Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nomádka - 41. kapitola

23.04.2010 (10:00) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3232×

„Skye, okamžitě si sedni vedle mě!“ vrčel už vztekle Manu, a já stále vrtěla nesouhlasně hlavou. Jak jsem mohl být tak pitomá? Nechat se strhnout kouzlem okamžiku a…

„Slunce moje topazové, nech toho už.“

„Jsem pitomá,“ sykla jsem.

„Ne, nejsi! Vždyť se nestalo nic hrozného,“ vymlouval se Manu. Sjela jsem ho pohledem a moje oči se zasekly na jeho nahé kůži, zbarvené do karmínové červené.

„Máš rozsápaná záda a to nemluvím o tvých modřinách na bocích,“ vrčela jsem a měla na sebe vztek.

„No a? To je jen důkaz, jak mě miluješ,“ mrkl na mě.

„Ne, to je jen důkaz, jak jsem pitomá,“ odsekla jsem a stiskla kolena blíž k hrudi.

„Mně se to líbilo,“ uzavřel to Manu.

A mně snad ne? Pomyslela jsem si dotčeně. Byla jsem v sedmém nebi, když se to stalo a já věděla, že není cesty zpět. Když mě zasypával polibky a jeho modré oči žhnuly ledovým plamenem.

Ještě teď jsem si dokázala vybavit, kde všude se mě jeho paže dotýkaly a to nemluvím o…

Zatřásla jsem hlavou, abych ty myšlenky zahnala. Nevěřila jsem sama sobě, že bych tu chybu nezopakovala a nevrhla se na něj.

Zvláštní bylo, že mě ani jeho krev nevábila. Momentálně mě absolutně nezajímala, tedy kromě toho, že tekla z obrovských rýh na jeho zádech. Modlila jsem se, aby neměl jizvy.

„Za tohle skončím v pekle,“ konstatovala jsem a až pak mi došlo, že ta moje odpověď na vlastní tiché otázky vyzněla nahlas trochu nevhodně.

„Mrzí mě, že toho lituješ,“ utrousil a zvedl se, aby posbíral roztrhané kusy oblečení.

„Lituju? Lituju! Mohla jsem tě zabít! V nestřeženém okamžiku ti urvat ruku, nebo hlavu, nebo co já vím,“ vyjmenovávala jsem a bylo mi hůř než před chvilkou.

„No, tak jelikož se to nestalo předtím, tak mi musíš alespoň vyrvat srdce, co?“ Odsekl, práskl zničeným zbytkem trička do trávy a odcházel pryč.

„Manu, počkej, já se omlouvám. Máš právo se zlobit, pokazila jsem to – zase. Já – nic krásnějšího jsem nikdy – mrzí mě ta záda – Manu – počkej – stůj!“ křičela jsem za ním. Mizel mezi stromy. Stála jsem, jako opařená. Takový konec jsem vážně nečekala, ale měl na to právo. Ublížila jsem mu. Vlastně jsem se divila, že vůbec může chodit. Boky se mu vybarvovaly do fialova a záda měl, jako trhací kalendář.

Nestála jsem mu už ani za pohled. Zmizel mi z očí a já mu dala prostor. Mohla jsem ho zadržet. Silná jsem na to byla dost, ale nejspíš o to nestál. Posbírala jsem svoje cáry a oblékla se. Připadala jsem si, jako Amazonka. Látka zakrývala opravdu jen intimní partie. Víc z toho nezbylo. Polovinu celé události jsem měla zamlženou slastným pocitem a touhou. Možná, že v těch okamžicích – právě, že v těch okamžicích – jsem mu ubližovala.

Preventivně jsem vykročila opačným směrem. Namířila jsem si to k jediné bytosti, která mě pochopí. Lucía měla okno otevřené. Stála jsem pod ním a váhala. Bylo něco po půlnoci a v celém domě byla tma. Určitě už spala. Bylo neslušné vkrást se do okna ke kamarádce, když jsem měla starost? Jistě, že bylo!

Uvědoměle jsem si povzdechla a odvrátila se od okna.

Znejistěla jsem, když se změnil vítr. Znovu jsem se nadechla, ale bylo to pryč. Zvláštní vůně, pomyslela jsem si a rozeběhla se domů. Určitě tam bude a já měla co vysvětlovat. Musel se neskutečně zlobit. Mít vztek. Možná bych ho měla ještě nechat. Stejně jsem neměla nejmenší tušení, co mu řeknu. V hlavě jsem měla několik variant našeho sladkého rozhovoru končícího pokaždé stejně – milováním. Jedna zkušenost a já se stala posedlou. Nejraději bych si nafackovala. Tohle nešlo.

Vzpamatuj se! Ječela jsem na sebe v duchu.

Prosmýkla jsem se mezi stromy a namířila si to rovnou k němu. Alespoň jsem doufala, že k němu. Před domem jsem se zastavila. Na dveřích byl jen přibouchnutý vzkaz. Mé srdce pokleslo o dvě patra níž a odporně se kolébalo v žaludku.

Strhla jsem papír a poznala Manu rukopis.

Ulevilo se mi na malý okamžik, než jsem však začala číst…

Neměj za mě pocit viny,

Jen já si mohu za své činy.

Zodpovědnost za ně vážně přebírám.

Věděla si, proč mi bráníš,

Netušil jsem, proč mě chráníš.

Na ty krásné chvíle ve dvou vzpomínám.

Zabil jsem tím naši lásku,

Dal svůj život pro ni v sázku.

Jednou bude´m spolu zase, přísahám.

Odpusť bláznům, co svět nosí,

Co pro pásku o smrt prosí,

Já svou právě našel, teď už nehledám.

Milovat tě, byl nejkrásnější dar… Manu

Pokud jsem si myslela, že mé srdce padlo na úplné dno, mýlila jsem se. Až po tomhle se tam zhroutilo. Co tím myslel? Nebo myslí? Co našel? Kde? U koho? Jak? Koho zabil? Lásku? Proč? To ne, nezabil ji. Já ji otupila. Já ji pošlapala svým chováním, ne on. Jen vzkaz? To je celé? Víc nedostanu? Tak to tedy ne! Vztekala jsem se.

Vdechla jsem vzduch kolem sebe a otřásla se. Manu vůně se mísila s další. S tou, která mě uhodila do nosu před domem Lucíi. Proč mi byla tak povědomá?

Odsunula jsem zbytečné spekulace o pachu v lese, ve kterém jsem žila šest let a chytila stopu Manu. Šel směrem k přístavu. Opět mi zmizí na věčnosti, pomyslela jsem si a kysele se ušklíbla. Jak odporně to takhle znělo. Na věčnost se nedostane. Ne, pokud k tomu budu mít co říct. Rozeběhla jsem se k přístavu. Ale nemusela jsem moc daleko. Manu byl sotva v polovině cesty, když jsem mu ji zastoupila.

„Vyslechni mě,“ prosila jsem a v ruce třímala stále jeho verše.

„Zkazil jsem, co jsem mohl. Myslel jsem, že budeš stejně šťastná, jako já, ale nejspíš tě nedokážu učinit spokojenou. Za nic nemůžeš. Za vše beru vinu na sebe, pokud nějaká vina je. Vinen se ale necítím. Udělal jsem to neskutečně rád a s tou největší láskou, něhou a touhou. Tak moc tě miluju, že bych si i tu ruku nechal kvůli tobě urvat, jen abych tě měl. Už to chápeš? Já tě ke svému životu potřebuju víc, než ty mě. I když stále nevím, čeho se bojíš, nedovolím, aby tě to dál děsilo,“ mluvil páté přes deváté a ani jednou se na mě nepodíval.

„Volturiovy,“ vydechla jsem.

„Co?“

„Těch se bojím. A ty by ses jich taky měl bát, protože vyhrožovali, že tě zabijí. Jsi podle nich porušení zákona a to se trestá, jak víš. Bojím se, že se rozhodnou přijít a…“ zalapala jsem po dechu a vytřeštila oči v poznání. Šokovaně jsem se podívala Manu do tváře. Oči měl vyvalené stejně, jako já, jenže on reagoval na mě, kdežto já na ten pach.

„Jsou tady,“ vydechla jsem trhaně a rozhlédla se kolem sebe.

„Prosím?“ špitl nechápavě.

„Musíme pryč. Hned!“ vrčela jsem. Chytila jsem Manu za ruku a rozeběhla se pryč tak, aby mi stačil. Jenže pro mě to bylo stále pomalu. On sám byl ochromený strachem, nebo čím. Možná šokem, odhodláním…

S otázkou v očích jsem se na něj otočila a on jen kývl. Jediným plynulým pohybem jsem si ho posadila na záda a rozeběhla se lesem.

Nebylo pochyb. Byli tu. Ten nezaměnitelný pach, který jsem měla ihned poznat, se táhl celým lesem. Něco, nebo někoho hledali.

Byla jsem rozhodnuta, vrhnout se přes okraj skály, jen, abych Manu zachránila.

Neprotestoval. Nechal mě, abych si jej poprvé posadila na záda. Už to svědčilo o tom, jak moc si je vědom nebezpečí.

Jeho srdce bilo na poplach stejně, jako by bilo mé, kdyby žilo.

Dostaň ho pryč, křičelo moje podvědomí. Sevřela jsem pevněji jeho paži na mém krku a přidala na rychlosti.

Jejich pachovou stopu jsem protnula v okamžiku, kdy se les rozevřel a objevil se oceán hluboko pod místem, kde jsme stáli. Tráva tam byla ještě slehlá od naší společné noci. Modlila jsem se, aby to nebyla naše poslední.

Skoč!

Ne, zabiješ ho, stůj!

Zarazila jsem se na poslední chvíli a otočila se.

Stihnu jít jinam, pomyslela jsem si.

V okamžiku, kdy jsem vykročila k lesu, se ze stejného místa vynořily tři siluety.

„Nemyslela sis, že nám utečeš, že ne?“ sykla posměšně Jane.

„Odlož si,“ vybídl mě Felix a Demetri se jeho vtipu zasmál.

Uvolnila jsem sevření kolem Manu předloktí. Pomalu se sesunul k zemi a zůstal šokovaně klečet u mých nohou. Automaticky jsem si stoupla mezi něj a upíry.

Tři zvládnu. Jediná, kdo má dar, je Jane, ale ta na mě nepůsobí. Vytváří jen iluze. Nic víc. Demetri je prcek a bez Felixe nic neumí.

To zvládnu.

Jenže za jejich zády se objevily další postavy.

„Stále tak neskutečně krásná?“ předstíral úžas Aro.

„Co ten údiv,“ odpověděl mu – k mému překvapení a šoku – Manu. Už mi neseděl u nohou, ale stál vzpřímeně a odhodlaně nepatrný kousek za mými zády.

„Hlupáku,“ sykla Jane. Z hrdla se mi ozvalo varovné vrčení jejím směrem.

„Ale drahoušku, takhle se mluví s lidmi?  A navíc, ten mladík má pravdu,“ culil se Aro.

„Manu, že?“ obrátil k němu svou pozornost.

„Nech ho!“ vrčela jsem.

„Jen si povídám,“ ušklíbl se. „Zatím, tedy.“

„Proč je pořád člověk?“ vyhrkl Marcus.

„Proč by nebyl,“ odsekla jsem.

„A tak jste mohli být šťastní,“ hořekoval na oko Aro. Jediným pohledem vybídl Felixe k pohybu.

„NE!“ zařvala jsem a chtěla Manu bránit. Jenže Demetri paže mně srazily k zemi a přitiskli k hlíně, když jsem se odrazila a chtěla zaútočit na Felixe.

Zmiz! Oslepni! Zmiz sakra!

Nic nefungovalo. Má psychika byla natolik rozhozená, že jsem nevěděla, co vlastně chci.

„Nech ho, parchante!“ ječela jsem na Felixe.

Manu těkal pohledem ze mě na Felixe a zpět.

„Nedodržela si dohodu, ale já bohužel musím. Co by tomu řekli jiní, kdybych to nepotrestal? Vinu za to dávej jenom sobě,“ fňukal na oko Aro. „Jak rád bych udělal výjimku, Skylar. Je tak sympatický a mladý, ale…“ dodal a automaticky mávl rukou na Felixe, který se při jeho slovech zastavil a vyčkával. Nyní se dal opět do pohybu a vychutnával si každý krok.

Vše se událo rychle.

Felix s nadšeným úšklebkem putoval k Manu, aby dílo zkázy dokončil.

Manu oči se naposledy střetly s mým pohledem. Nebál se, spíš měl ve tváři lítost - nad ztraceným časem, rozhodnost – ke svému činu a spoustu lásky – patřící jen nám dvěma.

Než se ho však Felix dotkl a já začala hystericky křičet, odvrátil se a zmizel za hranou útesu. Skočil.

„Ne, ne, ne, ne. NE!“ řvala jsem a snažila se vyrvat z Demetriho sevření. Zírala jsem do míst, kde se ztratila moje láska a k uším mi dolehlo jen šplouchnutí vln. Zavřela jsem oči a třásla se.

Manu, proč? A co já? Co bude se mnou, když si mě tu nechal?

Jen matně jsem vnímala Arův smích a jeho slova o hrdinství. Jen nepatrně jsem si uvědomovala, že Demetri mě už nesvírá a mohu se hýbat, ale na co?

„Tak někdy příště,“ sykla Jane.

„Už přestaň blbnout a najdi si chlapa, já mám čas, jestli chceš,“ slintal Felix a smál se. Já však jen zírala na okraj útesu a viděla jedinou tvář. Po čtyřech jsem se doplazila k tomu místu a nepřestávala vzlykat. Viděla jsem dole jen zpěněný a vzteklý temný oceán. Skaliska, vyčnívající z moře, ale mého Adonise ne.

Věděla jsem, co musím udělat.

„Aro, zabij mě – prosím,“ škemrala jsem tiše.

„Ani omylem, tohle je tvůj trest, Skylar,“ odpověděl mi místo Ara Caius.

„Fajn,“ sykla jsem a přehoupla se přes okraj za svou láskou.

„Chyť ji!“ Slyšela jsem ječet Ara.

Nejspíš chtěl zabránit jeho záchraně, která však po takovém pádu byla stejně ztracená, co já vím. Bylo mi to jedno. Vše mi bylo jedno. Celá skupina tam nahoře, celý svět, celý vesmír pro mě ztratil kouzlo.

Přišlo mi, že padám déle, než on a když mě obklopila rozpěněná hladina, rozhlédla jsem se. Byla tma. Slunce mělo ještě chvíli k tomu, aby se probudilo. Začala jsem plavat kolem skal a nořila se k samému dnu. Když se začalo rozednívat, uvědomila jsem si tu skutečnost. Byl pod vodou víc, jak dvě hodiny. Můj oceán si vzalo moře a s ním i moje srdce, které puklo stejně, jako kdysi černý mramorový náhrobek v duši. Otupěle jsem se vydrápala na menší skálu a sledovala svítání nad jediným oceánem, který mi zbyl. V očích mě pálily slzy, které mi nikdy neskanou po bledé tváři. V krku mi hořel mrtvý pláč.

Sledovala jsem slunce, drápající se k nebi. Nebylo tak barevné, jako kdysi. Bylo mdlé a nezáživné. Bylo mrtvé. Oceán se s přílivem vzedmul a obrovská vlna se roztříštila těsně vedle mě. Sprška malých slaných kapiček mi zasáhla tvář. Usmála jsem se té ironii. Moře mi pomáhalo plakat pro svou lásku, pro svou věčnost. Pro srdce, které bilo jen pro sobeckou upírku. Pro jeden pár modrých ohýnků, který tak brzy vyhasl. Pro jedny rty, co…

Roztřásla jsem se vzlyky. Slaná kapka sjela po hraně mé tváře a vrátila se opět do moře.

Slunce se vyhouplo nad oceán a celé Španělsko se začínalo probouzet, jenže jedna tvář se už nikdy nevzbudí. Ta tvář milovala svítání. Kolik jsem mu toho chtěla říct. Tolik věcí jsem měla na srdci.

Zůstaly mi jen prázdné ruce a pošlapané sny. Puklé srdce a mrtvá budoucnost.

Osud se mi opět začal vysmívat. Přemýšlela jsem, co zlého Manu udělal, že musel potkat mě.

Jeho smrt.

Sledovala jsem modré nebe a viděla jeho oči. Musel tam být. Někde tam seděl, nic ho nebolelo a setkal se s Jole a Jasmine. Oni se o něj postarají. Jasmine to pochopí. Pohlídá mi ho tam, než najdu způsob, jak za ním jít.

Naivně jsem si pohrávala s myšlenkou, že mě vidí. Zavřela jsem oči a vybavila si opět jeho tvář. Jeho výrazy. Jeho doteky, co mě stále pálily na kůži.

Jeho polibky, které mě brněly na rtech.

Proč on?

Vjel do mě z ničeho nic vztek.

„Vrať se!“ zařvala jsem do rozdivočelých vln.

„Zrádce! Lháři! Slíbil si mi to! Sliboval si, že mě nikdy neopustíš! Lhal si!“ ječela jsem, dokud se můj hlas opět nezlomil. Svalila jsem se na bok a zabořila tvář do dlaní. Přála jsem si usnout a už se neprobudit. Nic necítit.

Slunce vystřídal měsíc…

Měsíc slunce…

Několikrát. Nepočítala jsem to. Jen jsem si pokaždé opakovala to samé. Měla jsem neuvěřitelný strach. Bála jsem se, že zapomenu jeho tvář, jeho hlas, jeho úsměv a vůni. Přála jsem si být mořskou vílou, která se promění v bílou pěnu na hladině oceánu. Doufala jsem, že za pár týdnů bez pohybu bych to štěstí mít mohla. Alespoň jednou by při mně mohlo stát. Bralo mi lidi, které jsem milovala, bralo mi vše, co jsem chtěla…

„Proč si mě tu nechal? Vezmi mě s sebou,“ škemrala jsem tiše do vln, které líně hladily skálu.

Zarazila jsem vzlyky a konečně začala vnímat ten zvuk. Nebylo to moře a přesto to ve mně vyvolávalo klid. Slyšela jsem beznadějný nářek kytary a děsuplně krásný zpívající hlas.

„Manu,“ vydechla jsem překvapeně a přiměla se vstát. Vzduchem se nesla temná melodie a až později jsem si uvědomila, že zvuk jeho hlasu nepřichází zvenčí, ale je uvnitř mě. Můj žal se proměnil v jeho píseň. Mé srdce si našlo způsob, jak se vyrovnat s jeho ztrátou.

Kéž by ta hudba nikdy neutichla…

Psal se rok 1995…

Mé shrnutí

Nomádka - 40. kapitola

Nomádka - 42. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nomádka - 41. kapitola: