Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nor work model isn´t perfect - Epilog

14.10.2010 (14:00) • KairaTay • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2458×

V jeho blízkosti, jsem byla jak vyměněná. Bylo mi s ním moc dobře, dokonce víc jak dobře. Představovala jsem si, jaké by to bylo, zůstat s ním navždy. V ten moment mě napadla myšlenky, jestli existuje něco jako věčnost, ale s mou realitou jsem to hned zapudila a zapomněla.

Už jsem nemohla být šťastnější. Po tom všem, co jsem si prožila s Villiemem, jsem si zasloužila trochu toho štěstí. Moje lidství mě ale zradilo a únava přemohla. Usnula jsem mu v náručí. V náručí toho nejdokonalejšího člověka, kterého jsem poznala. Budete se divit, ale úplně náhodou.

Když jsem se ráno probudila, stále jsem ležela na gauči a Edward mě svíral v náruči. Připadala jsem si tak divně… Asi jsem v noci moc nespala, protože jsem si připadala, jak praštěná pánvičkou.

„Dobré ráno,“ usmála jsem se.

„Dobré odpoledne,“ odpověděl a já zapátrala po hodinách. Opravdu, bylo něco kolem druhé hodiny.

„To jsem spala tak dlouho?“ tázala jsem se, při tom se vyhrabala z jeho náruče a zamířila do kuchyně pro něco k jídlu, protože jsem měla opravdu velký hlad.

„Ještě by sis měla jít lehnout po tom… všem,“ odporoval.

„Mě už se nechce spát, co budeme dělat?“ ptala jsem se zatím, co jsem krájela rajčata do salátu.

Neodpověděl. Jen přišel za mnou, posadil mě na kuchyňskou linku a krájení se ujal sám. Chvíli bylo ticho, ale nakonec promluvil první.

„Říkal jsem si… Co bys řekla mé rodině?“ Po očku se na mě podíval.

Chvíli jsem přemýšlela. Jeho rodině? Jako, že mě jim představí? Mám se bát? Co když se jim nebudu líbit, co když mě nebudou mít rádi? Co když… Tyhle myšlenky jsem rychle zahnala. Když Rose vyprávěla, říkala, že jsou všichni úžasní, a když budou takový jak Rose nebo Edward…

„Super!“ vypískla jsem jako malé dítě, políbila ho na tvář a šla se nahoru do pokoje převléct.

Přemýšlela jsem, co by bylo vhodné, ale nakonec jsem zvolila něco jednoduchého, ale přesto elegantního. Oblékla jsem si jeany, černé tílko, jemně modrý svetřík a jelikož bylo venku celkem chladno, přidala jsem dlouhý tmavě fialový kabát.

Když jsem si ještě v koupelně vyčistila zuby a upravila si vlasy, vydala jsem se zpět dolů do kuchyně.

Edward už měl salát hotový a seděl na gauči.

Sedla jsem si k němu do tureckého sedu, ze stolu si vzala salát a začala jíst. Měl to moc dobré. Na to, že jsem ho nikdy neviděla jíst, vařil nebo cokoliv připravil – chutnalo skvěle.

„Super?“ zeptal se a pokračoval v našem rozhovoru, jako kdybych tady pořád byla a nikam neodešla.

„Jo, super poznám tvoji rodinu,“ řekla jsem s plnou pusou. Edward se na mě podíval a začal se smát. Nevím, co mu přišlo vtipné, ale nedalo mi to a já se začala chechtat taky. Dokonce jsem se málem udusila tím salátem. „Zákaz rozesmívání, když jím,“ špitla jsem a snažila se uklidnit.

„Nepřestaneš mě překvapovat. Já čekal, že budeš vyšilovat,“ přiznal svou domněnku.

„A měla bych?“

„Vlastně ne.“ Pokrčil rameny.

Dál už jsme jen mlčky seděli. Když jsem dojedla salát a umyla mísu, mohli jsme vyrazit. Oblékla jsem si fialový kabát, obula a zamířila k autu. Tam už čekal Edward.

„Sluší ti to,“ složil mi poklonu a políbil mě.

„Děkuji,“ řekla jsem, když jsme se od sebe odtrhli a on mi otevřel dveře.

Jeli jsme pro mě už celkem známou cestou k jejich domu. Ale tentokrát tam nebudeme sami, bude tam i Edwardova rodina. V hrudi mě zvláštně šimralo, byla jsem nervózní. Nervózní z nové situace a nových lidí. Co když to neklapne a já se jim pro Edwarda nebudu zdát… přijatelná, dobrá, perfektní…

V autě jsme jeli mlčky, ale ticho prolomil až Edward. „Jsem ten nejšťastněji muž na světě.“ Jeho úsměv se rozšířil, začínal mě trochu děsit.

„A to pročpak?“ Povytáhla jsem jedno obočí.

„Mluvila jsem ze spaní,“ přiznal mi. A jejej.

„Co přesně jsem říkala?“ Vsadím se, že už teď jsem červená jako rajče.

„Že mě miluješ!“ Naklonil se a pošeptal.

„To už jsi ale dávno věděl.“ Usmála jsem se na něj. Trapas se nekoná.

„To ano, ale bylo hezké to slyšet… tolikrát.“ Zabořila jsem hlavu do svých dlaní. Přála jsem si, aby o tom nezačal nikdy mluvit. Cítila jsem, že se začínám červenat.

Notnou chvilku jsem tam tak seděla a modlila se, abychom tam dojeli co nejdřív. Po pár minutách mi to nedalo a podívala jsem se na něj. Jeho potutelný úsměv stále přetrvával.

„Co ještě jsem říkala?“ Bála jsem se, co z něj vypadne.

„Že se mnou chceš být navždy.“ Usmál se svým pokřiveným úsměvem.

„Navždy? To je dlouhá doba,“ řekla jsem a dívala se na něj z profilu.

„Ano,“ přikývl.

„Pro mě ne. Je to málo, mělo by existovat něco víc, než navždy. Co to je navždy. Věčnost?“ přiznala jsem a stále se na něj dívala.

„Myslím, že navždy zatím stačí, za chvíli mě budeš mít plné zuby,“ zažertoval.

„To si nemyslím,“ pokývala jsem hlavou a zazubila se.

„Uvidíš, že…“ Větu nedořekl, protože jsem mu na ústa přiložila prst.

„Uvidím, neuvidím, je to jedno. Chci s tebou být navždy, celou věčnost… Miluji tě,“ pošeptala jsem a naše rty se setkaly ve vášnivém polibku. Edward zabrzdil a polibky mi oplácel. Bylo až divné, že má tak dobré vnímání.

Každopádně to neměnilo nic na tom, že líbal naprosto neuvěřitelně. Odtrhl se a pousmál. „Jsem si jistý, že po pár desetiletí mě budeš mít plné zuby,“ prohlásil. Nečekal na odpověď a vyjel. Uvelebila jsem se a zadívala jsem se ven. Ta jeho poslední věta mně nedala pokoj. Po pár desetiletí… Co to mělo znamenat? Jednou mi to bude muset vysvětlit.

Cesta ubíhala tak rychle, že když jsem se konečně vrátila do reality, stáli jsme u domu. „Tak jsme tady,“ hlesl Edward. Podívala jsem se na něj a v očích strach. „To bude v pořádku,“ uklidňoval mě. „Půjdeme?“ Kývla jsem a vystoupila. Zhluboka jsem se nadechla, pomalým, ale přesto váhavým krokem jsem ho následovala.

Moje obavy se začaly stupňovat s blížícími se dveřmi. V nich se objevila menší slečna, která měla elfí výraz a havraní vlasy, které byly rozčepýřené do všech stran. „Ahoj, Edwarde,“ promluvila jako první a prolomila takové ticho, které by zabilo i nemrtvého.

„Alice,“ špitl. „Tohle je Bella. Moje…“ v ten moment se zarazil. „Přítelkyně,“ zareagoval sice pomaleji, než bylo u něj obvyklé, ale přeci.

„Isabella, tedy předpokládám,“ mířila svou otázku na moji osobu.

„Prosím, Bella,“ hlesla jsem a podala jí ruku. Ona ji bez odmlouvání přijala. Lekla jsem a ucukla. Alice se na Edwarda zvláštně podívala a vypadalo to jako by spolu mluvily… ale bez slov.

„Však to brzo poznáš,“ odpověděla Alice na nevyslovenou otázku. „Tak pojďte. Esme na Vás čeká,“ řekla a ustoupila ze dveří.

Uvnitř to bylo… krásné. Všechno mělo barvu více méně bílou nebo kávovou. Velmi zvláštně a elegantně to hrálo v souladu s okolím. „Tady bydlíte?“ pronesla jsem tak pitomou větu, že bych si za ni hned nafackovala.

„Ano,“ odpověděl. Byl velmi pobavený mou nervozitou.

„Ještě si ze mě dělej srandu. Jsem nervózní a ty mi moc nepomáháš,“ pískla jsem a šťouchla do něj. Pochopil a přitiskl si mě k sobě. Stále jsem byla tak nějak nesvá, ale už to nebylo tak hrozné. V jeho náručí jsem byla vždycky svoje a v bezpečí.

„Ahoj,“ šeptl skoro neslyšně Edward, když jsme vešli do pokoje, který byl plný jeho rodiny. Nestačila jsem koukat, jak jsou krásní a velmi přitažlivý. Hlavně ženské osazenstvo.

„Edwarde,“ pozdravila ho Rose. Objala ho a na mě mrkla. Připadala jsem si, že se na mě něco chystá.

„Ahoj, Rose. Chyběla jsi mi. Dlouho jsem tě neviděla,“ postěžovala jsem si a objala ji tak silně, jak jsem to jen okázala. V ten moment mi došlo, že i Rose je stejně ledová jako oni. Vlastně… nejen ledová, ale tvrdá jako skála.

Nechápavě jsem se podívala na Edwarda a ten jen pokrčil rameny… jako vždy. „Bello, už jsem ti vyprávěla o naší rodině. Teď je na čase, představit tě,“ pronesla a pomalým tempem říkala jejich jména. „Takže. Tohle je Esme, naše matka. Carlisle, náš otec. A sourozenci, Alice, tu už znáš. Jasper, Emmett a mě znáš taky,“ špitla a usmála se. Hned, jak domluvila, stáhla se ke straně.

Všechny jsem si je prohlédla a pousmála se. Dávala mi čas na vstřebání nových informací, byla jsem jí moc vděčná. Poté si mě ukořistila a táhla mě kdoví kam.

Neměla jsem ani ponětí, kam mě táhne, ale protáhla mě přes celý obývák a vyšly jsme skleněnými dveřmi na terasu a z ní na zahradu. Otáčela jsem se po pomoci, chtěla jsem být s Edwardem, ale ten byl v nedohlednu.

„Tak co tomu říkáš?“ vypískla Rose nadšeně.

„Co říkám čemu?“ Neměla jsem ponětí, o čem mluví, ale přesto jsem si snažila v paměti přehrát poslední dny, jestli něco nenajdu, ale na nic jsem nepřišla.

„Edward, ti nic neřekl?“ Tentokrát se dívala do země a její hlas zněl smutně.

„Ne, co by mi měl říkat?“ Opět jsem si nemohla vzpomenout, měla bych něco vědět?

„Aha… Tak… Mrzí mě to, co se stalo.“ Snažila se z toho vykroutit, ale já byla rozhodnutá zjistit, co mi měl Edward říct.

„V pohodě, ale neubíhej od tématu, co mi měl Edward říct?“

„Ale…“

„Rose, hledal jsem Vás, co tady probíráte?“ Edward se objevil z ničeho nic a tak Rose zachránil. Při posledním slově se na ni významně podíval.

„Ale nic, jen jsem říkala Belle, že mě mrzí, co se stalo,“ řekla a vypařila se. Zůstali jsme sami.

„Chyběl jsi mi,“ pošeptala jsem a vrhla se mu do náruče. Edward mě sevřel ve svém objetí a políbil mne na temeno. Cítila jsem se tak v bezpečí.
Chvíli jsme takhle jen mlčky stáli a po nějaké době se Edward odtáhl.

„Co bys řekla prohlídce domu?“ Na znamení souhlasu jsem se usmála a najednou mi zmizela půda pod nohama. Myslela jsem, že brzy bude následovat tvrdý náraz, ale místo toho, když jsem otevřela oči, ocitla jsem se v Edwardově náruči.

Provedl – pronesl – mě celým domem a prohlídku zakončil ve svém pokoji, ve kterém jsem už byla. Posadil mě na postel a sedl si vedle mě.

Nevím proč, ale najednou se mi zase objevila ta věc, co říkala Rose.

„Víš… když jsem byla s Rose venku, něco řekla…“ Vsadím se, že jsem červená jako rajče. Když jsem tohle vyslovila, raději jsem sklopila zrak k zemi.

„Aha, říkal jsem to jen jí, ale ostatní už to ví taky a souhlasí, hlavně Alice,“ usmál se.

„Ostatní? Takže jsem jediná, která nic neví? Edwarde, o čem to mluvíš?“ Nic neříkal, jen si klekl přede mě a mě to pomalu začalo docházet…

„Isabello Marie Swan,“ hlesl a zadíval se mi do očí. Moje srdce se rozbušilo rychlostí blesku, ale nechtělo se uklidnit. Edward se hned usmál. Nevím, co ho pobavilo, ale bylo mi to jedno. „Ty jsi mi ukázala, že život bez lásky je o ničem. Ty jsi do mé věčnosti vnesla světlo a neuvěřitelný náboj, který bych s tebou chtěl sdílet, co nejdéle to půjde. Proto se tě ptám, uděláš mě tím nejšťastnějším a vezmeš si mě?“ dopověděl svůj monolog a já přestala dýchat vzrušením. Aniž bych něco řekla, objala jsem ho a políbila. On se ochotně zapojil, ale po chvilce se odtáhl a znovu se podíval do mých očí. „To má být ano?“ řekl pobaveným tónem.

„Že se ptáš. Ano. Ano. Hrozně ráda. Miluju tě!“ odpověděla jsem tak na jeho otázku a znovu ho políbila. On se ale znovu odtáhl, ale to už jsem jemně zavrčela.

„I já tě miluji, ale měla bys vědět ještě něco. Jestli si mě vezmeš, musíš to vědět!“ pošeptal a já nastražila uši. V té chvilce mě napadla jediná možnost. Sériový vrah. Musela jsem se při tom usmát, protože to mi k němu nebo Rose vůbec nešlo.

„Edwarde, děsíš mě!“ vypustila jsem z úst. Mé prsty se zryly do sebe, protože ta nervozita se stupňovala.

Zahleděl se do země. „Bello, já a moje rodina nejsme obyčejní,“ řekl a podíval se mi do očí.

„Já vím. Jste skvělý a já nevím, co ještě.“ Byla jsem mimo. Jak s mou dedukcí o vrahovy tak o tom, že pohádky jsou jen v myšlenkách.

„Nejsem člověk. Za pár měsíců mi bude 105 let. Je to divné, ale je to tak. Rose je 95 let.“ Jakmile to dořekl, zkameněla jsem. On… oni… nesmrtelný? Já si budu brát nesmrtelného? To jako… jediná budu stárnout?

„Aha.“ To jediné mi přišlo na mysl, byla jsem ochromena tou novinkou. Nevěděla jsem, co si mám myslet.

„Jsme upíři. Ne jako v pohádkách, ale ve skutečném životě. Je nás hodně, jen o nás nikdo neví,“ řekl a vydechl.

Já se zhluboka nadechla a vydechla. Nevěděla jsem, jestli si ze mě dělá srandu nebo to myslí vážně. Ale i kdyby… proč by mi napřed řekl, že si mě chce vzít! Nedávalo mi to smysl.

„Děláš si ze mě srandu?“ pípla jsem a při tom se cítila tak nějak divně. Vzala jsem si lahev a napila se.

Podíval se na mě a rychlostí blesku zmizel. „Proboha,“ řekla jsem a tekutina šla z pusy ven. Edward se vrátil během chviličky a v ruce držel květiny.

„Já si nedělám srandu,“ odpověděl a podal mi puget.

„No, to ale znamená, že…“ nedokázala jsem větu doříct, protože při pomyšlení na to, jak jediná stárnu… bylo mi zle.

„Že budeš stejná?“ řekl nevtíravě Edward. Vykulila jsem na něj oči a pusa mi šla skoro až ke kolenům.

„To myslíš vážně?“ Byla jsem tak… rozhozená, že bych souhlasila snad i s obětí na nějakém ortelu. Odpovědí bylo jeho kývnutí. Začala jsem se červenat, už tak jsem musela vypadat jako hrnec, co přišel zrovna do varu.

„Bello, jestli se bojíš… Pochopím to já i ostatní. Nebudu tě nutit do něčeho, čeho se bojíš nebo štítíš,“ řekl bolestně a já se začala stydět. Tenhle svět mi byl donedávna utajen, ale teď se přede mnou otevřel a naskytla se mi nová možnost. Věčnost po boku někoho, koho nade vše miluji.

„Neštítím. Nemůžu se štítit nebo bát, když miluju,“ řekla jsem šalamounsky a on se rozsvítil, jak vánoční stromeček. Byl na něj krásnej pohled. Nikdy jsem si nemyslela, že po tom, co jsem prožila s Villiemem mně potká ještě takové štěstí.

Po pár měsících

„Paní Cullenová,“ špitl mi do ucha Edward. Moje oči se rozlepily a já viděla Edwarda v tom nejkrásnější světle. Zářil jako diamant, který zrovna vyleštily. Hrál všemi barvami.

„Copak, pane Cullene?“ řekla jsem laškovně.

„Je čas,“ hlesl a mě došlo, že je den, na kdy jsem stanovila svoji proměnu. Vstala jsem a oblékla se do tepláků. Vyčistila zuby a trochu se opláchla. Když jsem vyšla z koupelny, Edward na mě netrpělivě čekal. „Ty se bojíš, viď!“ zeptal se. Abych pravdu řekla, vůbec se nepletl. Co když mě to bude bolet?

Nebudu rozepisovat to, co je už zřejmé, ale přeměna nebyla moc bolestná. Šlo to vydržet, ale nikdy na to nezapomenu.

Nezapomenu na dobu, kdy mi bylo nejhůř a na člověka, v jeho případě upíra, co mě z toho dostal.

Edwarde Cullene, miluji tě!

The End

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nor work model isn´t perfect - Epilog: