Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nomádka - 47. kapitola

08.05.2010 (19:15) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3676×

Tohle je z 90% práce Sany... jen mé nepatrné korektury a dodatky... hodně mi pomohla...

Myslela jsem si, že čas vše zhojí, že mi pomůže dostat se z té bolesti, z toho utrpení. Jenže se to zhoršovalo. Bylo to, jako hnisající vřed, který necháváte být, jelikož vás bolí. Jenže místo toho, aby se uklidnil, bolí víc.

Bylo to k nevydržení.

Odpočítávala jsem dny do setkání s Haleovými, abych nemyslela na Španělsko, jenže Manu tu byl.

Od té chvíle, kdy jsem se podívala na západ slunce, ožil uvnitř mě. Rval se mi do srdce, kde měl své místo a svůj hrob. Domáhal se pozornosti, jako kdyby nikdy nezemřel. Žil.

Nebuď paranoidní, Skye! Okřikla jsem se poněkolikáté v duchu a vystoupila z lodě, která v tu samou chvíli zakotvila ve spojených státech.

Forks.

Které z nich to je?

Co když to je v Kanadě? New Brunswick?

Nebo Washington?

Forks bylo ve státech požehnaně, jenže většinou šlo o univerzitu, nebo rezervaci…

Vztekle jsem vypochodovala z dalšího ztraceného Forks v USA.

Nebyl tam.

Můj optimismus vzal za své, když mi nevyšlo ani poslední místo.

Potřebovala jsem ho.

Neměla jsem čas bloudit po světě a hledat ho.

Proč mi osud nepomůže?

V každém Forks jsem bloudila v ulicích a oslovovala lidi.

Ubohost.

Když jsem se blížila k prvnímu z nich, bylo mi jasné, že jsem mimo. Byl to zapadákov, kde lišky dávají dobrou noc. Poblíž byla jen jedna škola a populace nepřesáhla ani tři tisíce pět set obyvatel.

Tohle by královská rodina nevyměnila za monumentální Volteru.

Proběhla jsem kolem další cedule, hlásící jméno městečka a zamířila směrem, kde jsem se domnívala, že by mohla být náves – nebo náměstí, co já vím?

Do hledáčku mi padla dvojice kráčející proti mně po chodníku.

Odkašlala jsem si a pokusila se vykouzlit oslnivý úsměv.

„Dobré odpoledne,“ začala jsem a dala jim čas na útěk.

„Dobrý den,“ pozdravil muž a sjel mě pohledem. Jeho přítelkyně Žena po jeho boku na mě pohlédla, jako na nějaký póvl, ale mlčela.

Taky dobře, pomyslela jsem si.

„Potřebovala bych poradit. Hledám jednoho muže, spíš rodinu,“ začala jsem, jenže výraz muže mě zarazil. Díval se na mě, jako kdyby si nemohl vzpomenout, odkud mě zná.

Znejistěla jsem.

„Arizono?“ špitl nejistě.

Trhla jsem sebou. Arizona? Co to je za jméno, proboha?

„To nebude Bella, Mikeu. Spíš je jí jen podobná,“ ujišťovala ho žena.

„Myslíš?“

„Jsem si tím jistá. Podívej se, už to je několik let a tahle vypadá stále mladě. To není Bella.“

Bavili se, jako bych tam vůbec nebyla. Začínalo mi to vadit.

Nejen to, že mě neustále přirovnávali k „Belle,“ ale i to, že ji vůbec znali. Jak mohli znát strážkyni tajemství? Copak byla tak mladá, když se stala jednou z trojice?

Tichá závist a nenávist…

„Nepřekážím vám tu?“ sykla jsem a upoutala jejich pozornost.

„Omlouváme se, jsi jen hrozně podobná Belle Swanové,“ vysvětloval muž se jménem Mike. Bylo mu možná kolem třiceti let. Byl tlustý, zpocený a kolem krku měl přehnané množství kočičího zlata. Sjížděl mě stále pohledem.

Bylo to nechutné.

Žena vedle něj si jeho pohledů také všimla. Demonstrativně do něj dloubla a já jen stěží potlačovala příval smíchu.

Mike se na ženu podíval, „Eh, vlastně Cullenové“ vyhrkl.

„Aha,“ vydechla jsem a skládala si v duchu nabyté informace jako puzzle.

Takže Bella se nám přivdala do rodiny Cullenů? A dřív tu žila jako Swanová. Zajímalo by mě, kde poznala toho doktora. A jestli už byla v té době upír, nebo ji zachránil stejně jako kdysi Edwarda.

„Znáte Haleovi?“ zeptala jsem se dvojice, která se momentálně o něčem dohadovala.

„Jaspera a Rose?“ zeptala se žena.

„Ne, Jaspera a Alice Haleovi,“ opravila jsem ji. Kdo je Rose?

„Tý jo, Miku, oni se fakt vzali!“ otočila se žena na Mika, který na mě neustále mlsně hleděl.

„Takže je znáte,“ pronesla jsem suše, docházela mi trpělivost. Domluva s touhle dvojicí stála za starou bačkoru.

„No jasně, že známe. Bydleli tady kus za městem v lese,“ přitakal Mike.

„Bydleli?“ zeptala jsem se zklamaně. Další město, kde je nenajdu. Ale aspoň vím, že tohle je to Forks, které myslela Kasandra. I když asi není správně informovaná, když tady Haleovi už nejsou.

„No jo, bydleli, ale už je to nějaký čas, co se všichni odstěhovali,“ snaživě pronesl Mike. „Jessico, pamatuješ si, kam říkali, že se stěhují?“ otočil se s otázkou na svou partnerku.

„Jo, myslím, že mluvili o Aljašce. Ale nevím přesně. Angela něco takového říkala,“ neochotně přitakala Jessica.

„Tak vám děkuju,“ otočila jsem se na podpatku a odcházela pryč.

„Počkejte, no jo, teď mi to došlo,“ vyhrkl Mike, „že vy jste taky ta jejich adoptovaná příbuzná!“

Co ten tlusťoch mele, jaká příbuzná.

„Adoptovaná příbuzná?“ zaraženě jsem se na něj otočila.

„Hm, tak asi ne. Já jen, že máte stejné oči a pleť,“ zklamaně odvětil Mike, asi si myslel, na bůhví co nepřišel. „Viď Jessico, všimla sis. Je jim taky dost podobná.“

„To se asi pletete,“ odvětila jsem a znovu se otočila k odchodu.

Mike na mě ještě křičel něco v tom smyslu, kdo jsem a proč je sháním, ale nezastavila jsem se. Moje myšlenky zaměstnávala cesta na Aljašku. Tam jsem ještě nebyla. Ale pro upíry to musí být ráj. Hlavně pro upíry vegetariány. Podle toho, co Mike říkal o mé podobě s Haleovými, budou také vegetariáni. Jinak by se přeci nemohli přátelit s lidmi. Zdá se, že se doktor Cullen zasadil o velkou osvětu ještě dřív, než usedl na trůn. Zajímalo by mě, jak vypadá. Škoda, že jeho tvář na obraze byla zničená. Doufala jsem, že až najdu Haleovi a Edwarda, zavedou mě za doktorem. Chtěla bych ho poznat. Vlastně i díky němu jsem to, co jsem. I když mě na to přivedl nepřímo.

V tu chvíli mi na mysl vytanula opět myšlenka toho, že kdybych nebyla to, co jsem, nezemřelo by kolem mě tolik lidí. Nikdy bych je totiž nepoznala a dokázala bych ovládat svou schopnost. A i kdybych je poznala…

Co to plácám? Nikdy bych je nepoznala. S Jasmine bychom se nespřátelili, kdybych nechtěla žít stejný život, jaký vedla ona. Manu bych zakousla dřív, než by se na mě stihl podívat. Opět jsem u paradoxu své existence. Občas si připadám, jak v laciné telenovele.

Běžela jsem bez přestávky přes celou Kanadu až na Aljašku. Sebemenší zpomalení mi připomínalo střídání noci se dnem. Na slunce jsem se nemohla ani podívat. Manu se ozval, kdykoliv jsem zpomalila. Byla jsem hladová, ale utěšovalo mě, že na Aljašce bude dostatek velké zvěře a tam se pořádně nasytím.

Čím více jsem se přibližovala k hranicím, tím více byla vidět změna okolní krajiny a pociťovala jsem větší chlad.

Aljaška byla pokryta sněhem, ve kterém se zračily stopy zvěře.

Upír ani nepotřebuje nasávat vůni kořisti, stačí jít po stopách. Napadlo mě vesele a po jedné cestičce stop jsem se vydala. Narazila jsem na stádo sobů. Byla jsem ohromena jejich majestátností. Postávali na malé loučce a okusovali okolní keře. Vítr ke mně zavál vůni krve. V tu chvíli mi byla jejich majestátnost naprosto lhostejná a vrhla jsem se prvnímu zvířeti po krku. Zbytek stáda si to úprkem zamířil do lesa. Co nejdál ode mě. To mi však bylo jedno. Hladově jsem sála tu teplou tekutinu. Brzy jsem zjistila, že jeden mi po tolika dnech hladovění stačit rozhodně nebude a vydala se hledat další kořist.

Putovala jsem Aljaškou už druhý týden, od města k městečku, od vesnice k osadě a nasávala okolní vůně. Nechtěla jsem se ptát po Haleových. Jestli sem přišli nedávno, těžko je někdo bude znát. Prohledávala jsem okolí obydlených částí měst a spoléhala na svůj nos.

Proplétala jsem se mezi stromy nedaleko jednoho z mála velkých měst. Na ceduli stálo Anchorage. Aha, takže největší město na Aljašce, co jsem si vybavila z hodin zeměpisu. Když v tom mě uhodila do nosu známá vůně. Ne někoho, koho bych znala. Ale vůně upíra. Mohl by to být Jasper, nebo Alice. Nebo taky někdo úplně cizí, ale pokud tu jsou i jiní upíři, a ta pravděpodobnost byla velká, mohli by o mé kýžené dvojici něco vědět.

Nos mě zavedl až do centra města. Respektive do postranní tmavé uličky. Zděsila jsem se při pohledu, který se mi naskytl. Upír držící v náručí mužskou postav, vysávající z ní život. Zděšeně jsem zírala na jeho oběť. Vlnité vlasy barvy nejtemnější noci. Před očima, se mi objevila barva mělkého oceánu a v tu chvíli už jsem zuřivě odkopla neznámého upíra od jeho oběti. Od mého Manu.

Co tady k čertu dělá, jak to, že je na Aljašce, tak daleko od španělského útesu?

Žije!

Můj oceán tu je a žije…

Míhalo se mi hlavou a až pozdě mi došlo, že necítím mně tak známou vůni. Jeho vůni. Podívala jsem se na cizího muže, který mi mrtvolně visel v náruči. Vůbec, ani zdaleka se nepodobal mé lásce. Vyděšeně jsem se podívala na nic nechápajícího upíra, kterému postupně výraz obličeje přecházel z překvapeného do zuřícího.

„Co si k čertu myslíš, že děláš?“ rozkřičel se na mě.

„Já… já…, omlouvám se. Myslela jsem… myslela, že je to někdo, koho znám,“ koktala jsem ze sebe.

„Koho znáš? A co je mi po tom. Dává ti to snad právo, brát mi mou večeři? A těžko bych vysával upíra…?“ vyštěkl na mě posměšně neznámý upír a v rudých očích se mu vzteky zablýsklo.

„Aha, ty patříš ke stoupencům Cullenů,“ řekl po chvilce zkoumání mého obličeje. „Ovšem i tak na to nemáš právo. Bylo jasně řečeno, že násilně k vegetariánství nutit nikoho nebudou. Že je to každého svobodná vůle. Tak co to má znamenat. Přeorientovali se snad na diktátorskou vládu Volturiů?“ ptal se mě stále vztekle.

Byla jsem zoufalá a stále v šoku. Nedávalo mi smysl nic z toho, co na mě ten chlápek křičel. Slova jsem vnímala, ale jejich obsah nikoliv. Nedokázala jsem z nich složit jedinou logickou informaci. Tak strašně mě zasáhl okamžik chvilkového pomyšlení, že je to snad Manu. Moc jsem si přála být jinde. Být zase ve Španělsku oddávat se naší lásce. Nechtěla jsem trčet tady v té uličce, s tímhle monstrem. Možná by Cullenovi měli všechny přesvědčit. I klidně násilím. Já bych se k nim přidala. Mrtvé tělo v náručí mi připomnělo událost starou desítky let.

Doběhla jsem k lesní chatce. Před ní na lavičce seděla mladá žena, dívala se do trávy a nejspíš o něčem snila. Poblouzněná vůní jsem skočila a začala ji sát. Byla jsem tak omámená tou chutí, že mi chvíli trvalo, než mi došlo, že tu něco nehraje. Otočila jsem se po zdroji podivného zvuku a uviděla dítě. Zíralo na mě s vytřeštěnýma očima plnýma strachu a vzlykalo. Bylo vyděšené hrůzou. Než jsem si uvědomila, co se děje, dítě se ocitlo ve Willově náručí a ten se zakousl do jeho krku. Nevěřícně jsem koukala, jak jeho mrtvé tělíčko bez lítosti odhodil do trávy, když dopil. Podívala jsem se na něj. Ve tváři měl naprosto spokojený výraz.

„No vidíš, princezno, tak se mi to líbí. A tobě taky, viď“, usmíval se na mě úlisně, „neříkal jsem ti to snad?“

Vzpomněla jsem si jak, jsem na něj v tu chvíli nevěřícně hleděla a vrtěla hlavou ze strany na stranu v nesouhlasném gestu a v hlavě se mi mísil milion pocitů.

Tak zbytečně zmařený život. Jen proto, že jsem potřebovala uspokojit svoje chuťové buňky.

A pak se mi před očima objevil obraz dětského tělíčka bezvládně ležícího v trávě.

Na tváři se mu stále leskla slza od pláče, která nestihla skanout z líčka. V malém baculatém obličejíčku se mu stále zračil vyděšený pohled.

Byla jsem ze sebe opět znechucena. Tak jako již tenkrát. Vzpomněla jsem si, co rozhodlo ve prospěch mého vegetariánského života. I když to nebylo definitivní rozhodnutí. Tenkrát ještě ne. Před očima se mi začaly promítat obličeje mých dalších obětí. Bylo mi z toho tak smutno.

Přála jsem si opět spočinout v něčí náruči. V něčí utěšující náruči, která by mi dodala smysl žít dál. S odporem jsem odhodila mrtvé tělo.

„Tak hele, takhle s mou večeří nezacházej, ty mrcho vegetariánská,“ rozkřičel se můj společník a s vrčením se blížil ke mně.

Co se mu stalo? Byla jsem tak mimo, že jsem na něj úplně zapomněla a nechápala jsem, o co mu teď jde. Chtěla jsem ho zarazit a v klidu odejít, ale to už jsem viděla, jak se přikrčil a skočil po mně s nepříjemným pískáním.

Dopadl pár centimetrů vedle mě.

Ušklíbla jsem se. První upír, který se netrefí na svou oběť.

„Kde jsi? Ty mrcho, kam jsi zdrhla?“ Rozhlížel se nechápavě po uličce. Ostřil zrak, ale cíl nenašel.

Začala jsem mu máchat před obličejem rukama. Vždyť stojím vedle něho, copak přišel o zrak? Divila jsem se a pak mi došlo, že je tu opět sobecké ego Skylar. Byla v nebezpečí, tak vytvořila mlhu. Respektive tmu.

Se vztekem, který bublal v každém kousku mého těla, jsem se rozeběhla pryč z uličky, dřív než to přestane působit.

To snad není možný. Já jsem fakt parodie na upíra.

Běžela jsem co nejdál od místa, které mě přivedlo na tolik bolestivých myšlenek. Vřítila jsem se do lesa a vzteky zakousla první zvíře, které mi přišlo do cesty.

Skoro v poklusu jsem ho vysála a běžela dál. Hlavou mi lítalo tolik myšlenek. Lítost střídal vztek a naopak. Byla jsem tak zoufalá, že jsem si ani neuvědomila, že je něco jinak. Běžela jsem nedaleko nějakého města. Cítila jsem vůni mnoha domovů v dáli. Ale co bylo pro mě důležitější, cítila jsem ještě jinou vůni. Mně tak známou a mnohem blíž, než byla první lidská stavení.

Ha, takže změna plánu, Haleovi budou muset počkat. Stejně už jsem si nebyla jistá ani tím, že mě zajímá, co by bylo s mými schopnostmi, kdybych pila lidskou krev. Ne, po posledním střetu s masožravým upírem.

Teď pro mě byla mnohem důležitější tato opojná vůně šeříku a letního slunce…

Píše se současnost…

Mé srhnutí

Nomádka - 46. kapitola

Nomádka - 48. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nomádka - 47. kapitola: