Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nomádka - 1. kapitola

07.03.2010 (20:30) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 7204×

„Mami, ne!“ prosila jsem s pláčem, když mě navlékala do svátečních šatů. Věděla jsem, že to je marná snaha a nemám nejmenší šanci na úspěch, ale i snaha se počítala. Moje matka se jmenovala Marta Irwingová a její drahý choť, můj otec, byl Duncan. Stará dědičná jména našeho bohatého rodu.

Ani mě to neminulo a milující rodiče mě pojmenovali Skylar. Po jedné z prvních žen rodu Irwingů.

„Skye, drahoušku, obleč se a hned. Nechápu, proč by to měl být takový problém. Jedna večeře. Jen pár úsměvů na mladého Masena. Jejich rodina je velice bohatá a mocná. Skvělá partie, zlato.“ Přesvědčovala mě matka. K její smůle jsem byla spíš po otci. Paličatá a nepoddajná. Vše jsem si musela sama zkusit, a co jsem nechtěla, to jsem nedělala.

„Nikdy jsem ho neviděla a ani o to nestojím, máti.“ Vrčela jsem. Matka se odtáhla a zamračila.

„Obleč to.“ Hodila mi poslední díl sukně s výhružným pohledem. Vystrčila jsem vzdorovitě bradu, jenže cosi v její tváři mě přimělo mlčet.

Ať jde do pekel nějaký Masen, pomyslela jsem si vzpurně a natáhla si vrchní sukni.

Když jsem sešla do haly ve svých nových fialkových šatech, můj otec byl nadšený. Miloval, když jsem o sebe dbala, jako správná dáma. Nedokázala jsem mu odporovat. Měla jsem jeho oči. Jasně modré kameny zasazené do bledé pleti a vlasy byl gen mé matky. Černé, jako noc. Tatínek říkával, že ve světle se v nich objevuje fialový nádech. Proto mi nechal ušít fialkové šaty. Mé vlasy vynikly a v kadeřích spadajících na má ramena, mi jemně orámovaly tvář. V kočáře jsem mlčela. Ani matka nemluvila. Nebylo o čem. Otec si prohlížel potemnělé ulice Chicaga.

Toulala jsem se kdesi v myšlenkách, když mě vyrušil jeho hlas.

„V nemocnici je nový doktor. Vypadá sympaticky. Možná bych jej mohl získat na naší stranu. Hodil by se nám, nemyslíš, drahá?“ mluvil věcně. Ani nebyl nadšený, nebo znechucený. Bylo to spíš jako konstatování skutečnosti, že za okny prší. Marta se jen zavrtěla na sedačce a obdařila otce úsměvem mluvícím za vše.

„Jak se jmenuje, tati?“ vyzvídala jsem. Otec se na mě ani nepodíval, na což jsem byla zvyklá. V soukromí mi moc lásky neprojevoval, možná proto jsem měla být vděčná za každou oslavu a společenskou událost, kde mě objímal a vynášel do nebe slovy: Skylar hraje nádherně na klavír. Skylar doma říkáme Skye, protože je to takové naše zlatíčko. Skylar jezdí bravurně na koni a hraje excelentně tenis…

Otřásla jsem se, jako pokaždé když jsem slyšela podobný blud.

„Carlisle Cullen, Skylar.“ Odpověděl mi otráveně a tím mě umlčel. To jméno bylo snad starší než to mé. Což už bylo co říct. Carlisle, hm. V duchu jsem si s pitvořením toho jména hrála až před dům rodiny Masenových. Podle toho, co jsem slyšela, neměl jejich syn nejmenší zájem o svatbu, natož o ženy. Určitě byl nemocný a miloval stejné pohlaví. O takových chorobách jsem už slyšela. Nejspíš byl i příšerně ošklivý, anebo zohavený, když se schovával před světem.

Kočár zastavil. Otec vystoupil a pomohl matce. Já si musela počkat kočího, který mi podal jemně svou ruku. Hodný starší muž, který naší rodině sloužil od mého narození, což bylo dlouhých šestnáct let.

„Narovnej se, Skylar.“ Dloubla do mě matka a já se vzpřímila, jako laťka u dřevěného plůtku.

„Hlavně se usmívej, Skylar.“ Poučil mě otec přes rameno. Jakmile se dveře monumentálního domu otevřely, celá naše drahá rodinka nasadila úsměvy. Matka s otcem se v tom vyžívali. Uměli to a snad je i tohle celé bavilo, jenže já se neskutečně nudila.

Vzpomněla jsem si, když mě napadlo jednou odpoledne, že bych začala studovat. Otec mě málem uhodil vycházkovou holí a matku jsme skoro pohřbívali. Ještě dlouho poté jsem slyšela její sténání se slovy: Ach ta ostuda!

Na prahu domu stála dvojice. Zářili stejně, jako moji rodiče a přesto z nich byl cítit klid a mír. Oni to mysleli vážně. Opravdu nás rádi viděli. Paní Masenová byla milá žena. Drobná s uhrančivým zeleným pohledem a vlasy s nádechem rzi. Ne, opravila jsem se v duchu, spíš bronzu. Muž byl vyšší nežli ona a štíhlý. Byl snad i starší, což mě vyvedlo z omylu, když mě napadlo, jestli to není pan syn.

„Elizabeth! Edwarde!“ zvolal melodramaticky můj otec a hnal se k nim, jako pes za kostí. Nesnášela jsem sama sebe za tyhle myšlenky, jenže můj otec s matkou si to zasloužili. Hamižnost z nich vysála veškeré lidství. Odpornost z nich čišela jako gejzír z orientálních pramenů v legendách.

Elizabeth si mě prohlédla od hlavy k patě a jemně se usmála. Od našeho příjezdu jsem se prvně dobrovolně rozzářila.

„Paní Masenová, máte nádherný dům. Pane Masene.“ Jedno pukrle, jak mě doma učili a úsměv. Bez problémů. Naučená nazpaměť. Uvítací fráze. Bez ní by to nešlo. Usmála jsem se sama pro sebe, když jsem v hlavě slyšela věty mé učitelky etikety.

„Skylar, z tebe je už dáma. Ideální čas na vdávání.“ Dobíral si mě pan Masen. Můj úsměv na tváři zamrzl. Pomyslela jsem si cosi o dešti a suchu, ale navenek jsem zářila.

Uvedli nás do velkého salonku a rodiče se mi uvelebili v křeslech. Slušně a skromně jsem se postavila vedle krbu a sklonila ostýchavě hlavu. Uchvátily mě plameny v krbu. Teplo a barvy. Ta moc, jenž oheň měl. Jak dokázal zničit kus mrtvého dřeva.

„Dobrý večer, omlouvám se za zpoždění, ale přátelé mě nechtěli pustit ze svých spárů. Nezlobte se prosím.“ Ozval se hlas ode dveří. Mladý a svěží. Upřímný a přátelský. Zvedla jsem hlavu. Dva zelené safíry mě propalovaly pohledem. Stejně šokovaný pohled, jako jsem měla na tváři já, měl i on. Byl vysoký, statný a přesto štíhlý, upravený, ale i tak divoký. Jeho vlasy – stejný odstín, jako matka. Bronz. Vypadaly, že se s nimi prohnal větrnou bouří. Neskutečně mě začal zajímat. Ve tváři jsem cítila krev, když se na mě usmál. Sklopila jsem oči zpět do ohně, který mi už nepřipadal vedle něj tak fascinující.

„Skylar, dovolte mi představit vám našeho syna, Edwarda Anthonyho Masena mladšího. Edwarde?“ vybídl jej otec a kynul mu, aby přistoupil blíž. Neváhal, čímž mě potěšil. Sebevědomý, mužný, vzpřímený. Když mě vzal za ruku, aby si ji přitáhl ke rtům, zadržela jsem dech. Musela jsem si několikrát připomenout, jak se dýchá. Zamilovala jsem se do safírů. Musela jsem mít ty safíry. Chtěla jsem je.

„Velice rád vás poznávám, slečno Irwingová.“ Zašeptal a přitiskl rty na mou ruku. Jak já v tu chvíli proklínala tu jemnou síťovinu, která mi zakrývala hřbet ruky. Jen to pomyšlení na jeho měkké, pevné rty na mé kůži mě neskutečně vábilo.

„Potěšení je na mé straně, pane Masene.“ Ruměnec ve tváři mě pálil, jako oheň v krbu.

„Prosím, jen Edward.“ Zazubil se a jeho oči vzplály.

„V tom případě, Edwarde, jsem Skylar.“ Já flirtuju, Bože můj. Otec mě vydědí. Se strachem jsem na svého tátu pohlédla. K mému překvapení se tvářil, jako právě nacpaný kocour. Spokojeně předl a prohlížel si nás. Musela jsem přiznat, že já sama jsem spokojená. Tuhle partii jsem byla rozhodnutá přijmout, pokud ji se mnou bude Edward hrát.

K věčné smůle mého odhodlání, byl jeho polibek ruky poslední fyzický kontakt toho večera. Bavil se převážně se svou matkou a tou mou. Občas se na mě otočil, aby se usmál a podlomil mi kolena, ale nic víc.

„Edwarde, prý hrajete neskutečně krásně na klavír, je to pravda?“ vyzvídala má matka. Edward se jen nesměle usmál a vyčítavě pohlédl na Martu.

„Musím se vychloubat, sice je to hřích, jenže ty sám to neuděláš. Jsi moc stydlivý, Edwarde.“ Bránila se jeho matka a on se opět jen pousmál.

„Neřekl bych, že neskutečně krásně, jen, že hraji, paní Irwingová.“ Má máti zatleskala a jakmile na mne spočinula pohledem, měla jsem jasnou představu, kam její slova povedou.

„Skylar také hraje, věděl jste to? Ach, jistě, že ne. Jak byste mohl.“ Zasmála se. Edward si mě prohlédl s chápavým výrazem a vstal. Natáhl ke mně ruku, kterou jsem neskutečně ráda přijala.

„Doprovodíte mě, slečno Skylar?“ Nešlo odolat. Neustále jsem žasla nad jeho galantností. Podržel mi malou stoličku u klavíru a následně se posadil vedle mě.

„Nejsem tak skvělá klavíristka, Edwarde. Musím vás varovat.“ Špitala jsem. Naklonil se blíž, aby mě lépe slyšel, což rozvířilo vzduch kolem nás. Měl zvláštní pánskou vůni. Nikdy dřív jsem ji necítila. Byla omamná a vábivá, skoro jako jeho tvář.

„Ani já nejsem takový, jak mě matka vykresluje. Podle mého je zklamaná, že jsem průměrný.“ Zasmál se svému vtipu.

„Edwarde, ale vy nikdy nebudete průměrný.“ Odpověděla jsem mu. Jeho úsměv zamrzl a já bych přísahala, že se zastyděl.

Chvíli jsme brnkali jen tak, aby se něco dělo. Nevěděla jsem, o čem se s ním mám bavit a ani on nebyl moc sdílný. Naše témata se zúžila na hudbu, literaturu a budoucnost. Myslela jsem, že bude chtít jít v otcových stopách, jenže on mě překvapil.

„Až mi bude osmnáct, přihlásím se do armády.“ Moje srdce na několik vteřin přestalo tlouct. Nedokázala jsem si tohoto muže představit v hnědé uniformě. On měl být volný, vyletět z hnízda, oženit se – pokud možno se mnou – mít děti – opět se mnou – žít normální život. Neměl být v armádě. Nedokázala jsem si samu sebe představit, jako ženu vojáka. Místo odpovědi jsem se jen usmála.

Při odchodu z jejich domu mi opět podal ruku a tu mou jemně políbil.

„Edwarde, nechtěl by si pozvat Skylar na koncertní vystoupení, na které se chystáš příští týden?“ naznačila mu Marta. Byla jsem jí vděčná, i když jsem se rozhodla, že ženou vojáka rozhodně nebudu. Jsem Irwingová a ať byl krásný sebe víc, vojáka jsem odmítala. Možná, že bych ho přemluvila, aby to nedělal. Třeba se to změní, jakmile se lépe poznáme.

Můj otec mi do hlavy vštěpoval spousty hloupostí, ale v jednom měl pravdu.

Pokud něco člověk doopravdy chce, má si za tím jít a určitě to získá. Za každou cenu. A já si za svým safírem rozhodně půjdu.

„Bylo by mi potěšením, kdybyste mě doprovodila, slečno Skylar.“ Uklonil se ještě jednou a já jen kývla.

„To je výborné.“ Radovala se nespoutaně má drahá matinka. Jen kdyby věděla, jakou radost z toho mám já.

Celou cestu kočárem domů o tom básnila. Vysnila si vzdušné zámky. Už nás viděla před oltářem, jenže její představy se hodně lišily od těch mých. Ona do našeho zasnoubení odhadovala maximálně půl roku.

Já maximálně 2 měsíce. Víc ani náhodou.

Byla zima a psal se rok 1917…

mé shrnutí

Nomádka prolog

Nomádka 2. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nomádka - 1. kapitola: