Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nová identita 1

29.07.2010 (17:00) • Tempy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4165×

Seděla jsem schoulená v rohu postele a rukou si třela zarudlou levou tvář. Po tvářích mi stékaly slzy a v hrdle jsem se snažila utišit bolestný sten. Pravá ruka mě bolela, jak jsem si ji při pádu narazila. Za zamčenými dveřmi jsem uslyšela kroky a to mě donutilo víc se přimáčknout do čela postele. Byla jsem už tak moc namáčknutá na dřevě, že to víc nešlo. Přesto jsem se ze zbývajících sil snažila splynout právě s tím kusem dřeva.

Ozvalo se hřmotné bušení na dveře a já leknutím vyjekla.

„Bello, otevři!“ zakřičel hlas zpoza dveří.

„Ne!“ řekla jsem vzdorovitě a dál si třela poraněné místo na tváři.

„Přinesl jsem ti led na tu ruku.“

„Strč si ten led někam. Kdybys mě neuhodil, tak ho vůbec nepotřebuju!“ štěkla jsem na zavřené dveře.

Vstala jsem z postele a přešla k zrcadlu v rohu místnosti. Pomalu jsem odkryla ruku z tváře a zahleděla se na rudý flek tvaru velké ruky.

„No tak, Bello, otevři,“ ozvalo se znovu tentokrát prosebně.

„Ne!“ odsekla jsem.

„Musíme na tu večeři,“ zaprosil znovu. Už jsem to nevydržela a došla ke dveřím, které jsem po odemknutí prudce otevřela.

„Na tu večeři nejdu. Podívej se, co jsi udělal. Vážně myslíš, že půjdu někam potom, co jsi mi vyrobil tohle!“ ukázala jsem si na tvář, ve které stále tepala řezavá bolest. Vím, že jsem neměla tak vyjíždět, mohla jsem si svým přístupem přivodit pár dalších ran, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Většinou jsem se snažila mlčet, protože jsem měla strach. I teď jsem ho měla, prostupoval mi každou částí mého těla, ale za zamčenými dveřmi ložnice, ve které jsem byla ještě před necelou půlminutou, můj strach vyprchal a nahradil ho vztek.

„Bello, promiň já… nechtěl,“ mluvil trhaně a omluva mu čišela i z očí. Jenže já mu ji stejně nevěřila.

„Kolikrát to ještě řekneš, než si uvědomíš, že nám to neklape.“

„Dobrá. Teď půjdeme na tu večeři a pak si o tom promluvíme.“

„Slibuješ?“ Začala ve mně vířit kapička naděje, kterou jsem pocítila naposledy před rokem.

„Slibuju,“ odpověděl mi.

***

Na večeři jsme dorazili s mírným zpožděním. Byla to pracovní večeře, na které se měl Jacob setkat s nějakým investorem a jeho manželkou.

„Dobrý večer, pane Burnsi, paní Burnsová,“ pozdravili jsme se s našimi společníky.

Neměla jsem ráda tyto večeře. Jacob mě na ně stejně bral jenom kvůli tomu, aby podpořil svoji důvěryhodnost, a abych zabavila manželky jeho budoucích partnerů. Stejně jako tomu bylo dnes. Mezitím, co on představoval nové projekty, já napůl ucha vnímala onu korpulentní dámu přede mnou.

„Říkejte mi Martho,“ představila se mi. Znuděně jsem pokývala hlavou a konečně si ji lépe prohlédla. Vlasy barvy počůrané slámy měla vyčesané a vytupírované do nevkusného drdolu. Koktejlky barvy rudé růže se jí napínaly na jejích značně viditelných špíčcích. Šaty měly hluboký výstřih a zdůrazňovaly její bujné poprsí, až to bylo do tohoto podniku nevhodné. Vypadala spíš jako laciná štětka, než jako manželka významného investora. Oči měla vybarvené červenými stíny, aby se to hodilo k šatům. Na tváře použila trošku víc růže, která se smíchala snad s tunovou vrstvou make-upu a na pravé tváři jí vytvořila jakýsi žmolek. Na rty použila rtěnku barvy krve. Bylo mi z toho všeho na nic, a tak jsem dále poslouchala její stupidní brebentění o šatech od Chanela, které prý dnes ráno viděla ve výloze.

„Určitě byste měla jít se mnou, má drahá,“ řekla a já se konečně vrátila do reality, abych odpověděla a následně se mohla pohroužit zpět do sladkého nevědomí.

„Rády bych šla, Martho, ale bohužel budu muset odmítnout. Já nemám čas na ranní procházky po městě, protože pracuji,“ řekla jsem pyšně. Vždy jsem si zakládala na své práci designérky, pro kterou jsem měla vystudované patřičné školy. Měla jsem svoji menší designérskou firmičku a byla jsem šťastná, že nejsem na Jakeovi závislá.

„Miláčku, myslíš tu tvoji hloupoučkou práci? Myslím, že bys mohla jeden den vynechat a zajít s Marthou na nákupy. Řekl bych, že by se nic nestalo, kdybys vynechala celý týden,“ promluvil vedle mě Jacob.

„Jacobe, já… proč tohle děláš?“ špitla jsem. On se na mě jenom výsměšně podíval, jako by moje práce byla podřadnější než ta jeho.

„Slečno, dáte si ještě něco k pití?“ Přiskočil k našemu stolu číšník, který před malou chvilkou zaujatě sledoval náš rozhovor.

„Ne, děkuji,“ odpověděla jsem. Musel vědět, že neděkuji jenom za nabídku pití, ale také za to, že taktně ukončil Jacobův proslov. V tu chvíli jsem si ale nepřipouštěla, že by to mohlo mít nějaký další dopad.

„Takže vy pracujete?“ vyhrkla zaujatě Martha.

„Ano, mám malou firmu. Navrhuji interiéry domů a občas i nějaký ten kus nábytku sama nakreslím a nechám vyrobit.“

„To vás to baví? Vždyť by vás Jacob jistě uživil.“

„Moje řeč, Martho,“ přirukoval jí Jake.

„Neříkám, že by mě neuživil, ale ráda jsem alespoň v mezích svéprávná, když už mi to Jake jinak nedovolí,“ rýpla jsem si naštvaně.

„Stejně tomu nerozumím, ale je to tvoje rozhodnutí,“ ukončila tento hovor Martha.

„Byla bych velice ráda, kdybyste mě nyní s vaším manželem omluvili. Udělalo se mi nějak nevolno a nerada bych způsobila nějaké faux pas.“ Měla jsem už plné zuby těch pitomých keců, kterými mě celý večer Martha obšťastňovala. Natož ty Jacobovy věčné potupné řeči na mou osobu. Zvedla jsem se, nuceně políbila Jacoba a vyrazila pryč.

U dveří postával onen číšník, který se mě snažil zachránit během večeře. Držel můj kabát, do kterého mi následně pomohl obléknout.

„Jste v pořádku, slečno?“ zeptal se mile.

„Ano, jsem. Děkuji za vaši pomoc u stolu a přeji příjemný večer,“ popřála jsem mu.

„Vám taky krásný zbytek večera, a kdybyste někdy potřebovala pomoct, jsem tu každý večer,“ nabízel se. Tak tohle bylo senzační. Jacob už je tak nápadný, že si toho všímají i cizí lidé.

Odešla jsem před restauraci a chytila si taxi, které mě dovezlo až domů. Vyjela jsem výtahem do posledního patra a vstoupila do našeho bytu. Vůbec se mi tu nelíbilo. Byt působil tak chladně, ale Jake mi nikdy nedovolil, abych cokoliv přestavěla.

V chodbě jsem ze sebe skopla lodičky a přesunula se do obýváku. Z celého dne jsem byla unavená. V ruce mi stále tepala nepříjemná bolest, tak jsem si došla do mrazáku pro led. Nandala jsem si ho do utěrky a tou si následně obalila zápěstí a celou dlaň. Došla jsem opět do obýváku a svalila se na bílou, koženou sedačku. Pravděpodobně jsem tam usnula, protože mě probudil řev.

„Co to mělo znamenat, Isabello!“ rozkřičel se pro mě nyní vzdálený hlas. Zamžourala jsem očima a uviděla Jacoba. Tyčil se nade mnou jako stožár a v obličeji byl úplně rudý. Věděla jsem, co to znamená, ale neměla jsem sílu se bránit.

„Vysvětli mi, proč jsi zdrhla?!“ zahřměl a chytil mě přitom za zdravou ruku. Sykla jsem bolestí, ale jemu to bylo naprosto jedno. Za ruku mě vyhoupl na nohy a já se smekla po vodě, která vznikla z mých rozmrzlých ledů.

„Nezdrhla jsem, bylo mi špatně. Bolela mě hlava, jak jsi mě do ní předtím praštil.“

„Tak fajn, to tě trochu ospravedlňuje. Ale teď mi vysvětli, co měl znamenat ten číšník? Vysvětli mi, proč jsi s ním flirtovala?!“ zařval mi do tváře a prudce se mnou škubnul.

„Já s nikým neflirtovala.“

„Nelži!“ zakřičel a pustil mou ruku, aby mi následně přistála rána v obličeji. Chytila jsem se za poškozené místo, ale nějak mi scházela rovnováha a já se po louži pode mnou smekla a svalila se na zem. Tohle byl menší problém, teď měl Jacob větší výhodu. Na sobě jsem měla stále černé koktejlky a nešlo mi se zvednout.

„Já ti nelžu. Prosím, nedělej to,“ šeptala jsem.

„Lžeš!“ zařval znovu a chytil mě za vlasy.

„Proboha, pust!“ zařvala jsem a praštila ho do nohy. Z očí se mi řinuly slzy a z hrdla vycházely vzlyky.

„Co si o sobě ksakru myslíš, ty malá ubohá, štětko!“ Vlasy mi pustil, ale chytil mě znovu za ruku, ve které mi křuplo.

„Já s tím číšníkem opravdu neflirtovala,“ zaštkala jsem zhluboka.

„Tak to dokaž, řekni, že mě miluješ!“

„M… Miluju tě,“ zašeptala jsem skoro neslyšně.

„Cože? Neslyším tě, řekni to nahlas!“ zařval a znovu mě uhodil do tváře.

„Jacobe, nech toho, za týden mám jet k rodičům,“ vyhrkla jsem svou poslední záchranu.

„Cože?“ zeptal se a pustil mě.

„Máma volala, abych je přijela navštívit.“ Tohle byla vážně moje poslední záchrana. Jacob nechtěl, aby naši zjistili, že mě mlátí. Mě měl pojištěnou, že jim nic neřeknu, ale on se vždy týden před mým odjezdem krotil a netloukl mě, aby něco nepoznali.

„Jdu si lehnout,“ řekl, jako by se před chvílí nic nestalo.

Zvedla jsem se ze země a znovu se schoulila na sedačce. Bolelo mě celé tělo a já se i přes tu bolest pokoušela usnout.

***

Ráno bylo snad ještě horší než večer. Pravé oko jsem nemohla přes bolest otevřít a i v levé ruce mi nepříjemně tepalo. Zvedla jsem se na sedačce do sedu a do nosu mě praštila vůně květin. Rozlepila jsem oči a zahleděla se na konferenční stolek, na kterém byla váza s kyticí rudých růži. K jedné růži byl připevněn vzkaz. Kytky byly od Jacoba, to mi bylo ihned jasné. Vždy když mě takto zmlátil, tak mi druhý den dával dárky a snažil se vše vrátit do normálu. Nesnášela jsem rudé růže, protože my vždy připomněly, co se stalo den předtím.

Vzpomínám, když mě uhodil poprvé. Bylo to asi před rokem. Tenkrát jsem mu to ještě neměla za zlé. Věděla jsem, že to onehdy přehnal s pitím a po večeři s jedním investorem, která nedopadla podle Jakeových představ, mě uhodil. Hned si ale uvědomil svou chybu a začal se mi omlouvat. Druhý den jsem od něho obdržela právě rudé růže a krabici, kde byly nové šaty. Jenže potom to začalo být mnohem horší. Nejdřív psychické a později i fyzické násilí. Podezříval mě, že ho podvádím s každým druhým mužem, aby měl záminku mě znovu uhodit. Několikrát jsem se s ním snažila rozejít, ale držel mě v šachu. Vyhrožoval mi skrz mé rodiče. Moc dobře jsem věděla, že má významné konexe, a že by pro něj nebyl problém mým rodičům ublížit. Nesměla jsem to říct nikomu, ani jít na policii, vždy by si našel způsob, jak rodičům ublížit. To jsem nemohla dovolit, ale teď jsem měla plán a cesta k mým rodičům příští týden ho jenom podpořila.

Zvedla jsem se ze sedačky a zavolala mojí zástupkyni ve firmě.

„Ahoj, Karen, dnes to budete muset zvládnout beze mě. Volal mi jeden významný zákazník a prosil, abych se mu přijela na něco podívat.“

„Dobře, neměj strach, o všechno se postarám,“ odpověděla mi a mé myšlenky byly zase jinde.

Pan Tobins byl velmi náruživý zákazník. Volal mi už před týdnem, ale já neměla čas. Nyní se mi návštěva jeho domu hodila. Tobins bydlel jen kousek od Deltony a tam já měla dnes namířeno. Mobil se mi rozdrnčel a já ho bezmyšlenkovitě vzala.

„Prosím, Swanová,“ představila jsem se.

„Bells, strašně mě mrzí ten včerejšek,“ ozval se ze sluchátka Jake.

„Jacobe, dost. Mám práci, musím jet za zákazníkem, který si mě vyžádal už minulý týden. Ještě se musím stavit do nemocnice, aby mi nějak ovázali ruku, protože myslím, že jsi mi ji včera zlomil.“

„Já se moc omlouvám,“ pravil znovu.

„A já ti říkám, že mě to nezajímá. Nějaká pitomá omluva mi nespraví modřiny v obličeji a zlomenou ruku!“ Byla jsem opravdu rozčilená a tak jsem mu hovor položila.

V seznamu jsem si vyhledala jiné číslo a počkala na spojovací tón.

„Prosím,“ ozvalo se ze sluchátka.

„Pane Tobinsi, tady Isabella Swanová, dnes k vám přijedu na ty drobné úpravy. Budu tam tak za hodinku.“

„Vy jste zlatá, slečno. Ani jsem nečekal, že to bude tak rychle. Mockrát děkuji.“

Po tomto hovoru jsem se převlékla z šatů do riflí a bílé tuniky. V obličeji jsem se pokusila zamaskovat modravá místa a vyrazila do nemocnice, kde mi dali dlahu na nalomenou ruku. Byla jsem šťastná, že jsem s tou rukou mohla v mezích možnosti řídit auto.

***

Jen co jsem přijela k Tobinsovi domů, tak se na mě vrhnul. Byl nadšený, že jsem přijela tak brzo. Udělali jsme pár drobných úprav a já i s šekem, který mi vypsal, odjela do Deltony.

Ve městě jsem si to zamířila do lepší čtvrti, kde byl můj cíl. Vyjela jsem výtahem až někam do vrchního patra budovy a zaklepala na dveře. Přišla mi otevřít mladá asistentka.

„Bello, jsi to ty?“ zeptala se nevěřícně.

„Ahoj, pořád tvůj šéf dělá, co dělal?“ zeptala jsem se a vpadla dovnitř do malé kancelářky.

„Ano, dělá. Mám tě k němu předvést?“

„Byla bys moc hodná.“

Odvedla mě do velké kanceláře, kde za stolem seděl pohledný asi tak pětatřicetiletý muž. Měl černé, delší vlasy a přívětivý úsměv.

„Dobrý den,“ pozdravil mě.

„Johne, kamarádka potřebuje pomoc a to velice diskrétní. Nikdo nesmí vědět, že tu někdy byla. I kdyby měl někdo tušení, musíme ji zapřít. Půjde to udělat?“ zeptala se Deb.

„Jistě, zlato. Tvoje kamarádka je i moje kamarádka a budu pro ni mít to nejvyšší utajení. Za dobrou večeři cokoliv,“ řekl a mrknul na svou přítelkyni, která se na něj usmála

„Doufám, že ti stačí pečeně a teď vás tu nechám o samotě,“ ozvala se Deb a odešla.

„Tak co to bude, slečno? Deb mi už kdysi něco říkala, ale prý jste nebyla rozhodnutá.“

„Situace se změnila a celé se to vygradovalo do obřích rozměrů. Už to nemůžu vydržet a nemám za kým jít. Jediná Deb a vy víte, jak na tom jsem. Jacob neví, že mám nějakou kamarádku zde v Deltoně a už vůbec neví o nějaké kamarádce Deb. Mám dva účty v bance, ale on ví jen o jednom, na který mi chodí malé částky mých vydělaných peněz. Ten druhý tučnější mám vedený zde v Deltoně.“

„Velmi chytrý tah, Bello. A co všechno chcete ode mě?“

„Potřebuji nové papíry. Nový rodný list, jméno, nový příběh o mojí rodině, řidičák, pas a všechno potřebné. Taky vás chci poprosit, abyste vybral můj účet a založil nový na toto jméno.“ Podala jsem mu papírek se jménem a příjmením. „Všechny zbylé papíry budou taky na toto jméno, pokud je to možné.“

„A co fotka, Bello?“ zeptal se zaujatě.

„Fotky tam jsou, ale nejspíš budu měnit vzhled. Chci si přebarvit a možná trochu zkrátit vlasy. Nevím, jak to udělat s těmi fotkami?“

„Dostanete se někdy z domu? Fotka už bude maličkost a dodám jí tam během hodinky.“

„Příští týden jedu za rodiči do Jacksonvillu.“

„Dobrá. Předtím se zastavíte u nás doma, kde vám Deb pomůže s tím účesem. Vše musí být naprosto nenápadné a kvůli tomu nemůžete navštívit nějaké kadeřnictví. Já vám seženu nový mobilní telefon a číslo. Potom vymyslíme, jak se vás nějak zbavit, aby nebylo podezření. Vymyslím plán, aby i veškeré pátrání selhalo. Kdy jedete za rodiči?“

„V úterý,“ odpověděla jsem mu.

„V úterý se tedy uvidíme a snažte se být nenápadná. Doufám, že vás přítel nenechává sledovat.“

„K tomu se zatím ještě nesnížil,“ řekla jsem stroze. „Mockrát děkuji za vaši ochotu a prozatím nashledanou,“ rozloučila jsem se a vydala se zpět na cestu domů do Saint Petersburgu. Doufám, že poslední.

Shrnutí

Další

--------------------------------------------------------------

1. kapitola skončila a já doufám, že se alespoň někomu líbila. Byla bych moc ráda za komentáře, ať budou jakékoliv, abych věděla, jestli má cenu pokračovat. Děkuji mockrát za vaše reakce a prozatím se loučím.

Autor: Tempy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nová identita 1: