Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Noctuabundus est - 3. část

01.01.2010 (20:45) • Aleach • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1330×

Když jsme přijeli domů, tak mi Charlie pomohl vynosit batohy nahoru do mého staro-nového pokoje. Vypadal, že se tu od mé poslední návštěvy nic nezměnilo. Jen tu bylo víc prachu.

„Eh, Bello, víš, neměl jsem moc času na úklid,“ omlouval se hned Charlie, jen co mu došlo, na co se dívám.

„To je v pořádku, zítra to uklidím,“ řekla jsem. Už odcházel, když mi to nedalo a musela jsem se optat: „A to, tati, nevíš, jestli mají teď ve Fo… teda, jestli tu teď jsou jarní prázdniny?“

Charlie se podrbal na hlavě a řekl: „Nevím jistě, ale teď pojedu na stanici něco vyřídit, tak se můžu zeptat Stana, on má taky děti, tak to snad bude vědět“.

„Díky, tati,“ odvětila jsem a hodila batoh na postel, až se z ní mohutně zaprášilo. Zakašlala jsem a Charlie se na mě zas omluvně podíval a dodal: „Tak já jdu a ty se mi tu prosím zatím neudus. Vždyť si sotva přijela,“ snažil se o vtip, ale mě se z toho prachu spíš chtělo slzet.

„Jo, jasně. Vynasnažím se,“ vykuckala jsem a usmála se na něj.

Hned, co Charlie odešel, jsem se rozhodla poklidit, protože ten prach a pavučiny ve skříni, kam jsem si chtěla alespoň vybalit oblečení, byl nesnesitelný. Jen, co jsem našla vysavač a hadr na utírání prachu, vrhla jsem se na to. Nejhůř na tom byla postel. Prach, jakoby se zažral do povlečení a tak jsem ho rovnou svlékla a vyměnila za svoje oblíbené černé a taky saténové, takže riskuju, že zmrznu. Za dvě hodiny už jsem ale mohla konečně vybalovat. Vyskládala jsem svých pár oblečků do skříně, která i po tom byla více prázdná než plná. Knížkám jsem určila poličku nad postelí, která ale vypadala, že by mohla brzy spadnout a tak jsem je dočasně vyhostila pod postel s myšlenou, že zítra poprosím Charlieho, aby se na tu poličku jednu dřevěnou podíval. Svíčky jsem rozmístila po pokoji a nejvíc jich dala na noční stolek, na kterém příhodně chyběla lampa. Když jsem vyndala z posledního batohu CD-čka došlo mi, že vlastně nevím, mám-li v pokoji vůbec něco, čím by se dali přehrát. K mé radosti jsem nalezla, rovněž pod postelí, starší přehrávač. Alespoň něco. No, a pak už jsem jen odnesla pár drobností do koupelny a šla si pustit hudbu.

Přehrávač chvíli vzdoroval, ale nakonec se mi jej podařilo přesvědčit. Takže jsem si lehla do postele a zaposlouchala se do oblíbených The Cure, Faith. Škoda, že jsem si od nich nevzala s sebou víc nahrávek, za to tu ale mám několik Cd Siouxie, Epicy a dalších. Dokonce jsem si všimla, že tu mám i jedno od Suede. No, na to, že jsem balila tak narychlo docela dobrý, ne?

Usnula jsem, už ani nevím kolik bylo, typovala bych takový dvě nebo tři ráno, ale co mě udivilo víc, táta ještě nebyl doma. Asi je taky „noční tvor“ a raději pracuje v noci než přes den. Na budíku svítí zelená číslice, je to osmička a dole právě bouchly domovní dveře. Charlie je doma, doufám, že mu Stan sdělil, že tady taky mají prázdniny. Když už nic jiného, alespoň se najím, když už tam dole budu.

„Ahoj tati,“ pozdravím.

„Dobré ráno Bells,“ odvětí vyčerpaně a hned na to si zívne. Netrpělivě čekám a zírám. Tak, co, poví mi to sám nebo…

„Potřebuješ něco, zlato?,“ zeptá se nechápavě.

„No, jen jsem myslela… mluvil jsi dnes se Stanem?“

„Aha, no… vidíš, úplně jsem zapomněl,“ řekne a já protočím panenky svých hnědých očí.

„Tak já mu zavolám,“ navrhne.

„Supr,“ zvolám a jdu si namazat rohlík. Asi bych měla namazat taky jeden pro něj, že?

„Tati, dáš si rohlík s medem?,“ zakřičím, je totiž v obýváku.

„Jo, dík,“ ozve se, ale momentálně nevím, zdali to bylo na mě nebo do telefonu, který právě zaklapl. Mažu stejně, když, tak to holt zdlábnu, no.

„Mám dobrou zprávu, Bells,“ řekne zatím, co si sedá na jednu ze tří nesourodých židlí, co tu jsou.

„Jsou prázdniny?!,“ raduji se.

„No, to vlastně ne, ale zato mi Stan povídal, že přespříští týden škola pořádá školní výlety. Každá třída ale jede jinam, takže…“

„Aha, super,“ řeknu kysele, „To znamená, že zítra mám jít jako do školy?“ zeptám se a Charlie se nejdřív podivně zatváří a pak usměje a dodá: „Alespoň se zatím poznáš s místními“. Celá šťastná z tohoto zjištění mu podávám rohlík a taky si sednu na jednu židli. To už se ale on zvedá se slovy: „Musím pro něco skočit ke… eh, do rezervace. Vrátím se asi za hodinu a pak pudu rovnou spát, takže zatím, Bells… Jo, a v kolik ráno vstáváš? Já jen abych tu byl včas a mohl tě odvést.“

Mé zděšení dosáhlo s těmi slovy maxima, vyplivla jsem kus rohlíku, kterým jsem se málem udusila a odvětila: „To je dobrý, já se ráda projdu“.

Když jsem dojedla, zamířila jsem rovnou do koupelny. Teplá voda je totiž jako masáž nebo meditace, dokonale vás uvolní. Smířená, že zítra mě stejně budou všichni očumovat, jsem zamířila do pokoje a vytáhla své oblíbené černé šaty po kolena, k tomu si vzala korzet (jehož vázání mi vždy zabere sto let), černé a na ně ještě jedny síťované punčocháče, obojek s ostny a hlavně kabát, co jsem našla ve skříni. Nejspíš po mámě, černý s opaskem. Doladila jsem taky líčení a čapla jednu knížku, zrovna tu, co byla na vrchu. Jmenovala se „Vampýrská akademie“, dala mi jí máma k Vánocům a už jsem ji kdysi četla, ale to ty ostatní taky. Na věšáčku u dveří jsem si půjčila jedny z náhradních klíčů a vyšla ven, do vlídně-nevlídného počasí.

Jak se dalo očekávat, venku bylo pod mrakem, div, že se ještě nerozpršelo, vítr jemně foukal a já děkovala prozřetelnosti za ten kabát, co jsem našla. Před domem jsem se zastavila a prohlédla si dobře obě strany, kam jsem se mohla vydat. „Je to opravdu tak dlouho, co jsem tu nebyla, že jsi ani nepamatuji tu cestu?,“ přemýšlela jsem a nakonec se nechala vést svým podvědomým, které mi našeptávalo stezku, jako tichý společník. Snad je i spolehlivý. Mé „toulavé“ kroky mě opravdu nakonec zavedli k hřbitovní zdi, kterou jsem tolik hledala. Za tou zdí je jiný svět, klidný a tichý. Svět, kde každý spí a někteří, jako já, sní. Došla jsem až k bráně a se skřípaným zvukem ji nakonec otevřela. Vrzala tak, až jsem si pomyslela, že sem na hřbitov snad nikdy už nechodí. Jenže cestička byla vyšlapaná. Šla jsem po ní, až k náhrobku mé babičky. Klekla jsem si před něj a zavzpomínala. Na to, jak každý její úsměv byl jako pohlazení a každé pohlazení, jako tisíc laskavých slov. Na to, že když umřela, mou matku tu nezadržel už ani táta. Pamatuji se i na její pohřeb, byl to jeden z těch prvních podzimních dnů, když léto ještě úplně nechce odejít a zima má jen malou sílu. Foukal vítr a ze stromů padalo červené a žluté listí na kameny vysypanou cestičku. Na rakvi byla spousta věnců a okolo ní spousta lidí. Jako malá jsem věřila, že s babičkou se přišel rozloučit i sám anděl. Nad tím jsem se nyní musela pousmát, ale skutečně. V mých vzpomínkách takový byl. Pamatuji, že v povzdálí za jedním ze stromů, které jsou tu ještě dnes, stál mladík s bělostnou pletí a smutnou tváří. Jako my, i on byl oděn do černé a jako my, i on truchlil. Nikdy jsem nezjistila proč a zda třeba mou babičku neznal, ale vím, že když jsem pošeptala Renée, že tam stojí anděl a pak se otočila, byl pryč. Jediné, co tam zůstalo, byl list papírů se smutnou básní, ale ten mohl patřit komukoli.

Ta básnička byla tak krásná, že si ji ještě pamatuji, bylo to nějak takhle:

Zář,
záříš znovu
je to tu zas.
Víš to,
ale je to jen ten hlas,
co zajímá tě v ten ráz.

Hlas, co volá tě tam,
kam nepustím tě nikdy sám!
Ne, neodcházej!
Ni teď, ni zitra,
vždy tu se mnou pobývej.

Ach, ano, vím,
už loučíš se mnou,
slzu v oku máš
a já jen závistí blednu,
že tak lehké to máš!

Jsem sobec, je to tak
nejraděj bych tě následoval, však...
Však není to jen tak,
protože nejsem mág.

Přál bych si však nyní nejvíce,
by mé slunce záříc, ty!,
bys neodešla už více.
A tak prosím zas, zůstaň,
když já nemůžu jít tam,
tak alespoň ty mi z mrtvých vstaň!

Tenkrát jsem tu básničku schovala, dala jsem jí do toho stromu. Byl dutý, prázdný jako ten, kdo má žal. Náhle mě napadla bláznivá myšlenka, pohlédla jsem na strom a řekla si: „Jestli pak tam ještě je?“. Neodolala jsem a šla se podívat, ale ne. Ovšemže tam už dávno není. Najednou jsem si tak přála zas v rukách svírat ten kus papíru, kde ozdobným písmen stál ten text. To tehdy se asi vytvořila má náklonnost k umění, zvláště jeho psané formě. Jsou totiž věci, co mi nikdy nešli a ani nepůjdou. Sport a držet rytmus při hraní. Jsem holt trochu nešikovná, což dokazuje už to, že sem schopná zakopnout o vlastní nohy. Sedla jsem si pod ten strom a vytáhla knížku z kapsy. Jde se číst.

Už se stmívalo, když poklidnou atmosféru hřbitovního ticha narušily kroky. Někdo jde teď navštívit zesnulé? Tomu jsem neodolala, byla to šance, že je tu ještě někdo jako já. Trochu ulítlý magor, co nežere povrchní společnost, která je bohužel většinová. K mému úžasu jsem měla, jak to nazvat, dé ja-vu. Nakonec jsem si pomyslela, že za to může to špatné světlo, protože není možné, aby tam byl. Zaprvé, andělé neexistují. Zadruhé, i kdyby existoval on, jakožto člověk, muselo by mu být… no, prostě víc než tehdy a pak taky, co dělá u hrobu mojí babičky! Zalapala jsem po dechu a on se na mě najednou podíval, jakoby to snad slyšel. Koukali jsme si dlouho do očí, oba více-méně vystrašení z přítomnosti toho druhého. Pak jsem ale mrkla a on byl najednou pryč. Pomyslela jsem si, že už šílím a raději se vydala domů.

Celou cestu jsem měla pocit, že mě něco, nebo někdo sleduje, ale vždy, když jsem se otočila, nikdo a nic zvláštního tam nebyli. To je asi z těch mejch halušek.

Když jsem dorazila domů, bylo už za pět minut osm a Charlie už tvrdě zařezával. Šla jsem si opět dát uklidňující sprchu. V ručníku na hlavě a osušce kolem těla jsem zamířila do pokoje, zapnula si hudbu (69 EYES - Lost boys), ale tišeji než obvykle, kvůli Charliemu, který spal. Zapálila jsem pár svíček a vytáhla jeden z batohů, abych si do něj dala něco, co se mi ve škole může hodit, i když nevím, jak to tu chodí. Asi v půl jedné mě poslouchání hudby a tupé zírání do stropu omrzelo a rozhodla jsem se usnout, povedlo se mi to asi o hodně později. Ale snaha se počítá!

noctuabundus-est-4-cast/

povidky-od-aleach/

Autor: Aleach (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Noctuabundus est - 3. část: