Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nouzový východ - 2. kapitola

12.02.2012 (17:00) • Enma • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1762×

Máte štěňátko, gratuluji! Malá kulička chlupů pobíhá po domě a vše zvědavě zkoumá. Po příchodu z práce vám nemotorně skáče na nohy a večer usíná ve vaší posteli, kde se choulí za tělesným teplem. Jenže čas bezohledně běží a z rozkošného tvorečka vyrostl statný pes, který vám v noci leží na nohou a tím zadělává na křečové žíly. A aby toho nebylo málo, skáče na všechny lidi v okolí.

Tomu se říká následek. Ve slovníku se také píše důsledek nebo konsekvence. Já bych to mohla označit jako trest. Připomínka chyb, které byly spáchány v minulosti. Každá akce má svou reakci.

Takže bych neměla být překvapená Edwardovou přítomností. Ale já byla překvapená. Vlastně víc než překvapená. Byla jsem vyděšená, zcela mimo svou kontrolu. Desetkrát jsem se zhluboka nadechla a zuřivě mrkala, abych zahnala slzy.

„Znovu se ptám. Co tu děláš, Edwarde?”

„Mohl bych se tě zeptat na to samé. Nebo se spíš zeptat, co to děláš, Bello.” Jeho hlas byl arkticky ledový, řezal mě na kůži.

Celé tělo se mi klepalo. Nohy jsem měla jako z třtiny, jako rosolu. „Prosila jsem tě, abys mě nechal být,” zakňučela jsem a zírala na dřevěnou, mizerně položenou podlahu. Nemohla jsem se mu podívat do tváře. Cítila jsem stud... „Slíbil jsi, že mě už nikdy nevyhledáš,” pokračovala jsem a cítila krůpěje potu na zádech.

Proč? Proč? Co jsem provedla, že jsem si zasloužila takový trudný osud? Proč jsem životem vláčená po zemi z roztříštěného skla? Proč je ta bolest tak intenzivní? Proč jsem odsouzena si na ni nikdy nezvyknout?

„Já bych svůj slib dodržel,” řekl, „ale jak bych mohl, když Alice vidí, co provádíš se životem? Chceš se snad pohřbít zaživa?”

Nemohla jsem se udržet na nohou. Otočila jsem se a opřela si hlavu o zeď. Chtít vytěsnit ten melodický hlas z lebky, je jako chtít rozbít ručně malovanou vázu. Ne, je to jako chtít spálit Monu Lisu. Ale já musela. Nemohla jsem poslouchat jeho výčitky, už jen proto, že byly oprávněné. „Prosím,” zašeptala jsem. Rty jsem měla jako z papíru.

„Nepros,” ozval se jeho hlas vedle mě. „Nechal jsem tě jít jen v domnění, že chceš začít nový život. Ale ty jen čekáš na smrt.”

Čekám na smrt...

„Je to ale má volba. S tím nic neuděláš.” Přinesla jsem mu někdy nějakou oběť? Nedokázala jsem ho udělat nikdy šťastného. Alespoň ne trvale. „A teď odejdi,” řekla jsem nekompromisně.

Edward se zhluboka nadechl. „Tak málo mě znáš, že si myslíš, že bych odešel?” Byla to jen řečnická otázka. Věděla jsem, že je ve svých rozhodnutích neústupný. „Jsem tu, abych napravil všechny chyby, které jsem udělal.”

Chyby? Jaké chyby? To já všechno zničila. Ano, byl to on, který mě prosil a přesvědčoval, abych se vzdala našeho miminka, ale konečné rozhodnutí... „O čem to mluvíš?” zeptala jsem se a nevědomky se otočila, abych mu viděla do tváře. V očích měl tolik lásky... a bolesti.

„Nikdy jsme o tom nemluvili. Nikdy jsi mi neřekla, jak moc tě to bolí, jak trpíš. Viděl jsem to, věděl jsem to, ale sama jsi mi nic neřekla. Jen ses zavírala do pokoje a bojovala s tím sama. Podléhala jsi tomu sama. A já jen nečinně přihlížel. Ale Bello, věř mi, že i já trpěl.”

„Ty? Ty že jsi trpěl? Naše dítě byla pro tebe jen věc, nenávistná věc, zrůda. Tak jsi o něm mluvil. Byl jsi to ty, který nejvíc chtěl, aby zemřelo. Donutil jsi mě, abych ti dovolila ho zabít!” křičela jsem na něj a brečela snad jako ještě nikdy v životě. Vztek se ve mně vařil. Myslela jsem si, že vybuchnu. „Samozřejmě, že jsem s tebou o tom nemohla mluvit. I kdyby mě šlo nějak utěšit, ty bys byl poslední, za kým bych šla. Pro tebe a celou tvou rodinu to byla výhra! A Rosalie? Rosalie mě nenávidí za to, co jsem udělala. Sama musela s Emmettem odejít, protože nevydržela být se mnou pod jednou střechou! Ničemu nerozumíš, nikdy jsi nerozuměl!” Svezla jsem se k zemi a poprvé se před někým složila.

„Bello...” Edward se ke mně naklonil a chtěl mi pomoct zpátky na nohy, ale já ho zastavila.

„Ne, jen odejdi. Běž pryč,” vydechla jsem mezi brekem. Dívala jsem se na podlahu a periferním viděním jsem viděla, jak Edward pomalu odchází. Nakonec jsem slyšela zabouchnutí dveří. Byl pryč doopravdy? Pryč z města? Pryč ze státu? Pryč z mého života? Už nikdy se nevrátí?

Na té studené podlaze jsem zůstala až do večera. Ani nevím, o čem jsem přemýšlela. Zdálo se to jako pět minut, ale uběhlo devět hodin. Nepostřehla jsem ani to, jestli mám hlad nebo žízeň. Jen jsem se sebrala, šla se umýt a spát.

Edward měl pravdu. Čekala na smrt...

Před jedenácti měsíci

„Testy dopadly dobře. Tvoje tělo se rychle zotavuje,” usmál se Carlisle. Pak se s vážnou tváří podíval na Edwarda a odešel z pracovny, která vypadala spíš jako nemocniční pokoj. Já a Edward jsme celou dobu mlčeli, až nakonec promluvil Edward. Chtěl, abychom jeli navštívit Charlieho, ale já se vymluvila na únavu. Moje poslední a zároveň jediná návštěva u mého táty nedopadla zrovna nejlépe. Jen jsem seděla a odpovídala na jeho otázky, ale nikdy jsem sama od sebe nepromluvila. Tatínek si myslel, že jsem se vrátila z nemocnice, kde jsem ležela kvůli jihoamerické chřipce. Realita byla mnohem tvrdší. Když má člověk chřipku, jeho psychika není nějak ohrožená. Možná jen strachem o své zdraví. Když je ale léčba úspěšná, je v pacientově srdci jen radost. V mém případě to tak nebylo. Já se nechtěla uzdravit. Já chtěla porodit milované dítě, můj vlastní zázrak.

Edward na mě nějak netlačil a doprovodil mě do ložnice a odešel. Určitě s Carlislem probírali moje chování. Ani jsem u toho nemusela být, abych věděla, co říkají. Carlisle Edwarda uklidňuje tím, že jsou moje deprese normální a že se z toho postupem času dostanu. Edward mu chce za každou cenu uvěřit a doufá v tu Bellu, do které se zamiloval a kterou si vzal. Já ho naneštěstí milovala tak moc, že jsem se rozplakala při myšlence, že ta Bella se už nikdy nevrátí. Zemřela společně s jejich dítětem.

Autor: Enma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nouzový východ - 2. kapitola: