Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nová identita 12

21.02.2011 (08:30) • Tempy • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 4477×

„Víš, pár odborníků si myslí, že z toho útesu sjela schválně. Nemusí to být pravda. Cesta kolem skal v těch místech je opravdu úzká, přesto se musím zeptat, jestli Bella nechtěla spáchat sebevraždu. Mohla k tomu mít nějaký důvod?“

„Proboha! Jistěže pro to neměla žádný důvod. Proč by to dělala? Těšila se, až zase uvidí rodiče, viděl jsem to na ní, tak proč by to dělala.“

„Nevím, já opravdu nevím, Jakeu, ale teď musím jít. Musíme dát vědět jejím rodičům.“

„Najdi mi ji,“ rozkázal jsem příkrým hlasem a nechal ho odejít.

Nevěřil jsem tomu, že už tu není, jak rychle se mohlo všechno pokazit. Věděl jsem, že mi Kurt pomůže, ale měl jsem ještě zálohu. Craiga.

Bella (Nessa)

S Edwardem jsme dorazili k němu domů. Prvně jsem chtěla jet k sobě a vyzvednout si tam auto, což Edward rázně zatrhl. Prý ještě nebyla dokončena pojistka, takže mi to auto bylo momentálně na dvě věci.

Jinak jsme po cestě mlčeli. Nějak se mi nechtělo reagovat na Edwardovy dotazy, které směřoval na mé přátelství s Deb. Nejspíš se urazil, protože se mnou hodnou chvíli nemluvil ani doma. Bylo to tak ale nejlepší. Nesměla jsem mu nic říct, čím míň toho bude vědět, tím líp. Už jen, že u něj bydlím, je docela nebezpečné. Jacob si sice myslí, že nejsem naživu, přesto mám strach, aby se tu jednou neobjevil. Nesmím do toho Edwarda zatahovat víc. Bylo by to pro něj nebezpečné a to nesmím dopustit.

„Zlobíš se na mě?“ zeptala jsem se, když mi držel vchodové dveře od domu, abych mohla projít.

„Ne,“ odsekl docela naštvaně.

„Takže se zlobíš?“ konstatovala jsem po jeho odpovědi.

„Nesso, kdybych se zlobil, tak to vypadá úplně jinak.“

„Mračíš se. Kde jsou ty vtípky z rána?“ Vzpomněla jsem si na moje žonglování s osuškou. Koutky úst se mu zlehka zvedly nahoru, ale téměř okamžitě se vrátil k naštvané masce.

„Mám teď nový případ a není to nic pěkného.“

„Čeho se to jedná?“

„Domácí násilí. Volala mi jedna paní, kterou psychicky a fyzicky týrá její manžel. Zítra s ní mám schůzku.“ Maličko jsem se ošila a nervózně zamrkala. Není přece možné, aby něco věděl a tímhle jeho novým „případem“ se mi snažil něco naznačit.

„No, já tě nebudu rušit. Mohla bych si pak půjčit auto, když to moje je zatím mimo službu?“ snažila jsem se odvést řeč jinam a asi se mi to dařilo.

„Až budeš potřebovat do města, tak mi řekni. Mám ještě schůzku s Alice, tak to odbudu ve stejnou dobu jako ty oběd.“

„Tak já se jdu ještě naložit do vany. Pořád maličko cítím tu včerejší noc.“ Pokýval hlavou a dal mi přednost na schodech.

***

„Hm, Edwarde, je dvanáct, myslíš, že bychom mohli vyrazit?“ ptala jsem se ho. Pouze přikývl a stále koukal do nějakých papírů.

„Můžeš ještě minutku počkat, potřebuji si tu něco zapsat, abych to nezapomněl.“

„Jasně. Já půjdu zatím dolů.“

Vážně jsem nečekala ani minutu a Edward už scházel ze schodů. Vesele se na mě usmál. Nejspíš už jeho špatná nálada skončila.

Šli jsme společně do garáže a za malý moment už vyráželi směr město. Nadiktovala jsem Edwardovi název hotelu a doufala, že ví, kde to je. Vzhledem k tomu, že jsem tu byla krátce, věděla jsem o místních hotelích kulové.

„V kolik budeš chtít vyzvednout?“ ptal se, když mě vykládal před hotelem.

„Je půl jedné, tak asi ve dvě?“ zeptala jsem se ho, jestli to bude možné.

„Dobře, ve dvě tu budu. Chceš potom jet vybrat ložnici?“

„Nechci tě obtěžovat, když máš teď nový případ.“

„Taky si od toho potřebuju chvíli odpočinout.“

„V tom případě budu ráda, když se mnou pojedeš. Potřebuji nestranného pomocníka.“

„Co bude náplní mojí práce?“ zeptal se a uličnicky na mě mrkl.

„Testovat postele,“ zasmála jsem se a mávla mu na rozloučenou.

Zašla jsem si na recepci v hotelu a nechala se uvést do restaurace, kde už na mě u stolku v zadní části místnosti čekala Deb.

„Deb, co tu děláš?“ vyhrkla jsem.

„Co myslíš?“ zeptala se a pozvedla obočí.

„To vážně netuším. Neměla jsi mě vůbec kontaktovat, je to pro tebe moc nebezpečné,“ spílala jsem jí a nervózně poklepávala prsty o desku stolu.

„To John říkal taky, ale nakonec jsem ho přemluvila. Musela jsem tě alespoň jednou kontaktovat. Říct ti nějaké novinky, jak je na tom tvá rodina a podobně. O ničem nevím přímo, ale když jsi zmizela, najala jsem si soukromou detektivku, která měla hrát tvoji přítelkyni z nějakého designérského semináře. Nejdřív to měl být detektiv, ale kdyby se o tom Jacob dozvěděl, tak holka byla lepší. Jen jsem ti chtěla předat nějaké informace, abys nebyla úplně odtržena od minulého života.“

„Deb, jsi strašně hodná, ale mám strach. Nechci, aby ti Jacob ublížil.“

„Já se s ním nikdy v životě neviděla a John mě nejspíš nechává hlídat. On si myslí, že o tom nevím a já mu to neberu. Zkrátka mě chce mít v bezpečí a vzhledem k jeho vedlejšáku, se není čemu divit. Přijde mi to i docela romantické,“ usmála se a na malý moment zmlkla. Přišel k nám číšník, kterému jsme nadiktovaly naši objednávku.

„Tak co je doma nového?“ zeptala jsem se, protože už jsem to nemohla vydržet. Konečně se dozvím nějaké zprávy o své rodině.

„Abych pravdu řekla, tak nic moc. Nejsi pryč dlouho. Jsi tu sotva týden, a už sis našla náhradu za Jacoba?“ odvedla řeč jinam a mrkla na mě.

„Nejdřív rodina. Možná ti pak řeknu něco o Edwardovi.“

„Vaši na tom nejsou vůbec dobře, stále nemohou uvěřit, že už nežiješ. Jacob prý zuří. Nutí všechny známé do pátracích akcí. Někteří mu to přislíbili, protože je má v šachu. Přesto po tobě nebudou pátrat déle jak měsíc. A to by měla být maximální hranice. Vydrž ještě tři týdny, a pak by to mělo být v relativní pohodě.“

„Tři týdny?“ ptala jsem se zmateně.

„Pak to budou muset uzavřít. O tvou firmu se teď stará tvoje máma. A teď už mi pověz něco o tom fešákovi.“

„Jak je možné, že tě John pustil?“

„Neměl na výběr. Maličko jsem mu vyhrožovala a on nakonec ustoupil. Přece si vážně nemohl myslet, že přetrhám veškeré vazby se svou nejlepší kamarádkou.“ Číšník nám přinesl jídlo a popřál dobrou chuť.

„Co jsi mu chtěla odepřít?“

„Jeho oblíbenou pečeni, a když to nemělo valné ohlasy, nezbývalo mi, než odepřít mu sebe. A co ty a ten tvůj nový cukrouš?“ ptala se a jiskřilo jí v očích.

„Seznámili jsme se ten den, jak jsem dorazila sem. Odvezl mě na hotel, a teď u něj bydlím a pracuju ve firmě u jeho matky.“

„Jak to myslíš, že u něj bydlíš? Proč? Tys nesehnala svůj dům?“

„Mám dům, ale je v přestavbě. Zatím je tam vypnutá elektřina i voda, dokud nedokončí alespoň kuchyň a koupelnu se záchodem. Edwardova sestřička to na nás tak nějak ušila. Navíc jsem měla ze začátku menší záchvaty úzkosti a Edward nepřipouštěl námitky, že bych bydlela v hotelu. On se mě asi ani neptal, ale cítím se s ním v bezpečí a to je pro mě nyní hlavní.“

„Jsi si jistá, že na tebe nic nehraje.“

„Proboha, už tolikrát se před ním projevila moje nešikovnost a do toho počítám i osušku, která ze mě sklouzla, přesto se stále chová jako gentleman. Je právník, posílá úchyly a všemožné pofiderní lidi do basy,“ téměř doslovně jsem zopakovala jeho slova, díky kterým se mě pokoušel dostat do svého auta, když jsme se seznámili.“

„Tak právník,“ protáhla Deb a lišácky se usmála, „a ty s ním vážně nic nemáš?“

„Jak jsi řekla, jsem tu sotva týden, ale dnes jdeme vybírat moji novou ložnici.“ Podívala jsem se na mobil a nevěřila, že ten čas tak rychle utekl. Jídla jsme se sotva dotkly a už pomalu bylo půl druhé.

„Paní Cullenová, budete si přát váš obvyklý stůl?“ zaslechla jsem recepční, která se blížila k restauraci.

„Když budete tak hodná. Jak ty nové skříně? Esmé mě prosila, abych se zeptala, jestli jste spokojeni.“ Zaslechla jsem zvonivý hlas a ihned jsem věděla, komu patří.

„Vaše matka je poklad. Ty skříně jsou úžasné. Vyřiďte ještě jednou naše obrovské poděkování.“ Bylo mi jasné, že jestli tu je Alice, tak s ní bude i Edward, teď už s Deb nic nevyřešíme.

„Mohla bys mi na sebe dát nějaký kontakt. Já nevím… Třeba e-mail, na který bych ti mohla někdy napsat?“

„Počítala jsem s tím, založila jsem si úplně nový, tak to taky udělej. Budu ti tam alespoň jednou měsíčně posílat zprávy. Nemůžeš mi psát každý týden. Vím, že to může znít jako hloupost, ale musíme být opatrné. Pravděpodobně budu používat jiné jméno a možná i šifry. Omlouvám se, ale víc toho udělat nemůžu.“

„Děkuju, Deb, děláš víc, než myslíš,“ usmála jsem se na ni a vzala si lísteček, který mi postrčila po stole.

Edward

Nessa byla vážně dost překvapená, když se z našeho zákazníka vyklubala její dávná kamarádka. Později, když ze mě páčila, jestli se na ni zlobím, neměla pravdu. Jak bych mohl? Ačkoli možná trošku pravdu měla. Ne, že bych se zlobil, ale byl jsem mírně podrážděný. Už od našeho seznámení mi bylo jasné, že Nessa něco skrývá. Doufal jsem tedy, že se mi podaří vyšťourat něco málo z hlavy její kamarádky. Ale když jsem se na ni zaměřil, tak jsem byl dočista hluchý. Nerozuměl jsem tomu, ještě nikdy mě můj dar nezklamal, a teď je to jak na běžícím páse. Budu si o tom muset promluvit s Carlislem, ale nejdřív s Alice, se kterou mám dnes schůzku.

Než jsme se s Nessou vydali do města, pracoval jsem na jednom případu. Když Nessa prováděla Deb po domě, zavolala mi jedna paní a domluvila si se mnou na zítřek schůzku. V telefonu zněla dost vyděšeně, a když mi stručně popsala důvod, proč tomu tak je, už jsem se ani nedivil. Doufal jsem, že se mi ji podaří rozvést co nejdřív, aby už konečně měla klid od svého manžela. Nesnášel jsem, když si muži vybíjeli vztek na svých partnerkách a uchylovali se tak k psychickému i fyzickému násilí. Pár takových případů už jsem řešil a ze všech jsem naštěstí s mými klientkami vyšel jako vítěz. Nejspíš bych v takových případech neunesl prohru. Vědět to, a být v místnosti s hlavními aktéry, kteří si v myšlenkách přehrávali, co všechno svým něžnějším polovičkám udělají, pokud se rozvod nepodaří… Ne, to bych vážně neunesl.

Kolem dvanácté jsme s Nessou vyrazili do města. Vysadil jsem ji před hotelem a domluvili jsme se, že potom půjdeme vybrat její novou ložnici. Sám jsem pak vyrazil do kavárny, kde jsem měl sraz s Alice.

***

„To je dost, že se taky někdy ozveš,“ kárala mě Alice, jen co jsem vešel do dveří.

„Nepřeháněj, sestřičko, mluvili jsme spolu ráno po telefonu.“

„Však já vím. Co potřebuješ?“

„Víš, co chci, tak proč se zdržovat takovými formalitami.“

„Vážně nevím, proč Nessu nevidím. Daří se mi ji vidět jen tehdy, když její rozhodnutí nějak souvisí s tebou, nebo když ty se rozhodneš pro něco, co se týká jí. Jinak jsem dočista slepá,“ povzdychla si nahlas.

„Dáte si něco?“ ptala se servírka, která k nám přišla. Před Alice už dávno stál hrníček s kapučínem, kterého se zatím nedotkla. A myslím, že ani nedotkne.

„Dám si kafe.“

„Hned jsem zpět,“ ujistila mě servírka a její myšlenky na mě řvaly, že to myslí vážně.

„Ty ji nevidíš a já neslyším, jako by nás blokovala, ale to snad ani není možné. Vždyť je člověk. A ještě divnější bylo to naše dnešní prodávání domu. Ze zákaznice se vyklubala Nessina kamarádka za školy. Chtěl jsem se jí pohrabat v hlavě a zjistit něco o Nesse.“

„A?“ zeptala se zvědavě Alice.

„Právě, že nic. Bylo to stejné jako s Nessou, nic jsem neslyšel.“

„A kde je Nessa teď?“

„Na obědě s Deb. Proč?“

„Platíme!“ zakřičela Alice ve chvíli, kdy se servírka vracela s mojí kávou.

„Alice, co to vyvádíš!“ zařval jsem na ni polohlasně.

„No co, jedeme na oběd. Mám pořádný hlad, skoro, jako bych roky nejedla,“ pověděla a zvesela se na mě zašklebila. Na stůl hodila pár bankovek a už mě před sebou strkala ven z kavárny.

„Šílíš!“ zasmál jsem se, když mi dala herdu do zad, abych zrychlil svůj krok.

„Která restaurace?“

„Hotel Redox.“

„Díkybohu, je to kousek odtud,“ vzdychla a nasedla do svého auta.

O deset minut později jsme parkovali před hotelem Redox. Alice byla jako neřízená střela.

„Co chceš dělat?“

„Maličko si proklepneme tu její kamarádku.“ Bleskurychle se na mě otočila čelem a zastavila. Málem jsem to do ní napálil.

„Co je?!“ vyhrkl jsem naštvaně.

„No, ty k Nesse taky zrovna nejsi upřímný, když tě tak zajímá, co tají, třeba by se ti otevřela, kdybys jí prozradil svoje tajemství,“ pověděla vševědoucně a zahleděla se do blba.

„Tak co?“ zeptal jsem se posměšně, protože jsem věděl, že nemohla nic vidět.

„Nic. Rušíš mi to, pitomče, jak to mám asi vidět, když jí to nechceš říct. Takhle nemůžu vědět, jak na to reaguje. Blbče!“ odfrkla si.

„Jasně, už to úplně vidím. Přijdu k ní a řeknu: „Nesso, já jsem…“ Ty sama dobře víš, Alice, co jsem zač!“ odfrknul jsem si tentokrát já. Musel jsem být opatrný, všude kolem nás chodili lidé.

„Tak jí to neříkej,“ řekla vyčítavým tónem a táhla mě na oběd.

Jen co jsme byli uvnitř, tak si to Alice zamířila k recepční

„Rádi bychom tu dnes poobědvali.“

„Paní Cullenová, budete si přát váš obvyklý stůl?“ zeptala se recepční.

„Když budete tak hodná. Jak ty nové skříně? Esmé mě prosila, abych se zeptala, jestli jste spokojeni.“ Alice byla jako vždy zdvořilá a házela úsměvy na všechny strany.

„Vaše matka je poklad. Ty skříně jsou úžasné. Vyřiďte ještě jednou naše obrovské poděkování.“

Recepční nás vedla ke stolu a Alice zahrála další skvělé divadlo, ačkoliv Nesse muselo být jasné, že Alice ví, kde dnes obědvá. Zvláště, když jsem přišel s ní.

„Nesso,“ zatrylkovala rozjařeně Alice a mávla jí na přivítanou. „To je milé, že tě tu vidím, můžeme si přisednout?“ zeptala se zcela automaticky a přihodila jeden ze svých úsměvů. Vše doladila psíma očima a já věděl, že má vyhráno.

„Ale jistě. Stejně za chvíli musíme s Edwardem jet.“

Alice chvílemi koukala do blba, ale pokaždé se naštvaně zachmuřila a rychle zakroutila hlavou ze strany na stranu.

„Alice, děje se něco?“ zeptala se Nessa po chvíli.

„Co? Ne. Proč?“ odpověděla Alice a vytrhla se z dalšího transu?

„Pořád vrtíš hlavou a tváříš se jako čert.“

„Vzpomněla jsem si, že jsem zapomněla poslat jednu objednávku na nábytek. Docela to spěchá, tak to vyřídím, až odtud odejdu.“

„Nesso?“

„Hm?“ Nessa zvedla hlavu a podívala se na Alice, která posunky hlavou – a podle ní asi strašně nenápadně – kývala na Deb.

„Jsem to ale hlupák, omlouvám se. Deb, to je Alice Cullenová. Alice, moje kamarádka Deb,“ představila je Nessa a usrkla ze skleničky s vodou.

„Tak, Deb, odkud se s Nessou znáš?“ Alice šla rovnou na věc.

„Seznámily jsme se na střední, ale musela se s rodiči odstěhovat do jiného města,“ odpověděla za Deb Nessa. Slyšel jsem, jak její srdce zrychlilo.

„Kde pracuješ?“ ptala se dál Alice a Nessa vykulila oči. Patrně se domnívala, – stejně jako já – že by Alice neměla pokládat takové otázky, když se s Deb teprve seznámila. Kopnul jsem Alice pod stolem do nohy.

„Au!“ zařvala jak raněné zvíře.

„Co to děláš?“ zeptal jsem se rozčíleně.

„Co tím myslíš?“ otázala se Alice.

„Proboha, proč tak ječíš!“

„Já nevím, viděla jsem to ve filmu.“

„Ve filmu?“ Myslel jsem, že se úplně zbláznila.

„Nevíš, co je film?“ zeptala se a koukla na mě jako na naprostého vola.

„Vím, co je film.“

„Tak vidíš, v čem je tedy problém.“

„Ječíš tu jak podsvinče!“

„Vždyť ti to povídám, viděla jsem to ve filmu.“

„Jak jsi něco takového mohla vidět ve filmu?“

„Však víš, stůl, noha, kopanec, a pak vždycky vykřiknou,“ vysvětlovala.

„Kdo vykřikne?“

„Kdo hraje ve filmu?“ odpověděla mi otázkou.

„Herci!“ prskl jsem vztekle. Ačkoliv jsem dokázal číst myšlenky, tak mi nyní byly ty Aliciny skryty.

„Bingo!“ vyhrkla Alice a zatleskala ručkama.

„Jaký bingo? Kam tímhle míříš?“

„Ty scény…“

„O čem to meleš! Jaký scény?“

„Vždycky to má vypadat strašně nenápadně, ale nikdy to tak nedopadne.“

„Co má vypadat nenápadně?“ ztrácel jsem se v celé konverzaci.

„Vždyť jsem to před chvílí říkala. Stůl, noha, kopanec…“

„Stůl, noha, kopanec? Co je to za blbost?“

„Stojíš si na vedení?“ kárala mě Alice.

„Ty tu ječíš a já si stojím na vedení? To je teda gól!“

„Copak jsi nikdy neviděl ty scény? Někdo kopne pod stolem toho druhého do nohy, ten vykřikne a všechno se provalí,“ vysvětlovala mi to jako tříletému dítěti. „Myslela jsem, že očekáváš výkřik,“ zazubila se na mě.

„Panebože.“

„To si strč někam. Když jsi nechtěl výkřik, neměls kopat.“

„Jak jsem mohl vědět, že budeš křičet?“

„No, to nemohl. Kde jsme to skončily?“ zeptala se Alice a znovu se otočila na Deb.

„Myslím, že nikde,“ řekla Nessa. „Deb si potřebuje odpočinout po cestě, ty máš zařizování a my s Edwardem nákup postele,“ rozdávala příkazy Nessa a zvedla se od stolu. Mávla na číšníka a tím ho přivolala k našemu stolu.

„Přejete si?“ zeptal se zdvořile.

„Zaplatila bych,“ odpověděla mu a s peněženkou v rukou čekala na účet.

„Přeji hezký den,“ rozloučil se číšník a opustil náš stůl.

„Edwarde, jdeme?“ zeptala se a pozvedla jedno obočí.

„Jistě,“ odpověděl jsem. „Alice?“ promluvil jsem na svou sestru.

„Vždyť už jdu,“ rozčilovala se a konečně se měla k odchodu.

„Ráda jsem tě zase viděla, Deb.“

„Já tebe taky, Ness.“ Obě se rozloučily a každá si šla svou cestou.

„Tak mě zavez do toho obchodu, kde jsme vybírali moji kuchyň,“ pověděla Nessa, když jsem jí přidržoval dveře spolujezdce.

Bella (Nessa)

„Omlouvám se za Alice. Ona prostě musí mít ve všem přehled,“ pověděl mi Edward, když jsme mířili k obchodu.

„To je v pořádku, ale chvíli jsem myslela, že jste se oba zbláznili.“

„Věř mi, že jsem si to chvíli taky myslel.“

„Jedeš jak šílenec,“ řekla jsem, abych odvedla řeč někam jinam a zároveň ho tak nějak upozornila, že by mohl maličko zpomalit.

„Síla zvyku, promiň.“ Malounko zpomalil, ale bylo to opravdu nepatrné.

„Nemusíš se omlouvat, jen nejsem na takovou rychlost zvyklá. Divím se, že se nebojíš.“

„Čeho?“ ptal se se zájmem.

„Že to někam napálíš.“

„Tahle bych tě nikdy neohrozil. Věř mi.“ A já mu věřila. Podívala jsem se na něj a lehce přikývla, on se na oplátku usmál okouzlujícím úsměvem.

„Jsme tady,“ oznámil a parkoval na parkovišti co nejblíže ke vchodu do obchodu.

„Tak mi jdeme vybrat postel.“

„Máš nějaké zvláštní požadavky?“

„Nejdřív to všechno projdeme a já zúžím výběr. Ty postele, které vyberu, osobně odzkouším. Pohodlí je totiž nejdůležitější.“

„Chceš mou pomoc, nebo to zvládneš sama?“

„Chci tvou pomoc, potřebuju někoho nestranného, kdo tomu moc nerozumí.“

„Tak to prrr, já postelím rozumím.“

„Ano, jsem si jistá, že už jsi jich hodně odzkoušel…“

„No samozřejmě!“ vyhrkl a skočil mi do řeči.

„U jiných žen,“ dodala jsem a on se zakabonil.

„To tedy není pravda.“

„Mužů?“ škádlila jsem ho.

„Ne!“ čertil se dál.

„Pojď, ukážeš mi svou postelovou zdatnost,“ pobídla jsem ho, když jsme procházeli z obývacího podlaží do ložnicového.

„Chceš vidět mou postelovou zdatnost?“

„Hm,“ broukla jsem bez rozmyslu a začala vybírat mezi postelemi.

„Počkej si,“ zamumlal a sledoval mě takovým zvláštním pohledem.

Po hodince běhání jsme si snad prohlídli veškeré postele, které tu měli. Svůj výběr jsem zúžila na šest postelí, které mi pasovaly do představy mé budoucí ložnice.

„Jdeme zkoušet,“ zavelela jsem. Utvořila jsem si malý seznam a začala zkoušet od postele, která se mi z těch šesti líbila nejmíň.

Edward si to vyloženě užíval a já vlastně taky. Zkoušeli jsme pečlivě, až jsme konečně došli ke „královně“ postelí.

„Tahle se ti líbí nejvíc?“ zeptal se pobaveně.

„Řekla bych, že ano.“ Posadila jsem se na matraci a Edward si sedl vedle mě. Maličko jsem zapérovala, abych zjistila, jestli je moje spokojenost s matrací správná. Ve chvíli, kdy jsem se jednou zhoupla nahoru a dolu, se mi kolem pasu obmotaly dvě ruce a stáhly mě do měkoučkých peřin, které jsme předtím maličko odsunuli.

„Edwarde, co to děláš?“ vyjekla jsem vyděšeně.

„Chtěla jsi vidět mou zdatnost v posteli.“ Natočil se nade mě a nedal mi žádnou možnost úniku. Do tváře se mi nahrnul jeho sladký dech a já se maličko zachvěla. Zase jsem se cítila jako tenkrát, když nás Alice vyrušila. Edward pozvedl jednu ruku k mému obličeji a zlehka se ho dotkl. Přivřela jsem víčka a vykouzlila drobný úsměv. Cítila jsem se krásně a hlavně chtěně. Edward se ke mně choval jako k nejkřehčímu porcelánu a to jsme se znali sotva pět dní. Bylo mi s ním dobře a cítila jsem se v bezpečí.

„Jsi krásná,“ zašeptal mi do ucha a lehce se o něj otřel rty. Zachvěla jsem se. Přerývavě jsem se nadechla a natočila k němu hlavu.

„Taky máš něco do sebe,“ poškádlila jsem ho. Usmál se na mě a maličko sklonil hlavu blíž k té mé.

„Je mi s tebou dobře,“ přiznal se. Pomalu mi přejel rty od čelisti ke spánku. „Jako bych tě znal mnohem déle, než je tomu doopravdy.“

„Taky je mi s tebou dobře,“ zašeptala jsem a do tváří se mi nahrnula krev.

„Máš teď tváře skoro stejně červené jako tvoje vlasy. Sluší ti to,“ lichotil mi a klouby prstů přejel po mé pravé tváři. Stydlivě jsem sklopila oči.

„Ehm, ehm,“ ozvalo se nám za zády a já vyplašeně vypískla. Edward se na mě usmál a pomohl mi zvednout se do sedu.

„Máte vybráno?“ zeptala se prodavačka a propalovala mě naštvaným pohledem.

„Co myslíš?“ podíval se na mě Edward s úsměvem.

„Je to ona,“ pověděla jsem potichu.

„Vezmeme si tuhle postel. Nezlobte se, pokud jsme vás nějak pohoršili, ale museli jsme zboží odzkoušet. To víte, jestli je postel tak akorát měkká, jestli něco vydrží a hlavně, jestli je dost velká.“ Edward na prodavačku zamrkal a jí se málem podlomila kolena.

„Ale jistě, pane, to je samozřejmé. Byla by hloupost, abyste si koupili něco, co vám nebude vyhovovat.“ Prodavačka se div nepřetrhla, když mu odpovídala.

***

„Tak to bylo malinko trapný,“ přiznala jsme, když jsme odcházeli z obchodu.

„Nebylo to trapný, bylo to nevhodný.“

„Máš naprostou pravdu, neměli jsme to dělat.“ Sklopila jsem hlavu, aby neviděl, že mě mrzí, že řekl zrovna tuto větu.

„Jistě, ta prodavačka tam neměla co dělat, akorát nás vyrušila,“ pověděl Edward a mrkl na mě. Na tváři jsem vykouzlila úsměv.

„Chceš ještě někam jet?“ ptal se Edward, když mi držel dveře od auta.

„Jedině zpátky k tobě domů. Jsem už docela unavená.“

„Jak si přeješ.“

< Shrnutí >

--------------------------------------------------------------

Prvně bych chtěla poděkovat všem, kteří pro tuto povídku hlasovali v Nej povídce ledna. Mockrát děkuji, že se tato povídka mohla umístit na devátém místě. Hrozně si toho cením.

Dále bych chtěla poděkovat těm, kteří okomentovali minulý díl.

Původně měla tahle kapitola být kratší, ale Edward si usmyslel, že se musí taky projevit. Otravoval tak dlouho, až jsem ho do té kapitoly musela napsat.

A co nás čeká příště? Maličko se posuneme v čase dopředu. A ještě jedna otázečka na závěr. Chcete Craiga?

A teď doufám, že mi tu necháte nějaké komentáře s vyjádřením na tuto kapitolu.

Autor: Tempy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nová identita 12: