Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nové začátky 6. kapitola

25.02.2012 (10:45) • eivliS • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 2508×

„Edwarde, já tu svatbu nestihnu udělat, nezvládnu to ani, když mi budou David se Stellou pomáhat,“ volala jsem svému miláčkovi s hrůzou. „Myslela jsem, že chtějí jen kytku pro nevěstu, družičky a maminky, ale oni chtějí i vazby na stoly, k oddacímu oblouku, kytky do klop, výzdobu...“ Ani jsem nemohla pokračovat dál, jak jsem byla rozrušená.

„Bello, uklidni se. To zvládneme,“ pronesl se svým osobitým klidem.

„Alice, Esmé, můžete?“ Slyšela jsem ze sluchátka.

„Jdi dělat květiny, přijedeme ti pomoct,“ řekl.

Teda, tak s tím jsem nepočítala. Pozvala jsem si na brigádu tchýni a švagrovou čekatelky.

No, to bude jízda.

Esmé jsem jednou viděla v květinářství a byla moc milá a krásná. O Alice jsem jen slyšela.

„Děti, budeme tu mít další pomocníky,“ křikla jsem do domu. „Edward přijede se svou matkou a sestrou.“

„Teda mami, ty to bereš fofrem, to ti řeknu. Ještě si svoji tchýni neviděla a už ji zapřáhneš. Ty neztrácíš čas,“ pošťouchl mě David.

„Viděla jsem ji, abys věděl,“ odsekla jsem mu hrdinsky.

Neuběhlo ani patnáct minut a před dveřmi zabrzdilo Edwardovo Volvo. Vystoupily z něj dvě modelky ve slonovinových šatech. Já se jen podívala na svou ušmudlanou pracovní zástěru a vzpomněla jsem si na neidentifikovatelný rozcuch na své hlavě. Paráda.

„Ahoj, Bello,“ pozdravila mě srdečně Esmé. „Edward říkal, že by se ti hodilo pár rukou navíc?“

„Ano, a jsem moc ráda, že jste přijely. Budu vašim dlužníkem a doživotním dodavatelem prvotřídních květin, přijdu vám umýt okna, auta,“ vyhrkla jsem ze sebe.

„Ahoj, Bello, já jsem Alice,“ přihnala se ke mně Edwardova sestra a hned mě objala. Bylo to nečekané a velmi milé.

Alice byla drobný, krásný skřítek s rozčepýřenými vlasy a těmi stejnými zlatými kukadly, kterým se vyznačovala Edwardova rodina. Moc se mi líbila, měla v sobě tolik energie, že by z ní Forks svítilo aspoň padesát let.

„Moc mě těší, Alice, ráda tě poznávám osobně, i když se nemůžu zbavit dojmu, že tě už znám dlouho. Edward o tobě často mluví.“ Mrkla jsem na ni a ona udělala to samé.

„Tak se dáme do práce,“ zavelela Alice.

Je to malý generál, jak řekl Edward.

Představila jsem Esmé a Alici své děti a všem rozdala úkoly.

Pracovali jsme celou noc. Cullenovi byli neúnavní a byla s nimi velká legrace. Celou dobu jsme se při práci smáli a skvěle bavili. Ani jsem si nevšimla, že šli Stella s Davidem spát. Esmé i Alice, měly dokonalý cit pro harmonii. Pečlivě se držely mých instrukcí, ale i kdybych je nechala udělat si to podle sebe, byl by jejich výtvor bezchybný. Edward nosil vodu, drátoval kytice, aby se daly připevnit, kam bylo potřeba, prostě dělal chlapskou práci a bavil nás. Noc uběhla tak rychle, ani jsem se nenadála a musela jsem se zastavit.

„Esmé, Alice, Edwarde, mí milí pomocníci, tímto oficiálně ukončuji naši misi za záchranu svatby. Jsme hotoví. Děkuju,“ prohlásila jsem a teatrálně vytáhla z lednice šampaňské.

Skočila jsem do kuchyně pro skleničky a podala láhev Edwardovi.

Nalil nám a se sborovým - na zdraví a na štěstí ženicha a nevěsty - jsme přirazili sklenky k sobě.

Seděli jsme v pohodlných křeslech mého květinářství a vyprávěli si dojmy z naší akce, když před dveřmi zatroubil klakson.

„Ženich je tady,“ vykřikla jsem a vyskočila z křesla.

Pan Brown byl nadšený našimi vazbami. Zaplatil opravdu velkou sumu peněz a ještě mi přidal, za spěšnou objednávku.

Když mu Edward pomáhal odnést květiny do auta, stiskl mi ruku a řekl, že jsem mu zachránila budoucí manželství. Moc mě to potěšilo a dojalo zároveň. Všichni jsme mu popřáli všechno nejlepší do nového začátku a mávali mu, dokud nám nezmizel z dohledu. Byla jsem dojatá. Ani nevím, jak se mi skutálely dvě slzy z očí. Asi to bylo tou únavou, co na mě dolehla. Edward mě chytl za ruku a pošeptal mi do ucha: „Jsi skvělá, miluju tě.“ A slíbal mi slzy z tváře.

„Miluji tě, Edwarde.“

Otočila jsem se k těm dvou svědkům naší lásky. Hleděly na nás s jiskřičkami v očích. Měly takový zvláštní výraz – zadostiučinění, radost, úleva, asi.

„Moc vám děkuju. Nezvládla bych to bez vás.“ A odpočítávala přesný podíl peněz, pro každého.

„Bello, co to děláš?“ ptala se mě Esmé.

„No co asi, dávám vám zasloužené peníze,“ odpověděla jsem zmateně.

„O tom nemůže být řeč! Žádné peníze nechceme a nevezmeme si je! Rádi jsme ti pomohli, to přece přátele dělají.“

„Ale jak se vám mám odvděčit?  Nechci to nechat jen tak. Dobře, zítra vám přijdu umýt ty okna!“

„Nejvíc se nám odvděčíš tím, že přijdeš.“

Dobře, za tu pomoc jim ty okna umyju i dvakrát, pomyslela jsem si.

 „Že přijdeš večer k nám,“ trylkovala Alice.

„Aspoň poznáš zbytek rodiny, bude to zábava, věř mi. A kýbl nech doma.“

„Tak dobře, když vám to udělá radost, ráda přijdu,“ přijala jsem její nabídku.

Esmé zatleskala.

„Alice, to je skvělý nápad. Pojď, necháme teď Bellu odpočinut a půjdeme vše připravit na večer,“ táhla Esmé Alici ke dveřím.

„Nic nepřipravujte a jděte si taky na chvíli lehnout, vždyť jsme byli celou noc na nohou.“

Všichni včetně Edwarda se mým slovům zasmáli. Hm, zase jsem mimo. Edward mě políbil do vlasů a pak na rty.

„V sedm pro tebe přijedu. Miluju tě.“

„Miluju tě,“ zašeptala jsem a poslala mu vzdušnou pusu, když odcházel.

„Edwarde!“ zavolala jsem za ním, dokud byl ještě v domě. „Co mám očekávat a co si mám vzít na sebe? Přece jen tam budou oba tví rodiče a tví sourozenci. A vlastně se jdu prvně oficiálně představit,“ dodala jsem spěšně.

„Lásko, nedělej si s tím hlavu. Bude to normální návštěva. Vezmi si na sebe něco, v čem se budeš cítit dobře. Na nikoho nemusíš dělat dojem. Ten si udělala na mě, a to je hlavní. Všem se budeš líbit, věř mi,“ dodal.

…

A je to tady.

Stojím před neskutečným domem, daleko od silnice, od všeho a od všech.

Je celý prosklený, světlý, vzdušný, moderní, jiný, krásný. Je to úplný opak mého dřevěného domečku, ale líbí se mi.

„Ten jsem navrhoval já,“ špitl mi Edward do ucha. Vím, že se Edward živí jako architekt. Že navrhuje domy, ale nikdy mi svá díla neukázal.

„Je nádherný.“

Na nic víc jsem se nezmohla, protože už mě postrkoval s kyticí a vínem v náruči ke dveřím. Vstoupila jsem do velkého, otevřeného prostoru, kterému vévodilo černé piáno. Na stupínku pod ním stáli oni.

Krásní, zlatoocí andělé. Ta krása, kterou byli všichni obdařeni, se nedala unést. Všichni se usmívali a odhalovali tím řadu bílých perliček mezi rty. Jejich postavy byly bezchybné. Ženy měly přehlídkové míry a muži vypracovaná těla. Kde jsem se to octla, tolik krásy najednou. Posmutněle jsem shlédla na své tmavomodré koktejlové šaty a připadala jsem si jako chudá příbuzná.

„Jsi krásná,“ špitl mi Edward do ucha. „A jak sis vyčesala vlasy nahoru, dohání mě to k šílenství.“

Tím mi nahnal červenou do tváří a já stydlivě vzhlédla na ty bohy nade mnou. Carlisle a Esmé sestoupili z pomyslného piedestalu.

„Vítáme tě u nás, Bello, rádi tě opět vidíme,“ pronesl ke mně Carlisle.

„Ráda vás vidím, pane doktore.“

„Ale, Bello, říkej mi prosím Carlisle, ano?“

Přikývla jsem. Esmé se ke mně natahovala, ale najednou mě objímaly Aliciny ruce.

„Ahoj, Bello, tak co říkáš na dům? Moc ti to sluší, pojď si sednout, nebo si ho chceš jít prohlédnout?“ sypala na mě spoustu otázek.

„Alice, neudus ji,“ nabádala ji Esmé.

„Bella se ještě neseznámila se všemi členy rodiny a ty ji už vláčíš po domě.“

Z ničeho nic se ozval zvonivý smích. Vzhlédla jsem, abych zjistila, ze kterých úst vychází, i když jsem měla tušení. Ano, trefila jsem se.

„Ahoj Bello, já jsem Rosalie a toto je Emmett,“ pronesla a oba mi podali chladnou ruku.

„Moc ráda vás oba poznávám, Rosalie, Emmette.“

Prý se mají jména zopakovat, aby si je člověk lépe zapamatoval. Rosalie, Rose, byla jako obrázek. Dokonalé míry, dlouhé, blonďaté vlasy, bezchybný make-up, stylové šaty, všechno. Přirovnala bych ji k panence Barbie. Byla jsem si jistá, že umí otočit hlavu i trup o sto osmdesát stupňů a vyvrátit si klouby.

A Emmett. Tak toho bych ke Kenovi nepřirovnala. Spíš k Rockymu. Byl to chlap jak hora. Jeho vysportovaná postava budila obdiv i respekt. Takového večer potkat v parku, hodím po něm peněženku a s křikem uteču. Ale bylo na něm cosi milého. Krátké kudrnaté, tmavé vlasy, vřelý úsměv, rošťácký kukuč. Moc mi připomínal Davida.

„Teda, Edwarde, tichá voda, břehy mele,“ pronesl vesele.

„Celou dobu žiješ jako poustevník a teď si dovedeš květinářku se dvěma dětma?!“

Tak, a je to v háji. Nelíbím se mu.

„To seš pašák, bráško. Skvělá práce. Jde vidět, že neztrácíš čas. Asi bych se měl od tebe taky něco přiučit…“

Uf, dobíral si ho. Jeho vtipnou řeč přerušila až Rosalie, která mu, jako odplatu za poslední část oné oslavné věty, dupla na nohu. Všichni jsme se zasmáli. Carlisle mi poté představil posledního člena rodiny. Jasper se držel v ústraní, ale na Carlisleovo pokynutí přišel blíž.

„Bello, představuji ti Jaspera, Alicina snoubence,“ přestavil nás Carlisle.

„Ahoj Jaspere, ráda tě poznávám,“ řekla jsem mu a podala ruku.

„Těší mě, Bello,“ procedil zaťatými zuby a rychle odkráčel z mého dosahu, aniž by přijal moji ruku.

Udiveně jsem koukla na Edwarda. Jen se usmál a špitl mi do ucha, že mi to pak vysvětlí.

Otočila jsem se ke všem Cullenovým a ještě jednou pronesla: „Opravdu mě velice těší, že poznávám Edwardovu rodinu, jste všichni velice milí a děkuji za pozvání do tohoto nádherného domu.“

Všichni jsme si posedali do křesel. Alice, jako jediná, seděla na zemi u nohou svého zadumaného snoubence a vesele si (na rozdíl od něho) s námi povídala. Esmé nachystala obrovské množství různých pochutin. Takové jednohubky, kdy člověk může ochutnat všechno a není přejezený. Výborný nápad. Já jsem pořád něco uždibovala, ale Cullenovi si nevzali jediné sousto. Nikdo. Nic. Zvláštní. Jen trošku usrkávali víno.

Byl to ale moc příjemný večer. Carlisle povídal o své lékařské praxi, Esmé donesla na ukázku alba zrekonstruovaných domů, její práci a zálibu v jednom. Emmett mě bavil rozbory sportovních utkání a já mu ke své radosti šikovně sekundovala.

Díky Davide za ty roky sportovních přenosů, pomyslela jsem si.

A Rose s Alicí předvedly kolekci večerních šatů – vlastních návrhů. Byly to skvostné róby, jakoby určené pro promenádu po červeném koberci při předávání Oscarů. Přemlouvaly i mě, abych si jedny vyzkoušela a předvedla se v nich, ale při představě toho, že se vysvlékám, před těmito modelkami, jsem s díky odmítla. Edward seděl celou dobu při mně a objímal mi rukou ramena. Bylo mi pěkně.

„Edwarde, co kdybys Belle zahrál něco na piáno?“ zeptala se Esmé.

Udiveně jsem koukla na Edwarda a ten jen mrkl. Vstal a za ruku mě táhl k tomu úchvatnému nástroji. Posadil mě vedle sebe na lavičku a v tu ránu se mu prsty rozjely po černobílých klávesách. Melodie, která naplnila celý dům, mi byla nějak povědomá. Krásný, klidný souzvuk, vybraných tónů. Edwardovy hbité prsty laskaly klávesy a já nepřestala žasnout.

„Tu jsem napsal pro tebe, Bello,“ pošeptal mi.

Srdce mi poskočilo, pod náporem štěstí a lásky.

Něco takového pro mě nikdo nikdy neudělal. To je snad sen. Báječný muž, který je tu pro mě vždy, když potřebuji, který mi dává květy, skládá hudbu, a co je nejkrásnější, miluje mě.

„Děkuji, lásko, je úžasná.“

Když skladba skončila a v hale poletovaly poslední tóny, všimla jsem si, že jsme sami.

„Tvá rodina je báječná. Všichni jsou tak milí a krásní a pohostinní a bezprostřední a moc se mi líbí.“

Ale vzpomněla jsem si na Jaspera, který se mi celou dobu stranil. Edward to na mně poznal.

„Jasper je moc hodný člověk, ale vyhýbá se lidem. Má k tomu své důvody.  Nic si z toho nedělej, nic v tom nehledej.“

„Dobře a co ostatní, co si myslí?“ zeptala jsem se.

„Všichni jsou z tebe unesení a jsou šťastní.“

„Proč?“

„Jsou šťastní, protože já, jsem šťastný.“

Tato věta, byla poslední, co jsem slyšela. Probudila jsem se ve chvíli, kdy mě Edward nesl mým domem do ložnice a tichým hlasem říkal rozespalému Davidovi, že jsem usnula. Položil mě do postele a lehl si vedle mě. Přitulila jsem se a nechala se unášet sladkým spánkem v náruči svého miláčka.

7. kapitola   shrnutí 

Autor: eivliS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nové začátky 6. kapitola: