Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nor work model isn´t perfect - 12. Kapitola

03.06.2010 (13:45) • KairaTay • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3292×

„Děkuju, ale nemusíš,“ zvedla jsem k němu své hnědé oči, ale jakmile jsem to udělala, mé rty se dotýkaly jeho. Dotýkaly a drtily.

Dala jsem mu ruce kolem krku a přitáhla si ho tak blíž k sobě. Celou dobu jsem se mu dívala do očí, které byly tak krásné, až dech se tajil.

„Bez odmlouvání,“ oponoval mi a políbil mě. Připadala jsem si jak v sedmém nebi, které nikdy neskončí.

„Dobře,“ usmála jsem se a on mě chytil za ruku a táhl do prvního patra. „Kam jdeme?“ zeptala jsem se ho.

„Ke mně. Sourozenci se za chviličku vrátí.“

„Já myslela, že spí.“ Edward se jen uchechtl a pokračoval ke svému pokoji.

„Tady to je,“ prohodil, když ukázal na bílé dveře. Stále se na mě díval tak nějak zvláštně, ale hlavně oddaně.

Věděla jsem, že jsem našla svého prince. Ale co Villiem? Tohle šílenství už musí jednou skončit!

Edward otevřel dveře do pokoje a já zůstala stát úžasem. Pokoj je prostorný, velký, krásně zařízený.

„Páni. Já nevím co říct. Máš to tu moc hezké,“ procházela jsem pokojem a dívala se pozorně.

„To Esme, má matka. Tohle celé je její práce,“ říkal s úsměvem. Bylo vidět, že je na matku velmi pyšný.

„Řekni jí, že má talent,“ usmála jsem se a posadila se na gauč, který byl u okna.

„Jestli chceš, můžeš jí to říct sama. Co zítra… řekněme večeře?“ přisedl si a já začala cítit, jak mě má touha spaluje.

„Edwarde, víš, že to nejde!“ řekla jsem sklesle. Bylo mi to líto, ale co bych řekla doma… Villiem by zase vyváděl. Nedej bůh něco horšího.

„Já zapomněl!“

„Edwarde, prosím.“

„Bello, řekni mi jedno. Co tě drží u toho tyrana? Nejsi semnou ráda?“ V jeho očích byla vidět velká bolest, která ubíjela i mě.

„Nedokážu ho opustit!“ vypískla jsem a založila si nohu přes nohu.

„Když budeš semnou… zvládneme všechno,“ říkal to tak přesvědčivě, že jsem byla na sto procent přesvědčená, že to udělám.

„Uvidíme. Nech tomu prosím čas,“ podívala jsem se na hodiny a málem to semnou švihlo.

„Co je?“ zeptal se zmateně.

„Čtyři nepřijaté hovory a dvě sms.“ Neměla jsem odvahu otevřít sms, ale bylo mi jasné, kdo to byl.

„Bello?“ promluvil Edward.

„Myslím, že bych měla jít domů.“

„Bello, opravdu se tam chceš vrátit? Jsi si jistá? Nechci tě tam s ním nechávat. Už jednou jsem se přesvědčil, jaký je,“ šeptal, přitáhl si mě k sobě a políbil mne na temeno.

„Kdyby se tam nevrátila, bylo by to ještě horší, než to je,“ zamávala jsem telefonem v ruce.

„Už teď mám o tebe strašný strach,“ povzdechl si, ale vstal, chytl mě za ruku a šli jsme ven.

U auta mě opřel o dveře a ruce obmotal kolem mého pasu.

„Jsi…“

„Ano, jsem si jistá. Teď mě prosím zavez domů, ať už to mám za sebou,“ povzdechla jsem si, vymanila jsem se z jeho objetí a nasedla si do auta. Za chvíli byl v autě i Edward. Motor tiše naskočil a vyjeli jsme. Celou cestu jsme se drželi za ruce a nikdo nepromluvil. K domu jsme dorazili až moc brzo.

„Edwarde, zastav,“ poručila jsem. Villiem určitě bude čekat venku, nebo stát v okně. Nechci, aby viděl, jak mě Edward přivezl.

„Co se děje?“ ptal se zmateně.

„Nechci, aby viděl, že jsi mě přivezl…“ sklopila jsem oči.

„Chápu.“

Edward mi dal prst pod bradu a přinutil mě podívat se na něj.

„Dávej na sebe pozor. A kdyby se tě jen dotkl, volej! Nedovolím mu, aby ti ubližoval,“ šeptal a políbil mě jemně na rty, ale to mi nestačilo.

Přitáhla jsem si ho blíž k sobě a polibek prohloubila, ale on se odtáhl.

„Měla bys jít.“

Jen jsem přikývla, naposledy ho políbila a vystoupila z auta.

Ani jsem se neohlédla a šla, ale asi po pěti metrech jsem se zastavila. Věděla jsem, že auto tam stále je, chtěla jsem se ohlédnout, je jeden jediný pohled… ale věděla jsem, že kdybych si to dovolila, nedokázala bych jít domů. Tak jsem pokračovala dál v cestě.

Ani nevím jak, ale najedenou jsem šla po zámkové dlažbě ke vchodu mého domu. Věděla jsem, že Villiem vyhlíží z velkého francouzského okna, ale nedovolila jsem si tam pohlédnout, dělala jsem, že o něm nevím a v klidu se snažila odemknout. Moc mi to nešlo, ruce se mi třásly, ale nakonec klíč do zámku zapadl a já jím otočila. Dveře se otevřely.

Pravou nohou jsem překročila práh a zamířila do svého pokoje, když jsem tam přišla, Villem seděl v křesle u okna – přesně, jak jsem si myslela.

„Isabello,“ zavrčel.

„Villieme,“ odpověděla jsem chladně, a nedávala najevo vůbec žádné emoce.

„Kde jsi byla? Byla jsi za ním?“ zavrčel, vstal a chytl mě za loket, když jsem se snažila kolem něj projít k šatně

„Byla jsem venku a ne, nebyla jsem za ním. Byla jsem v baru s Rosalií,“ odpověděla jsem, ale ani jsem nemusela, nejsem povinna se mu zpovídat.

Nikdy jsem nechtěla lhát, neměla jsem to za potřebí a ani mi lhát nešlo, ale teď to šlo samo a zdálo se, že to zní i pravdivě.

„Jistě, v baru, s Rosalií. S jeho sestrou?“ Jen jsem přikývla.

„Říkala jsem, že si nepřeji, abys ses s nimi stýkala, nepatří do naší společnosti.“ Blížil se ke mně.

„Do naší? Spíš do tvojí ne?! A vůbec, co ti je po tom, s kým se já stýkám?! Tobě to může být ukradené, i kdybych se stýkala s… s…“ nemohla jsem najít nikoho správného, napadl mě Hittler, ale toho jsme radši nepoužila.

„Může ti to být jedno i kdybych se stýkala s Edwardem!“ křičela jsem a neuvědomila jsem si, co jsem řekla.

„Ne! To mi nemůže být jedno a není mi to jedno!“ zdálo se, že si nevšiml, když bylo vysloveno jeho jméno.

„Ty se taky stýkáš s prostitutkami a taháš si do mého domu své milenky! A říkám já něco?“ křičela jsem zbavená smyslů.

Najednou jsem se ocitla na zemi, úplně na druhé straně pokoje a na obličeji jsem cítila bodavou bolest. On mě uhodil, už to udělal znovu.

Chtěla jsem plakat, ale to jsem nemohla dopustit, ne před ním.

„Tohle jsi vážně neměla dělat, Isabello!“ procedil skrz zuby a pomalím krokem se blížil ke mně.

Věděla jsem, co přijde, ale nedokázala jsem křičet a ani se pohnout. Jediné, co jsem dokázala, bylo těkat očima po místnosti a rukama šátrala kolem sebe ve snaze, abych našla něco, čím bych ho mohla alespoň omráčit. Nic tady nebylo.

„Ne! Prosím,“ vzlykala jsem, ale bylo pozdě, než jsem se nadála, ležel na mě, sápal se mi po krku a ruce mi držel nad hlavou. Nezmohla jsem se na nic, jen jsem okolo sebe kopala nohama.

Z krku se přesunul na mé rty, bylo to hrozné, sápal se po mně a strhl ze mě triko, celou mě osahával. Už jsem nemohla dál a přestala jsem se bránit…

Úplně jsem rezignovala, protože prát se s ním, bylo jako prát se s nejtlustším chlapem na světě. Netrvalo to ani pět minut a hlavními dveřmi se proboural Edward…

„Nemyslíš, že by to stačilo?“ řekl naštvaně Edward a Villiema ze mě strhl. Vzal ho tak ladně, jako by nic nevážil.

„Cullene, vypadni z mého domu! Okamžitě!“ řval přes celej barák tak silně, že bylo slyšet policejní auto.

„Villieme, ty vypadni, než tě obviním z pokusu o znásilnění!“

Líbilo?

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nor work model isn´t perfect - 12. Kapitola: