Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nový člen rodiny - 17. kapitola

30.11.2011 (21:45) • BlackNes • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2393×

(Pohled Edward)

Opustil mě můj anděl. Už je to tři roky a já se nikdy nedal dohromady. Jen tak se ploužím po domě. Zvládám jen tak chodit na lov, ale víc ne. Přestal jsem skoro mluvit se svou rodinou. Nevnímal jsem nic. Jestli je den nebo noc. Jestli někdo na něco myslí, prostě nic.

Už mockrát jsem chtěl jít za Volturiovými a nechat se zabít, ale Alice mě uviděla a Emm mi v tom zabránil. Nenávidím tuhle nejistotu. Ani nevím, jestli je vůbec ještě naživu.

Ani Alice už nevidí její budoucnost, naposledy ji viděla, jak seděla pod stromem, zřejmě někde v Kanadě a tvář měla schovanou v dlaních. Potom zavřela oči a nic víc. Je to hrozné.

Rozrazily se dveře od mého pokoje a v nich stála Alice. Měl jsem ji asi ze všech sourozenců nejradši. Snažila se mi pomoct.

„Edwarde, seber se už konečně! Jasper kvůli tobě musí utíkat do lesa!“ křičela na mě a já ji chápal. Musím se sebrat, kvůli své rodině to musím dokázat.

„Máš pravdu. Musím jít na lov.“ Viděl jsem, jak se pousmála.

„Tak se mi líbíš, půjdu s tebou,“ řekla a já se jí to nesnažil rozmluvit.

Spolu jsme vyrazili na lov. Já si chytil dvě pumy a byl nasycený. Alice si chytla srnku a jelena. Taky už byla plná, tak jsme se spolu vydali k domu.

„Edwarde, vím, že je to pro tebe těžké. Pro nás pro všechny ale taky. Vyrůstala tu s námi. Je nám strašně líto, že odešla a kdybych viděla její budoucnost, tak bych ji našla a přivedla zpět,“ řekla.

„Já vím, Alice,“ odpověděl jsem jí smutně a dál jsem se tím už nezabýval.

Když jsem se objevil v domě, tak tu byl i Jasper a měl neutrální výraz. Alice k němu přišla a dala mu pusu na tvář. Tohle jsem nechtěl sledovat a vydal se do svého pokoje. Na schodech mě zastavil Carlisleův hlas.

„Edwarde, pojď sem,“ zavolal na mě.

Přišel jsem do jídelny, kde všichni seděli na svém místě. Sedl jsem si na židli vedle Carlislea a věnoval mu svou pozornost.

„Alice měla vidění,“ řekl a já zbystřil, že by už konečně viděla Bellu. Ale vždyť mi řekla, že ji neviděla.

„Volturiovi mají problémy a já myslím, že bychom jim měli pomoct.“ Odpovědí mu bylo jen mé zavrčení. Nemám je rád, je to jen jedna velká vraždící rodina.

„Edwarde!“ napomenula mě Esmé a já přestal vrčet.

„Musíme jim pomoct všichni,“ řekl Carlisle a pohlédl na mě a já jen přikývl, neměl jsem sílu odporovat a vzpírat se.

„Dobrá, tak si běžte sbalit pár potřebných věcí a za třicet minut v obýváku.“ Všichni přikývli a odebrali se do svých pokojů.

Sbalil jsem si opravdu jen pár potřebných věcí a pár knih, protože jsem věděl, že se chce Carlisle zdržet pár dní ve Volteře. Ne moc nadšeně jsem vyrazil do obýváku, kde už seděli Alice s Jasperem a Rosalie s Emmettem.

Za chvilku přišli i Carlisle s Esmé. Letenky jsme už měli zarezervované a mělo nám to letět za tři hodiny. Vydali jsme se na letiště.

Carlisle s Esmé, Emmettem a Rosalií jeli jeho mercedesem. Já jel s Jasperem a Alicí svým volvem. Na letišti jsme byli za půl hodiny, tak jsme měli ještě dost času, aby si ostatní ještě zaběhli do lesa na lov. Zůstali jsme jen já a Alice, ale ani jeden jsme nemluvili.

Když se vrátili ostatní, tak ohlásili náš let. Zdálo se mi to jako celá věčnost, než jsme přiletěli do Říma. Naštěstí byla noc, tak jsme se nemuseli skrývat. Vyzvedli jsme si auta a vydali se směrem do Volterry.

Před městem jsme auta zaparkovali a lidskou chůzí se vydali na náměstí. Bylo tu celkem živo. Všichni lidé se bavili na ulicích. Přešli jsme přes náměstí kolem velké fontány a mířili si to k velkým dveřím. Carlisle šel v čele, tak je otevřel. Všichni jsme se nahrnuli do místnosti, kde stáli dva upíři v tmavě šedých pláštích.

„Carlisle?“ zeptal se jeden z těch upírů.

„Felixi, jak se ti daří?“ chtěl vědět Carlisle.

„No, nemůžu si stěžovat, ale asi tu nejsi kvůli mně, viď? Aro je ve velkém sále, pojď, zavedu vás za ním,“ řekl a vydal se chodbami a my ho následovali.

Zastavili jsme se u dveří, které byly asi dost staré. Felix je otevřel a my vešli do velkého sálu. Byl tam Aro, Caius, Marcus a pár členů gardy. Za Arovým trůnem byly dvě osoby s pláštěm tmavým jako noc a měli na sobě kapuci. Podle vyprávění měla být jedna Renata, Arův osobní štít, ale tu druhou upírku neznal ani Carlisle. Vypadala, že se brzy sesype, i když jsem jí neviděl do obličeje.

„Carlisle, to je ale překvapení,“ řekl Aro a přišel k nám.

„Alice měla vidění, že budete mít problémy, chtěli jsme vám pomoct, ale jak vidím, tak jste to zvládli,“ řekl a Aro přikývl.

„Ano, ale měli jsme namále. Málem jsem přišel o mého nejlepšího člena gardy,“ řekl a ukázal k té malé upírce, kterou jsem si prohlížel.

„Co se stalo?“ zeptal se Carlisle zvědavě.

„Vím, že to vyzní zvláštně, ale odpadla.“ Měl pravdu, vyznělo to blbě. Upíři přece nemůžou odpadnout.

„Můžu se na ni podívat?“ zeptal se Carlisle a Aro jen přikývl a nechal mu volnou cestu.

Ta upírka se napřímila a najednou tam nestála. Bylo to zvláštní, nemůže být tak rychlá, takže to musí být její dar.

„Já vím, že tady jsi! Ukaž se!“ křičel naštvaný Aro, ale ona ho neposlechla.

„Co se tu děje?“ zeptal se zmateně Carlisle, ale Aro mu neodpovídal.

Najednou jsem uslyšel zaklapání podpatku na místě, kde nikdo nebyl. Dva strážci, kteří stáli u dveří se na to místo hned vrhli a chytli ji. Najednou už tu zase před námi stála a prala se s těmi upíry, kteří ji drželi.

Ovšem oba po chvíli uskočili. Najednou celá vzplála a já ji jen s úžasem pozoroval jako celá moje rodina.

„Iasabello, okamžitě přestaň!“ křičel na ni Aro a já se na ni zmateně díval. To není možné! Nemůže to být pravda!

Ta upírka se zarazila a její plamen pohasl. Otočila se směrem k nám a podívala se mi do očí. To není pravda!

Autor: BlackNes, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nový člen rodiny - 17. kapitola: