Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Noctuabundus est - 6. část

18.01.2010 (08:45) • Aleach • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1122×

„Bello, posloucháš mě?,“ ozvalo se z dálky a já se podívala na Alice.

„Eh?,“ vydala jsem ze sebe zatím, co ona na mě lehce zmateně koukala a v očích jí plály jiskřičky a zvědavost, jakoby se ptala: „Co je to za tvé myšlenky?“. Byla jsem ráda, že mé myšlenky, jsou jen mé a nikdo jiný je znát nemůže. Ó, jak bláhové to bylo tvrzení…

„Takže ano, že? Mlčení je taky souhlas,“ ujistila se Alice a já v tu chvíli neměla dost odvahy ani na to se jí zeptat s čím, že jsem to právě ráčila souhlasit. Alice se zase rozešla a zamířila si to přímo k frontě na jídlo. Chvíli jsem zmateně stála na místě jako tvrdé Y, než za mnou zavolala: „Tak jdeš?,“ to mě probralo a já vystartovala.

Když jsme si sedli ke stolu, Alice položila svůj tác a znechuceně se na něj dívala, pak se smutně a obezřetně podívala na mě a řekla: „Myslím, že se pozvracím, jakmile si jen sousto dám do pusy“. Musela jsem souhlasit, lasagně ve školní jídelně vždycky chutnají trochu divně a ještě hůř vypadají. Trochu, jako by byly předkousané.

„Ale Alice, přece nechceš, abych tě zase musel kontrolovat, že ne?,“ ozval se nově příchozí svým medovým hlasem. Podívala jsem se na něj a v jeho medových očích plály ohníčky pobavení. Zajímalo by mě proč.

„Cože?,“ zeptala jsem se.

„To ti Alice neřekla,“ pokračoval, „že měla problémy s jídlem,“ vysvětlil mi Edward. Problémy s jídlem?, pomyslela jsem si a úkosem se podívala na Alice, která vidličkou rýpala v jídle a svýma očima zlostně propalovala Edwarda. Přišlo mi, jako že on se ale náramně baví.

„Co je probůh vtipného na tom, že má tvá sestra problémy?,“ zeptala jsem se ho pohoršeně.

Edward se nyní díval zcela jen na mě. „Vtipného?,“ zamručel, „nic“. Odsouhlasil a sám se začal rýpat ve své porci. Zase mě napadlo, že jsem vlastně Alice něco odsouhlasila netušíc, co to je.

„Ty, Alice?,“ začala jsem opatrně.

„Ano, Bello,“ odvětila.

„Co jsem ti to předtím vlastně odsouhlasila. Já se už tak nějak nemůžu rozpomenout,“ řekla jsem stydlivě a omluvně jsem se na ní podívala. Periferně jsem viděla, jak se Edward uculil, a Jazz pousmál. Co je tu tak vtipného?

Alice na mě koukala jako mátoha a pak to chvíli vypadalo, že mě chce uškrtit. „Takhle se z toho nevykroutíš,“ řekla nakonec. A já jen nechápavě zírala.

„Cože?... já, ale. Vážně se nepamatuju. Byla jsem nějak mimo.“

Sklíčeně se na mě podívala a řekla: „Vykládala jsem ti o našem úžasném víkendu, tento týden,“ oznámila mi, „budeš totiž spát u nás a v sobotu navíc pojedeme nakupovat,“ řekla a v očích jí zle plály plamínky vzrušení. „Maniak jeden, ale no, když už jsem to slíbila,“ pomyslela jsem si a Alice se pousmála a řekla: „Já věděla, že budeš pro,“ a mrkla na mě. Já něco říkala?

Čas na oběd pomalu vypršel a mně se zase do hlavy přikradly otázky, na které mi mohl odpovědět jen jeden člověk. Člověk, který zcela příhodně seděl zrovna přímo vedle mě. Člověk, který mě bude doučovat francouzštinu.

„Edwarde?,“ zeptala jsem se cestou do třídy. Oba jsme teď měli mít biologii.

„Ano, Bello,“ odtušil nezaujatě. Aspoň něco.

„Jak to vidíš s tou francouzštinou?,“ ptala jsem se. Přece jen, nechci propadnout.

„Jo, myslel jsem, že bychom se vždycky odpoledne mohli sejít a jet ke mně, nebo k tobě,“ oznámil mi, téměř jako hotovou věc.

„Dobře, kdy začneme?,“ byla jsem zvědavá.

„Čím dřív, tím líp,“ řekl, „přece nechceme, abys propadla, ne?“ a zatvářil se, jako by mu to ale bylo úplně jedno.

„Fajn,“ přitakala jsem, ale ta lhostejnost v jeho hlase mě štvala.

Po biologii jsem měla ještě tělocvik, ale Edward ne, takže jsme se nakonec dohodli, že na mě počká na parkovišti. No, dohodli, on mi to oznámil a bylo, šlus!

V půl třetí už jsem se hnala ze šaten a to mezi prvními. Nechtěla jsem, aby na mě ještě musel čekat. Bylo by mi to trapné a navíc, by se mi určitě začal posmívat, že lidi ví, proč už se korzety dávno nenosí - moc to trvá je zavázat. Už jsem to popravdě zažila a připomínat si to teda nechci. A pak taky, hořela jsem zvědavostí a nemohla se dočkat. Když budeme o samotě, možná se mi z něj něco podaří vytáhnout. Alespoň jedna krátká odpověď by mě potěšila.

Když jsem přispěchala k autu, stál před ním a opíral se o kapotu. Měl zvláštní pohled, jako, kdyby se nemohl rozhodnout. Cítila jsem se z toho nesvá a mrazilo mě v zádech. „Co je to, co přede mnou skrýváš, Edwarde Cullene?“ ptala jsem se sama sebe ve své mysli. Jeho oči prozrazovaly cit, tvář měl ale skrytou do ledu, který neprozrazoval zhola nic. Na rtech měl usměv a přec z něho vyřazoval strach a nejistota. Čeho se bál, mě snad? Mých otázek? Co je to, co mi říká, že je v tom obojí?

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho, jen, co jsem byla blíž.

„Ahoj,“ odvětil suše a tak nějak nepřítomně. Pokrčila jsem nad tím rameny a obešla jeho vůz, abych si mohla sednout. Věc, co mě ale zarazila, byla, že dveře byly dokořán dřív, než jsem se jich dotkla. Zvědavě jsem pohlédla do tváře osoby, co to měla na svědomí. Edwad vypadal napůl jako by se sám sebe ptal: „Co je?“ a z té druhé části, jako by si huboval, co dělá. To bych ostatně toužila vědět i já. A nejen to.

Nasedla jsem a on o chvíli později také. Já se připásala a on se zeptal: „Tak kam?“. Prosté a výstižné. „Přesně, tak kam? To je oč tu běží?,“ pomyslela jsem si uštěpačně.

„Hmm,“ dělala jsem, že přemýšlím. Pak jsem řekla: „K nám ne, Charlie bude spát a mohli bychom ho nedopatřením zbudit. Navíc nemám uklizeno“ tomu poslednímu se zasmál.

„Tak k nám?“ navrhl.

„Nebude tam překážet? Já nevím, jestli mě ale Alice bude chtít odvléct na nákupy…“ přemýšlela jsem nahlas. Nákupy dvakrát v týdnu bych nepřežila, ono stačí, že jsem si stačila smluvit už ty jedny. Edward se umál a pravil: „Toho bych se nebál. Doma nikdo asi nebude, leda Esme“.

„Mmm, tak jo.“

Autor: Aleach (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Noctuabundus est - 6. část: