Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nothing compares 2U - 12. kapitola

25.08.2010 (08:30) • Simiik • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4014×

Pohled Jaspera

Podíval jsem se na ztuhlou Bellu. Musím jí to říct, to kvůli tomu jsem přišel do Volterry. Doufám, že mě i potom bude milovat.

„Bell..." Odtáhla se ode mě a podívala se mi zpříma do očí.

„To s ní jsi byl ty tři měsíce?" zeptala se mě přiškrceným hlasem. Její pohled mě zabíjel, radši jsem se k ní otočil zády.

„Ano." Uslyšel jsem její kroky, jak míří ke dveřím. Předběhl jsem ji a stoupl si před dveře.

„Bells, musíš mě vyslechnout. Vše ti řeknu, prosím! Já tě teď potřebuji víc, než kdy jindy." 

„Mě? A co Mel? Neměl bys být náhodou u ní? Jak jsi jen mohl! Takhle mě využít, a až potom mi laskavě sdělit, že máš dítě s nějakou ženskou?" 

„Rád bych šel za ní. Ona si totiž smrt nezasloužila, zato já ano."

„Jaspere..." Dala si dvě a dvě dohromady. Chtěla mě obejmout, ale já bezmocně klesl na kolena.

„Zemřela při porodu, nechtěla se stát upírem." Bella si sedla na zem naproti mě a vzala mě do náruče. Bezmocně, jako loutka, jsem jí položil hlavu do klína. Lehce mě hladila po vlasech, jakoby utěšovala malé dítě.

„Mel jsem poznal dávno před tebou. Byl jsem poblázněný její krásou a hlavně její osobností. Ona na tom byla stejně. Po pár měsících mě ale omrzela a já utekl. Napsal jsem jí, že mě může kontaktovat na tuto adresu. Ani nevím, proč jsem to udělal, ale prostě udělal. Možná to bylo tím, že jsem jí řekl pravdu o mém, teda našem tajemství. Poté, co jsem ji opustil, jsem přišel sem a poznal tebe. Naprosto úžásnou, krásnou a provokativní upírku, která se nebála mi to nandat v tělocvičně." Při té vzpomínce jsem se musel usmát a Bella taky. 

„Jsi opravdu jediná, z které jsem se doslova posadil na prdel. Tolik jsem se snažil si tě získat, ale ty nic, žádné reakce. Ledová královna je oproti tobě ubrečená barbína. A potom Francie."

„To přeskoč, zapomeň na Francii. Oba jsme udělali chyby, já sice větší, ale je to za námi."

„Dobře. Jediné místo, kam mě napadlo jít, bylo Irsko. Tam žila Mel. Bál jsem se, jak bude reagovat, a když jsem ji uviděl s těhotenským břichem, vyděsil jsem se. Mel ale byla v pohodě, vzala mě k sobě a vůbec mi nic nevyčítala, nekřičela na mě, nic. Chovala se ke mně jako k dávnému příteli a ne k chlapovi, který ji zradil. Snažila se tak ke mně chovat, ale její emoce mi říkaly něco jiného. Milovala mě. Po tom všem mě milovala. Nechápu, proč? Já být na jejím místě, tak se nenávidím, až do morku kostí. Vše jsem jí vyprávěl a ona řekla, že tě chápe. Říkala, že ti musím dát čas, přece jen James byl tvoje velká láska a je těžké do srdce pustit někoho nového a nebát se, že by sis znovu ublížíla. Dokonce mi věřila a doufala, že se po porodu vrátím k tobě do Volterry. Taky mi řekla, že poznala hned na první pohled, že jsem se změnil, dospěl. Měsíce plynuly rychlostí světla a jí se blížil termín. Každý den jsem se s ní hádal a přemlouval ji, ať mi dovolí ji přeměnit. Jenže Mel si stála za svým. Nechtěla být upírem, musel jsem jí odpřísahat, že to neudělám, na život našeho dítěte. Já přísahal." Už jsem nemohl. Můj hlas mě zradil. Otočil jsem hlavu a díval se do tváře Bell. Kdyby mohli upíři brečet, tak tu bulíme oba.

Zvedl jsem se, došel jsem ke stolu a vší silou jsem udeřil.

„Bell, já se nenávidím, tolik se nenávidím. Za vše můžu jen já! Kam vkročím, tam způsobuji bolest. Marcus, ty, Mel..."

„Ne! Tohle neříkej! Ty nezpůsobuješ bolest, ty jsi mé srdce. Potřebuju tě, miluji tě." Opatrně se dotkla mého zápěstí. Prudce jsem si ji k sobě přitáhl a schoval ji do svého objetí. Potřebuji, tolik ji potřebuji. Cítit její blízkost, dotýkat se jí. 

„Škoda, že jsem tu ženu nepoznala. Musela to být úžasná bytost."

„Někdy jsem pochyboval, že byla člověkem. Musela být andělem." Vzal jsem Bellu za ruku a táhl ji ke dveřím.

„Kam jdeme?"

„K Jane a Santiagovi, tam je můj syn. Chci, aby si ho poznala." Zastavila se.

„Stalo se něco?"

„Takhle tam nejedu. Musím jít do svého pokoje, převléct se."

„Dobře, počkám u garáží. Vem si nějaké kalhoty, jsem tu na motorce." Když kolem mě procházela, přitáhl jsem si ji k sobě a políbil ji.

Po cestě ke garážím jsem se cítil jak znovuzrozený, plný života a naděje, že mám právo žít, jako normální člověk. A zato vše vděčím dvěma ženám Mel a Bell.


Pohled Ara

Počasí nám přálo, bylo zataženo. Já, malá a Marcus jsme nastoupili do limuzíny a Felix se ujal řízení. Zastavili jsme u jedné kavárny. My tři jsme vystoupili. Já popadl Kiu za levou a Marcus za pravou ruku a šli jsme dovnitř. Felix jel zaparkovat. Vybral jsem rohový stůl. Sedl jsem si ke kraji, Kia vedle mě a Marcus naproti nám. Museli jsme vypadat jak mafiánská rodinka na výletě. Já černé brýle, Marcus černé brýle a za chvíli přijde Felix, taky s černými brýlemi. Jediná Kiara vypadala jako normální. Musel jsem se na ni usmát, je tak roztomilá. Přišla číšnice a zeptala se nás, co si dáme.

„Já a můj bratr si dáme whisky, dvojitou a tady malá by si dala zmzlinu." Číšnice kývla a podívala se na malou.

„Máme vanilkovou, pistáciovou, čokoládovou, jahodovou a borůvkovou."

„Od každé kopeček, prosím."

„A copak si dáš k pití, princezno?" zeptala se jí číšnice a ve mně hrklo. Malá doma pije k jídlu krev.

„Kio, víš, že tady nemají naše kakao. Takže si budeš muset vybrat něco jiného." Schválně jsem zdůraznil slovo naše a doufal, že to ta její hlavinka pochopí. Malá na mě mrkla jedním okem.

„Dědo, já vím, že naše kakao tu nedávají." Otočila se zpátky na číšnici.

„Chtěla bych džus." Číšnice kývla a odešla. Za několik minut nám donesla objednávku. Mezitím se objevil Felix a sedl si vedle Marcuse. Nic si neobjednal, jen pozoroval malou, jak pořádá tu svou zmrzlinovou nálož. Kopl jsem do sebe panáka a Marcus mě napodobil.

„Už jsi v pohodě?" zeptal jsem se ho.

„Jo. Mě nepřekvapilo, že jsou spolu. To bylo nad slunce jasné, ale překvapila mě síla jejich pouta. Předtím jsem to nepoznal, nevěděl o tom, nebylo takové. Ale jakmile Bella vběhla do sálu, skočila na něj a vyznala mu lásku, jakoby něco do sebe zacvaklo a já to ucítil i teď to cítím..."

„Já to nebyla!" Všichni tři jsme se zmateně podívali na Kiu.

„Já si neprdla, ať strejda Marcus cítí cokoliv, ode mě to nejde." Samozřejmě, že nás celou dobu nevnímala, až tu poslední větu. Felix málem spadl ze židličky a já s Marcusem jsme k tomu taky neměli daleko. Všichni v kavárně na nás upřeli pohledy a šuškali si mezi sebou. Kio, to se ti opravdu povedlo. Ty víš, kdy se upír potřebuje zasmát.

Doufám, že se díleček líbil. Psala jsem ho trošku zbrkle, ale doufám, že jste ho pochopili. A ještě něco. :D

Viděla jsem, že Caiusova švihlost tu měla celkem úspěch. Proto se ptám, jestli byste chtěli po dvou dalších kapitolách oddechovku. Takovou menší parodii, jak se Caius naštval na Marcuse, protože nevěděl jeho oblíbenou barvu. Děkuji za odpověď.

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nothing compares 2U - 12. kapitola: