Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nomádka - 50. kapitola

11.05.2010 (07:00) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3954×

„Pošta, miláčkové,“ křičela na celý dům Esme. Ignorovala jsem to. Nebyl, kdo by mi psal.

Alice si užívala nové katalogy, Emmet se vztekal nad sportovním časopisem a Carlisle listoval medicínským plátkem.

„Skye, ty neslyšíš? Co jsi za upíra?“ smála se.

Ztuhla jsem.

„Já mám dopis?“ vyhrkla jsem.

Nemusela jsem přemýšlet, kdo to může být.

Spíš jsem si lámala hlavu s tím, jak mě tu našel.

Jasper se na mě zamračil.

„Čeho se bojíš?“ zeptal se, když jsem se natáhla po obálce.

Edward s Bellou se po mně podívali ve stejnou chvíli.

„Nebojím se,“ vystrčila jsem vzdorovitě bradu.

„Lžeš,“ sykl Jasper.

„Fajn, nevím, kdo by mi mohl psát. Tedy spíš vím, jen nevím, proč.“

Nechápali mě.

Roztrhla jsem obálku a vůbec se nedivila, když jsem uviděla to písmo.

Nevzdávej to! Ještě není konec! Hledej!

Z hrdla se mi vydralo vrčení. Co to mělo zase znamenat?

Je po všem!

Zmuchlala jsem papír a chtěla jej vhodit do krbu.

Edwardova ruka mě zadržela.

„Co se děje?“ ptal se s obavou.

„Já nevím. Od té doby, co Jasmine stvořila Jole, chodí mi dopisy. Nevím, kdo je píše. Ale ví o mě. Ví všechno. Věděl o Jole ještě dřív, než se to stalo. Věděl o tom, co se dělo potom. Věděl, že jsem v Chicagu. A teď ví, že jsem tady. Kdo to je?“ plašila jsem.

„Napadá tě něco?“ vyhrkl Edward směrem ke Carlisleovi. Ten se jen drbal na bradě a tiše si mě prohlížel. Edwardova tvář se zachmuřila a v zápětí vyjasnila. „To by bylo možné. Pár jich tam ještě je.“

Vjel do mě vztek a očividně jsem nebyla sama.

Ve stejnou chvíli, co jsem dloubla Edwarda do žeber, udělala to samé z druhé strany Bella. Edward se chytil za raněná místa a nevěděl, na kterou se mračit víc.

„To je hustý!“ řehtal se Emmet.

„Co je?“ vyhrkl nechápavě Edward.

„Mluv nahlas,“ vykřikly jsme unisono s Bellou. To už jsem nezvládla ani já. Začala jsem se smát. Bella si zkřížila ruce na prsou a jen se uculovala.

„Máš je dvakrát hochu, to musí být peklo. Mě stačí jedna,“ smál se Emmet.

Rosalie po něm mrskla vázou.

„Hej! Ta je historická!“ vyjekla Esme.

„To taky, jenže teď je spíš hysterická,“ opravil ji Emmet.

„Ne já, ty cvoku! Ale ta váza!“ ječela Rose. Jacob se mohl počůrat smíchy. My ostatní se pokoušeli nesmát.

Jenže mi stačil jediný pohled na dusícího se Edwarda a sebeovládající se Bellu. Nezvládla jsem to a bouchla.

„Nechcete se vrátit k tomu původnímu?“ vrčela Rose.

„Carlisle si myslí, že by mohl být ve Volteře,“ vysvětlil jejich rozhovor Edward.

„To mě taky napadlo, jenže proč by to dělali? Je to blbost,“ vzdychla jsem.

„Když jsem s nimi žil, dělávali to pravidelně. Každý, kdo je opustil, byl sledován. Hledali cokoliv, aby ho mohli odstranit.“

Zamyslela jsem se. Já u nich ale nežila, tak proč?

„Bylo by možná lepší zajet tam a zeptat se těch, co zbyli, jestli o tom něco neví,“ navrhla Bella.

Vrátit se do Voltery?

Zase?

Mám vůbec na výběr?

Bylo to jediné vodítko k mému pisálkovi, který mi pil krev.

Proč mi nechtěl dát pokoj,

„Pojedeme ještě dnes večer, to bude nejlepší,“ vyhrkl Edward. Bella s Jacobem kývli.

„Carlisle, ty nepojedeš?“ divila jsem se. On byl třetí strážce. Měl by tam jet.

„Není potřeba. To ti nestačí trojice? Určitě jej najdete. Mám spoustu práce a musím dohlédnout na naší budoucí maminku,“ smál se.

Edward mi rty naznačil jméno Renesmee.

To byl další šok.

Těhotný poloupír?

Kde to jsem?

Jak to myslel Carlisle s tou trojicí?

„Kdo je strážce?“ vyhrkla jsem zvědavě.

„Jacob, Bella a Edward,“ objasnila s úsměvem Esme.

„Edward?“

„Proč ten překvapený tón?“ osočil se Edward.

„No, promiň. Já jen, že jsem to nečekala, ten obraz…“ Vzdala jsem to. Mávla jsem jen rukou a nechala to být.

Kdybych věděla, co mě čeká, nejspíš bych s tak brzkým odjezdem nesouhlasila.

Když jsme vystoupili z aut na letišti, pokoušela jsem se bránit.

Neúspěšně.

Do letadla mě dovlekli násilím a vykulené letušce namluvili, že se nic neděje, jelikož jsem jen lehce retardovaná, ale ať se nebojí, že na to beru prášky. Od té chvíle se ke mně letuška chovala, jak k malému dítěti.

V letadle mě posadili k okýnku, abych jim nevzala čáru a Edward mi preventivně sevřel dlaň. Bella s Jacobem se mohli potrhat smíchy.

I když jsem věděla, že v případě pádu toho monstra, které se nějakým zázračným způsobem drželo ve vzduchu, bych to přežila, měla jsem panickou hrůzu.

Pokoušela jsem se ještě před startem vymluvit na citlivý žaludek, což mi moc nepomohlo. Bella mi podala tabletku proti nevolnosti a náramně se u toho bavila.

Vzlétli jsme.

Žaludek se mi zhoupl a ruce jsem vryla do opěrek sedačky.

„Neznič jim to,“ špitl Edward.

„Co když to spadne?“ panikařila jsem a civěla z okýnka na vzdalující se zem.

„Tak si počkáme na další,“ zasmál se.

Střelila jsem po něm pohledem.

„Vtipný,“ sykla jsem.

„Skye, klid. Jsi upír, přežiješ to,“ ujišťoval mě.

„Mohli jsme jet lodí.“

„Trvalo by to moc dlouho.“

„No jo.“

Pak jsme mlčeli.

Při každém pazvuku jsem se otřásla, a když jsme vystoupili v Itálii, měla jsem chuť kleknout si a zulíbat zem.

Raději jsem ani nepřemýšlela nad tím, jak se dostanu zpět.

Možná byla správná chvíle pro mou žádost.

Naskládali jsme se do vypůjčeného auta a vyjeli směrem k Volteře.

V hale nás uvítala Kasandra.

Dívala se na mě šokovaně.

„Bello?“

Bella vstoupila těsně po mně do dveří.

„Bello?!“ vyjekla nanovo.

Začaly jsme se smát.

Edward se jen smutně uculoval a Jacob někam zmizel.

„Kasandro, klid. Tohle je Skylar. Prosím tě, kde je Giovanna?“ přešla rovnou k věci Bella.

„Je někde v hradě. Seženu ti ji,“ vyhrkla a zmizela z místnosti.

Podívala jsem se na obraz a nechápala, jak jsem si mohla myslet, že ta třetí tvář je Carlisle. Vždyť to byl typický Edward. Ta postava, postoj a nyní už i tvář. Stál tam a díval se moudře. Měla jsem pocit, že se mi dívá až do žaludku.

Raději ne, otřásla jsem se.

Ve dveřích se objevila rozesmátá tvář hezké upírky.

„Bello! Edwarde! Proč jste nezavolali?“ zazpívala a objala je.

„Gi, jak se máš?“ uvítala ji Bella.

„Skvěle. Vše tu je v pořádku. Jsem ráda, že tu je Kasandra, hodně mi pomáhá.“

„Promiň, Giovanno, tohle je Skye,“ skočil jí do řeči Edward. Upírka si mě prohlédla a s překvapeným výrazem pohlédla na Bellu.

„Neřeš to,“ prosila ji Bella.

„Potřebovali bychom mluvit se všemi, co tu jsou ještě od vlády Volturiů, bylo by to možné?“ prosil ji Edward.

„Jistě, no ono jich moc není. Je tu jen deset takových. Jenže většina z nich je momentálně na kontrolách po Evropě. Na hradě jsem jen já, Ethan a M.J.,“ vysvětlovala omluvně.

„To nevadí, můžeš je sehnat?“ prosila Bella.

„Jistěže ano,“ vystrčila uraženě bradu Giovanna a když odcházela, mrkla.

„Snad nám pomohou,“ vzdychla jsem.

Doufala jsem, že se to vyjasní.

Když se vrátila Giovanna, vedla sebou jen jednoho upíra.

„M.J. je na lovu, omlouvám se. Měl by se vrátit ráno. Tohle je Ethan,“ vysvětlovala.

Prohlížela jsem si vysokého upíra s blonďatými vlasy. Nebyl hubený, spíš šlachovitý. Přemýšlela jsem, jakou barvu měly jeho oči, než se z něj stal upír.

Když mě uviděl, vytřeštil oči.

„To ty!“ vyhrkla jsem a byla si tím naprosto jistá.

Nebylo pochyb.

Stál přede mnou pisálek dopisů…

Mé shrnutí

Nomádka - 49. kapitola

Nomádka - 51. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nomádka - 50. kapitola: