Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nothing is as you think - 2. kapitola

14.06.2012 (20:45) • VampiricZombie • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1202×

„Bello! Bello! Viděla jsi je? Jsou naprosto boží, že? Hlavně ten zlatovlasý. Mike měl pravdu, jsou tady vážně sexy instruktoři!“ Tohle všechno na mě Jessica vybalila, jen co jsem překročila práh hotelu.

„Jo, jsou boží, Jess,“ řekla jsem nepřítomně. Jessica si chtěla po ‚tiché‘ jízdě v autobuse ulevit od potlačovaných keců a mě si vybrala jako boxovací pytel. Odváděla mě dál do davu dětí a při tom mluvila jako o život. Já jsem ji neposlouchala, pohledem jsem vyhledávala bronzovou hlavu. Nikde jsem ho neviděla, ani žádného jiného instruktora. Že by ještě zůstali venku?

„Haló, Bello? Na něco jsem se tě ptala.“ Jessica mě vytrhla z mé ‚aktivity‘.

„Ehm, promiň já… jsem se trochu zamyslela,“ omluvila jsem se jí nejistě.

„Zase? Přestaň nosit hlavu v oblacích a začni vnímat realitu,“ napomenula mě.

„Dobře, dobře. A nechtěla ses mě na něco zeptat?“ změnila jsem téma.

„Jo, chtěla, díky za připomenutí. No, tam venku, když jsme odešli, s tebou mluvil ten krásný instruktor. Chci, abys mi pověděla všechno! Jaký má hlas? Jaký tón použil, když s tebou mluvil? Co ti říkal?“

„O nic nešlo. Jenom mi řekl, že bych měla jít dovnitř, abych se nenachladila,“ vysvětlila jsem jí.

„Hm, vypadá to, že je starostlivý. Ach, to je tak roztomilé!“ rozplývala se Jessica.

„Asi jo,“ řekla jsem prostě.

„Bello, myslíš, že mám šanci ho sbalit?“ zeptala se Jess. Většinou mě takové věci nerozhodí, jenže tohle bylo úplně jiné. Jess chce sbalit kluka, v pohodě. Jenže chce sbalit kluka, do kterého jsem se bezhlavě zamilovala a bez kterého nemůžu žít. Snažila jsem se vymyslet něco, čím bych ji od něj odlákala, protože je dost velká šance, že by se jí podařilo, co si usmyslela. Byla krásná na rozdíl ode mě.

„Jistě máš šanci, ale chodíš s Mikem,“ snažila jsem se ji odradit, ale nevypadalo to, že by se mi to povedlo.

„Já vím. Ještě dnes se s ním rozejdu.“ Tím mě vykolejila ještě víc, ale já se nehodlala tak lehce vzdát.

„Jess, to přece nemůžeš. Mike tě opravdu miluje, úplně by ho to zničilo.“

„Mike je jen ňouma, který mi náhodou padl do ruky, když jsem sháněla někoho na pobavení. Chodila jsem s ním jen proto, aby o mně neříkal, že jsem ho využila.“ Tímhle hodila granát do mého pomyslného vlaku nadějí ji odradit a zničila jej. Spolu s vlakem shořely i mé představy o ní. Nevěděla jsem, že je taková mrcha.

„Myslím, že už to trvalo dost dlouho, Bello. Pochop to, on je prostě pitomec! Jediné, co umí, je hrát videohry!“ vybouchla Jessica.

„Mike umí daleko víc věcí, než hrát videohry. Myslím, že chyba nebyla v něm,“ řekla jsem, jak jsem to cítila a odešla jsem.

„Bello? Co to mělo znamenat? Vrať se, mluvím s tebou!“ křičela za mnou Jessica, ale už mě nezajímala. Ani jsem nevěděla, kam jdu. Prostě jsem se snažila dostat na nějaké bezpečné místo, kde po mně nikdo nebude házet ořechy, jako ten prcek, kterého jsem právě minula, a nikdo se mi nebude přiznávat, jak zlý doopravdy je.

Po nějaké chvíli strávené hledáním místa, kde na mě z kouta nevybafne žádné děcko převlečené za Freddyho Kruegra, jsem našla tmavý sklep za dveřmi maskovanými jako knihovna. Byla tady tma jako v pytli, ale to mi nevadilo. Aspoň tady můžu přemýšlet.

Stála jsem sama ve tmě, přemýšlela jsem nad tím, jestli mi ti malí hajzlíci nahoře nerozeberou kufr. Ta myšlenka ale byla rozmazaná, jako bych se na ni dívala očima člověka, který špatně vidí. Naopak má druhá strana viděla dokonale – zlaté oči, bronzové vlasy. Jeho kůže jakoby byla zdroj světla v téhle najednou ne zas tak tmavé místnosti.  Viděla jsem ho tak jasně, jako když venku stál přede mnou.

„Můžeš mi říct, co tady děláš?“ Teprve až když promluvil, jsem si uvědomila, že nebyl jen má představa. Že tady opravdu stojí a mluví na mě.

„Já… jsem toho nahoře měla dost, tak jsem šla někam, kde mě ti prckové nebudou otravovat,“ odpověděla jsem po pravdě.

„Chápu tě, ale tady je to dost nebezpečné, tak prosím pochop i ty mě a odejdi,“ řekl. Udělala jsem to, co posledně. Prostě jsem kývla a šla jsem pryč. Vyběhla jsem po schodech osvícených jeho… baterkou? Neuvědomila jsem si, že má baterku. Každopádně to vysvětluje, proč vypadal, jako kdyby zářil.

Zatlačila jsem na otáčivou knihovnu a vstoupila do místnosti za ní. Denní světlo mě na okamžik oslepilo. Párkrát jsem zamrkala, abych si rozostřila vidění. Byl tady až podivný klid. Brzy jsem přišla na to proč. O dvě místnosti dále pořádali instruktoři seznamovací sezení nebo tak něco. Nenápadně jsem se vkradla dovnitř.

Asi jsem zas tak nenápadná nebyla. Hlavy všech instruktorů se obrátily směrem ke mně.

„Pardon,“ pípla jsem.

„O nic nejde. Najdi si nějaké místo a posaď se,“ řekl černovlasý vzpěrač. Posadila jsem se vedle Angely. Její ruka na židli napovídala, že mi držela místo.

„Díky,“ zašeptala jsem jí vděčně.

„Kde jsi byla?“ zeptala se mě místo jejího obvyklého zdrženlivého ‚nemáš zač‘.

„Jen jsem se šla projít,“ odpověděla jsem.

„No tak dobře. Procházka se mi zdá jako dobrý důvod odejít jen tak a nechat kufr jako návnadu pro ty malé zloděje.“

„Ježíši, ten kufr! Nechala jsem ho v předsíni. Nenajdu ho celý vyrabovaný, že ne?“ začala jsem vyšilovat.

„Bojovala jsem o něj do posledních sil. Teď je nahoře v našem pokoji. Sama jsem ho vytáhla dvě patra po schodech.“

„Díky, Ang. Bez tebe by všechny mé věci byly v háji. Nevím, jak se ti za to mám odvděčit,“ zatímco jsem Ang skládala díky, sledovala jsem dveře, jestli do nich nevstoupí bronzovovlasý zloděj srdcí.

„No, zmrzka by mohla stačit,“ smála se Ang. Já jsem sledovala dveře. On pořád ještě nepřicházel. Možná tady byl nový a ztratil se.

„Tak, dámy, už jste skončily?“ zeptal se vzpěrač a ukončil náš rozhovor. Otočila jsem se k instruktorům. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. On tam stál, úplně vpravo. Jak to dokázal? Není možné, aby se sem dostal, aniž bych si ho všimla, vždyť jsem celou dobu sledovala ty zatracené dveře! Teleportoval se nebo co?

„Výborně, takže můžeme začít,“ řekl nevzrušeně vzpěrač.

„Takže, vítejte na táboře Black Whistle. Já jsem Emmett. Tohle jsou Rose, Alice, Jasper a Edward.“ Když Emmett představoval ostatní instruktory, každému rozcuchal vlasy, asi jen tak pro zábavu. Byl z nich nejvyšší, takže mu nehrozilo, že nepůjde vidět, i když stojí za nimi. Když rozcuchal bronzové vlasy mého prince a vyslovil jméno Edward, projelo mnou nadšení. Konečně jsem znala jeho jméno.

„Když už nás znáte, můžu vám říct nejdůležitější pravidla, která bude každý dodržovat. Jestli ne... Tak budete v jídelně škrábat brambory,“ pokračoval Emmett znuděně.

„Za prvé: nechoďte do knihovny. Myslím, že nikdo z vás nemiluje klasické knihy na tolik, abyste se tam museli motat.“ Při tomto pravidle jsem zachytila Edwardův pohled. Zlaté oči se mi zarývaly do mysli. Jako by mi tím chtěl říct: ‚Nemyslíš, zaplatíš‘.

„Za druhé: lidi se nás často na něco ptají. Pokud to není opravdu nutné, zeptejte se na recepci.“ Tohle pravidlo jsem nechápala. Od čeho instruktoři jsou? Většinou od toho, aby zodpovídali otázky, vymýšleli výlety a podobně. Tohle byl asi trochu jiný tábor.

„Za třetí: pro ty, kteří chtěli na pláž, každý den dopoledne a odpoledne zde jezdí mikrobus, který vás tam vezme. Ale nesmíte jet sami! Vždycky, když se budete chtít jet podívat na moře, řekněte to na recepci. Pošlou s vámi někoho. Toto pravidlo neplatí pro starší patnácti let. Ti můžou jezdit sami.“ Dál už jsem Emmetta neposlouchala. On sám vypadal, že ho to vůbec nebaví a že by byl radši kdekoliv jinde než právě tady. Všichni instruktoři tak vypadali. Nejspíš byli jedni z těch, kterým zaplatili slušnou částku, aby vedli pochybný dětský tábor. Takových případů bylo čím dál víc. Já jsem taky zamýšlela, že bych vzala podobnou brigádu na nějakém táboře. Kvůli tomuhle z toho ale nakonec sešlo.

Přestala jsem přemýšlet o brigádách a sledovala jsem Edwarda. Stál jako socha, ve tváři dokonalý poker face. Zlaté oči pořád nasměrované na mě. Způsob, jakým se na mě díval, mi přišel divný. Z poloviny jako bych byla dort se šlehačkou, z poloviny jako by mě chtěl zabít. Edward mě fascinoval a děsil zároveň.

„Můžete jít do svých pokojů. Za dvě hodiny tady bude povinná seznamovací diskotéka.“ Emmett dokončil svůj znuděný proslov a všichni se hned namačkali do dveří. Byl zázrak, že se tam nezasekli. Naše skupina šla zase jako poslední.

Byla jsem na pokoji s Angelou a Jessicou. Jessica si hned vzala všechna svá líčidla, spreje a fén na vlasy.

„Už mám jenom dvě hodiny, musím se hned začít připravovat! Chci dnes večer okouzlit Edwarda!“ volala Jessica z koupelny, jako by to někoho zajímalo. Vzpomněla jsem si na to, co mi říkala o Mikovi, jak jsme přijeli. Přemýšlela jsem, jestli to mám nebo nemám říct Angele.

„Sbalit Edwarda? Já myslela, že je s Mikem šťastná!“ divila se Ang. Nedá se svítit, musím jí to říct.

„Víš, Ang… Jessica Mika jenom využila. Původně měl být partner na jednu noc. Potom s ním chodila, aby nevyšla najevo pravda. Ještě dnes se s ním chce rozejít.“

„Jak to mohla udělat? A já jsem myslela, že je v pohodě.“ Ang byla v šoku.

„Teď si brousí zuby Edwarda. To nesmím dovolit. Nejen proto, že by mu mohla udělat to samé, co Mikovi, ale taky proto…“ Nevěděla jsem, jestli mám říct Ang o tom, že jsem do Edwarda zamilovaná.

„Ale taky proč? Pokračuj,“ vybídla mě Angela.

„Protože jsem se do Edwarda zamilovala.“ Neměla jsem důvod, proč bych o tom Ang neměla říkat. Byla moje nejlepší kamarádka, nejlepší, jakou jsem kdy měla.

„Bello, jsem ráda, že jsi mi to řekla. Udělám, co bude v mých silách, abych Jessicu odradila a pomohla ti ho získat.“ Angela byla vážně skvělá, ale nemohla jsem po ní chtít, aby mi někoho dohazovala. Nikdy jsem nežádala ničí pomoc, obzvlášť ne, pokud šlo o kluky. Tyhle záležitosti bych si raději vyřešila sama, i když je devadesátiprocentní možnost neúspěchu.

„Díky, Ang, jsi hodná, ale…“

„Žádné ale! Jessica ti ho nesmí vyfouknout! Dnes večer na té diskotéce ti s ním domluvím ploužáka. A žádné odmlouvání!“

Autor: VampiricZombie, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nothing is as you think - 2. kapitola: