Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nové začátky 17. kapitola

17.05.2012 (08:45) • eivliS • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2154×

Neuběhl ani měsíc od mého zjištění, že pod srdcem nosím malé poloupíře a už se mi bříško viditelně rýsovalo.

„Edwarde,“ řekla jsem jednoho rána, když jsem se probudila vedle toho dokonalého muže. „Nemusím být doktor, ale už jsem párkrát těhotná byla a tak vidím, že tohle těhotenství bude rychlé, hodně rychlé. Rychlejší, než si Carlisle myslí.“

Edward mě pevně objal a já ucítila, jak souhlasně kývl hlavou. Ihned jsem se mu vysmykla a zaútočila jsem důrazněji, než jsem chtěla – pitomé změny nálad.

„Víš něco, co já ne. Řekl ti něco Carlisle? No tak, povídej!“

Edward chvíli přemýšlel, nadechl se a spustil.

„Ano, Bello, máš pravdu v tom, že tvé těhotenství má nezvykle rychlý průběh. Carlisle nechtěl, abych ti to říkal, aby ses zbytečně nestresovala. To by tobě, ani miminku, neprospělo,“ řekl mi a pohladil mi bříško.

Věděla jsem, že mi Edward informace dávkuje, aby to se mnou neseklo.

„Pokračuj,“ povzbudila jsem ho.

„Vypadá to, že budeš muset rodit císařským řezem. Přirozeně to nepůjde. Nemusela bys to přežít a to já nikdy nedovolím,“ řekl mi posmutněle.

Vyvalila jsem oči.

„Neměj strach, lásko, Carlisle je na vše připravený. Neboj se, všechno dobře dopadne.“

„Císařem,“ vyjekla jsem.

„No, ne tak úplně klasickým císařským řezem. Budeme ho trochu inovovat.“

„Jak inovovat? Co tím myslíš?“

„No, víš, lásko,“ očividně hledal slova. „Jak bych to řekl. Lidský plod je v placentě a ta se dá lehce proříznout, jenže upíří je ve tvrdém plodovém obalu. V tak tvrdém, že na něj skalpel nestačí.“

„Jak teda?“ Nestačila jsem ani dokončit svoji otázku, když na mě Edward názorně vycenil zuby.

„Aha, chápu,“ konstatovala jsem se sevřeným žaludkem.

„Všechno dobře dopadne,“ zopakoval.

Nevím, koho ujišťoval víc, jestli mě, nebo sebe.

„Za jak dlouho?“ vysoukala jsem ze sebe.

„Asi za měsíc, pokud to oba vydržíte. Bude to asi náročnější, než doteď.“

„Jak to myslíš, náročnější?“

„Miminko bude mít sílu, mohlo by ti ublížit. Nechtěně, samozřejmě,“ rychle dodal.

Ano, v tom měli Edward s Carlislem pravdu. Už jsem to poznala. Ty kopance, které mi miminko uštědřovalo, byly opravdu silné.

Carlisle mě při jedné z mých měřících a vyšetřovacích procedur, varoval: „Bello, jelikož miminko preferuje hlavně naši stravu, kterou mu dopřáváš, rychle roste a sílí. Může se stát, že ti svým růstem bude způsobovat bolest, nebo dokonce zranění.“

Věděla jsem to a snažila jsem se na to připravit, ale při prvním poznání fyzických sil mého nenarozeného dítěte, jsem byla ohromena – hlavně bolestí.

Edwardovi jsem nic neřekla, šílel by. Toto je moje starost. Moje bolest. Můj úkol. Můj boj a já ho dohraju až do vítězného finále.

Dávala jsem miminku vše, co si žádalo. Cpala jsem se i syrovým masem a dokonce pila krev. Carlisle to chtěl zkusit a já souhlasila. Edward sice krčil nos a ostatní členové rodiny raději opustili dům, když mi Alice donesla plastový kelímek s brčkem, ve kterém žbluňkala krev.

Srdce mi málem vyskočilo z hrudi, když jsem přitiskávala rty na brčko a nasávala první kapky krve. Ale obavy nebyly vůbec na místě. Chutnalo mi to. A právě toho dne, na mě mé malé, silné poloupírčátko, poprvé zevnitř zaútočilo. Vím, nebylo to schválně, prostě se jen chtělo otočit, ale já myslela, že mi tím tlakem praskne břicho. Musela jsem se pevně chytit zábradlí schodiště, po kterém jsem se právě valila nahoru do ložnice.

„Bello, jsi tu?“ vytrhl mě Edward z mých vzpomínek.

„Ano, ano, jsem. Jen jsem se zamyslela.“

„Vím, je to pro tebe hodně náročné, ale jsem tu s tebou a pro tebe,“ ujistil mě o tom, co jsem už věděla.

„Bude to dobré, zvládneme to a za měsíc budeš táta,“ usmála jsem se na něj.

„Nemůžu se toho dočkat, ale na druhou stranu se toho obávám,“ přiznal mi.

„Proč?“ zajímala jsem se.

„No, zaprvé mám strach o tebe, a za druhé mám strach, že nebudu dobrý táta.“

„Blázínku, budeš ten nejdokonalejší táta, toho nejjedinečnějšího dítěte na světě,“ usmívala jsem se.

„Budeme to muset říct dětem. Nějak šetrně, ale rychle. Nejsou hloupí, všimnou si toho.“

„Už se stalo,“ zabručel si Edward pod vousy.

„Cos to řekl? Edwarde! Tys jim to už řekl? Beze mě? No, to snad ne,“ vyšilovala jsem.

„Ne, neřekl, Bello. Samozřejmě, že ne. Ale už si všimly. Ví, že je tady ta možnost, že jsi těhotná, a ví, že nejsme normální. Myslím tím sebe a svoji rodinu. Nejednou o tom spolu mluvily, ale nechtějí se nás na to zeptat. Mají strach, aby se nás nedotkly,“ objasnil mi.

„Aha.“ Na nic víc jsem se nezmohla, byla jsem překvapená.

Edward vstal a jedním pohybem mě vytáhl z postele.

„Jdeme na to. Čím dřív, tím líp,“ důležitě pronesl a ještě v pyžamu mě vedl dolů do kuchyně, kde jsem měla předstoupit před své dvě děti a oznámit jim, že se svým snoubencem, upírem, čekám poloupíra. Báječné.

Edward mě posadil do křesla a sám si sedl na jeho područku. Stella s Davidem seděli jako komise na gauči.

Nasucho jsem polkla a s pohledem žádajícím o pomoc jsem vzhlédla k Edwardovi.

Usmál se na mě, vstal a položil mi ruku na rameno.

„Stello, Davide,“ promluvil a díval se oběma do očí. „Budeme mít s vaší maminkou miminko. Neobyčejné miminko, protože i já a moje rodina je tak trochu neobyčejná. Mám určité nadání a vím, co si kdo myslí, o čem přemýšlí, nebo o čem sní, a tak vím, o čem i vy přemýšlíte. Ano, jste na správné cestě ve svých úsudcích. Jsme upíři. Hodní upíří, abych to odlehčil. Neživíme se lidskou krví. Nezabíjíme je. Mnoho z nás je obdařeno výjimečnými dary, jako já i například Alice, dokáže předvídat budoucnost, nebo Jasper, umí ovládat pocity druhých. Vládneme obrovskou silou. Jsme nesmrtelní,“ ukončil a já se strachovala, jestli se Stella nepozvrací.

„Neboj, mami, nepoblijem se. Že ségra?“ žduchl David loktem do své sestry a pokračoval, „když jsem Edwarda přistihl při tom jeho turbo běhu a Stella Alici, jak zvedla auto, když Emm píchl, bylo nám jasné, že tady něco nehraje. Mluvili jsme o tom,“ chtěl pokračovat, ale Stella mu skočila do řeči.

„Ale shodli jsme se na tom, že nemusíme vědět všechno. I když já jsem teda moc zvědavá, to přiznávám. Důležité je, abys byla šťastná. Zasloužíš si to. A Edward tě miluje, to je nad slunce jasné. Jestli je upír nebo mimozemšťan, to je fuk. I když je to teda šíleně praštěný. Upír, to fakt existuje? A co vlkodlaci a Karkulka taky?“ smála se Stella a vlastně i my všichni.

Vstala jsem a hrnula se obejmout své úžasné děti.

„Děkuju, jste báječní. Miluji vás,“ brečela jsem jim do triček.

„Taky tě milujeme, mami.“

„Vám to opravdu nevadí. Nepřipadá vám, že jsem se zbláznila, že se svět zbláznil?“

„To už víme dávno, že jsi blázen a vůbec nám to nevadí,“ poškádlil mě David.

„Ale chtěli bychom se dozvědět víc,“ koukla Stella po Edwardovi.

„Samozřejmě vám řekneme vše. Jsem si jistý, že se už Alice pečlivě připravuje na vaše zasvěcení do tajů nadpřirozeného života upírů. Ale všechno postupně, platí?“ ujistil je oba Edward.

„No, tak si to pro pořádek shrneme,“ promluvila Stella. „Ty jsi upír,“ ukázala prstem na Edwarda. „Ty jsi těhotná,“ namířila na mě. „Vy spolu čekáte poloupíří dítě,“ rozhodila ruce.

„Ano,“ odpověděli jsme s Edwardem současně.

„No, mami, nezlob se, ale jak dlouho jsi těhotná? Jde to už vidět.“

„Asi měsíc,“ přiznala jsem.

Oběma doslova spadla brada a já odpověděla na jejich nevyslovenu otázku.

„Očividně to jde ve světě nadpřirozena rychleji, než je to normální. Podle Carlislea, bych měla rodit asi za měsíc. Musíme se na to všichni připravit. Asi to nebude lehké, ale všechno zvládnem,“ ukončila jsem.

„Za měsíc, za měsíc,“ neustále opakovala Stella.

Hm, že je Edward upír – v pohodě. Že s ním čekám dítě – taky dobrý. Ale zjištění, že za měsíc rodím, ji očividně vykolejilo.

Pohladila jsem ji po tváři.

„Dobře, lidi,“ protnul tu najednou napjatou atmosféru David. „A jak se bude to mimčo jmenovat?“

To upoutalo i Stellinu pozornost a začala vymýšlet jména.

„No, ještě jsme o tom nemluvili,“ odpověděl Edward.

„Pche, za měsíc budete mít mimčo a ještě nevíte, jak se bude jmenovat. Opravdu nejste normální,“ kroutila hlavou Stella.

„Já jsem trošku přemýšlela,“ koukla jsem na Edwarda.

„A na co jsi přišla, Bello?“ zajímal se.

„Trochu jsem si pohrávala se jmény své a tvé matky. Napadlo mě Renesmé,“ zašeptala jsem.

„Krásné a dokonalé,“ uznal můj nápad Edward.

„A jedinečné,“ dodala Stella.

„Děkuju,“ sklonila jsem hlavu.

„Já děkuju,“ pošeptal mi Edward do ucha.

„Tak asi necháme ty dvě hrdličky o samotě, Davide,“ uculovala se Stella.

„Jasně, to bude asi nejlepší nápad. Hlavně nám tu mámu nevycucni,“ chichotal se.

Odpovědí mu bylo Edwardovo slabé zavrčení.

„Ó, upír se zlobí. Rychle pryč,“ smál se. „Jdu zavolat Emmovi,“ oznámil mi David.

„A já Alici,“ přidala se Stella.

„Tak bacha na ně, jsou to taky upíři,“ smála jsem se.

 Když jsme s Edwardem osaměli, nemohla jsem se zbavit euforie, která prostupovala každým kouskem mého těla. Mé děti už věděly vše. Už jsem před nimi nemusela nic skrývat.

Teď už jen porodit a bude to. Brnkačka, pomyslela jsem si a musela se usmát.

Autor: eivliS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nové začátky 17. kapitola: