Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nomádka - 5. kapitola

13.03.2010 (07:00) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3352×

Znechuceně jsem nehtem vyryla do stromu další čárku. Za poslední měsíce to byla už desátá. Každý měsíc jedna. Zjistila jsem jednu velice podstatnou věc, která mi křížila plány na osamocený život. Ten odporný William mi docela chyběl. Jeho jízlivé poznámky byly rozhodně lepší, než tíživé ticho, které mě zde doprovázelo.

Mé marné pokusy, zapojit se do lidského života, vycházely do ztracena. Při každé své návštěvě vesnice, zemřel člověk. Samozřejmě, že mou vinou. Jejich vůně byla lahodnější, než ta zvířecí. Chlupy jsem už dávno neprskala, přesto jsem nedokázala odolat. Měl snad ten prevít Will pravdu? Je mou přirozeností pít lidskou krev? Nemám na výběr? Jinak to nejde? Nesouhlasně jsem vrtěla hlavou. Je tu ještě další možnost, jak zabránit maření lidských životů. Zmařím už jen jeden jediný. Ten svůj. Můj vlastní, který beztak stojí za starou belu. Vyhladovím se. Nemám právo žít, pokud umírají jiní lidé.

Nenáviděla jsem ten pocit, kdy jsem přitiskla své rty na krk místních lidí, a před očima mi vyskočil obrázek dítěte v trávě. Jenže to už bývalo pozdě. Potřebovala bych tu vidinu mnohem dřív. Ne tak pozdě. Ne, když už je život zničen. Pokaždé, když jsem selhala, zmizela jsem na další měsíc uprostřed lesa a mlátila hlavou o skálu. Nějak extra to nebolelo, jelikož i upíři mají pud sebezáchovy, netřískala jsem tak moc, jak bych si zasloužila.

Vyhladovění byl dobrý plán. Stejně jsem měla být dávno mrtvá. A když jsem tu sama, nikdo mě nebude zachraňovat. Jen vydržet do chvíle, kdy už se nebudu moci pohnout. To zvládnu.

S nadějí na klid duše jsem se opřela o kamennou zeď, která mi poskytla tolikrát úkryt. Zadívala jsem se na protilehlou stěnu a počítala pukliny.

Kdesi u pětistého otvoru jsem si odfrkla a vstala. K mé smůle se ještě ani den nechýlil ke konci. Kdybych věděla, jak to trvá, asi bych si našla nějakou zábavu. Plést, háčkovat?

Jak se vůbec háčkuje, pomyslela jsem si. Nebo bych mohla tančit. Milovala jsem tanec, jenže na to bylo potřeba páru. Já byla sama. Opět jsem pocítila ten smutek. Má cenu být sama? Nechat se vyhladovět? Nebo se zapřít a vrátit se k Williamovi? Vysměje se mi, znám ho. Za tu potupu to nestojí. Možná najít jiné upíry, kteří mě neznají. Z nudy jsem udělala pár kotoulů po jeskyni a vyškrábala se na první strom u vchodu. Na špičce jsem se rozhlédla. Listnaté stromy, květy, ticho. Vlhký vzduch plný pachů. Pohled to byl nádherný. V těch chvílích jsem si připadala vážně, jako bůh. Jako vládce. Celá Amazonie patřila mně.

Trhla jsem sebou, když se na mě z dálky upřel rudý pohled. Prudce jsem se pustila a nechala gravitaci, aby mě přitáhla k zemi. Dopadla jsem na obě nohy, jak jsem měla a rozeběhla se opačným směrem. Stále jsem viděla onen pohled. Mezi stromy, vysoko nad nimi, dvě rudé duhovky v lidské tváři. Will? Ne, ten tenhle život zavrhl, ale stejně, kdo jiný? Běžela jsem od místa setkání co nejdál. Prchala jsem, doslova.

„Hej, počkej!“ křičel za mnou hlas. Blížil se. Z posledních sil jsem přidala, ale upír v mých zádech byl rychlejší. Vzdej to, Skylar a bojuj, nabádala jsem se. Vyskočila jsem do vzduchu, odrazila se od kmenu stromu a stanula tváří v tvář ženě. Byla vyšší, než já. Dlouhé rovné vlasy jí zakrývaly celou horní část těla. Místo sukně měla kolem pasu omotanou jakousi kůži a na nohou také. V ruce třímala klacek. Její pleť měla olivový nádech a upíří geny. Temně rudé oči si mě zkoumavě prohlížely a kmitaly po mně, jako pominuté.

„Nechci problémy,“ vyhrkla jsem v sebeobraně.

„Však já taky ne. Jen mě překvapilo, že je tu jiný druh,“ pronesla žena zpěvavým hlasem a stále mě zkoumala.

„Nemyslím si, že jsem jiný druh,“ sykla jsem podrážděně.

„Jsi světlá.“ Protočila panenky a to bylo prvně, kdy od mé osoby odvrátila zrak.

„No a? Ty jsi tmavá a taky ti neříkám, že jsi jiný druh.“ Potřásla jsem rameny. Žena přimhouřila oči. Očividně jsem narážkou na její pleť přešlápla pomyslnou hranici.

„Nejsi tu vítána, bledule,“ sykla z ničeho nic vztekle. To mě vytočilo. Bledule? Na světlé kůži jsem si stavěla svou existenci jako člověk, nemluvě o svém novém životě v roli upíra. Bledá pleť, jako perleť mě řadila ke ztraceným duším a ona mi řekne bledule?

„Hlavně, že ty si byla v troubě déle, než se psalo v receptu, co huso?“ rýpla jsem si. Její vytřeštěné oči mě přiměly prchat. Tentokrát mi o život nejspíš vážně šlo, sakra. Amazonie už nebylo vhodné místo pro mou maličkost. Ne, když jsem divošce řekla, že je přepečená husa. Ani jsem si nebyla jistá, jestli ví, co je to trouba, ale husu na sto procent znala. K mé smůle.

Věděla jsem, že ji mám v zádech. Proklínala jsem Williama. Kdyby mi tenkrát řekl, jak se bránit…

Náhle jsem svůj život milovala. Nebyla jsem schopná zemřít jen tak. Ani vyhladovění a ani jakýmsi jiným způsobem od té divoženky. Co by mi asi udělala, aby mě zabila?

Do tváře mě uhodilo světlo. Zastínila jsem si tvář a zpomalila. Les byl pryč. Stála jsem na jeho okraji a kolem mě byly jen rozsáhlé pláně plné vysoké trávy. Sluníčko se schovávalo za mraky a občas se na trávě objevil světlejší kruh od jeho paprsků. Co vůbec bylo za měsíc? Nemá být sníh? Zmateně jsem si prohlížela květy v trávě. Růžové, modré, zlaté, rudé – sakra. Byl duben. Prudce jsem se otočila k lesu a hledala divoženku. Stála ve stínu a vrčela na mě. Sama jsem se děsila chvíle, kdy by ten paprsek slunce mohl spočinout na mé kůži, ale ona vypadala směšněji.

Povytáhla jsem pobaveně obočí. Že by přeci jen jiný druh?

„Co je? Bojíš se sluníčka? Neboj, víc tě připálit nemůže. Jen pojď,“ nabádala jsem ji, jenže jakmile cukla nohou, práskla jsem do koní. Srabe, vysmívala jsem se sama sobě.

Věděla jsem, kam moje nohy směřují. Zpět do Chicaga. Pár dní a budu tam. Nehodlala jsem se setkat s dalším individuem, chránícím si svoje území. To rozhodně ne. Po cestě na sever jsem se zastavila v Mexiku. Grand kaňon a široké pláně. Na sucho jsem zamlaskala. Cítila jsem zrnka písku mezi zuby. Vítr je nadnášel, jako prach.

„Ble,“ prskala jsem, „to je hnus.“ Rukou jsem si vytáhla pár větších kamínků z úst. Pohled na kaňon byl snad ještě poutavější, než vrcholky pralesa. Jenže tu jaksi chyběl vzduch, šklebila jsem se. K dnešnímu dni jsem neměla v ústech nic už něco málo kolem měsíce. Čas utíkal rychle. Za jedenáct měsíců jsem se setkala s jedinou bytostí stejného druhu a tou byla ta olivová kráska. Skrčila jsem se na okraji srázu do dřepu a rozhlížela se. Sluníčko mizelo a začalo se stmívat. Nebe se zbarvilo do růžova a skály rudly. Široko daleko nebylo živé duše a já měla žízeň. Vítr mě začínal pít krev a zapadající slunce mi přišlo jako dotěrný puchýř. Konečně jsem se mohla vydat na cestu. Putovala jsem jen v noci. Chyběl mi jeden pár očí, jako tehdy. Chyběl mi William.

Konečně jsem si přiznala tu skutečnost. Být sama je otrava. Být s ním je menší otrava. Jak to říkal? Specializace?

Najednou mi to nepřišlo, jako špatný nápad. Mohla bych se živit tím, co miluju a zároveň zabránit prolití nevinné krve.

Zamyslela jsem se. Kdo si zaslouží smrt? Jen já, napadlo mě sarkasticky. Já a můj druh. Upíři, kteří zabíjejí lidi. Vraždí. Vrahové…

I mezi lidmi jsou zrůdy, ne? Proč nepročistit jejich řady? Být upír hrdina? Zachraňovat lidi, vyčistit tu lidskou zahradu od plevele a přitom mít to, po čem moje hrdlo prahne. Opět jsem na prázdno polkla.

Budu moct být s Williamem, pokud je stále v u. Rád mě uvidí, mizera. Budeme spokojeni oba, pokud se nechá přesvědčit.

Obraz dítěte v trávě náhle změnil svůj význam. Stále byl podstatný, jen už ne, jako připomínka vraždění lidí, ale jako varování. Děti a nevinné osoby ne! Rozhodla jsem se. Můj nově získaný pocit užitečnosti mi vehnal do nohou sílu. S tou radostí z mého nového plánu jsem riskovala i putování přes den. Míhala jsem se stíny přes slunné dny, v noci jsem přeskakovala střechy a pozorovala dění pod sebou. Konečně jsem se cítila, jako bych to vážně byla já.

Má žízeň se už nedala dlouho snést. Musela jsem se nakrmit a to co nejdřív. Očividně k mé smůle veškerý zločin usnul s mým nápadem. Nikde žádný násilník, vrah, zloděj. Nikde nikdo.

Zhoupla jsem se na pouliční lampě a přistála mezi kontejnery. Nakrčila jsem znechuceně nos.

Nahoře na střechách to tak nepáchlo, pomyslela jsem si.

Vzhlédla jsem a přemýšlela, jestli mě lampa unese, když se na ní párkrát protočím. Jen tak, pro zábavu, když jsem zaslechla rychlé kroky. Ztuhla jsem. Zvuk bot se blížil.

Na tváři se mi rozlil úsměv v zjištění, že to jsou dva páry nohou. Ty první, byly lehké, spěšné, spíš ženské. Nepravidelné klapání mě jasně říkalo, že popobíhá. Vysoké podpatky, ušklíbla jsem se. Ochutnala jsem vzduch.

Strach, culila jsem se. Byl všude kolem. Strach té ženy, která se snažila utéct před druhými kroky za ní. Ty byly těžkopádnější, pravidelné. Neutíkaly a ani nepopobíhaly. Byly rozhodné a pevné. Muž. Pronásledovatel, hurá!

Vyšla jsem jim naproti a schovala se v tmavém koutě uličky.

Zavřela jsem oči a počítala.

Jedna… první roh ulice, žena popobíhá. Dva… druhý roh ulice, muž konečně zrychluje krok. Tři… výkřik ženy a ticho.

Otevřela jsem oči. Dívala se na statného, spíš tlustého muže, jak tlačí mladou ženu ke zdi. Ta měla v očích děs. Rukou ji rval sukni nahoru a odporně funěl.

„Ble,“ odplivla jsem si. Dívka znehybněla a muž po mě střelil pohledem.

„Ztrať se,“ sykl na mě hrubě. To zarazilo mě.

„To bylo na mě?“ vyhrkla jsem překvapeně a chytla se za srdce v hraném dotčení.

„Jistě, že na tebe. Jestli nechceš být na seznamu, zmiz,“ vrčel a zkoušel se vrátit ke své činnosti.

„Prosím, nech mě být. Dám ti, co chceš, nech mě. Pomozte mi, slečno,“ vzlykala dívka, když jí rval sukni na kusy.

Na co čekáš! Křičela jsem na sebe v hlavě.

„Nech ji být, zrůdo,“ sykla jsem. Muž očividně nehodlal přestat. Pustil sice ženu a otočil se na mě, ale ne v dobrém úmyslu odejít.

„Já tě varoval, kočko,“ zašklebil se a vyrazil s nožem v ruce proti mně. Dívka využila chvíle a prchla pryč. Hrdinka. Napadlo mě, jestli by mi pomohla, jak to chtěla po mě.

„Nudíš mě,“ sykla jsem, a jakmile byl na dosah, chmátla jsem po něm a stočila si jej do náruče, zády k sobě. Nestihl ani chudák vyjeknout. Jen tupá rána, když mu vypadl nůž z ruky, mě informovala o jeho skonání. Cukání těla ustalo a já mohla jít dál. Ještě se zbavit těla. Prošacovala jsem jej a v kapse našla sirky. Jednou jsem škrtla a s posledním úsměvem podpálila tu zdechlinu před sebou. Malou krabičku jsem si schovala do kapsy rozervaných kalhot a vrátila se na střechy domů.

Můj šatník by uvítal obměnu. Něco pohodlnějšího a novějšího. Byla jsem špinavá, ve vlasech se mi cuchal nepořádek a listí z pralesa. Potřebuju hřeben, horkou vanu a oblečení. Nové oblečení.

Z myšlenek mě vytrhl řev. Ozýval se z okna pode mnou. Naklonila jsem se, abych lépe viděla. Žena se akorát sypala k zemi s podříznutým hrdlem.

„Ty jsi ale zlý chlapeček,“ zašklebila jsem se na vysokého chlapa v bytě, který na mě civěl s otevřenou pusou. Ani se nehnul.

Pomalu jsem k němu vykročila. Překvapilo mě, jak si mou postavu prohlíží. Nevypadal zděšeně, spíš uchváceně.

„Co jsi zač?“ zašeptal a nespouštěl ze mě zrak. Uvelebila jsem se na gauči přímo proti němu a elegantně zkřížila nohy.

„Co bys řekl?“ odpověděla jsem mu otázkou.

Muž přimhouřil oči a zaváhal.

„Co chceš?“ pokračoval v konverzaci. Ta hra se mi líbila. Možná za to mohlo i dlouhé ticho, které jsem na svých cestách prožila, možná jen pocit zábavy…

„Tebe,“ zašeptala jsem nejsladším hlasem. Muž se ušklíbl a povytáhl si tepláky.

„To se ti nedivím, mě chce každý.“ Jak tak mluvil, jeho strach opadával, což pro mě ztrácelo kouzlo. Sebejistý vrah, no fuj, pomyslela jsem si.

„Co ti ta žena udělala?“ Kývla jsem k mrtvému tělu na podlaze. On jen pokrčil rameny.

„Byla hrozná. Vařit neuměla, v posteli stála za nic a ještě chrápala s jinými. Děvka,“ sykl vztekle. Povytáhla jsem obočí.

„Já taky neumím vařit,“ zašeptala jsem. Jeho pohled mě sjel od hlavy k patě, než odpověděl.

„Ale v posteli jsi určitě dračice,“ zasténal hladově.

„To už asi nezjistíš.“ Vytřeštil oči v novém přívalu strachu.

„Co?“ vyhrkl. Na tváři se mi rozlil spokojený úsměv.

„Mám hlad a nudíš mě.“ Už jsem nechtěla otálet. Čekat na jeho odpověď. Konečně jsem našla město, kde je dostatek zločinců. Snad prvně jsem byla hrdá na to, co jsem. Takový tichý policista. Lidový soudce. Vládce osudů…

Pár minut slasti, když se mým hrdlem valila jeho vražedná krev. Tma před očima, která se pomalu vytrácela s utichající žízní. Pohled na okopané dveře, vedoucí do ráje zvaného koupelna. Žena na zemi byla mladá, tudíž její šatník nejspíš bude ideální. Měla jsem radost. Vana nebyla zdaleka tak příjemná, jak jsem čekala. Byla malá a nepohodlná. Voda měla rezavou barvu a v koupelně to páchlo. Nejspíš měl ten chlap pravdu. Jeho žena byla mizerná hospodyně. Vlasy jsem si vykartáčovala jejím hřebenem, který stejně už nebude potřebovat. Z šatníku jsem taky nebyla u vytržení. Jen košile a dlouhé plátěné sukně. Nevhodné pro pohyb po střechách. Sáhla jsem po jedné černé a oblékla ji. Znechuceně jsem si odfrkla. Nová móda? Upnuté sukně? Kam ten svět spěje?

Trhnutím jsem většinu látky odstranila.

„To je lepší,“ konstatovala jsem. Vytáhla jsem ze skříně fialovou košili. Pro muže dost barevná a nevkusná, pro mě elegantní, jakmile jsem odpárala dlouhé, plandající rukávy. Své podvazkové pásy jsem si nechala. Nevypadala jsem nejhůř. Vlasy jsem si svázala stuhou, která ležela u zrcadla a prohlédla se. Ušlo to. Já ušla. Sebrala jsem ze skříně malý látkový vak a naházela do něj pár věcí. Hřeben, mýdlo, nůž z kuchyně a v malé knihovničce jsem sáhla po první knize, která mi přišla pod ruku. Číst jsem, jako správná dáma, uměla. Matka mi platila učitelku. Alespoň něco, za co jsem ji mohla být vděčná.

Když jsem překračovala mrtvá těla, upoutaly mou pozornost nohy ženy. Měla zajímavé boty. Vůbec se nepodobaly těm, jaké jsem měla já a znala já. Byly na tlustém podpatku a sahaly jí do čtvrtiny lýtek. Musely být pohodlné. Chvilku jsem se prala sama se sebou, jestli mám okrást mrtvolu pod mýma nohama, nebo ne. Nakonec jsem se ohnula a stáhla ženě boty.

„Stejně je už nebudeš potřebovat,“ omlouvavě jsem zašeptala a nazula si je. Mé nohy se zatetelily blahem.

Když jsem mizela oknem, odhodila jsem další zapálenou sirku a zvedla nohu na parapet. Sukně zasténala a rozervala se do poloviny stehen. Sakra, pomyslela jsem si a zmizela ve tmě…

Psal se duben roku 1920…

mé shrnutí

Nomádka - 4. kapitola

Nomádka - 6. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nomádka - 5. kapitola: