Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nováček - 1. Kapitola

07.08.2010 (07:00) • elsaelli • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1756×

1. Kapitola - Příjezd

April:

Taxík zastavil před obrovskou bránou do Volterry.

„Dál se nesmí.“

„Aha,“ odpověděla jsem chytře, podala řidiči peníze a vystoupila.

Volterra byla nádherná, ale toho jsem si  všimla už loni, když jsem tu byla na školním výletě. Měli jsme jít do hradu, ale já jsem tam nechtěla. Vymluvila jsem se, že mi je špatně. Nevěděla jsem proč, ale něco mi říkalo, že by nebyl dobrý nápad tam chodit. To se potvrdilo, když se ani po čtyřech hodinách nikdo nevrátil, hrad byl zamčený a všude kolem něj bylo liduprázdno. Vzhledem k tomu, co byla Jane zač, mi teď bylo docela jasné, co se s nimi asi stalo.

A teď jsem si to šinula Volterskými uličkami a měla jsem v plánu jít do toho hradu dobrovolně. McDanielsová, ty blbko! To už by i ta sebevražda byla inteligentnější nápad.

Teď už jsem stála před hradem, a první problém na sebe samozřejmě nenechal dlouho čekat. Běž do recepce. Fajn. Ráda bych. Ale kde je recepce? Bezradně jsem se rozhlížela, až jsem uviděla vycházet ze dveří vedle hodinové věže nějakou ženu. Svým způsobem byla dost podobná Jane – červené oči, bledá pleť, andělský vzhled… Řekla jsem si, že bude nejspíš patřit k nim.

„Promiňte, hledáte něco?“ zeptala se mě mile.

„Recepci.“

„Prohlídka hradu začíná za,“ koukla se na hodinky „hodinu a čtvrt.“

„Ale já nechci na prohlídku.“ Asi ji to docela překvapilo.

„Tak proč potom chcete do recepce?“ zeptala se zmateně. Rozhodla jsem se, že bude nejlepší jí všechno vysvětlit.

„Znáte někoho, kdo se jmenuje Jane?“ Při tom jméně se mírně otřásla.

„Jistě.“

„No, Jane mi řekla, že mám jít na recepci a říct, že mě posílá ona.“ V jejích očích problesklo pochopení.

„Aha. Pojďte za mnou. Mimochodem, jsem Heidi,“ řekla a zmizela ve dveřích, ze kterých předtím vyšla. Rychle jsem ji následovala. Prošli jsme snad tisíci chodeb, než jsme se dostaly do jedné široké, ze které vedly obrovské masivní dveře… Kam? To jsem se hned dozvěděla, protože Heidi je bez známky námahy otevřela a mávla na mě, ať jdu dovnitř. Když jsem vstoupila, brána se za mnou s hlasitou ránou zavřela. Trochu jsem znervózněla a pořádně jsem se rozhlédla. V sále hned vedle dveří stál jeden upír, skoro dvakrát vyšší než já a kousek vedle se o zeď opíral další, trochu menší, a zíral kamsi před sebe. Naproti mě byly tři trůny, kromě toho prostředního obsazené – chvíle napětí – ano, upíry, a za tím, na kterém nikdo neseděl, stáli další dva. Kluk, hnědovlasý a ne moc vysoký a holka, blondýna, která se na mě šťastně usmívala. Jane.

Až teď jsem si všimla, že před námi stojí další upír. Měl černý plášť a snad ještě tmavší vlasy, které mu splývaly až k ramenům, a o něčem velmi tiše diskutoval s Heidi. Po chvíli se na mě podíval a potom se ke mně otočil zády.

„Jane?“ zavolal. „Je to pravda?“

„Ano, pane,“ usmála se, během sekundy byla u něj a podávala mu ruku. On ji stiskl a zavřel oči. Začínala jsem chápat, co myslela tím, že jsou divný.

„Já jsem Aro. Máš velmi mocný a zajímavý dar,“ konstatoval. „A je zvláštní, že se projevuje, i když jsi člověk. Rád bych to viděl na vlastní oči.“

Přikývla jsem a poprosila jsem: „Jane?“ Ta se na mě zase usmála a začala mě propalovat pohledem. Já jsem kolem sebe máchla rukou a stalo se něco opravdu zvláštního. Opět vyšlehla mlha, ale všichni, kterých se dotkla, se vyčerpaně skáceli k zemi. Koukala jsem, co jsem to způsobila. Rychle jsem máchla rukou nazpátek, provazce toho neviditelného čehosi zmizely a všichni se hned narovnali.

„Jejda,“ vypadlo ze mě a Aro, ten hromotluk u dveří a Heidi – jediní, kterých jsem se ‚nedotkla´ - se rozesmáli.

„Jsi tady, to znamená, že se k nám chceš přidat, jestli tomu dobře rozumím?“ zeptal se Aro, když se přestal pochechtávat. Jenom jsem přikývla.

„Alecu, máš tři dny čas, že?“ Tak tohle jsem trochu nepochopila. Ale nevadí.

„Mám, ale nevím, jestli to zvládnu,“ odpověděl ten hnědovlasý, co stál předtím vedle Jane.

„Hm… Heidi?“

„Samozřejmě,“ přikývla a stoupla si vedle mne a Aleca.

„Tak jděte. Uvidíme se,“ usmál se na mě.

­„Ji – jistě,“ vykoktala jsem a otočila jsem se za Heidi. Přestávala jsem chápat absolutně všechno.

Šli jsme tiše a po chvíli nás Alec zavedl od nějakého pokoje. Působil docela příjemně – šmolkově modré stěny a nábytek z tmavého dřeva.

„Tvůj pokoj?“ zeptala se pochybovačně Heidi.

„Tos myslela, že půjdeme na záchod, nebo co? Jeden z nás u ní bude tři dny zírat jak blbej a něco mi říká, že ty to nejseš, tak mam snad možnost výběru, ne?“

„Ježiš, tak se hned neurážej. A záchody tu nejsou,“ odsekla Heidi a otočila se na mě.

„Upřímně doufám, že tě nezabiju,“ usmála se trochu smutně, kousla mě do krku a do zápěstí a položila mě na postel. Chvíli se nic nedělo, ale potom jsem měla pocit, že hořím. Bylo to tisíckrát horší, než když mě prvně napadla Jane. A potom jsem najednou necítila nic, jen bílou nasládlou mlhu, která mi všechno vytlačila z hlavy.

Nevěděla jsem, po jak dlouhé době, ale bílá mlha zmizela a bolest také. Zůstala jsem nehybně ležet na posteli a zaposlouchala se. První co jsem uslyšela, bylo slabé bzučení žárovky a druhý v pořadí byl tichý rozhovor.

„Jane, neměla bys být tak blízko.“

„Proč?“ odsekl vysoký, skleněný hlas.

„Nikdy nevíš, co –“ pokoušel se o vysvětlení mě povědomý hlas. Alec.

„Sklapni,“ sykla nakvašeně dívka, která tohle všechno způsobila.

Otevřela jsem pomalu oči. Vedle mě seděla na posteli Jane, která se šťastně usmívala, a za ní stál Alec.

„Jak se cítíš?“ zeptala se Jane.

„V pohodě,“ odpověděla jsem jí a zarazil mě můj hlas. Můj? Ale to je hloupost. To nemohl být můj hlas. Posadila jsem se. Zabralo to asi čtvrt sekundy a všechno jsem viděla pořád stejně jasně. Vykulila jsem oči.

„To je hustý!“ konstatovala jsem a Alec se rozesmál.

„To teda jo,“ vykuckal a když mu přiletěl pohlavek od Jane, ztichl.

„Pojďme za Arem. Potom by nám měl s Heidi přijít oběd, pak ti nejspíš někdo představí ostatní z gardy a večer nebo zítra ráno tě asi Aro oficiálně přijme do gardy.“

„Ok,“ přikývla jsem a nesnažila jsem se druhý a čtvrtý bod pochopit. Vydala jsem se za nimi. Letěli jsme chodbami tak rychle, že jsme v sále byli asi za deset vteřin. Moje tvrzení o tom, že je to hustý, se ještě víc potvrdilo.

„April!“ zvolal nadšeně Aro, když jsme vešli dovnitř. „Tak jak se cítíš?“

„Dobře,“ odpověděla jsem s úsměvem.

„Nejspíš máš žízeň, takže –“

„Domluvila jsem se z Heidi,“ přerušila ho Jane.

„Výborně. Takže můžete jít.“

Tentokrát jsme neletěli, jen jsme vpluli do dveří hned vedle sálu. Za chvíli jsme uslyšeli kroky a hned na to se otevřely dveře a vešla Heidi s několika – konkrétně osmi - lidmi. Zrovna jsem vydechovala a Heidi se otočila na patě a zavřela za sebou dveře. Najednou mě do nosu praštila sladká vůně. Viděla jsem, jak lidem v krku proudí krev, cítila jsem jejich vůni…

„Tak pojď,“ pobídla mě Jane a vrhla se na nějakou mladou slečnu. Já jsem skočila po malém chlapečkovi, zakousla se mu do krku a během pěti vteřin jsem ho vysála. Žár v mém krku trochu ustal, ale pořád ne dost, takže jsem se vrhla na tříčlennou rodinku, která stála na místě a v hrůze sledovala dění okolo sebe. Když jsem odhodila jejich mrtvoly, podívala jsem se na Jane, která se opírala o zeď a zářivě se na mě usmívala. Dobře, druhý bod rozvrhu už asi chápu. Trochu mě překvapilo, že mi to nepřipadá nechutné, nebo zrůdné. No, zrůdné to bylo, ale mně to prostě nevadilo. Neměli sem lézt.

„Nechceš se do něčeho převléct?“ nabídla mi Jane. Podívala jsem se na své oblečení. Měla jsem na sobě to samé, v čem jsem přijela – žluté, prošlapané tenisky, hodně tmavě modré úzké džíny, bílé tílko a červenou kostičkovanou košili. Ruce a pusu jsem měla zapatlané od krve.

„Jenom se umyju. Já tu nic nemám.“

„Aha. Tak pojedeme zítra nakupovat,“ zazubila se, viditelně naprosto uchvácená tou představou.

„Ráda nakupuješ?“ zeptala jsem se jí nadšeně. To by bylo super. Nakupování zbožňuju!

„Je to holčičí záležitost, takže samozřejmě!“ uchechtla se a já jsem si vzpomněla, co mi říkala tenkrát.

„Tak dělej, jdeme ke mně, trochu se zkulturníš,“ ukázala na moje pramínky krve, které mi stékaly po prstech a po bradě.  „A potom seženeme někoho, kdo ti představí obyvatele zdejšího ústavu,“ ušklíbla se.

Zastavily jsme se, jak řekla, v jejím pokoji a já jsem si umyla ruce a obličej. Nejspíš poprvé v životě, ehm, v existenci, jsem byla nadšená, že jsem se zacákala. Znamenalo to, že moje strašlivě šikovná lidská část ve mně zůstala.

„Ty vypadáš,“ okomentovala mě Jane hned, co jsem vyšla z koupelny.

„Děkuju.“

„Jakou máš velikost?“

„Asi tak třicet šestku. To jako trojku,“ objasnila jsem jejímu nechápavě vypadajícímu obličeji. Jane kývla, zmizela ve své šatně, a po půl vteřině se vrátila s vítězným úsměvem a něčím barevným stejně, jako moje kecky, a hodila to po mně. Když jsem to rozprostřela na bílý gauč, zjistila jsem, že je to docela přiléhavé tílko s šedým obrázkem Eiffelovky a hlavně velkým, vlastně spíš obrovským výstřihem na uzoučká ramínka. Spokojeně jsem se zazubila.

„Promiň, je to trochu, no… Bylo to pro Heidi,“ pokrčila omluvně rameny. No jasně, Heidi dělala návnadu. To by mě asi taky bavilo… No každopádně ji na nákupy chci s sebou.

„Je úúúžasný!“ protáhla jsem a věnovala jí úsměv z reklamy na bělící zubní pastu a během sekundy jsem ho měla na sobě. Obdařila jsem zrcadlo nanejvýš spokojenou grimasou a vyšly jsme na chodbu. Jane se rozhlédla a potom křikla na celou Volterru:

„Alecůuu!“

Prolog <○> 2. kapitola

SHRNUTÍ

Autor: elsaelli (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nováček - 1. Kapitola: