Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nová šance - 5. díl

13.05.2009 (15:50) • FallenAngel02 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2482×

5. kapitola - Halucinace

Bella

„Bello, musíš přece něco sníst!" Přesvědčoval mě Charlie a strkal mi pod nos lžíci s polévkou. Jen jsem němě zakroutila hlavou a dál zírala do zdi. Bylo mi Charlieho líto, jak všechny jeho pokusy o komunikaci se mnou ztroskotají hned v zárodku. Protože aby byl Charlie spokojený, musela bych mluvit, jíst a v tom lepším případě se i smát. Ale k tomu mě nikdo nepřinutí. Nemám nejmenší chuť s někým komunikovat.

„Bells, no tak!" Vzdychl si Charlie nešťastně a v jednu chvíli to vypadalo, že uvažuje nad tím, zda mi to jídlo prostě nemá nacpat do krku.

„Tak ale už toho mám dost!" Vztekal se Charlie. „Pokud hned teď něco nesníš, tak zavolám Renée!"

Zvedla jsem oči a podívala se na Charlieho. Vypadal opravdu zoufale. Ale na jeho výhružku jsem nijak nereagovala. Akorát mě to donutilo zamyslet se nad jednou věcí. Znamená to snad, že Charlie zatím Renée nic neřekl? Hmm, možná ji nechtěl zbytečně plašit, když zatím prý není nic jisté...

Ale já už jasno mám. Můj život je v troskách a s tím už nikdo nic nenadělá... Nepotřebuji žádné útěchy, ani nic jiného. Prostě nevěřím. Nezajímá mě žádná naděje. Protože vždy, když dostanu novou naději, tak ona znovu zemře. Zradí mne a nechá mě zlomenou a zklamanou. Opuštěnou. A já už nemám sílu se vždy znovu sbírat ze země a bojovat dál. Bohužel, je mi líto, ale tak silná opravdu nejsem...

„Bello, tohle přece nejde! Musíš - " Hořekoval Charlie, ale v tom se otevřely dveře, tudíž zmlkl uprostřed věty. Otočil se čelem ke dveřím, aby viděl na nově příchozího...

Zvědavost mi nedala, a tak jsem se také podívala ke dveřím. Byl to ten samý doktor, co ráno. Jakmile si všiml mého pohledu, usmál se a položil mi tutéž otázku, co předtím. „Tak jak se cítíte, slečno Swanová?"

„Fajn..." Zamumlala jsem a ignorovala jsem Charlieho nesouhlasný pohled.

„Nebojte se, brzy budete v pořádku a budete moct jít domů." Ujišťoval mě a s úsměvem si něco zapsal do karty. Tedy docela by mě zajímalo, co si pod pojem „v pořádku" představuje. Ale mám silné obavy, že moje a jeho představy se zásadně liší.

„Pane doktore, ale ona vůbec nic nechce jíst..." Stěžoval si Charlie a tvářil se zoufale. Raději jsem je přestala vnímat. Ať si povídají, co chtějí...

Opřela jsem se o polštář a hlavu jsem otočila na druhou stranu. Zadívala jsem se na chodbu skrze okno oddělující můj pokoj od ostatního dění v nemocnici. Pozorovala jsem lidi, co se hemžili sem a tam. Někteří vypadali, jako když bloudí bez cíle... Jiní, a těch byla většina, však přesně věděli, kam mají namířeno...

Jejich život měl smysl a řád. Měli pro co žít. Měli svá přání a iluze, tak jako každý. Ovšem někteří z nás už vědí, že sny se neplní. Ani ta nejtajnější přání nedojdou naplnění, pokud vám schází smysl života. Je to jako bloudit temnotou, která nemá konce...

Náhle mi padla do oka postava, která stála až v nejzazší části chodby. Ten člověk se opíral o zeď a zíral kamsi do prázdna. Takhle na dálku se toho moc vidět nedalo. Jen jsem si všimla, že je docela dost vysoký... Ale znepokojovala mě ta jeho nehybnost. Vypadalo to, jako by tam snad byl vytesaný. Jako nehybná, kamenná socha... V tom ve mně hrklo.

Ne, to není možné! Já mám prostě jen halucinace! Přesvědčovala jsem se v duchu. Ale přesto mi to nedalo. Posadila jsem se na posteli a dál zírala na to místo, kde stál ten zvláštní člověk... Vlastně nebyl ničím zvláštní, to jenom mně tak připadal. Protože mi připomínal někoho, kdo byl každým coulem naprosto dokonalý a výjimečný...

„Edwarde...," zašeptala jsem a cítila jsem, jak se mé oči začínají opět plnit slzami. To snad není pravda? Kdy už tohle skončí? Ta moje posedlost něčím, co je nevratné a tudíž nemožné...

Měla bych se už konečně smířit se skutečností. S tím, že on se už nikdy nevrátí. Nemá důvod. Proč také? Co by ho tak mohlo táhnout k takové lidské trosce, jako jsem já? Už nemám nic z té bývalé Belly, která ho ani netuším čím, přitahovala. Vlastně ano... Jedna věc mi zbyla: moje krev. Vždy mu voněla lépe, než krev jiných lidí...

Ale vsadila bych se, že i tohle se změnilo. Myslím, že to zoufalství proudí mými žilami a kazí i to poslední, co by mohlo Edwarda vábit ke mně...

„Bells?" Zeptal se opatrně Charlie. Nejspíš ho vyděsily mé slzy. Chudák, asi neví, co si má myslet o mém psychickém stavu...

„Ano?" Odpověděla jsem a podívala se na něj.

Charlie na mě vykulil oči. Nejspíš vyvedený z míry tím, že s ním opět komunikuji. Ale neztrácel čas a zásobil mě další otázkou. „Jsi v pořádku?"

„Hmm..." Přikývla jsem a znovu se otočila k místu, kde stál ten člověk. Ale tam už nikdo nestál. Zmateně jsem se rozhlížela, ale ta osoba, co... Mi tak moc připomínala Edwarda, prostě zmizela. Asi už mám vážně halucinace...

Vzdychla jsem a rukou si setřela další slzu, co mi stékala po tváři. Poté jsem si znovu lehla a pro jistotu jsem zavřela oči. Raději budu dělat, že spím, než mít další halucinace a odpovídat na Charlieho dotěrné otázky...

***

„Edwarde...," mumlala jsem ze spaní a nervózně se převalovala sem a tam. Něco se mi zdálo, ale nevěděla jsem přesně co... Ještě jednou jsem se zavrtěla a poté jsem znovu upadla do hlubokého spánku...

Padala jsem ze schodů, a když jsem dopadla dolů, tak... Ocitla jsem se na nějakém zvláštním místě. Ale věděla jsem, že je mi něčím známé. Jen jsem si nemohla vzpomenout čím... Rozhlédla jsem se kolem. Byla to prostorná louka, kolem dokola obrostlá mechem. Zakrytá houštím a stromy tyčícími se do výšky... Celé toto místo bylo rozzářené odpoledním sluncem.

Náhle však odněkud z houští vyšel Edward. Měl rozepnutou košili. Jeho nahá pokožka se ve svitu slunce leskla, jako kdyby byla posázena miliony diamantů... Jeho bronzové vlasy byly rozčepýřené, ale přesto vypadal skvěle jako vždycky...

Kráčel pomalu ke mně, jako by se bál, že mu při seberychlejším pohybu uteču... Po chvíli však došel až těsně ke mně. Zalapala jsem po dechu. Z jeho blízkosti se mi točila hlava.

Vdechovala jsem jeho vůni... Moje srdce bilo jako splašené, až jsem se bála, že mi snad vyskočí z hrudi... Ale nehnula jsem se ani o píď. Snad ze strachu, že se Edward najednou otočí a zmizí...

Jako omámená jsem zírala do jeho zlatohnědých očí a přála si, aby se zastavil čas a tenhle okamžik tu zůstal. Navěky. Abychom tu stáli my dva napořád. Muž a žena, kteří se vroucně milují a jejichž lásku nedokáže rozdělit nic na světě.... Přála bych si, aby tahle chvíle byla věčná...

„Bells, lásko, musíš se probudit." Promluvil náhle můj anděl a jeho hlas zněl ještě lépe, než jindy. Jako když hraje rajská hudba, možná ještě krásnější...

„Já nechci..." Zaprotestovala jsem a natáhla jsem ruku tak, abych se mohla dotknout Edwardovi tváře.

Jeho mramorově chladná pokožka mě zastuděla na kůži. Ale neucukla jsem při tom doteku. Pro mě to bylo, jako bych hladila to nejjemnější hedvábí...

„Bello, no tak. Už je čas jít." Stál si můj vysněný přelud pevně za svým.

„Ale proč?" Otázala jsem se a nedokázala skrýt tu paniku, co se mi vkrádala do hlasu...

„Protože na tebe čeká skutečný svět. Stačí jen otevřít oči a... Žít..." Odpověděl Edward a poté se rozplynul...

Moje ruka zůstala viset ve vzduchu. Náhle toto místo ztratilo veškeré své kouzlo. Byla to jenom prázdná louka, v jejíž středu jsem stála já. Zraněná a opuštěná. Jako vždy....

„Edwarde! Vrať se!" Vykřikla jsem a v tom jsem se probudila...

Zmateně jsem otevřela oči a spatřila, jak se nade mnou sklání Edward. Jen malou chvíli jsem zírala svému přeludu do očí, ale nebyly jako v mém snu. Teď byly temné jako dvě propasti. Pod očima se Edwardovi rýsovaly dva temné kruhy. I když dost možná, že se mi to jen zdálo. Přece jen, až na světlo dopadající otevřenými dveřmi z chodby, tu byla tma.

To není možné! Chtělo se mi vykřiknout a srdce se mi zrychlilo. Zděšeně jsem zavřela oči doufajíc, že se konečně probudím z těch snů...

O minutu později jsem je znovu otevřela. Bála jsem se, co spatřím... Byla to halucinace nebo skutečnost? Sním či bdím?
„Ach," uniklo mi, když jsem se rozhlédla. Byl to jen sen. Možná vážně halucinace...

Už ho vidím úplně všude! Jestli to takhle půjde dál, tak se nejspíš zblázním...

„Proč nemůžu prostě zapomenout, když už mi Bůh nedovolí umřít?" Zavzlykala jsem a zadívala se na chodbu zející prázdnotou... Jenom v dálce bylo vidět jakousi postavu, která odcházela pryč...

Možná, že to ale byly jenom moje představy, protože když jsem se konečně posadila, abych viděla lépe, ta postava byla pryč... Pouze jsem zahlédla sestru, kterak si to mířila ke mně. Raději jsem si znovu lehla, abych nevzbuzovala přílišnou pozornost...

Mám nový cíl. Když nemůžu umřít, tak aspoň budu dělat, že neexistuju... Třeba to pomůže, protože ten, kdo neexistuje, nemůže ani cítit bolest... Hmm, teoreticky to možná funguje, ale praxe je zcela jiná...

V podobě nože zarývajícího se pomalu do srdce...

Tak nějak bolestivá...

Pokračování příště!

Fallen_Angel

Předchozí / Další

Autor: FallenAngel02 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nová šance - 5. díl: