Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Noctuabundus est - 4. část

03.01.2010 (18:30) • Aleach • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1029×

Škola, část 1.

Ten den ráno Charlie dole stepoval už od půl páté, takže prostor na spaní, žádná sláva. V šest jsem to vzdala a šla se umýt a upravit do koupelny. Jen, co jsem tam vešla, se mi na tváři začaly tvořit krůpěje vody, která se na mě vysrážela. Koupelna doslova přetékala párou.

„Asi nejsem jediná, co ráda horkou sprchu,“ pomyslela jsem si trpce a utřela zrcadlo kusem hadru, abych se mohla zhrozit, jak vypadám a hned potom se namalovat. Ha.

Když jsem vylezla z té improvizované sauny, šla jsem se nasnídat. Charlie smažil vajíčka.

„Bože,“ modlila jsem se, „ať se za tu dobu, co jsem u něj nejedla, naučil dělat alespoň ta vejce!“. Nenaučil, k mé škodě. S mírným odporem nad tím, co měla být a kdysi před takovými pěti sty stupni sesmažení možná bývala vejce, jsem do sebe nasoukala snídani. Na to jak to vypadalo, to chutnalo ještě dobře. Bod pro mě.

Charlie se vesele usmál, když viděl, že jsem to všechno zbaštila, odložil noviny, dopil kafe a řekl: „Měli bychom vyrazit“. Mé zděšení se vrátilo a já vykuckala: „Cože?“.

„Musíme tě ještě dopřihlásit,“ přiznal, „Musím prý něco podškrábnout“.

„Aha, tak to jdeme,“ řekla jsem a vyběhla jsem schody tak, že jsem měla vážné obavy o své zdraví. Naštěstí jsem nezakopla ani neuklouzla. Další bod pro mě.

Rychle jsem se nasoukala do černé sukně po kolena, která mě okouzlila jen, co jsem ji poprvé zahlédla v krámě tím, jak krásně má roztřepené cípaté konce. Dokonalá asymetrie. Na korzet nebyl čas, ale kdyby mi táta pomohl…

„Charlie?,“ zavolala jsem dolů, „mohl bys mi s něčím pomoct?“. Za chvíli se přihnal a k mému úžasu se nám ten korzet povedlo zkrotit docela rychle. Tak jsem na sebe ještě hodila svetr, kabát a náramky jsem si strčila do kapsy. Čapla jsem batoh a o minutu později už jsem seděla v autě.

„Takže, eh, oni už vědí, že přijdu dneska?,“ zeptala jsem se.

„Jo. Včera jsem se tam stavil cestou z rezervace,“ odvětil jednoduše a zahnul na parkoviště před školou. Šli jsme do kanceláře, kde Charlie podepsal nějaké ty papíry o mém studiu, pak jsem ještě vyfasovala rozvrh a šlo se zase pryč.

„Mám tě odpoledne vyzvednout nebo trefíš?,“ ptal se Charlie pro jistotu.

„Trefím,“ ujistila jsem ho, on jen pokýval hlavou a zas pádil do auta. Zatím, co jsme byli v kanceláři, se parkoviště docela zaplnilo a tak si mě už nyní pár zvědavců neskrývavě prohlíželo. Vzpomněla jsem si, jaké to bylo posledně, když jsem se přistěhovala do Phoenixu. Taky zírali a chtěli se kamarádit, ale jen proto, že jsem byla nová. Jen, co nastoupil další nováček, „kamarádi“ se vypařili. A už vůbec nemluvím o tom, že jsme neměli žádné společné zájmy. To k tomu ale taky asi přispělo…

Raději jsem to přestala řešit a šla najít svojí učebnu. První hodinou byla podle rozvrhu angličtina a měla jsem jí mít v učebně číslo patnáct. „No, tak jdeme hledat patnáctku,“ řekla jsem si povzbudivě a vyšla jsem směrem ke schodům. Ještě, než jsem tam došla, se přede mě postavil pohublý kluk s foťákem a černými vlasy. Křikl: „Sýr“ a fotoaparát blesknul. „To tu dělaj jako každýmu, kdo sem přijde?,“ podivila jsem se v duchu, „To mě má zastrašit nebo potěšit?“

„Ahoj,“ řekl pak ten kluk, „Jsem Erik a pracuju ve školním časopise“. Ach, tak. „Jsem novinka“.

„Ahoj, já jsem Bella,“ odvětila jsem, „Takže, já budu v časopise?“

„No, už to tak vypadá, ale jestli ti to vadí,…“

„V pohodě,“ odtušila jsem a zase se vydala ke schodům. Erik se asi rozhodl, že mě jen tak nepustí, tak se vydal za mnou.

„Potřebuješ pomoct najít učebnu? Co teď máš?,“ ptal se jako o závod.

„To bys byl hodný. Mám angličtinu.“

„Já taky, tak jdem,“ zavelel a nad schody zahnul do leva. Pokrčila jsem rameny a vydala se za ním.

„Takže ses přistěhovala z…?,“ vyptával se.

„Phoenixu,“ doplnila jsem automaticky. „Není až tak hrozný, jak mi původně za tím foťákem připadal,“ napadlo mě, ale pak vytáhl blok a začal si dělat zápisky.

„Ty to s tím novinařením myslíš vážně, co?,“ došlo mi.

„Jo. Asi jo. Ale víš co? Dneska to není o mě, ale o tobě. Ty jsi tu novinka, tak povídej! Co máš ráda? Proč si se přestěhovala a tak vůbec.“ Jen to dořekl, otočila jsem oči v sloup. Ale co, nějakou dobu tu budu bydlet, tak alespoň můžu být milá.

„Mám ráda hudbu, poezii a světlo svíček,“ vyjmenovávala jsem, co mi přišlo na jazyk, „Přistěhovala jsem se, protože jsem chtěla lépe poznat Charlieho, teda, tátu. Ještě něco?,“ zeptala jsem se mile a dokonce se i usmála! Další bod pro mě. Dneska už třetí. Jop.

„Jakou hudbu posloucháš?,“ ptal se zatím, co si dělal „poznámky“.

„No, to přijde taky na náladě, ale mám ráda The Cure, Sisters of Mercy, Epicu, Siouxie and the banshees, ale nepohrdnu taky ani Bast, Depeche Mode, Black Sabath nebo Nirvánou. Je toho holt víc,“ přiznala jsem a podívala se na něj, protože si přestal psát. Podíval se na mě, ne, spíš už zíral. Je to tady. Neví, o co go. Škoda. Nechápavě dál zíral a tak jsem se aspoň mile usmála, možná mu dojde, že tak zírá už půl druhý minuty. Pak se probral a znova se na mě podíval, jako by mě předtím neviděl.

„Takže hudba je důležitá,“ zamumlal jakoby spíš jen pro sebe. Pak se sklonil a pošeptal: „A to taky souvisí s tím, jak jsi oblečená?“.

„V podstatě… ano,“ odtušila jsem, „Ještě něco?,“ ptala jsem se, protože zazvonilo a my pořád stáli před učebnou.

„Eh,… ještě jedna. Máš přítele?“ Bože, to jsou ale dotazy.

„Momentálně mi vyhovuje být spíš sama,“ řekla jsem mile a zalezla jsem do třídy, protože nějaký učitel už se blížil a já nechtěla hned první den přijít pozdě, nebo vyfasovat poškolu.

Jen, co jsem vešla, uvědomila jsem si, že nevím, jestli se ode mne náhodou neočekává, že bych se měla představit. „Snad ne,“ zadoufala jsem a šla si sednout na volné místo v poslední lavici. Za chvíli přišla postarší učitelka a nesla komínek knih. Postavila je na stůl a hned potom nám pokynula, že si můžeme sednout. Pak začala knihy rozdávat a přitom vysvětlovala, že každý svou knihu do měsíce přečte a napíše o ní esej na pět stran. No, jak ke mně došla, nějak se poplašila a otočila se ke studentovi přede mnou.

Ptala se: „Ta je tu nová?,“ a on jen přikývl. Pak se zase ke mně vrátila a vyčinila mi, že jsem se na začátku hodiny nepřihlásila a nepředstavila. Jen jsem si povzdechla a vzala si od ní výtisk, který mi podávala. Byl to Hamlet.

„Ha, další bod pro mě. Dneska to celkem jde,“ napadlo mě. Zazvonilo, jen co všem porozdala knihy a já se vydala na hodinu historie do učebny sedmnáct. To bych snad mohla i najít sama, měla by být na patře, ne?

Vyšla jsem tedy ze třídy a zamířila doprava, kde učebna, dle mého odhadu měla být. Hodina to byla celkem nudná, jelikož jsme probírali patnácté století, čili „Objevení Ameriky Krištofem Kolumbem“. Kdo to nezná, možná žasne, ale ve Phoenixu jsme to probírali už dvakrát, takže…

Po Dějepisu jsem měla ještě matematiku a pak fyziku. Málem jsem usnula, a to nejen proto, že mě čísla moc neberou, ale hlavně kvůli tomu, že na obou předmětech vedle mě seděla Jessica. Hodně upovídaná holka. Jediné moje štěstí je, že jí nevadí, když si povídá vlastně jen sama se sebou a to taky o něčem svědčí. Fyzice následovala přestávka polední, tudíž oběd. Na přecpané chodbě není problém se ztratit a tak jsem „přišla“ o Jess. Lítost se ale nekonala, místo toho jsem si stoupla do fronty na jídlo a vnímala tichý šum jídelny.

Na tác jsem si naložila salát a sodu. Pak jsem zamířila k menšímu volnému stolu, který se zdál býti stranou všech ostatních. Pár lidí se po mě otáčelo a někteří si i šuškali. Došla jsem tam a chtěla se zrovna posadit, když jsem si všimla, že sem míří ještě někdo. Otočila jsem se a uviděla vysokého blonďáka a menší černovlásku, Alice.

Počkala jsem, dokud ke mně nepřišli a zeptala se jich: „To je váš stůl? Smím si přisednout?“.

Alice kývla hlavou a řekla: „Když se nebojíš,“ ale bylo to tak potichu, že si tím ani nejsem jistá.

Sedli jsme si tedy a Alice mě představila tomu blonďákovi jménem Jasper. Choval se zvláštně, ani jsme si nepodali ruce. Alice to uhrála tak, že bychom ještě něco akorát zvrhli, co v mém případě opravdu nelze vyloučit.

„Takže, Jasper. To je ten bratr, na kterého si čekala na letišti?,“ zeptala jsem se jen tak, aby řeč nestála.

„Vlastně ne,“ přiznala a už zase měla ten svůj tajemný kukuč, „Čekala jsem na Edwarda. Za chvíli přijde z hodiny, tak vás představím,“ dodala a oči jí podivně zazářily. „Byl navštívit svojí Jasperovu sestru Rose a jejího manžela Emmeta“.

„Aha,“ docházelo mi. „Takže ona je jeho sestra,“ ukázala jsem na Jazze, „ale tvoje ne,“ konstatovala jsem. „Jsi tedy adoptovaná?“

Alice se usmála: „Ve skutečnosti jsme adoptovaní všichni. Tedy myslím všech nás pět,“ řekla mi jakoby nic a uculila se mému zaskočenému výrazu. „Kdybys znala Esme a Carlisla, naše rodiče, pochopila bys. Navíc oni mít děti nemohou, tedy vlastní, takže „zaskakujeme“,“ zavtikovala nakonec.

„Zajímavé,“ řekla jsem upřímně. „Rodiče mají jenom mě a střídají si mě, takže aspoň vím, že nemám tu nejzvláštnější rodinu na světě.“

„To si piš,“ řekla na to Alice a zas se potutelně usmála a pak jsem si všimla, že má celou dobu ruku v té Japerově. Takže i ona chodí se svým bratrem? Tak to lituji toho posledního.

„Alice?,“ ozvalo se náhle, až jsem nadskočila. „Co to má být?,“ ptal se nově příchozí. Jelikož jsem ale zrovna měla zaskočené sousto, ani jsem se na něj nepodívala. Už po hlase se ale zdál být naštvaný a nepřístupný. Odkašlala jsem si a konečně se na něj chtěla podívat, ale to už zase mířil pryč, a mě se nabízel výhled jen na jeho ctěná záda. No, co.

„Co to bylo?,“ ptala jsem se zaskočeně. To mu tu jako vadím?

„Nic, jenom můj bratr,“ řekla trpce. Jasper se na ní úzkostlivě podíval a něco jí zašeptal. Jen odvětila: „Máš pravdu“, vstala, rozloučila se a já osaměla u stolu. Chvíli jsem jen koukala, jak odchází, ale pak jsem se zas pustila do jídla.

noctuabundus-est-5-cast/

povidky-od-aleach/

Autor: Aleach (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Noctuabundus est - 4. část: