Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Noctuabundus est - 8. čast

10.03.2010 (13:30) • Aleach • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 960×

„Co kdybychom si, až dojíš, zašli na procházku?“ ptala se Alice, zatímco jsem jedla. „Myslím my všichni, celá rodina plus ty. Alespoň můžeš konečně poznat Emmeta a Rosalie. Za chvíli by měli dorazit.“ Dodala a se skelným pohledem se zadívala kamsi za mě.

„Klidně,“ odtušila jsem neutrálně.

A skutečně, ještě než jsem dojedla, se otevřely domovní dveře a kdosi, zřejmě Emmet s Rosalie, se vřítil do domu jako tornádo. Všude byl slyšet hurónský smích a cosi, co znělo jako vrčení. Pak

„Vy jste si snad pořídili mazlíčka?“ ptal se ještě rozesmátý a mě se svraštilo čelo. Mazlíčka? Žádné zvíře jsem tu neviděla.

„Tss, Emmette. Buď zticha,“ řekl pak někdo a nic víc jsem neslyšela. Asi odešli do nějaké jiné místnosti, napadlo mě vzápětí. Alice vedle mě si oddechla a řekla.

„Emmett je veselá kopa, uvidíš,“ a na důkaz toho se zasmála. Právě v tu chvíli se ze shora taktéž ozval smích a já přemýšlela jen o tom, jak může něčí hlas být tak rozléhavý.

Když jsem dojedla, Alice mi automaticky sebrala talíř a strčila ho do myčky. Pak mě popadla za ruku a odtáhla do obýváku, kde, jak jsem pochopila, seděla celá rodina v plném pozoru, aby se se mnou seznámila. Na gauči seděli Edward a Jazz. Vedle nich na gauči z kůže seděla ještě blondýnka a, jak jinak ho/to nazvat, hromotluk, který měl na své tváři pevně zakotvený široký úsměv. Na to, jak m oc „rozložitý“ byl, působil mile a přátelsky, avšak stále mi v hlavě pípala kontrolka s nápisem: „Hrouda svalů, hrouda svalů - Nenechat se rozdrtit!“ v křesle pak seděl onen muž z knihovny, tedy Carlisle a vedle něj stála mladá žena s hnědými vlasy a přívětivou tváří, Esme. Maminka jich všech, alespoň nyní.

„Ahoj všichni,“ řekla jsem, když mě pouhé jejich očumování přestalo bavit.

„Bello,“ odtušila ta blondýnka, ale její pohled byl tak trochu ledový, tak jiný od jejího přítele. Emmettovi totiž v očích plály plamínky štěstí?, naděje? Nebo to bylo očekávání?

„Nazdárek Bells,“ pozdravil mě, „Máš ráda černou, co?“ Odtušil, když si mě prohlížel.

„Jo,“ odtušila jsem zas já.

„Emmette, nech toho,“ oslovil ho Edward, „Říkal jsem ti, že…“ pak se zarazil a já ačkoliv jsem napínala uši sebevíc, nikdy jsem se nedozvěděla, co mu vlastně chtěl říct.

„Půjdeme?“ ozvala se najednou Alice.

„Jasně.“ Odpověděla jsem, ale v hlavě se mi míhaly jiné věci. Nepřítomně jsem se vydala spolu s ostatními ven před dům a až potom, když mé obnažené ruce ovál chladný vítr mi došlo, že jsem si ani nevzala svůj milovaný černý kabát. Když jsem se otočila, jen jsem zalapala po duchu. Za mnou, až nepřirozeně, nikoli však nepříjemně, blízko stál Edward a v ruce třímal můj kabátec. Způsobně jsem poděkovala a natáhla svou ruku pokrytou husí kůží pro ten zcela jindy neopomenutelný kus oděvu, avšak namísto toho, aby mi jej podal, má ruka zajela nejprve do prvého a později do druhého rukávu. Až po pěti dalších sekundách, kdy jsem přemítala o tom, co se právě stalo, mi došla bizardnost toho všeho. Musela jsem vypadat jako osel, jak jsem tam tak omámeně stála s pusou dokořán. Hned jak mi to došlo, mé myšlenky přerušil smích. Ani jsem se nedivila, jen jsem se náhle cítila trapně a ještě více obnažená, nežli prve. Do tváří se mi nalila krev, jak jsem zase začala vnímat svět a všimla si, že po celou tuhle dlouhou chvíli nás všichni pozorují, jenže pro mě to byl jen okamžik, mizivá sekunda nebo dvě.

Otočila jsem se zády k němu a přešla jsem se stále růžolícími tvářemi k Alice, která se jen něžně culila, avšak bylo mi jasné, co tím míní. Byla to víc než sekunda nebo dvě.

Procházka lesem byla snad tou nejzvláštnější, jakou jsem kdy zažila. Všichni Cullenovi patří k těm nejzvláštnějším lidem, jsou milí a mají takový ten jedinečný smysl pro humor i chápání světa, který se mi tak líbí. Jediný problém je, že se nedokážu zbavit pocitu, že mi něco tají, že mají nějaké tabu, o kterém nemluví, a přesto prosakuje do všeho, co dělají, kým jsou. Při pomyšlení na ten fakt mě sžírá zvědavost smísená se vzrušením. Je to snad ten samý zakopaný pes, který mate mé vzpomínky a vztah k Edwardovi, co zároveň je vlastnictvím jich všech? Sdílené tajemství, co střeží, co je drží tak pospolu? Kdo ví. Já jen doufám, že nejsem šílená, když věřím, že ani jeden z nich nikdy nepocítí blízkost smrti tak, jako každý stařec. Pokud mám pravdu, oni nestárnou. Ale, má-li být život fér, a přesto oni obelstili smrt, jakou strašlivou daň za to platí? Pomyslela jsem si a podívala se na ty zdánlivě šťastné tváře před sebou. Alice, jak jí Jasper drží za ruku a něčemu se společně smějí; Emmetta, který koketuje s Rose a Esme s Carlislem pozorující své ratolesti. Dokonalý obrázek šťastné rodinky, jen kdyby poslední člen nestál opodál a nepropichoval mne svým zvědavě-frustrovaným výrazem. Co mu asi zas přeletělo přes nos.

Když jsme se později vrátili do vyhřátého domu, bylo už pozdě večer. Esme vykouzlila něco mezi večeří a obloženými chleby. Bylo to dobré, ale mě samotné se zdálo, že ostatní její dílo ani zdaleka tak nedocenili jako já. Další bod na seznam podivností, zdá se, jakoby trpěli nechutenstvím. Což v případě Alice je důsledkem choroby, jak naznačil Edward onehdy v jídelně. Takže tu máme jejich nechutenství, domněnku, že nestárnou… Asi už magořím.

„Jdu si lehnout,“ oznámila jsem Alice, zatímco sledovala spolu s ostatními televizi. Ještě než zešílím úplně, dodala jsem pro sebe.

„Dobrou,“ zamručeli všichni zcela zabráni do epizody ze seriálu „Buffy, přemožitelka upírů“. Když jsem šla po schodech, zaslechla jsem, jak si někdo dole povzdechl, pak televize ztichla a někdo řekl: „Tak co myslíte?“ Moc ráda by poslouchala dál, ale nic dalšího jsem nebyla sto zaslechnout a tak jsem pokračovala dál.

Ráno jsem se vzbudila a bylo něco kolem půl sedmé. Líně jsem se vyhrabala s postele a na židli v rohu jsem našla hromádku oblečení. Alice se zjevně rozhodla, že nic neponechá náhodě toho, že si oblíknu podle ní absolutně nemožnou kombinaci. Připravila mi jednoduché černé šaty nad kolena, k tomu síťované punčocháče a černo-modrý korzet pod prsa. Moc dobrá volba, s tím jsem musela souhlasit.

Sešla jsem dolů a na stole byla snídaně a před ní byl lísteček se slovy: „Je mi to moc líto, ale pokud čteš tohle, tak jsem se nestihla ještě vrátit domů. Carlisle musel do nemocnice, Rose a Emmett asi před polednem nevylezou a já jsem musela akutně pořídit Esme nové šaty. Doufám, že to pochopíš a že se na mě zato nebudeš zlobit. Alice. PS: Edward je ti k službám, tak se nestyď ho využít ;).“

„Cože?!“ ulevila jsem si nahlas. „Nové šaty?“

„Dobré ráno,“ přerušil můj výbuch hněvu Jasper.

„Ahoj,“ odtušila jsem. „Můžu se zeptat, na co potřebuje Esme šaty tak akutně?“ Řekla jsem, jak nejlhostejněji jsem dokázala. Jasper se usmál a řekl: „Esme se jí včera večer konečně podvolila, že jí smí vybrat šaty na den, kdy se jí díky Carlislovi změnil život. Půjdou prý do opery“. Kývla jsem místo odpovědi a dál přemýšlela o jeho slovech. Stejně tak, jako i jindy, použil zvláštní kombinace slov pro vyjádření něčeho takového, jako je svatba. Nebo to byl účel? Znamenají ta slova snad něco jiného? Hořím zvědavostí se to dovědět!

„Ahoj,“ vešel do kuchyně i Edward a usmál se na mě. U něj, tak ojedinělý jev. Většinou svou tvář nechává skrytou pod rouškou tajemna a nedostupnosti.

„Můžu s tebou mluvit?“ zeptala jsem se, což jakoby ho ještě více rozveselilo. Přikývl a Jazz vyšel z místnosti.

„Co ti leží na srdci?“ optal se.

„Myšlenky a detaily,“ odtušila jsem a jeho tvář se zakabonila. Byla nyní taková, jakou jí znám. Jakoby s Jazz odešel zdroj jeho dobré nálady a já mu teď ještě tloukla hřebíčky na víko rakve.

„Tušil jsem, že tě zas jednou popadne touha se ptát, ale musí to být již nyní? Cožpak nemáme čas?“ Snažil se debatu oddálit, ale já se zapřísáhla již dříve, že se k ní znovu vrátím a teď je tu i nepatrná šance, že se to povede. Můj vztek k Alice náhle vyprchal a já kývla na znamení nesouhlasu.

„Pověz, jak je možné, že…“ pak jsem se zadrhla, řeknu-li to nahlas, bude to buď reálné nebo šílené. Co z toho mi vadí víc?

„Odkud jsi ji znal?“ začala jsem nakonec.

„Odtud, bydlela tu, víš,“ řekl falešně jízlivě.

„A ty také.“ Odtušila jsem a jediné další co mě napadlo bylo…

„Jak? Jak je to možné?“

Pokrčil rameny, „To ti nemůžu říct“.

„A můžeš mi to alespoň naznačit?“ Pokrčil rameny a já se tehdy odhodlala z něj pravdu vymámit. Možná hloupé, možná tvrdohlavé, ale především trvalé bylo to rozhodnutí.

„Proč se vlastně s námi vůbec bavíš? S Alice a se mnou,“ zeptal se najednou podezřívavě.

„Nevím, Alice byla jediná, koho jsem ve škole znala, tak asi proto, ne?“

„Možná by ses od nás měla držet dál,“ zašeptal, ale klidně to taky mohl být jen poryv větru.

„Alice je maniak na nákupy, ale taková věc mě neodradí,“ řekla jsem po chvíli do ticha, které nás obklopovalo, a zcela tím zastřela předchozí slova.

Edward se usmál a řekl: „Myslím, že za pár týdnů o tom budeš mluvit jinak,“ odtušil a v jeho hlasu jako by byl zármutek či lítost. Podívala jsem se na něj a jeho tvář zase vypadala jako tvář smutného anděla, byla to ta samá, kterou jsem kdysi viděla. Byla jsem si jistá, jenom jsem pořád nevěděla, co s tím.

Autor: Aleach (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Noctuabundus est - 8. čast: