Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nothing compares 2U - 13. kapitola

26.08.2010 (13:00) • Simiik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3979×

Pohled Belly

Cesta trvala jen několik minut. Během ní jsem se snažila vstřebat informace, které mi Jasper sdělil. Nevím, co dělat. Bude chtít, abych mu s výchovou jeho syna pomohla? Nebude mi ten malý drobeček, až vyroste, vyčítat smrt svojí pravé matky?

„Bells?“

„No?“

„Slez dolů,“ vysvětlil mi se smíchem Jasper. Rozhlédla jsem se, byli jsme před domem.

„Jo.“ Seskočila jsem a čekala na něj. Vzal mě za ruku a vedl do jádra domu.

Santiago, vysmátý od ucha k uchu, nás vítal u dveří.

„Jak vidím, tvoje triky zabraly!“ zakřičel na Jaspera.

„No dovol! To ona se na mě vrhla!“ odpověděl mu a políbil mě.

„Nechte toho. Tento dům už více lásky nesnese, za chvíli se z toho roztaje.“

„Santiago, kde je Jane?“ zeptala jsem se ho.

„Nahoře s malým. Běžte nahoru, já si musím ještě něco zařídit. Za chvilku za vámi přijdu." Poslechli jsem a společně se vydali po schodech za Jane. To maličké právě plakalo. Moje mateřské instinkty nezklamaly, pustila jsem se Jaspera a běžela za ním. Zbrkle jsem otevřela dveře a spatřila Jane, jak se ho snaží utěšit. Otočila se na mě a bezradně se na mě usmála.

„Bello, ty jsi moje záchrana. Nechápu, proč ho nevzal sebou. Ne každá upírka se umí starat o děti.“

„Ukaž, dej mi ho.“ Opatrně mi ho podala. Vzala jsem si ho do náruče a houpala jsem ho.

„Dala jsi mu jíst?“ zeptala jsem se.

„Je najezený, přebalený, jen spát se mu nechce. Je neúnavný, stejně jako jeho tatínek.“ Společně s Jane jsem se podívala na Jaspera. Jeho pohled byl krásný. Plný lásky, něhy a štěstí. Došel ke mně a objal mě.

„Jsi nádherná,“ pošeptal mi do ucha a políbil mě do vlasů. Pak se sklonil k malému a zašilal na něj nějaké blbosti. Malý k němu natáhl ručičky a pokoušel se ho chytit za prst.

„Jaspere!!!“ Oba jsem se na sebe podívali a usmáli se na sebe. Kiara. Jakmile jsem pomyslela na svou dceru, objevila se v pokoji a znovu zakřičela Jasperovo jméno.

„Kiaro, potichu,“ napomenula jsem ji. Ta mě ale nevnímala. Jejím středem pozornosti byl Jasper. Ten si klekl a roztáhl paže, aby mu mohla vběhnout do náruče, což udělala.

„Kde jsi byl? A kdo je toto?“ Dobrá otázka, Kio. Jak se malý jmenuje?

„Toto je můj syn, Kiaro.“

„Jak se jmenuje?“ řekly jsme obě naráz a pohledem propalovaly Jaspera. Ten jen pokrčil rameny.

„Ještě jsem mu nestihl dát jméno.“

„Já mu vyberu. Co třeba Shrek?“ zděšeně jsme se podívali na Kiu.

„Proč zrovna Shrek?“ zeptala jsem se udiveně.

„Nevím. Bylo to první jméno, které mě napadlo.“

„Ne, na to zapomeň, nepřežil bych, aby se někdo v mé rodině jmenoval Shrek Volturri.“ Otočili jsme se a uviděli smějícího Ara, jak jde k nám.

„Kde se tu všichni berete?“ zeptal se Jasper. Slova se ujala Kia.

„Byli jsme na zmrzlině a já si opravdu neprdla! Jenže strejda Marcus, pořád opakoval, že je to silné a cítí to pořád. A potom dědovi zavolal Santiago a přijeli jsme sem.“ Já a Jasper jsme se zaraženě dívali na Kiu. O čem to mluví? Jaká zmrzlina, prdění a cítění? Aro si vzal Kiu od Jaspera a pořádně si prohlédl malého.

„Kio, mám nápad. Necháme tu Jaspera, mámu a to miminko a půjdeme za strejdou Marcusem. Já mu velice šetrným způsobem sdělím, že je dědečkem a ty mezitím požádáš Jane, aby ti donesla pití ze Santiagovi pracovny, které, hned jak skončím, mi podáš, a já ho dám Marcovi.“

„A můžu se napít taky?“

„Ne, to nemůžeš.“ Odešli a já položila malého do postýlky, kterou mu Jane koupila.

„Jaké mu dáš jméno?“ otočila jsem se na Jaspera.

„Nevím. Mel neměla žádné jméno a určitě nechci, aby se jmenoval Jasper.“

„Mě taky nic nenapadá.“ Jasper se chvíli procházel po pokoji a potom se zastavil.

„Něco mě napadlo.“

„Co tě napadlo?“

„Ty jsi Isabella. Já jsem Jasper a malá je Kiara.“

„Pořád nevím, kam tím míříš.“

„Ty to nevidíš? I, J, K. Jsem podle abecedy. Můžeme mu vybrat jméno, které bude začínat na H nebo na L.“ Má pravdu. Máme abecedně po sobě jdoucí jména. To je teda náhoda. Nikdy jsem si to neuvědomila.

„Jazzi, a co třeba Logan?“ podíval jsem se na malého. Logan mi k němu sedí.

„Líbí se mi. Bude to Logan.“ Došel ke mně a políbil mě.

„Jsi užásná. Miluji tě.“

„Říkáš to proto, že jsem měla lepší návrh než Kiara.“

„Jeden z důvodů.“ Znovu jsme se políbili.

„Vidíš tu postel?“ zeptal se mě a jeho vzrušený hlas mluvil za jeho myšlenky.

„Vidím a copak na ní chcete dělat, pane Volturi?"

„Hrát si s jednou velice krásnou upírkou.“ Během mluvení mi rozepínal svetřík a já jemu košili. Rádi bychom pokračovali dál, kdyby nám to zbytek rodiny umožnil.

„Já mám vnuka!“ řekl Marcus nadšeně ve dveřích, a když se podíval na nás dva, jak stojíme u postele a navzájem si rozepínáme oblečení, pohrozil nám prstem.

„Ale no tak! Tohle běžte dělat někam jinam. Vždyť tu máte dítě.“ Zdálo se mi to, nebo se opravdu motá? Podívala jsem se na Jazze, ten přikývnul, těžce zadržující smích. To by mě zajímalo, kolik do něj Aro nalil panáků. Oba jsme si radši zapnuli knoflíky, co kdyby přišel někdo další. Marcus došel k postýlce a celý se rozplýval nad malým Loganem. Pak se otočil na Jaspera a přitáhl si ho na hruď.

„Jazzíku, děláš mi radost. Od té doby, co ses vrátil, mi děláš jenom samou radost.“

„To jsem opravdu rád, že to slyším,“ řekl stále zaražený Jasper. Marcus ho pustil a teď drtil ve svém náručí mě.

„Bellinko, ty mi děláš radost celou dobu. Jsi úplné požehnání pro tu naši rodinu a hlavně tady pro Jazzíka.“

„Jo, já vím, Marcu. Nevím, co by beze mě Jazzík dělal.“ Jasper na mě hodil takový pohled, že jsem měla co dělat, abych nevyprskla smíchy.

„Víte co, děti? Půjdeme to pořádně zapít!“ vyhrkl ze sebe Marcus a jiskřičky v jeho očích mě přesvědčovaly o tom, že to myslí vážně.

„Ne, my nikam nepůjdeme. Klidně si jďete všichni, ale my zůstáváme. Strávil jsem dost času v barech, teď si chci užívat štěstí rodinného krbu,“ řekl Jasper a já se na něj usmála. Ho musíte milovat, když vysloví něco takového. Marcus mě pustil a odešel dolů. Podle zvuků jsme zjistili, že malého Logana šli zapíjet všichni. Malá samozřejmě nejela, došla k nám do pokoje a ospale zívla.

„Já chci domů,“ Oznámila nám a sedla si do křesla.

„Půjčíme si Santiagovo auto, ten Jeep. Bell, podívej se, jestli Jane koupila i autosedačku a můžeme vyrazit domů,“ Provrtala jsem se hordou tašek a krabic a vylovila sedačku. Opatrně jsem vzala malého a Jasper vzal usínající Kiu společně se sedačkou. V autě ji pak připevnil a já do ní dala malého. Kiu jsme posadili vedle sedačky a připásali. Potichu jsem zavřela dveře a šla si sednout na místo spolujezdce. Podívala jsem se na Jaspera, který stál venku a něco hledal. Vystoupila jsem z auta a zeptala se ho.
„Co je?“ zeptala jsem se ho.

„Byla tu! Vím, že jsem ji sem dával.“

„Co?“

„Motorku!“ zvýšil hlas.

„Potichu. Pokud jsi ji sem dával, tak tu musí být.“

„Ne, není tu.“ Došla jsem k němu a vzala za ruku.

„Třeba ji Santiago přeparkoval nebo...“

„Nebo si ji vzali sebou. Jestli s ní něco udělají, zabiju je!“ jeho naštvaný hlas přerušil zvuk sms. Podíval se do kapsy a vytáhl mobil.

„Já se na to vykašlu. Přestanou chlastat! Všichni, hlavně Aro a Marcus! Na, přečti si to.“ Podal mi mobil a já se rozesmála na celé kolo, což Jaspera ještě víc popíchlo.

V té sms bylo: JAZZIKU, PUJCILI JSME SI TO TVOJE ZAHADLO. NA ME SE NEZLOB BYL TO ARUV NAPAD. NEBOJ, NIC MU NEUDELAME. TVUJ PAPA A STREJCEK ARO.

„To se s ní můžeš rovnou rozloučit,“ oznámila jsem mu se smíchem. Jasper jen nešťastně přikývl a zamířil do auta, já ho napodobila a mohli jsme vyrazit zpátky do hradu.

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nothing compares 2U - 13. kapitola: