Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nové začátky 11. kapitola

14.03.2012 (11:00) • eivliS • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2155×

Stála jsem tam v šoku, neschopna slova, neschopna jediného pohybu. Zářící Edward se ke mně pomaloučku přibližoval s rukama namířenýma dlaněmi ke mně, ve tváři obezřetný a starostlivý výraz.

Co se to děje? Zbláznila jsem se, nebo doopravdy vidím Edwardovu duhově zářící pokožku, která ve slunečním svitu hází barevné odlesky, až z toho přechází zrak?

Přišel na metr ke mně a beze slova ke mně vztáhl ruce.

Aniž bych to chtěla, nebo nad tím přemýšlela, můj mozek dal povel k ústupu a já jsem o krok couvla.

Edwardovi spadly ruce podél těla a jeho hlava se sklonila tíhou smutku.

Nechtěla jsem mu tím gestem ublížit, ale mé tělo reagovalo samo.

Vůbec jsem se ho nebála, milovala jsem ho, ať už byl kýmkoliv. Byl ještě krásnější, než kdy předtím. Chtěla jsem ho obejmout, říct mu, že je to všechno v pořádku, že z něj nemám strach, i když mé srdce běží jako o život.

Prolomil to děsné ticho, jako první. „Chápu, že se mě bojíš, Bello, promiň. Nechci ti ublížit, miluji tě, na to nezapomínej,“ odmlčel se a pak pokračoval. „Jestli chceš poslouchat, a já tě moc prosím o možnost ti to vysvětlit, všechno ti řeknu.“

Musela jsem se tvářit jak magor, neovládala jsem svou grimasu. Totálně bez viditelných emocí, jen s vytřeštěnýma očima, jsem přikývla.

Pousmál se a pokynul mi, abych si sedla na nedalekou deku. Vůbec nevím, kde se tam vzala. Před tím tam nebyla, nebo jsem si jí nevšimla. Ale teď tam byla a já na ni sesunula své šokem ztuhlé tělo.

Edward se posadil vedle mě a chtěl mě vzít za ruce. V půlce cesty k nim si to rozmyslel a s omluvným výrazem si své ruce složil do klína.

„Měl bych začít tím nejhlavnějším. Měl bych ti říct, kdo jsem, s kým máš tu čest,“ ušklíbl se a nepatrně zakroutil hlavou. „Jsi inteligentní a bystrá žena a jsem si jistý, že sis na mně a mé rodině všimla pár zvláštních a neobvyklých věcí,“ pokračoval.

To jsem si teda všimla, ale vůbec tomu nerozumím, pomyslela jsem si. Aha, už jsem schopná myslet. To je dobré znamení, šok ustupuje. Snad.

Přikývla jsem v souhlasu. Myslet můžu, mluvit ne. Zatím.

„Bello, před časem jsi mi řekla: „Ty nevěříš, že je něco mezi nebem a zemí, že vše není tak, jak vypadá, že nás obklopuje jen realita? Že žijeme ve světě plném záhad, které nedokážeme vysvětlit, ale které cítíme?“

„Nemýlila ses, lásko. Opravdu existuje spousta nadpřirozena a já jsem toho všeho součástí. Já a má rodina,“ řekl mi statečně. Pak si dodal odvahy a chytil mě za ruce.

Nadechl se, zahleděl se mi svým zlatým pohledem do očí a pronesl: „Já jsem upír, Bello.“

Mé, už tak vytřeštěné oči, mi málem vypadly z důlků.

„Upíři neexistují, jsou jen ve filmech a špatných pohádkách,“ vydala jsem ze sebe a zakroutila nad tou nemožností posměšně hlavou.

„Ale existují. Existují a jsou blíž, než si myslíš.“

Instinktivně jsem se otřásla a rozhlédla kolem sebe.

Uchichtl se. „Ty mi možná ještě nevěříš, ale tvoje podvědomí, to ví,“ a pokračoval, „upíři existují. Jak ti zlí, tak ti hodní, abych tak řekl. Říkáme si vegetariáni, neživíme se lidskou krví, i když je to naše přirozená potrava a láká nás. Dokážeme se ovládnout a pijeme jen krev zvířat. To proto jsou naše oči zlaté. Jinak by byly rudé.“

Ač jsem chtěla, nebo ne, při zmínce o pití lidské krve, se mi srdce chvatně rozběhlo. Edward si toho všiml.

„Neublížím ti Bello, nikdo z mé rodiny ani nikdo jiný. Nedopustím to.“

Cítila jsem, že už můžu zase mluvit. „Edwarde, já se tě nebojím. Pořád tě miluji, jen po mně prosím nechtěj, abych uvěřila tomu, že jsi upír. Můj mozek to nebere. Jsi si jistý, že jsi v pořádku?“

Odftkl. „Bello, jak potom vysvětlíš, že se dokážu pohybovat tak rychle?“ A oběhl neskutečnou rychlostí louku, na které jsem seděla. „Jak vysvětlíš mou sílu?“ Zakřičel na mě z protějšího konce a vyvrátil ze země vzrostlý strom. „Jak vysvětlíš, že jsem schopný vylézt do tvého okna bez žebříku, bez hluku?“ A doslova vyskákal do koruny vysoké jedle.

Pokud jsem doteď neměla strach, teď už se dostavil.

Pomalu ke mně přistoupil a pošeptal: „Jak vysvětlíš mou zářící, ledovou, kamennou kůži. Jak vysvětlíš, že mi nebije srdce?“

„Prosím? Jak to myslíš, že ti nebije srdce? Jako, že jsi mrtvý?“ Přeskočil mi hlas.

Přisunul se blíž a položil mi hlavu na svou hruď. Nic jsem neslyšela. Jeho srdce bylo mrtvé. Obezřetně jsem vzhlédla a snažila se cítit tep na jeho krku. Nic.

Sklonil se a pošeptal mi do vlasů: „Jsem nesmrtelný.“

„Edwarde, nezlob se, já tomu prostě pořád nemůžu uvěřit. Vidím, co mi ukazuješ, slyším, co mi říkáš, ale…“ Zakroutila jsem hlavou.

„To je v pořádku, miláčku. Tvá mysl se takto brání, přijmout tento fakt. Na takové zjištění nemůže být nikdo připravený.“

To teda opravdu nemůže. Pane Bože, to přece nemůže být pravda, dělá si ze mě srandu. Ne, nedělá. Důkazy byly až moc přesvědčivé.

Lehla jsem si na deku, zavřela oči a snažila se chvíli přemýšlet. Edward se nehnul.

„Jak to, že vám nedělá problémy, pohybovat se mezi lidmi. Jak to, že Carlisle může operovat, vždyť je všude tolik krve?“ zeptala jsem se po chvíli, oči stále zavřené.

„Jsou v tom léta praxe a odříkání,“ odpověděl mi.

„Kolik je ti let, Edwarde?“

„Nevím, jestli tě to nerozruší,“ strachoval se.

„Zkus to. Myslím, že už víc rozrušená být nemůžu,“ povzbuzovala jsem ho.

„Narodil jsem se v roce 1909, bylo mi sedmnáct a umíral jsem na španělskou chřipku, když mě Carlisle přeměnil.“

Polkla jsem. 1909, neuvěřitelné.

„Kolik je Carlisleovi?“

„Něco přes tři sta let.“

Ještě neuvěřitelnější.“

„Jak to funguje. Jak můžeš přeměnit člověka v upíra?“

„Musí tě kousnout a nesmí tě přitom zabít, což je velice těžké. Pro člověka je to pak velmi, velmi bolestivé. Přeměna trvá tři dny a člověk, měnící se v upíra, trpí nepředstavitelnou bolestí. Těžko se na to vzpomíná. Přál jsem si, aby mě raději zabil, jak jsem trpěl,“ ztratil se na chvíli ve svých vzpomínkách.

„Když jsem se probudil, bylo to, jako kdybych nikdy neviděl. Mé smysly byly zbystřené, sílá obrovská, nic nebylo nemožné. Mohl jsem běžet tisíce kilometrů a neunavit se, mohl jsem se hodiny potápět, bez nutnosti se nadechnout.“

Otevřela jsem oči a švihnutím se posadila.

„Ty nemusíš dýchat?“

„Ne, není to nutné. Je to jen zvyk a ke všemu se nechceme připravovat o všechny ty krásné vůně,“ pronesl a přičichl si k mému zápěstí.

„Prosím, jen mi neříkej, že spíte v rakvi.“

Zasmál se. „Ne, nespíme v rakvi. Nemůžeme spát. Nikdy.“

…

Seděli jsme tam hodiny a Edward mi vyprávěl všechno a o všech. Pořád jsem si nebyla stoprocentně jistá, že mu věřím, ale začínala jsem to pomalu brát jako fakt. I když totálně padlý na hlavu.

Hodně mě upoutalo zjištění, že někteří upíři jsou obdarováni zvláštními schopnostmi. Alice viděla do budoucnosti, Jasper dokázal vycítit momentální duševní rozpoložení daného člověka a Edward, Edward umí číst myšlenky.

Byla jsem rudá, až na zadku, když mi to řekl, a pak mi spadl kámen ze srdce, když mě ujistil, že moje číst nedokáže. Bože, díky.

„Tak co, Bello, věříš mi?“ zeptal se.

„Asi ano, ale ještě o tom musím sama sebe přesvědčit. Jedno vím ale jistě. Miluju tě a nic mi nezabrání v tom, být s tebou. Ani tak šílený fakt, jako to, že jsi upír.“

Vyprskla jsem smíchem. „Prosím tě, nezlob se, ale mně to pořád připadá šílený a nemožný a asi je má reakce blbá, ale musím se smát.“

„Bello, já tě tak miluju. Ani nevíš, jak jsem šťastný, že vše bereš tak v pohodě a ještě se tomu směješ. Ty jsi ta nejbáječnější nebo nejšílenější žena na světě. Ostatní lidé by s křikem utekli a ty se tady svíjíš v záchvatu smíchu.“

Smáli jsme se společně a pak si padli do náručí. Váleli se po louce a líbali se. Vše bylo vysvětleno, vše bylo v pořádku. Už nebylo žádné tajemství, už nám nic nebránilo v naší lásce.

Najednou mě něco napadlo. „Proč zrovna já Edwarde? Pokud jsou všechny upírky, tak krásné, jako tvé sestry a matka, tak proč sis vybral mě?“

Naprosto přesně vím, proč jsem se zamilovala já do něho a nemá s tím nic společného fakt, že upíři své oběti vábí svým vzhledem, vůní, hlasem a vším ostatním, jak se mi snažil Edward namluvit.

„My upíři milujeme jen jednou, jednoho a navždy. A já se zamiloval do tebe na první pohled. Jsi krásná, hodná, milá a upřímná. Fascinovalas mě i tím, že jsem ti nedokázal číst v mysli. Chtěl jsem tě poznat, jako člověk člověka. Bez svých darů. Lapilas mě do svých sítí, do svých pohledů. Otočilas můj svět naruby. Nikdy jsem se necítil tak lidsky, jako s tebou. Miluji tě a vždycky budu.“

„Děkuji, děkuji, že jsi Edwarde. Miluji tě.“ Na takovéto vyznání, jsem nemohla odpovědět jinak.

A pak mě to napadlo. Jak že upíři milují jen jednoho a navždy?

„Edwarde, ale já jednou umřu, to snad víš?“

„Půjdu hned za tebou, nedokázal bych bez tebe žít,“ rozhodně mi odpověděl.

„To je šílené, to nemůžeš myslet vážně. Nechci, abys umřel. Abys umřel kvůli mně! To nesmíš udělat, nikdy. Slib mi to.“

„Nezlob se, Bello, ale to nemůžu. Utrápil bych se.“

„Ledaže by,“ začala jsem.

„Na to zapomeň! To nikdy neudělám. Nezbavím tě života jen kvůli sobě,“ zakřičel.

„A kvůli mně?“ nahodila jsem udičku.

„Co Stella a David?“ uzemnil mě.

„Nemyslela jsem hned. Někdy.“ Zamrkala jsem.

„Nikdy,“ rozhodl.

Proč se tak rozčiluje? Aha, už vím.

„Alice už to viděla, že?“

„Může se mýlit, není vševědoucí.“

„Jaks mi vysvětlil, takhle to asi nefunguje,“ stála jsem si na svém.

Ty jo, já budu jednou upírka. Toto je doslova bláznivý den. Rozhodla jsem se Edwarda víc už nedráždit a schoulila jsem se do jeho náruče.

„Necháme tuto záležitost otevřenou, platí?.

„Platí. Ale…“ Chtěl to dokončit, ale mé polibky ho přerušily a mé polibky přerušilo zakručení břicha. Skvělé, romantika v tahu.

Edward se usmál a na tři sekundy zmizel. Zůstala jsem sedět, jako přimrazená, a už byl zase u mě s obrovským piknikovým košem v ruce.

„Tohle mi nedělej, Edwarde. Jednu chvíli tu jsi a pak ne a pak jo. Nestíhám tě,“ kňourala jsem.

„Promiň, s tebou je tak jednoduché zapomenout na to divadélko pro lidi. Cítím se tak přirozeně, tak mi promiň, že se tak občas zachovám.“

„Omluva se přijímá a teď ukaž, co máš v tom koši, mám hlad jako vlk.“

Edward na chvíli ztuhl, potřepal hlavou a otevřel koš.

Kdybych neviděla Edwarda nahého, řekla bych, že je to ten nejkrásnější pohled. Koš přetékal jídlem. Pečené kuřátko, čerstvé pečivo, malinový moučník, ovoce, víno.

Nacpala jsem se k prasknutí, ale musím se přiznat, že mi bylo nepříjemné, že jsem jedla jen já. Neubránila jsem se otázce, jestli si taky něco nedá.

„Ne lásko, mám raději živou, tepelně neupravenou kořist,“ zasmál se.

Tak dobře, na toto jeho laškování o živé stravě si budu muset zvyknout a nejen na to. Po tom vydatném jídle jsem se přitulila ke svému sedmnáctiletému miláčkovi a spokojeně mu usnula v jeho chladné, upírské náruči.

Probudily mě sladké doteky jeho rtů.

„Bello, už je pozdě, měli bychom vyrazit k domovu,“ pošeptal mi.

„No teda, proč si mě nevzbudil dřív? Teď půjdeme po tmě,“ zafňukala jsem.

„Když mi něco dovolíš, budeme u auta za pár minut,“ mrkl na mě a v očích mu zajiskřilo.

„Mám se bát?“ zeptala jsem se raději.

„Ne, nedopustím, aby se ti něco stalo,“ řekl a přehodil si mě jedním rychlým pohybem přes záda.

Připadala jsem si jak malé dítě, které tatínek vozí na koníčkovi. Ale ten můj koníček letěl rychlostí tryskového letadla.

Nejdřív jsem měla oči dokořán a vnímala to opojení z rychlého pohybu, ale pak jsem je raději zavřela a přitiskla rty na Edwardův krk. Byl v povznesené náladě a hlasitě se smál na celý les.

Měl pravdu, ani ne za deset minut jsme byli u auta. Domů jsme přijeli v rekordním čase, protože se Edward choval přirozeně a jel rychle, jak maniak. Dokonale mě znervózňoval svými doteky, ale i faktem, že se nedíval na silnici, ale na mě.

Vysadil mě před domem, ze kterého vytančila Alice. Hlídala mi obchod. Skočila mi do náručí.

„Už žádné tajemství, odteď jsi součástí naší rodiny, Bello. Mám tě ráda,“ zazpívala a políbila mě na tvář.“

„Taky tě mám ráda, Alice, a děkuju.“ Objala jsem tu malou elfí dámu a pošeptala jí do ucha: „Sázím na tebe.“

Za zády jsem uslyšela hrdelní, strach nahánějící zavrčení.

Alice na mě mrkla a na Edwarda vyplázla jazyk.

„Přijdu večer a nezlob,“ řekl mi ještě Edward a pošťuchujíc se se svou sestrou v autě, ujížděl pryč.

12. kapitola   shrnutí

Autor: eivliS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nové začátky 11. kapitola: