očima sklopenýma.

Jeho slova mě rozechvěla strachy.

Věděl také tohle? Nikdo kromě mě to nevěděl. Ale měl pravdu - byla hluboká noc, ideální čas k lovu. Jacob by tu u mě v pokoji neměl být. Kdyby pro mě někdo přišel, musím být sama.

„Kdybych si myslel, že je to příliš… příliš riskantní," zašeptal, „nepřišel bych. Ale Bello," podíval se na mě znovu, „dal jsem ti slib. Neměl jsem ponětí, že bude tak těžké ho dodržet, ale to neznamená, že se nebudu snažit."

Viděl mi na očích, že mu nerozumím. „Po tom pitomém filmu," připomněl mi. „Slíbil jsem ti, že ti nikdy neublížím… Takže dneska odpoledne jsem to vážně přepískl, že jo?"

„Já vím, že jsi to nechtěl udělat, Jaku. To je v pořádku."

„Díky, Bello." Vzal mě za ruku. „Udělám, co můžu, abych tu byl pro tebe, jak jsem ti to slíbil." Najednou se na mě usmál. Ten úsměv nebyl jeho ani Samův, ale taková podivná kombinace obou. „Opravdu by pomohlo, kdybys na to dokázala přijít sama, Bello. Ze všech sil se o to pokus."

Ušklíbla jsem se. „Vynasnažím se."

„A já se zase vynasnažím brzy tě navštívit." Povzdechl si. „A oni se vynasnaží, aby mi to rozmluvili."

„Neposlouchej je."

„Vynasnažím se." Zavrtěl hlavou, jako kdyby pochyboval o svém úspěchu. „Až na to přijdeš, hned mi to přijeď povědět." V tu chvíli ho něco napadlo, až se mu roztřásly ruce. „Jestli… jestli chceš."

„Proč bych tě neměla chtít vidět?"

Jeho obličej ztvrdl a zhořkl, teď to byl stoprocentně obličej, který patřil Samovi. „No, napadá mě jeden důvod," řekl hrubým tónem. „Podívej, vážně musím jít. Mohla bys pro mě něco udělat?"

Jen jsem přikývla, vystrašená z té změny, která se s ním stala.

„Alespoň mi zavolej - jestli mě nebudeš chtít znovu vidět. Dej mi vědět, jestli se tak rozhodneš."

„To se nestane…"

Zvedl ruku, aby mě přerušil. „Jen mi dej vědět." Vstal a zamířil k oknu.

„Nebuď blázen, Jaku," přemlouvala jsem ho. „Zlomíš si nohu. Jdi dveřmi. Charlie tě nechytí."

„Já si neublížím," zamumlal, ale otočil se ke dveřím. Zaváhal, když šel kolem mě, a podíval se na mě s výrazem, jako kdyby ho něco ponoukalo. Prosebně natáhl ruku.

Uchopila jsem ji a on mnou najednou škubl - příliš hrubě - a strhl mě z postele, až jsem se s ducnutím zarazila o jeho hruď.

„Kdyby náhodou," zamumlal mi do vlasů a drtil mě v medvědím objetí, při kterém mi praskala žebra.

„Nemůžu - dýchat!" lapala jsem po dechu.

Okamžitě mě pustil, ale ještě mě podržel jednou rukou v pase, abych neupadla. Postrčil mě, tentokrát něžněji, zpátky na postel.

„Trochu se vyspi, Bells. Musíš do toho zapojit hlavu. Já vím, že to dokážeš. Potřebuju, abys to pochopila. Já tě nechci ztratit, Bello. Ne kvůli tomuhle."

Jedním krokem byl u dveří, tiše je otevřel a pak zmizel. Poslouchala jsem, jak pod jeho kroky budou vrzat schody, ale žádný zvuk se neozval.

Lehla jsem si zpátky do postele, hlava se mi točila. Byla jsem příliš zmatená, příliš opotřebovaná. Zavřela jsem oči, snažila se najít v tom nějaký smysl, ale nevědomí mě pohltilo tak rychle, že jsem to nestihla.

Autor: Grace (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nový měsíc tak trochu jinak - Prolog: